Corpus alienum in thorace

Steampunková povídka

Tento příběh je smyšlený. Jakákoli podobnost se skutečnými událostmi je zcela náhodná.

Jaro v městečku Green Confluence nebývá obdobím horkého počasí. Malé čtvercové náměstí se rozpálí sluncem jen málokdy, a to ne dříve než začátkem června. Do té doby se zde střídají slunečné, avšak stále ještě poměrně chladné, dny s vyváženým počtem dnů nepříjemně sychravých a mlhavých. Ať už je ráno jakkoli, věčně zelený trávník je aspoň jednou za den zavlažen lijavcem různého trvání a intenzity, což ostatně v Anglii nikoho nepřekvapí. Nebylo tomu jinak ani 20. dubna roku 1888. Od oběda vytrvale pršelo a zdálo se, že toho dne snad ani pršet nepřestane. Jemný deštík monotónně bubnoval na střechu a zvenčí na plechové parapety. Odpoledne jako stvořené k lenošení. Doktor Reesling seděl zády k oknu u masivního dřevěného stolu zdobeného řezbami ornamentů a rostlin zabrán do četby tlusté lékařské knihy plné perokreseb znázorňujících chorobami poškozené orgány. Tvářil se velmi vážně a soustředěně. Občas si zapsal krátkou poznámku do sešitu v tvrdých deskách po své pravici nebo zalistoval ve slovníku s latinskými výrazy po své levici. O pár metrů dál jeho kolega Merloch rozvalen v křesle u prázdného krbu listoval časopisem Lancet. Tento rtuťovitý chlapík malého vzrůstu působil jako naprostý opak svého seriózně vyhlížejícího nadřízeného. Svým temperamentem a srdečnatostí kompenzoval chladný, pragmatický a mnohdy až přehnaně přímočarý projev dr. Reeslinga. I přes svou odlišnost se tito dva lékaři navzájem doplňovali a kupodivu se shodovali ve všech zásadních názorech. Ve své ordinaci praktikovali diagnostické a léčebné postupy dle nejnovějších poznatků současného lékařství. Patřilo k ní i pár pokojů s dohromady deseti lůžky, která byla příležitostně využívána ke krátkým hospitalizacím nemocných. Ne každý si mohl dovolit cestovat za tímto účelem do dvanáct mil vzdáleného Londýna a ani to u každého nebylo nutné. Méně závažné stavy se dalo zvládnout i v ordinaci rodinného lékaře a ty hodně kritické by stejně nestihly včas dojet až do hlavního města. Převáželo se povozem s koňmi na nádraží a odtud vlakem, který jel podle jízdního řádu jednou za hodinu. Jen výjimečně se hodně movití měšťané nechávali přepravit vzducholodí, což bylo oproti pozemní cestě jen asi o půl hodiny rychlejší, avšak v medicíně může hrát roli každá vteřina.

V ordinaci dnes vládnul podivný klid. Pár lidí se tu dopoledne objevilo. Například pan Smith s podagrou byl klasicky zaléčen laudanem a odešel domů spokojen s receptem na Hussonovu vodu. Tento obézní zbohatlík se bude o pár dnů později opět přejídat vepřovou pečení a opíjet vínem, hned jakmile mu dnavý záchvat odezní. Ostatně neměl tento problém poprvé.

O půl sedmé ráno klepala na dveře paní Willisová, která se chtěla “jenom” zeptat, co si může vzít na bolest hlavy, když užívá na vodnatelnost digitalin. Merloch jí otevíral žvýkajíce poslední sousto snídaně s hrnkem čaje v ruce. Po krátkém rozhovoru ji přemluvil, aby šla dovnitř a nechala se vyšetřit. Všiml si, že má zvýšenou tělesnou teplotu, ale poslechově nezjistil zápal plic, ani bronchitidu. Usoudil tedy, že se jedná o lehčí nachlazení, které se dá zvládnout ambulantně, když paní dodrží pitný režim a klid na lůžku. Zeptal se nemocné, zda nemá problémy se zažíváním, a když shledal, že nejeví příznaky vředové choroby žaludku, doporučil jí odvar z vrbové kůry. Dražší léky na lékařský předpis zatím nebudou potřeba.

