Přechod Bílých Karpat od severovýchodu k jihozápadu

Na tento výlet jsem se těšila hodně dlouho. Loni mi bohužel kvůli nemoci nevyšel. Přestože jsem v Bílých Karpatech strávila velkou část dětství, mnoho jsem z nich neviděla. Znala jsem jen blízké okolí oblasti Mlýnky, kde má moje rodina chatu.

CHKO Bílé Karpaty zaujímá na české straně plochu cca 715 km2  a na slovenské straně je to dalších 435 km2  území chráněného od r. 1979. V r. 1996 se stala biosférickou rezervací UNESCO. Vyskytuje se zde více než stovka chráněných druhů rostlin. Uvnitř této oblasti bylo vyhlášeno zatím 52 maloplošných chráněných území  v kategoriích národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, nebo památka.

Oblast není příliš turisticky frekventovaná. Když opomenu několik lyžařských areálů, nestaví se zde velké hotely a wellness centra. V přírodě třeba celý den nepotkáte člověka, zato srnek a zajíců nepočítaně. My jsme měli štěstí i na jelena. Zajímavostí je, že zde můžete vidět několik druhů užovek, ale na většině území nenajdete zmiji. Vím, že občas jsou na Radějově, ale o pár kilometrů dál přes kopec na Mlýnkách se vůbec nevyskytují, což mi vždycky přišlo zvláštní.

Přechody pohoří se dělají většinou v dubnu, kdy na loukách kvetou vzácné divoké orchideje. Většinou se chodí z jihozápadu a severovýchod. Náš výlet byl netypický v tom, že jsme šli opačným směrem. Přišlo nám to logické, když na jihu máme rodinu. Navíc na severu jsou náročnější trasy, které jsme chtěli jít ještě ne tak unavení.

Květen 2016

1. den

Trasa

Valašské Klobouky, železniční stanice - Valašské Klobouky, železniční stanice, odb. - Rozhledna Královec – rekreační středisko Královec

Turistická značka: červená (nebo se dá jít po náučné stezce, která se z velké části s červenou značkou kryje a je o kousek delší)

Délka: 3 km, 1 hod. 15 min. Převýšení:  +238m, - 18m

Možnost občerstvení: Valašské Klobouky, rekreační středisko Královec, kousek od rozhledny je v lese několik studánek

1.5. 2016 jsme odpoledne vyrazili z Hodonína vlakem do Valašských Klobouků. Cesta trvala okolo 3 hodin a 2x se přesedalo. Od vlakového nádraží jsme šli po červené značce /částečně se překrývající s náučnou stezkou/ na Královec.

Nejzajímavějším místem této trasy byla rozhledna Královec, která dává poctu tradičnímu stavebnímu materiálu Valašska – tedy dřevu. Byla postavena r. 2006 na vrchu Královec (655 m). Měří 21.5 m a má 79 schodů. Přístupná je celoročně zdarma. Poskytuje krásné výhledy na Bílé Karpaty, Vizovické Vrchy, Javorníky.  Poblíž je několik velkých mravenišť a o životě mravenců se dá ledacos dočíst i z tabulí naučné stezky.

Večer jsme se najedli a ubytovali v rekreačním středisku Královec. Bungalov byl naprosto luxusní. Jednalo se o vytápěnou chatku se dvěma dvoulůžkovými pokoji, předsíní a vlastní koupelnou a WC. Středisko funguje celoročně a obsluha je moc fajn.

Večer jsme se ještě prošli po okolí rekreačního střediska a podívali se ještě jednou k rozhledně.

Pohled na Valašské Klobouky z rozhledny Královec

2. den

Trasa

Rekreační středisko Královec – Vyhlídka Ploštiny – Požár rozc. - Nad Nedašovou Lhotou – Pod Vysočkou – Pod Okršliskem – Brezová kaplnka – Chata Vršatec – Chmeľová, odb. - Chmeľová - Chmeľová, odb. - zrúc. Vršatec – Chata Vršatec -  Brezová kaplnka – Sidonie

Turistiká značka: po zelené k rozcestí Požár, dále po červené až ke kapličce v Brezové, odtud po modré k chatě Vršatec, na Chmeľovú po žluté, na zříceninu hradu po náučné stezce. Ke kapličce v Brezové jsme se vraceli stejnou cestou. Dále po červené do Sidomie.

