Ivana Pajanková - Zostať človekom do poslednej chvíle

“Starí ľudia sú ako staré ovocné stromy, ktoré nám už odovzdali všetky plody, ale stále vedia poskytnúť tieň a útočisko, keď nám dochádzajú sily.”

Před pěti lety jsem na tomto blogu zveřejnila rozhovor s paní Ivanou Pajankovou, která pracuje jako sanitářka/sestřička v hospici a psala velmi kvalitní, pravdivý a vtipný blog o tom, jak taková práce vypadá a co obnáší. Její blog už na internetu nenajdete a má to jeden prostý a pochopitelný důvod - v listopadu 2016 vyšla kniha, kterou jsem si objednala, jakmile jsem se o ní dozvěděla. V Česku se dá sehnat přes Martinus.cz, a to i jako ebook.

Tato kniha je trochu jiná, než jsme zvyklí, a to zejména protože vzbuzuje silné emoce. Pojednává sice o smutných věcech, ale snaží na všem najít něco pozitivního. Mnohdy pobaví a rozesměje. Zároveň však přinutí zamyslet se, a to nejen nad popisovanou situací, ale i nad sebou samým.

Iva popisuje svůj první rok v hospici. Postupně čtenáři odkrývá důvody, které ji vedly po letech strávených na klidné kancelářské pozici, k tomu aby oblékla zdravotnický stejnokroj, absolvovala rekvalifikační ošetřovatelský kurz u Červeného kříže a šla pracovat na místo, které pro většinu z nás není příliš atraktivní. Starat se o nemocné s nevyléčitelnými chorobami, často již v terminálním stádiu. Naštěstí ji tato práce natolik zaujala, že si při zaměstnání ještě doplnila další vzdělání na dvouleté večerní zdravotnické škole zakončené maturitou.

Velmi jsem ocenila zejména kapitoly o seniorech s těžkou a středně těžkou demencí. Dozvíte se, jak komunikovat s takovým člověkem, co už má svou realitu, která je jiná než ta naše. Jak se k němu chovat, abyste mu nezpůsobili žal.

www.martinus.cz

Myslím si, že velký problém dnešní společnosti spočívá v tom, že se nedokáže postarat o své seniory. Není už k tomu vedená. Dřív starý člověk žil až do konce života se svou rodinou. Měl svůj vejminek, kde spokojeně vegetoval a nikdo pak moc neřešil proč a na co zemřel.

Dnes mají senioři své diagnózy, na které se rodina ptá a chce je vysvětlit. Zatímco mladí chodí do práce a starají se o své děti, které měli později než předchozí generace, prarodič ve svém bytě hospodaří sám. Často je hodně dlouho pseudosoběstačný. Příbuzní ho jednou za čas navštíví a vidí, že je v pořádku. Neptají se, jestli sám zvládá hygienu Neřeší, jestli užívá léky tak, jak má. Neotevřou ledničku, aby se podívali, jestli v ní jsou čerstvé potraviny... A tak tento křehký ekosystém přežívá i řadu let. Dokud se něco nestane a rodina není nucena uvědomit si, že cosi není v pořádku. Někdy na problém upozorní okolí - dobrý soused či praktický lékař, které upoutá zmatený a občas i desorientovaný člověk. Jindy se senior ocitá v nemocnici - většinou s nějakou infekcí či po pádu. Jeho zdravotní stav se ze dne na den změní a je z něj tzv. “ležák” a mluví víc a víc “z cesty”. Jeho příbuzní nedokáží hned pochopit, proč najednou vypadá jinak, než ho dosud znali. Často se s tím těžce a složitě vyrovnávají a není výjimkou, že obviňují zdravotníky. Hledají důvod, proč jejich rodič najednou nechodí v tom, že nemá denně rehabilitaci, že má zavedenou cévku na močení nebo lékaře podezřívají, že pacientovi píše utlumující léky. Tak to ale není. Senior oslabený nemocí prostě hned nechodí. Někdy za to může slabé selhávající srdce, jindy deprese a sklíčenost. A takového člověka nepostavíte na nohy tím, že na něj budete zlí a budete ho násilím tahat z postele. Tím se akorát snadněji unaví a bude ještě víc smutný. Chce to čas. Nejdřív kompenzaci základního onemocnění, pak postupnou vertikalizaci na lůžku, nácvik chůze v chodítku… Někdy se to podaří a člověk se vrací do domácího prostředí, kde s dopomocí rodiny funguje dál. A to je ten nejlepší scénář, co může být. Protože láskyplné péči rodiny se nic nevyrovná. Pak jsou ale případy, kdy se rodina o svého stařešinu postarat nedokáže nebo prostě z existenciálních důvodů nemůže, a pak jsou tady zařízení následné péče, kterých je v našich zemích stále ještě málo a na místa se kolikrát musí nějakou dobu čekat. Nejhorší situace je, když se krom stáří zjistí ještě nějaká “jiná závažná nemoc”, která svého nositele postupně devastuje a zbavuje fyzických schopností. (Koneckonců to se nemusí týkat jen seniorů. Onkologická onemocnění si vybírají i v mladších věkových skupinách. I tito pacienti bývají na sklonku svého života v hospicích a svou situaci si bohužel kolikrát plně uvědomují.)

Kniha Ivany Pajankové by mohla pomoci všem, kteří mají v rodině podobného člověka, který by měl zostať človekom až do poslednej chvíle. Velmi pěkně vysvětluje, co takový nemocný od rodiny potřebuje a rozhodně to není nošení zásob jídla do nemocnice, ale vlídné slovo a naslouchání, protože starý člověk  ještě má co říct. Kdyby neměl, nevznikla by ani tato kniha.