Patnáctiletá slečna Greenová se opětovně nechala přivést rodinou pro pocity slabosti a bušení srdce. Obtíže rychle odezněly poté, co jí dr. Merloch povolil korzet. “Marnivost možná vyhubí ženské pokolení ještě dříve než jiné smrtelné choroby”, brblal Merloch směrem ke svému kolegovi:“Ještě před třemi lety museli mladou slečnu přes noc přivazovat k posteli, aby ze sebe korzet nesundávala a dnes si dobrovolně sama stahuje pas na dvacet palců.” “Nepochopím, proč si zdejší ženy ještě neoblíbily komfortní a hygienické spodní prádlo, které jsme loni navrhli. Je vzdušné a neomezuje v pohybu”, prohodil jakoby mimochodem dr. Reesling, který byl v tu chvíli zabrán do psaní lékařské zprávy.  “Jenže nemá tailli, a proto se ženám nelíbí. Raději se sevřou do krunýře, než aby k žádanému tvaru postavy dospěly nějakým přirozenějším způsobem.” “Myslím si, že je to tím, že ještě stále není běžné, aby se ženy angažovaly v politice, lékařství a dalších oborech, které dříve patřily jen mužím. Vzhled je často jediné, čím se mohou na veřejnosti nějak projevit. Dokud nebude postavení žen ve společnosti rovnocenné mužům, budou se dále nudit a upozorňovat na sebe předstíráním křehkosti a prostoduchosti”, rozvíjel svou filosofii dr. Reesling. Slečnu Greenovou poučili, že za její prekolapsové stavy může příliš utažená šněrovačka a poslali ji domů.

Přišlo ještě několik chronicky nemocných pro recepty na léky, které dlouhodobě užívají. Jeden dělník s bolavými zády chtěl potvrzení, že týden nesmí zvedat těžká břemena. Jinak se nic zvláštního nedělo. Po klidném dopoledni přišlo ještě klidnější odpoledne, které měli oba lékaři v plánu strávit studiem odborné literatury. Neseděli nad ní ještě ani hodinu, když se ozval zvonek u vstupních dveří.

*****

“Kdo to může být takhle po ordinačních hodinách?” zahartusil dr. Merloch zvedaje se z křesla. Reesling se otočil k oknu a podíval se dolů skrze záclony. Zahlédl dobře známý kočár patřící lady Salash. Tato movitá stará dáma se zde objevovala vcelku často. Patřila k nejvýše postavené šlechtické rodině v okolí. Bohužel ani peníze a společenský status člověku nezaručí pevné zdraví a bystrou mysl. Tato žena už několik let trpěla postupně se zhoršující demencí. Možná tedy netrpěla ani tak ona, jako spíš její dcera Beáta, která se o ni denodenně starala v domácím prostředí. Z počátku si strašně dlouho nechtěla připustit, že se se starou paní něco děje. “No, tak maminka trochu zapomíná. A kdo ne? Na to má už ve svých sedmdesáti letech snad nárok,” odbývala své známé, když jí při jedné návštěvě naznačovali, že lady Salash se jim nezdá býti zcela při smyslech. Už dříve si všímali, že paní zapáchá “starobou” a že zřejmě lehce polevila v osobní hygieně, ale dlouho taktně mlčeli. Beátu vytrhl z její sladké nevědomosti až zápach moči linoucí se z matčiných týden nepřevlečených šatů. Ale brzy začala problém opět bagatelizovat. “No, tak matka neudrží moč. A kdo v jejím věku ano?” říkala si sama pro sebe. Rozhodla se však, že bude situaci už nějak řešit. Matce každý večer sama chystala lázeň horké vody plnou mydlinek a vždy ji osobně přivedla do koupelny. Nikdy však nekontrolovala, zda se stará žena skutečně myje. Nechala ji v koupelně samotnou. Neposlouchala přes dveře šplouchání vody, ani neuklízela mokré ručníky. Jen personál domu věděl pravdu o tom, kolikrát týdně (nebo spíš měsíčně) paní vskutku vykonala svou koupel.

I širší rodina lady Salash si začala uvědomovat, že se jejich příbuzná chová nějak zvláštně. Dříve si přesně pamatovala data všech svátků a narozenin a včas oslavencům gratulovala, bývala usměvavá a milá.