Délka: 27.8 km, 9 hod., 15 min., Převýšení:  + 1019 m, - 1364 m

Možnosti občerstvení: rekreační středisko Královec, studánka Dělanovec a kousek od ní další 2 (Tety Aničky,  Kollerova), studánka u Františka, studánka Brezová, studánka kousek od chaty Vršatec, Chata Vršatec, Sidonie

Ráno jsme se rozloučili v rekreačním středisku Královec a vyrazili na celodenní túru. Po zelené značce jsme stoupali k vyhlídce Ploščiny (739 m). Šli jsme takovým zeleným hájkem s břízami. Několikrát se nám otevřel výhled na televizní vysílač Valašské Klobouky - Ploščiny (710m) nalevo od směru naší trasy. Pro získávání pastvin se zde dříve mýtil les. Nepoužívané pastviny, pak byly opět osazovány lesem. Je zde obvyklá přítomnost jalovce obecného.  Zachráněnému lesu, ponechanému nyní už přirozenému vývoji se zde lidově říká Ščúrnica. Z Ploščin jsou nádherné výhledy na celé Závrší, Vršatecké skály a někdy až na Malou Fatru.

Šli jsme dále po zelené, která se zde překrývá s naučnou stezkou. Tabule jsou psány místním libozvučným nářečím. O místě zvaném Dělanovec se praví, že je zde studánka s léčivou vodou. Prostoduchému pasáčkovi se zde kdysi zjevila panenka Marie a on se tak polekal, že si nadělal do kalhot, proto název Dělanovec. Poutní místo se studánkou jsme úspěšně minuli. Museli bychom od naučné tabule odbočit doleva mezi stromy. Nad studánkou je kaplička, která není původní. Byla vysvěcena v r. 1999. Předtím zde stála dřevěná kaplička zasvěcená panně Marii, kterou nechal vybudovat potečský kolář jako poděkování za uzdravení syna.

My jsme se zastavili o kousek dále u studánky U Františka a voda byla vynikající. Došli jsme až k rozcestí Požár, které poskytuje také krásný výhled. Odtud jsme dále pokračovali po červené značce k vyhlídkovému místu Pasecké lazy (646 m). Pak k rozcestí Nad Nedašovou Lhotou. Další vyhlídkové místo bylo pod Vysockou. Vlevo jsme míjeli přírodní památku Kaňoury, což je  stráň tvořící závěr doliny potoka Hrušovky.

O kousek dále už naše trasa začala kopírovat československou hranici. Než jsme začali zdolávat vrchol Kaňúr (791 m), potkali jsme ještě jedno vyhlídkové místo.  A kousek pod vrcholem je další. Další kopec se jmenuje Kosák (766 m). Pak jsme se dostali na rozcestí Pod Okršliskem a dali se dále po červené na Slovensko.

Na dalším rozcestí se nachází kaplička Brezová se studánkou a amfiteátrem. Tak se zde říká lavicím na protějším svahu uspořádaných v půlkruzích. Kaplička je z r. 1999. Je umístěna nedalo přírodní památky Biely Vrch (818m).

Po modré značce jsme urazili 2 km k chatě Vršatec, kde se dá za cenu kolem 5 euro celkem slušně najíst, čehož jsme využili. U cesty je další studánka.

Vršatské bradla považuji za jednu z nejkrásnějších částí Bílých Karpat. Bohužel jsme sem dorazili až večer a neměli čas projít si celou naučnou stezku, což by zajisté stálo za to. Podívali jsme se tedy na vrchol Chmeľová (925 m). Vyhlídka je jen jedním směrem, k chatě Vršatec, ale je úchvatná.

Stejnou cestou jsme sestoupili dolů a dali se po silnici kousek po modré značce vychutnat si pohled na obec Vršatské Podhradie.

Vyšplhali jsme i ke zřícenině hradu, která je dominantou tého oblasti. Hradní vrch byl osídlen již v době bronzové a první písemné zmínky o hradu pochází z r. 1244. Od té doby prodělal několik přestaveb a zanikl r. 1708 po výbuchu střelného prachu. Podle zbytků obvodových zdí jsme poznali, že to byl hrad docela velký.

