Steamzine

Steamzine
Ezin českého steampunku

pátek 9. března 2012

Ivana Pajanková – Ze zápisníku běžné sanitářky


Aktualizace 8.2.2017: Blog paní Ivany Pajankové už na Internetu nenajdete, ale v září 2016 jí vyšla kniha Zostať človekom -- do poslednej chvíle
 *****

„Moje starosti sa zmenšujú... až miznú... pri čítání tohto blogu“, napsala moje kamarádka k odkazu, který někdy před rokem sdílela na sociální síti. Klikla jsem a začala se zaujetím číst. Ano, starosti se rozplynuly a vystřídalo je nadšení. Stala jsem se pravidelným čtenářem.


Paní Ivana Pajanková pracuje jako sanitářka ve zdravotnickém zařízení pro seniory a její blog zachycuje příběhy lidí, se kterými se tam na oddělení setkává. Bez zveličování a bez příkras popisuje, jak skutečně vypadá takové místo a co se tam běžně děje. Její vyprávění obsahuje mnoho postřehů týkajících se nejen ošetřovatelské péče, ale i povahy a psychických potřeb jednotlivých nemocných. Blog je psán velmi výstižným a zároveň citlivým způsobem a myslím si, že dokáže oslovit i ty, kteří zdravotnické vzdělání nemají.
Měla jsem to štěstí, že se mi podařilo paní Pajankovou zkontaktovat a pořádat ji o krátký rozhovor, o který se teď  podělím i s vámi a doufám, že vás potěší stejně jako mne.

1.      Mohla by jste nám říct něco bližšího o oddělení, na kterém pracujete?
Pracujem tu: http://www.hospic.sk/
Najčastejšie ochorenia našich klientov sú ochorenia pohybového systému, keďže ide prevažne o gerontov. A nádorové ochorenia. U nás sa riešia posledné štádia, v zmysle , že poskytujeme  paliatívnu starostlivosť. K dispozícii je cca 77 lôžok. Len malé percento klientov je čiastočne sebestačných, úplne sebestačný nie je nikto. Zvyšok sú nesebestační ľudia. V dennej službe je lekár daného oddelenia, sestra a dvaja sanitári. V noci - službu konajúci lekár, jedna sestra (na každom oddelení, t.z. 5 sestier) a jeden sanitár pre všetky oddelenia.    

2.      Z blogu jsem vyčetla, že jste se rozhodla jít do zdravotnictví až poté, co jste náhle přišla o práci, kterou jste předtím poctivě dělala řadu let. Vaše původní povolání bylo naprosto jiné, proč jste si vybrala právě sanitářský kurz?
Bolo by to na dlhšie, pretože iba strata zamestnania v tom rozhodnutí nebola. Bolo to akési dlhodobé dozrievanie a tiež nešťastná udalosť v našej rodine. Článok o „dozrievaní“.   A článok o tom, prečo práve sem do liečebne. Ale teraz po dvoch rokoch, to už nie je ani o pracovnej príležitosti ani tak celkom iba kvôli matke, teraz túto prácu milujem naozaj. Bez reálnych dôvodov na to.

3.      Když jste vyplňovala přihlášku na rekvalifikační kurz, měla jste reálnou představu o tom, co vás v nové práci čeká?
Myslela som si, že vcelku mám. Ale „tam dnu“ je iný svet na to sa nedá pripraviť. 

4.      Jak vaše nové zaměstnání ovlivnilo váš život? Na co jste si musela nejdéle zvykat? Co vás ve zdravotnictví nejvíc překvapilo?
Život mi to neovplyvnilo, len upravilo pohľad naň. Prekvapením pre mňa bolo, že som si zvykla okamžite. Jedna sestrička sa vyjadrila v zmysle, že ma taký pocit zo mňa, akoby som tu pracovala, už veľmi dlho predtým, a že som len na čas odišla a teraz sa vrátila. Cítila som to presne tak isto. A čo ma prekvapilo? Zistenie, že staroba je naozaj až tak veľmi zlá.    

5.      Jaká byla reakce rodiny a vašeho okolí na to, že jste si vybrala zrovna tuto práci?
Údiv – známych a priateľov. Radosť – otcova, že budem dohliadať na mamu. Hrdosť – mojich detí. Najmä dcéra (7.r) nevynechá príležitosť, keď môže dôležito oznámiť, že JEJ mamička pomáha chorým a starým ľuďom. Momentálne chce byť lekárkou.

6.      Studujete při zaměstnání zdravotnickou školu. Středoškolsky vzdělaní zdravotničtí asistenti přichází poprvé k lůžku pacienta velmi mladí. Vy jste tuto zkušenost získala vlastně až jako dospělá žena a matka dvou dětí. Myslíte si, že toto „zpoždění“ mělo nějaké výhody?
Asi to tak malo byť.