Na oslavě padesátých narozenin svého syna Felixe se opakovaně ptala hostů, co se děje, že jich přišlo na návštěvu tolik najednou. “Felix má dnes narozeniny. Už jsme ti to dnes několikrát říkali”, odpověděla jí Beáta, na které bylo vidět, že už lehce ztrácí trpělivost. “A jak já to mám vědět?” vyjela na ni matka nepříjemně zostra, “vy si na mě pořád něco vymýšlíte a nedáme mě pokoj”, rozbrečela se. Podobných scén předvedla od té doby nepočítaně. Když přestala vidět na ruční práce a nebyla už schopná ani číst knihy, protože po třech stránkách zapomínala, o čem se psalo na začátku, stala se přímo nesnesitelnou. Nejen, že se stále dokola ptala na stejné dotazy a Beátiny odpovědi vzápětí zapomínala, ale vymýšlela i různé poťouchlosti. Přemísťovala věci v domácnosti na úplně nesmyslná místa, a to nejen v jednotlivých místnostech, ale i mezi domem a zahradou. U Salashových nebylo zas až tak neobvyklé najít zablácenou motyku v posteli nebo beletristické knihy rozvěšené po keřích lemujících cestu k domu. Jednou stará dáma málem způsobila velké neštěstí, když si za bílého dne z neznámého důvodu zapálila svíčku a nechala ji bez dozoru u otevřeného okna. Kdyby jeden ze služebných náhodou nepostřehl, že hoří závěsy a neuhasil je, jistě by část domu vyhořela.

Se starou paní byla velmi špatná (vlastně žádná) domluva. Když ji Beáta upozornila, že opět na něco zapomněla, reagovala rozhořčeně a zlostně. Vzápětí všechny okolo sebe obvinila, že ji jenom zneužívají a okrádají. Během pár minut vystřídala tři-čtyři nálady a skončila většinou pláčem. Tu jí bylo Beátě líto a konejšila ji, čímž zase na krátkou dobu nastolila mír.

V letních měsících byla lady Salash jen o něco málo lucidnější než v zimě, kdy díky ponurému počasí a brzkému stmívání často nevěděla, zda je noc nebo den. Ani za letních měsíců však nespávala nejlépe. Její noční aktivita nabývala někdy až děsivé dramatičnosti. Třeba když ve tři ráno hledala v domě imaginární zloděje nebo když uprostřed noci vzbudila Beátu, aby ji obvinila, že jí snědla večeři.

Jídlo se záhy stalo pro lady Salash problémem číslo jedna. Stále častěji se totiž zapomínala najíst. Služebnictvo Beátu upozorňovalo, že se matka oběda či večeře, kterou jí servírovali až na pokoj, ani nedotkla. Když se ale tvářila, že to nevidí, přestalo se o tom mluvit a služebné jídlo dojídaly samy. Každopádně ten, kdo si chtěl v domě udržet práci, se nesměl o psychickém stavu staré paní nikde ani zmínit.

Lékaři Merloch a Reesling byli jediní ve městě, kteří znali podstatu její choroby. Ošetřovali jí pohmožděniny a zlomeniny po častých pádech, a když už pak přestala chodit, vysvětlovali Beátě, co dělat, aby se předešlo proleženinám. Lady Salash ani po upoutání na lůžko příliš nespolupracovala. Když ji personál napolohoval na bok, otočila se hned zpátky na záda a všelijaké vycpávky a podložky, které jí byly vkládány pod paty a mezi kolena, vyhazovala vytrvale na zem. Beáta jednou viděla služebné, jak se snaží matku nakrmit, a jelikož se jí to zdálo nedůstojné a nemístné, vynadala jim a podobné postupy striktně zakázala. Paní tedy téměř nejedla a  nepila. Navíc se bavila tím, že část svého oběda schovávala do šuplíku či pod polštář a tvrdila všem, že si výborně pochutnala. Naprosto dehydratovanou a ve stavu těsně před smrtí, ji Beáta vždy přivezla k lékařům na několikadenní hospitalizaci.