Kolem 19 hod. jsme se rozhodli vyrazit za noclehem. Vrátili jsme se ke kapličce v Brezové a odbočili na červenou značku směr Sidonie. Cesta vedla nejdříve loukami, pak lesem nalevo od vrcholu Hrabie (576 m). Když jsme se dostali na začátek vesnice, byla už tma. Obec měří cca 4 km a naše ubytování (Rekreační centrum Pohoda) se nachází až na jejím konci. Jedná se o bývalou sklářskou osadu. Zajímavostí je, že do r. 1997 patřila ke Slovensku. Byla začleněna do České republiky výměnou za část území obce Vrbovce. Zřídil ji r. 1788 majitel brumovského panství Jan Křtitel Iléšházy a pojmenoval po své manželce. Sklářská huť zde fungovala do r. 1933.

Na ubytovně nám bylo poněkud chladno, ale dostali jsme teplé povlečení. Dvojlůžkový pokoj měl vlastní sociální zařízení, WC i sprchu. Ráno jsme dostali snídani.

Nad Nedašovou Lhotou

 

Pohled z Chmelové na hrad a chatu Vršatec

3.den

Trasa:

Sidonie – Vlárský průsmyk, žel st., bus. - Pod Hrachovým – Grófová – Javorník – Čerešienky – Na Koncích – Bašta, rozc. - Rozepře, rozc. - Hutiska, rozc. - Žítková, rekr. Středisko – Žítková, přehrada – Boky, rozc. - Starý Hrozenkov, pila

Turistická značka: Ze Sidonie po červené až k rozcestí Bašta, odtud dále po žluté. Na Hutiska rozc. odbočit na modrou. Od přehrady Žítková opět po žluté.

Délka: 27.2 km, 9 hod. 15 min, Převýšení: + 1013 m, - 955 m

Možnosti občerstvení: Sidonie, studánka Peněžná, studánka kousek od rozcestí Na Koncích, studánka Tomanova v Hutích, studánka Nad Starou školou v Moravských Kopanicích, Penzion Žítková, Jabloňová studánka kousek od rozcestí boky, Starý Hrozenkov

Ze Sidonie jsme vyrazili hned ráno. Viděli jsme i začátek obce Horné Srnie, ke které dříve Sidonie patřila. Na začátku trasy nás zmátlo, že červená značka ve Vlárském průsmyku (280 m.n.m) vede i přes železniční most. Pak už jsme stoupali lesem serpentýnami po asfaltové silnici. Vznik Vlárského průsmyku je příkladem tzv. Pirátství vodních toků. Řeka Vlára prořízla působením eroze horský hřeben a rozšířila tak povodí Váhu na úkor povodí Moravy.

S přestávkami jsme vyfuněli až na rozcestí Pod Hrachovým. Vrchol Hrachové (681 m ) jsme zprava obešli a odpočívali na rozcestí Grófová, odkud se dá udělat zacházka po žluté značce k Pomníku pádu bombardéra B- 24 a k loveckému zámečku Antonstal, což je 2 km z kopce, a zpátky na Grófovú se vrací stejnou cestou. Přemýšleli jsme, jestli se tam máme jít podívat, ale nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme raději dál. Dovnitř zámečku se stejně moc podívat nedá. Slouží nyní jako hotel. V době protektorátu zde nocovali prominentní hosté německé armády.

Téměř kopírujíce slovensko-českou hranici jsem kráčeli bukovými lesy přes Hladný vrch (742 m) až na Javorník (783 m). Provázely nás tabule naučné stezky, které vyprávěly, jaké rostliny a zvířata můžeme potkat v přírodní památce Chladný vrch.

Na Javorníku jsme posvačili, zapsali se do knihy a ponadávali na vandaly, kteří tu po sobě nechali vyhaslé ohniště.

Dále nás červená značka zavedla na vrchol Čerešienky (758 m). Na Slovenské straně byl vzrostlý bukový les, česká strana prokácená a osazovaná lesními školkami s nepůvodními jehličnany.