7.      Dokážete si dnes představit, že byste dělala něco jiného? Pokud ano, tak co by to bylo?
Dnes si to ešte neviem predstaviť. Hádam, až by ma prinútila finančná (ne)istota, čo je pri  tejto pracovnej pozícii dosť možné. Ale veľmi nerada na niečo také vôbec myslím.     

8.      Co  vás přivedlo ke psaní blogu?
Kamarátka. Usadila sa v zahraničí a ja som jej vypisovala siahodlhé listy (potom neskôr emaily), farbisto pretkávane možnými aj nemožnými opismi a peripetiami môjho života. A ona mi viac krát napísala, aby som si založila blog. Roky som to ignorovala, lebo som nevedela čo to je:) Až raz...

9.      Na vašem blogu píšete spoustu krásných příběhů ze života obyčejných lidí, o které se na oddělení staráte. Upozornila jste na spoustu problémů etických, finančních i politických. Myslíte si, že se bude situace ve zdravotnictví zlepšovat nebo má spíše sestupnou tendenci?
To je veľmi ťažká otázka. Mala by sa zlepšiť. Hlavne v súvislosti s tým, ako sa (ne)vieme postarať o svojich starých ľudí. Oni sú absolútne bezbranní a sú vyhasnutí a apatickí. Nevidia nijaké možnosti ani perspektívu (myslím perspektívu dobrej starostlivosti, súcitom a láskavosťou k nim). Vzdávajú sa.  Chcú radšej zomrieť a to je vizitka celej spoločnosti. 

10.  Vzpomínám si, jak jste psala o manželském páru, který v domově důchodců rozdělili. Pána ubytovali na jiný pavilon než jeho ženu a oba manželé 2 roky marně bojovali, aby mohli bydlet blízko sebe.  Díky tomu, že jste na to upozornila na blogu, mohou dnes být zase spolu. To musí být skvělý pocit takto pomoci. Víte něco o tom, jak se teď mají?
Sú zlatí. V domove bývajú stále spoločne. A chodia pravidelne aj k nám na také kratšie rehabilitačné pobyty. Všade sa šuchocú spoločne. Zdravotné problémy pribúdajú. Pomáhajú si navzájom. Pani mu odkladá zo svojho taniera najlepšie kúsky a on ju vodí na WC, pretože ona si nezapamätá ako sa tam ide. Ja som síce pre nich niečo urobila, ale oni pre mňa urobili ešte viac. Aj keď už nevedia, že som to bola ja. 

11.  Velká část činnosti sanitáře je soustředěna na pečlivou prevenci vzniku proleženin. Vím, že u vás na oddělení, se na to velmi dbá, ale určitě k vám občas přijde někdo, kdo už nějaké proleženiny má, ať už z domácí péče nebo z jiného zdravotnického zařízení. Stává se to často nebo je to dnes už spíše rarita?
Preležaniny stále vznikajú, zapríčinené sú nedostatočnou starostlivosťou a slabou alebo nijakou prevenciou. Je iba malé percento, ktoré sa skutočne nedá ovplyvniť (genetika, typ kože, náchylnosť, vek, ochrnutie...) Dekubit dakedy vznikne aj keď robíte všetko čo treba, ale dá sa aspoň udržiavať pod kontrolou dôsledným ošetrovaním. Aj vyliečiť a zaceliť sa dá. Videla som to u nás viac krát. Ale, keď príde človek, ktorý má takú dieru na zadku, že mu vidíte kosti, tak to to je absurdné a neospravedlniteľné. A predsa sa to stáva.      

12.  Vaše práce je velmi fyzicky i psychicky náročná. Jakým způsobem odpočíváte?
Svojím spôsobom momentálne odpočívam v škole. A inak najradšej spím. To je ten lepší prípad, lebo stáva sa aj to (a nielen mne), že po vyčerpávajúcej zmene, len tak ležím a pozerám neprítomne na stenu. Ale to nie je oddych, to je už hranica. Na to je dobrá zumba, už len sa prinútiť tam ísť:)

13.  Je něco, co byste chtěla vzkázat mladým lidem, kteří uvažují o práci ve zdravotnictví?
Skúste to. Nič vám to nezoberie, ale naopak obohatí vás to. Stabilizuje. Dozriete. Možno sa nájdete. Ale nechcem mentorovať, to píšem o sebe.

Alebo vás to ubezpečí, že v zdravotníctve určite robiť nechcete a budete sa môcť pokojne pustiť iným smerom, s vedomím, že robíte správne.

Děkuji za pěkný rozhovor a přeji Vám hodně úspěchu a štěstí v dalším životě.
Ďakujem za poskytnutý cenný priestor.

Žádné komentáře:

Okomentovat