Oba odborníci si byli jistí, že lady Salash by víc než jejich služby prospěla důslednější ošetřovatelská péče a větší dohled nad příjmem potravy. Na druhou stranu měli možnost si vyzkoušet nekonvenční léčebnou metodu. Tzv. infúzní terapie nepatřila k postupům, které by chtěli jen tak aplikovat na mladých lidech, kteří mají ještě kus života před sebou. U staré dementní babičky už ale nemají tolik co riskovat. Vlastně se k tomu dostali náhodou. Když k nim byla lady Salash přivezena poprvé pro těžkou dehydrataci, postupovali jako u kterékoli jiné nemocné neschopné přijímat tekutiny per os. Zavedli jí nosem do jícnu tenkou pryžovou hadičku a tudy podávali tekutiny a kašovitou stravu. Když ale Beáta přišla matku navštívit a spatřila tuto nasogastrickou sondu, ztropila rozhněvaný výstup takové úrovně teatrálnosti, že i herečka velké divadelní scény by měla co dělat, aby podobnou roli nastudovala. Nazvala lékaře tyrany a obvinila je, že jí matku chtějí zabít. Po delším rozhovoru plném uklidňování svá nařčení zmírnila, ale požadovala jiný postup léčby. Dr. Reesling se jí snažil vysvětlit, že nemohou nic jiného nabídnout, ale dr. Merloch utichl a v hlavě se mu rodil plán. “Existuje jedna taková terapie, která není ještě moc prověřená”, rozvázal poté, co asi deset minut mlčky poslouchal debatu mezi Beátou a svým ledově klidným kolegou opakujícím mechanicky stále ty samé věty dokola. “Zhruba před padesáti lety o tom vyšel článek v Lancetu”, pokračoval, když se oba zarazili a viseli na něm očima, “jistý lékař jménem Thomas Latta použil při epidemii cholery aplikaci tekutin přímo do žíly a měl s tím velmi dobré výsledky. Říká se tomu infúzní terapie a zatím se to rutinně nepoužívá, protože nevíme, jaké a jak silně koncentrované roztoky můžeme do krevního oběhu aplikovat a jak předejít infekcím a zánětům.” Slečna Beáta, která neměla ani ponětí, o čem mluví, na něj chvíli upřeně zírala, a pak vyhrkla: “Udělejte to, na mou zodpovědnost, prostě to udělejte!” Vstala a odešla. Jen kočí si všiml, že celou cestu domů usedavě plakala.

Před lékaři se otevřela brána k novým obzorům. Původní článek z lékařského časopisu měl Merloch léta uložený mezi svými poznámkami. Zdědil ho po svém otci, taktéž lékaři, který byl myšlenkou infúzní terapie nadšen. Byla potřeba vyřešit řadu technických problémů, jako například výrobu vhodného “infúzního setu”, výběr aplikační jehly, dezinfekce vpichu...To byly všechno ale vcelku malichernosti oproti jedné zásadní otázce:”Co tedy do krve aplikovat?” Dr. Latta tehdy použil elektrolyty, jednoduchý roztok soli ve vodě. Nezjistil už ale, jaká koncentrace je pro člověka nejlepší. Naši lékaři se rozhodli pro jednoprocentní roztok chloridu sodného ve sterilizované vodě. Injekce do žíly občas používali, ale nyní se chystali podat touto cestou několik litrů tekutin denně a měli trochu obavu, jak to dopadne.

Léčba ale zabírala překvapivě dobře a daleko rychleji, než lékaři očekávali. Už po pár hodinách se pacientka začala probírat k vědomí a za dva dny už byla schopná jet domů. Beáta byla z tohoto zázraku nadšená a matku sem začala vozit s téměř s železnou pravidelností a vždy v naprosto stejně zbědovaném stavu. Nevadil jí pohled na rozpíchaná předloktí a opakované záněty žil u zmatené pacientky. Hlavně že nemocná nemusí být potupně krmena jako malé dítě a netrčí jí z nosu hadičky. Beáta teď měla duši v peří.

*****

Toho osudného dne si lékaři mysleli, že scénář bude stejný jako obvykle. Den dva na infúzní léčbě- vysvětlování dceři, že už to tak dále nejde-nabídka zajištění zkušené domácí pečovatelky- odmítnutí této nabídky- pláč- nadstandardně vysoká platba za péči, přestože si řekli daleko méně. Už to oběma pánům trochu lezlo na nervy. Na druhou stranu díky příjmům z této kauzy si mohli dovolit vybavit ordinaci nejmodernějšími drahými přístroji, takže se požadavkům slečny Beáty příliš nebránili. Vždyť přežít jako lékař na malém městě není žádná legrace. Musíte ceny přizpůsobit příjmům obyčejných měšťanů a ty nejsou nějak závratně vysoké.