Další zastávku jsme udělali na místě zvaném Peňažňá, kde jsme se na chvíli schovali před deštěm pod dřevěnou stříšku. Je to místo setkávání Čechů a Slováků. K posezení zde slouží několik dřevěných lavic a stolů. Podle množství odpadků v koších jsme poznali, že poslední setkání bylo nedávno. Klasická kadibudka má inspirativní výhled na paseku.

Ze studánky kousek od rozcestí Na koncích jsme nabrali vodu. Na rozcestí Bašta jsme odbočili na žlutou značku. Vrchol Bašta (643 m) jsme obešli zleva. V lese, nedaleko rozcestí Rozepře, nás pak zastihl opět déšť. Tentokrát padaly i kroupy. Mokli jsme celý zbytek cesty.

Přírodní rezervaci Hutě jsme kvůli dešti neprocházeli. Jedná se o mozaiku bývalých pastvin, květnatých luk, lesíků, mokřad a ovocných sadů s odrůdami jabloní, švestek a hrušní svérázných lidových názvů. Nechybí ani oškeruše.

Šli jsme po naučné stezce Moravské Kopanice až do obce Žítková, kde je přehrada. Kousek od penzionu Janka jsme si přečetli zajímavosti o školství v předminulém století.

Z naučné stezky jsme odbočili na rozcestí Boky a po žluté došli do Starého Hrozenkova a ubytovali se ve zdejším motorestu. Podkrovní dvojlůžkový pokoj s koupelnou a wc byl ideálním místem k usušení věcí. Vydatně jsme povečeřeli v restauraci přímo v motorestu. Snídaně byla také úžasná, bohužel ji vydávali až od 9 hod.

Jeden z mnoha Javorníků

4. den

Trasa:

Starý Hrozenkov, benzínka -  Liešna – Machnáč, rozc. - Machnáč, vrchol – Pod Kykulou – Pod Vyškovcem – Mikulčin Vrch – Lopenické sedlo – Malý Lopeník, rozc. – Velký Lopeník, rozhl. - Staré Díly – Nová Hora - Květná

Turistická značka: Z Hrozenkova buď po silnici nebo kousek po náučné stezce Okolo Hrozenka, a pak po silnici, z Liešne po žluté až na Machnáč. Dále po červené. Z Mikulčina vrchu po zelené.

Délka: 28.5 km, 10 hod., 40 minut, Převýšení: + 1143 m, - 1140 m

Možnosti občerstvení: Starý Hrozenkov, Koliba Drietomica – Liešna, studánka u kapličky Vyškovec, Mikulčin vrch – restaurace Arnika, chata Jana, studánka na Velkém Lopeníku, Březovská kyselka, Janáčkův pramen, Květná - Strání

Po snídani anglického typu jsme se vydali kousek po naučné stezce Okolo Hrozenka. Chtěli jsme si tak ušetřit dlouhé šlapání po okraji frekventované silnice. Stezka byla příjemná. Šla do kopečka jehličnatým lesem. Bohužel značení bylo tak mizerné a neudržované, že jsme značku brzy ztratili. Takže jsme k silnici sestoupili intuitivně neznačeným terénem. Z Liešne jsme vystoupali do kopečka po žluté lesem. Dostali jsme se na lesní cestu, která byla místy rozjezděna traktorem. Dali jsme se doprava a stoupali do už méně strmého kopce. Po dešti zde bylo nepříjemné bláto. O kousek dále jsme šli jílem, který se lepil na boty, takže jsme je měli těžší a těžší. Posléze jsme se dostali z lesa a dorazili na Machnáč, rozc. Zde jsme si udělali odbočku na vrchol Machnáč (771 m) a kochali se výhledy.  Na vrcholu se tyčí slovenský dvojitý kříž z r. 2013 a památník vojákům zde padlým v dubnu 1945. Vrátili jsme se k rozcestí a pokračovali po červené značce loukami. Obešli jsme přírodní rezervaci Ve Vlčí, která je tvořena původními pastvinami s rozptýlenými lesíky v členitém terénu s několika sesuvy a mokřady. Je to nedaleko rozcestí Pod Kykulou. Odtud jsme došli na silnici. Poseděli jsme na vyhlídkovém místě u autobusové zastávky Vyškovec, Hribovny, točna. Obtěžovala nás místní kočka a chtěla nám sníst oběd. Jen o malý kousíček dál je kaplička se zvonicí a posezením. Dle mapy by u ní měla být studánka, ale nenašli jsme ji. Silnice stále stoupala do kopce a stočila se nejdříve doprava, a pak doleva. Pod Vyškovcem jsme viděli po pravé straně chatu, která vypadala jako otevřená restaurace, ale nešli jsme tam. V mapě zaznačená není. Přes Rapantův vrch (788 m) jsme přešli na Mikulčin vrch (799 m), kde se nachází lyžařský areál. Penzion Patrik vaří pouze pro ubytované hosty, takže jsme pokračovali ještě kousek dál po zelené a rozhodli se občerstvit v chatě Jana. Protože ještě nezačala sezóna, bylo v nabídce jen jediné jídlo – fazolová polévka – ale naprosto vynikající.  Od Lopenického sedla jsme se s plným žaludkem vydrápali na Kobylec (845 m) a dále k rozcestí pod Malým Lopeníkem (vrchol má 881 m). Rozhledna na Velkém Lopeníku nám  bohužel výhledy neposkytla pro vysokou oblačnost. Navíc nahoře foukal studený vítr. Později jsme zahlédli v Květné plakát zvoucí na tradiční otevírání rozhledny, které se koná 7.5.2016. Usoudili jsme tedy, že to bylo tím, že rozhledna je ještě zavřená. Velký Lopeník (911 m) je 3. nejvyšší vrchol Bílých Karpat a rozhledna zde byla postavena v letech 2004-2005 jako symbol československého přátelství. Jedná se o dřevěnou stavbu s kamennou základnou. Má 22m a 101 schodů. Je celoročně volně přístupná. V květnu ji slavnostně otevírá starosta obce Lopeník převlečný za „Velkého Karpata“ (což je něco jako Krakonoš) a v listopadu ji slavnostně uzavírá. Dá se zde občerstvit u studánky, posedět u stolu a jsou zde i 2 kadibudky.

Z Lopeníku jsme sestoupili k rozcestí Staré díly a pokračovali po zelené k pramenům Březovské kyselky, což je velmi dobrá uhličitá voda, aspoň mně moc chutnala. U Janáčkova pramene je na stromě obrázek panny Marie. Dále nás zelená značka dovedla do přírodní rezervace Nová Hora, která je na dohled od Květné.

Na ubytovně v Květné jsme dostali čtyřlůžkový pokoj s umyvadlem. Sociální zařízení bylo společné v sousedství společenské místnosti s dobře vybavenou kuchyňkou. Snídani a večeři jsme si navařili z vlastních zásob. Ráno jsme v Květné- Strání nakoupili a já jsem poslala pohledy. Zajímavostí této obce jsou sklárny. První sklárna zde byla založena v r. 1794 knížetem Lichtensteinem pro velké zásoby bukového dřeva potřebného k vytápění sklářských pecí. Dnes zdejší výrobky kupujeme pod značkou Crystalite Bohemia.

Machnáč

Velký Lopeník

5.den

Trasa:

Květná, bus – Nad Květnou -  Pod Jelencem – Velká Javořina, vrchol – Velká Javořina, Holubyho chata – Veľká Javorina, hrebeň – Křižovatka do Strání – Dibrovův pomník – Šibenický vrch – Kubíkův vrch – Krúžok – Kamenná vrata – Nad Machovou – Vrbovce – Rozhledna Drahy – Javorník, žel.st. - Javorník, obecní uřad – Filipov, rekr. stř.

Turistická značka:  z Květné po zelené až na Velkou Javořinu, pak po červené, až kousek za Dibrovovým pomníkem přejít opět na zelenou, na Kubíkově vrchu na modrou, z Vrbovcou po silnici do Javorníku, od Javorník žel.st. vede zelená značka až do Filipovského údolí

Délka: 28.7 km, 9 hod. 20 min. Převýšení: +735, - 713

Možnosti občerstvení: Květná-Strání, Holubyho chata, Vrbovce, Javorník, rekr. Středisko Filipov

V Květné jsme museli část značené stezky obcházet, protože tam zrovna probíhaly stavební práce.  Cesta vedla lesem do kopce. Zajímavostí národní přírodní rezervace Velká Javořina je, že zdejší les je v podstatě prales. Netěží se zde dřevo, ani se neodváží spadlé stromy na otop, protože v nich žijí vzácné druhy brouků. Do lesa se vůbec nezasahuje a všude čtete cedule, že si máte dát pozor, aby na vás nespadl strom.