Lady Salash tentokrát kupodivu nebyla nijak dramaticky dehydratovaná. Komunikovala však velmi nesouvisle a více zmateně než obvykle. Merlocha prakticky ihned zaujalo její nezvykle pomalé psychomotorické tempo. Dříve bývala přivezena spíše spavá a špatně probuditelná nebo naopak velmi aktivní v delíriu. Teď byla úplně jiná, než ji znali z předchozích setkání. Začal tedy s celkovou prohlídkou nemocné. Díval se jí na oči a do úst. Zkoumal, zda pohybuje všemi končetinami stejně. Přiložil ucho na její záda a poslouchal, zda je její dýchání čisté, sklípkové. Pak se snažil vyhmatat jí na zápěstí puls, ale nedařilo se mu to. Prohmatal jí ještě břicho a neshledal na něm nic zvláštního. Vrátil se tedy opět k hledání pulsu, ale tentokrát sáhl staré dámě na krk. U toho soustředěně pozoroval ciferník kapesních hodinek. “Třicet tepů za minutu”, řekl si spíše sám pro sebe,” natočíme elektrokardiogram.”

O deset minut později s kolegovou umísťovali ruce a levou nohu staré dámy do tří kbelíků se slanou vodou. Ty měly posloužit jako elektrody napojené na konce úzké trubičky s vrstvou rtuti a kyseliny sírové. Jednalo se vlastně o kapilární elektrometr, který snímal změny napětí z povrchu těla vznikající během srdečního cyklu. Kolmo ke kapiláře směřoval světelný paprsek, který zaznamenával kolísání hladiny rtuti na posunující se fotografickou desku. Tento Wallerův vynález byl jednou z novinek, na kterou jim dala lady Salash vydělat. O hodinu později už zkoumali papír s EKG křivkou a diagnostikovali sinusovou bradykardii s kompenzatorními komorovými extrasystolami. Co teď? Ještě před vyvoláním záznamu aplikovali nemocné injekci Atropinu, čímž se tepová frekvence na nějakou dobu zrychlila a získali trochu času k dalšímu rozhodování. 

******

Běžným postupem by bylo poslat nemocnou do Londýna k implantaci mechanického parního srdce. Nebyla to žádná složitá operace. V podkoží pod klíční kostí se v lokální anestézii vytvořila kapsa a do té se zašilo malé náhradní srdce vyplněné ozubenými kolečky. Z něj vedl podklíčkovou tepnou tenký drátek do pacientova skutečného srdce. Speciálním systémem filtrů se do přístroje dostávala tekutina z okolních tkání, která se díky zvýšenému teplu v umělém srdci měnila v páru. Teplo bylo zajištěno obalem srdce, jehož materiál dráždil buňky ve svém okolí ke zvýšenému metabolismu. Pára roztáčela systém ozubených koleček a vzniklá mechanická energie se pak přeměňovala v malém generátoru v pravidelné elektrické impulsy převáděné po vodiči do původního srdce. Každý výboj znamenal jeden srdeční stah. Takto bylo dosaženo pravidelné srdeční frekvence, dost rychlé na to, aby byl zajištěn normální srdeční výdej a dobře zásobeny krví všechny tělesné orgány, včetně mozku. Po průchodu mechanickým srdcem pára kondenzovala zpět na kapalinu, která byla odváděna do krevního oběhu. Jednalo se vlastně o takové perpetuum mobile.

Mechanické srdce se běžně dávalo skoro všem nemocným s pomalou srdeční akcí. Nebyla zde žádná limitace věkem a překážku netvořila ani většina přidružených onemocnění.

Lékařské společnosti vytvořily řadu podrobných doporučení stran indikací této léčby. Kontraindikace však tak důsledně definovány nebyly. Všichni tedy jasně věděli, komu takto sofistikovanou léčbu poskytnout, ale nebylo zas až tak jasné, jakým pacientům ji nedat. Takovou otázku si musel každý ošetřující lékař zodpovědět sám, dle svého svědomí a etického cítění.

Je vhodné dávat mechanické parní srdce těžce dementní pacientce upoutané pernamentně na lůžko, trápící se a špatně přijímající potravu, nebo by bylo lepší jí už dále zbytečně neprodlužovat život a nechat ji poklidně odejít přirozenou smrtí?

Merloch s Reeslingem by se zajisté bez váhání rozhodli pro tu druhou možnost. Vždy šli cestou nejmenšího zla. Jenže nyní se jednalo o Lady Salash, významnou osobu, členku bohaté, velmi vlivné rodiny. Navíc tu byla její dcera Beáta, která se stále nedokázala smířit s tím, že její osmdesátiletá matka prostě jednou musí nějak zemřít, poněvadž už léta nemá zdravé tělo ani mysl. Taková trudomyslná příbuzná někdy dokáže lékařům zavařit daleko více než samotný pacient.