Pod Jelencem jsme uvažovali, jestli se nepůjdeme podívat i na Jelenec (925 m), kde je rozhledna, nakonec jsme ale šli přímo na Velkou Javořinu (970 m), což je nejvyšší vrchol Bílých karpat. Na vrcholu je loučka a televizní vysílač, pomníček Josefa Vavrouška (ekolog, publicista, politik) a 2 pamětní kameny československých setkání.

Kousek pod vrcholem jsme se najedli v Holubyho chatě. Zrovna zde chystali nějakou akci, podle všeho rodinnou oslavu, a obsluha nás varovala, že budeme na jídlo čekat dlouho, tak jsme si dali jen polévku za 2 euro. Základní kámen Holubyho chaty byl položen 8.7.1923 a od té doby prodělala řadu proměň. V současnosti je to chata kamnenná. Nese jméno evangelického faráře Jozefa Ľudovíta Holubyho /1836 -1923/ , který se v okolí Velké Javořiny věnoval botanice. Dá se zde nejen najíst, ale i ubytovat.

Z Javořiny jsme po červené značce přes vrchol Durda (842 m) došli lesem k Dibrovově pomníku, což je taková obludnost ze žulových kvádrů s mramorovou pamětní deskou věnovanou ruskému partyzánskému veliteli, který zde 13.10. 1944 padl. Nachází se na Kašpariskově vrchu (778 m). Odtud jsme pokračovali po zelené na Šibenický vrch (708 m), kde jsme se na louce u božích muk kochali výhledem na Novou Lhotu.

Pokračovali jsme na Kubíkův Vrch (684 m). Zde byla možnost trasu výrazně zkrátit. Kdybychom pokračovali po zelené přes Megovku (chata lesní zprávy, u které je mariánská kaplička a pamětní desky připomínající poutě z let 1882-1894 ke sblížení uherské a moravské Slovače) a Liščí boudu (chata a pramen vody) došli bychom po necelých 5 km do našeho cíle. My jsme ale zvolili modrou značku na Krúžok, dále lesem přes Novou Horu (646 m) na Kamenná vrata. Kde je odbočka na žlutou značku vedoucí také k Liščí boudě, tedy další šance zkrátit si trasu.

Došli jsme zajisté i na Vysoký vršek (596 m), když jsme se rozhodli, že odbočíme do přírodní rezervace Machová. Měli jsme v plánu rezervaci projít a stočit se nazpět do Filipovského údolí. Odbočili jsme ale špatně a vynořili se ve Vrbovce-Šance.

Pak jsme spěchali kus cesty po silnici do Javorníku. Tlačil nás čas, poněvadž se blížila hodina, kdy jsme se měli ubytovat v hotelu Filipov. Nakonec jsme si cestu zkrátili přes pole, louku a les. K rozhledně Drahy jsme tedy nedošli. Jedná se o dřevenou 20 vysokou stavbu, která vznikla v r. 2009 podle projektu slovenské architekty Márii Serdahelyové. Stojí v sedle mezi kopci a poskytuje výhled na okolní vrcholy, údolí Veličky a Chříby.

V hotelu nás čekalo milé překvapení. Původně jsme měli mít chatku, ale dali nám za původní cenu dvojlůžkový pokoj se sociálním zařízením. Večeři a snídani jsme měli zajištěnu v hotelové restauraci. 

 

Velká Javořina

Holubyho chata

6.den

Trasa:

Filipov, rekr. Stř. - Javorník, obec. úřad – Velká nad Veličkou, bus – NPR Zahrady pod Hájem -  Velká nad Veličkou, bus -  Velká nad Veličkou, žst. - Kuželovský větrák – U Tří kamenů – Kobyla – Bílá studna, rozc. - Vojšické louky -  NPR Čertoryje – Traviska, rozc. - Lučina – Čertův mlýn – Radějov – Vrchy – Mlýnky

Alternativa: Z Lučiny se dá jít po žluté na rozcestí Pod Šumárníkem, odtud po červené k rozhledně Travičná, a pak dále po žluté do Radějova. Délka trasy se tím nezmění

Turistická značka: z Filipovského údolí po zelené značce, u obecního úřadu v Javorníku po modré, ve Velké nad Veličkou opět po zelené (včetně odbočky do Zahrad pod Hájkom). U Tří kamenů přejít na červenou značku, u Bílé studny na zelenou. Z Lučiny po modré až na Mlýnky.

Délka: 30 km, 9 hod., Převýšení: + 542 m, - 646 m

Možnosti občerstvení: rekreační středisko Filipov, Javorník, Velká nad Veličkou, studánka Bílá studna, Lučina, Radějov, Mlýnky (Penzion Jana)

Ve Filipovském údolí jsme viděli lyžařský svah s vleky.  V Javorníku byla možnost udělat si u obecního úřadu odbočku po zelené k rozhledně Drahy, my jsme šli ale dále a udělali ve Velké nad Veličkou odbočku na kraj národní přírodní rezervace Zahrady pod Hájkom. Dá se tam udělat okruh po náučné stezce (asi 12 km). Jedná se o květnaté louky s ovocnými stromy. My jsme si na tabuli naučné stezky přečetli, že zde žije 14 druhů mravenců a přes 30 druhů pavouků. Vrátili jsme se do Velké nad Veličkou a pokračovali směrem do Kuželova po zelené značce.

Přešli jsme přes Léšť (421m) a Bojiště (439m), kde jsme chvíli poseděli u ohniště pod posedem, než jsme pokračovali dále k větrnému mlýnu.

Větrný mlýn v Kuželově byl pravděpodobně postaven v r. 1842 a je jedním z mála dodnes zachovalých mlýnů holandského typu. Ve mlýně a přilehlých hospodářských budovách je expozice Technického muzea Brno. Mimo sezónu mají otevřeno pouze o víkendu, takže jsme se dovnitř nedostali, ale i pohled zvenčí stojí za to. Mlýn je provozuschopný. Má kuželovitou kamennou konstrukci a nahoře je šindelová střecha, která je otočná okolo svislé osy mlýna tak, aby větrné kolo bylo vždy nastaveno proti větru. Dříve v této oblasti bylo podobných mlýnů daleko více.

Od mlýna jsme pokračovali po zelené. Obešli jsme louku a dívali se zpět na panorama s mlýnem. U lesíka na kraji louky jsme poobědvali v altánku. Kousek odtud je rozcestí U Tří kamenů. Zachovaly se zde historické hraničníky. Místo se dvěma kříži připomíná někdejší zbojníky a pašeráckou stezku. K tomuto místu se váže písnička Mezi horami, lipka zelená, zabili Janka, Janíčka Janka, místo jelena. Lípa tu skutečně je, ale byla vysazena poměrně nedávno. Okolní les je prales. Od roku 1985 do něj nebyly dělány žádné zásahy.

Po červené jsme pokračovali na Kobylu (584 m) a k Bílé studni, kde jsme nabrali vodu a odbočili na zelenou směr Vojšické louky a Čertoryje.  Původní Bílá studna byla o cca 20 m níže než ta současná a pramen byl tak silný, že vyplavoval na povrch drobné krystalky bílého vápence . Odtud název. Pralouky Čertoryje představují nejrozsáhlejší květnaté bělokarpatské louky s vysokou krajinářskou hodnotou a výskytem četných druhů chráněných rostlin a živočichů. Odtud jsme šli do rekr. oblasti Lučina.

Lučina je vlastně vodní nádrž kousek od Radějova. Dá se tu koupat i občerstvit. Všichni, kdo tu někdy v dětství byli na rekreaci, mají Lučinu spojenou s langošem. Stánek s občerstvením byl otevřen, takže jsme toho využili.

Na rozhlednu Travičná, jsme nešli. Už jsme tam mnohokrát byli, navíc mimo sezónu je otevřená jen o víkendu a platí se tam vstupné. Rozhledna má nahoře nadmořskou výšku 380 m. Má 177 schodů, měří 52,6 m, výhled je z výšky 34 m. Hned u rozhledny je salaš s ukázkami dřívějšího salašnického života. Dá se v ní ledacos koupit, včetně oskerušového čaje. Jeřáb oskeruše je zde celkem obvyklým stromem a naučná stezka, která tudy vede se také nazývá Oskerušová.

My jsme se z Lučiny vydali po modrém značení do Radějova. Odtud jsme přešli přes Holý vrch, kde je nyní i rozhledna, obešli chatu Lesanka a sestoupili do Osady Mlýnky.

V původní osadě Mlýnky údajně dříve stával větrný mlýn, který vyhořel. Rekreační chaty se zde začaly budovat okolo r. 1935.  V r. 1974 zde byla na Sudoměřickém potoce zbudována přehrada, která slouží k rybolovu a rekreaci. V mapách je pod názvem Kostolnica.

K místu našeho noclehu jsme nešli po silnici, ale lesem zvaným Rosocháč okolo penzionu Sokolka.

Kuželov

7.den

Trasa:

Mlýnky – Měsíční údolí – Radějovská obora, brána – Kútky – Kněžské Hory + stejnou cestou zpět do Mlýnků

Turistická značka: v Měsíčním údolí žlutá, v Radějovské oboře zelená

Délka: 2x 7.7 km, 2x 2 hod. 30 min, Převýšení: + 263 m, - 21 m

Po cestě je několik studánek, které nejsou zaznačené v mapách

Trasa:

Mlýnky – Mezi starými horami – Vinohrady – Sudoměřice

Turistická značka: zelená

Délka: 6.6 km, 1 hod., 40 min., Převýšení: + 0 m, - 77 m

Velmi dlouho jsem toužila podívat se do daňčí obory Radějov, kde jsem byla naposledy jako dítě a moc si z toho nepamatuji. K oboře se jde z osady Mlýnky tzv. Měsíčním údolím. I zde můžete vidět pár zajímavostí. My jsme se byli podívat k pomníku, který připomíná Chatu děsu. Což byla chata, kde v letech 1943 -  1972 přespávali pocestní.

Pak třeba stojí za zmínku chata Šohajka, která sloužila k rekreaci zaměstnanců podniku Šohaj (tradiční český výrobce košil a oblečení).

Obora Radějov vznikla v r. 1989 a od r. 2003 má soukromého majitele. Je jím pan Leoš Novotný. V červnu-září zde platí zákaz vstupu, aby daňci a jeleni nebyli rušeni v období říje a rození mláďat. I v době, kdy je obora přístupná, se návštěvníci smí pohybovat jen po značené trase, což je asfaltová silnice. Je zde k vidění několik rybníčků, lesy, krásné výhledy a co opravdu stojí za to, je přírodní rezervace Kútky, s překrásnými loukami. Chtěla jsem se podívat k bývalé hájovně Na pustých. Stávala v Pustém lese a současný majitel na jejím místě zřídil luxusní ubytovací komplex Rezidence Pusté, kde se v době lovecké sezóny ubytovávají účastníci honitby. Tato lokalita není pro běžného návštěvníka obory přístupná. Cca 280 metrů před koncem obory (Kněžské hory), bychom museli odbočit doleva a odtud jít další cca 2 km. My jsme došli kousek za Kútky, a pak se vrátili.

Pročetli jsme si informační tabule u cesty, poseděli v altánku a podívali se i do jednoho stavení, kde si člověk v chladném počasí může zatopit v kamnech a prostudovat herbář, který visí na zdech.

Poobědvali jsme u mého otce. V podvečer jsme se vypravili do Sudoměřic, kde jsme měli strávit další noc. Cesta vede nejdříve po silnici. Na rozcestí Mezi starými horami se odbočí doleva mezi pole a louky.  Dostali jsme se až k vinohradům, kde je naučná stezka „Posrané trní“. Místní obyvatelé v minulosti tímto názvem chtěli naznačit, že přehnaná konzumace švestek není vždy zdraví prospěšná. Ve vesnici je zajímavý moderně vypadající kostel z r. 1933.

Kútky

Výlet se nám celkově podařil a vyšlo i počasí. Za rok či dva bych chtěla přechod Bílých Karpat podniknout znovu a trochu pozměnit trasy. Chtěla bych kupříkladu vidět více z Moravských Kopanic, podívat se i na Jelenec, či si více projít Vršatská a snad i Červenokamenská bradla.