Když maloměstský lékař nechce před pacientovou rodinou působit, jakože se na řešení problému lhostejně vykašlal a nemocného předem odepsal, přichází na řadu konzultace s renomovanými odborníky z větších nemocnic, kde se léčebná metoda, přicházející v úvahu,  provádí. Často je to jen takové divadélko, kdy ošetřující lékař předem tuší, co mu specialista odpoví. Vždy je ale lepší mít černé na bílém napsáno: “Tento pacient není vhodným adeptem naší léčby, proto a proto..” U rodiny to pak budí větší důvěru.

Proto Merloch po krátké poradě s Reeslingem běžel na poštu a ještě téhož dne byl z Green Confluence do Londýnské fakultní nemocnice vyslán telegram s jasně formulovaným dotazem. 

****

  “Zpropadeně!” klel dr. Thickwood stojící před velkou bílou plechovou skříní, toho času otevřenou dokořán. Už několik hodin se přehraboval v jejích útrobách. Nejdříve všechen obsah vyskládal ven, a potom postupně rovnal zpátky do polic, za současného sestavování písemného seznamu. “Tuhle inventuru nám byl čert dlužen. Nejen, že tu tvrdnu takhle dlouho po pracovní době, ale ještě zjistím, jak neefektivně se tu hospodaří s prostředky. Můžete mi vysvětlit, proč nám tady prochází šest balení sterilních nástrojů, obvazy a dokonce jedno parní srdce, když na sále už se dávno bere z čerstvějších zásob?” “No…” “Pak musím na schůzích s vedením vysvětlovat, proč je naše péče tak drahá.” “Tó….to srdce. To je ten starší typ, XRA12, ten co se stahuje z trhu. Chtěli jsme je dát se slevou nějakému staršímu pacientovi”, vyrazil se sebe konečně mladý asistent, dr. Hammer, který svému nadřízenému celou dobu pomáhal s kontrolou zdravotnického materiálu a poslouchal u toho stupňující se klení. “A kdy to hodláte udělat?” odsekl Thickwood jízlivě. “No, až najdeme vhodného pacienta.” “A jak dlouho chcete ještě hledat?!” “Nó…” “Člověče, k dnešnímu datu vám tu exspiruje srdce v hodnotě půl milionu liber a kdybychom náhodou nedostali za úkol udělat tuto inventuru, tak vy o tom ani nevíte. Komu teď rychle implantujeme skoro prošlé srdce?” “A nešlo by znovu vysterilizovat?” “A to ho budeme sterilizovat stále dokola donekonečna? Víte jak se sterilizace takto složitého přístroje prodraží?”

“Nerada vás ruším, pánové”, přetrhla tuto debatu sloužící zdravotní sestra, “ale právě přišel naléhavý telegram z Green Confluence.” “Jestli jste si nevšimla, tak my už tady nejsme, oficiálně máme po pracovní době”, snažil se ji ještě stále nevrlým tónem odbýt dr. Thickwood. “Toho jsem si vědoma, ale jeden sloužící lékař je na sále a druhý má plnou příjmovou ambulanci. A stejně o všem důležitém rozhodujete vy jakožto vedoucí lékař a tady se píše STATIM.” “Dobrá, tak mi to ukažte”, komunikoval tento cholerik už smířlivějším tónem.

Žena mu podala malý papírek a odešla. Chvíli si zadumaně prohlížel text a u toho mu postupně mizely z čela vrásky rozčílení. Výraz tváře se mu změnil v lehký úsměv. “Máme štěstí, kolego. Objevil se vhodný kandidát na parní srdce staršího typu.” “Opravdu?” znejistěl dr. Hammer.

“Stojí zde: Prosíme o konzultaci stran dalšího postupu. 80letá, vysoce postavená nemocná. Bradykardie 30 pulzů za minutu. Další choroby: středně těžká demence, diabetes mellitus gras, imobilita, problematický p.o. příjem.”

“To myslíte vážně? Dát budíka takovéto paní?” “Inu proč ne? Kolegové teď dělají velký pokrok ve výzkumu toho nového léku na demenci. Během dvou let by mohl přijít do běžné praxe. Prý je to učiněný zázrak. Aspoň bude mít paní šanci, aby se toho dožila.”

****

A tak nabraly události rychlého spádu. Během půl hodiny odešel z Londýna telegram s odpovědí, aby pacientka byla odeslána na konzílium osobně. A během další hodiny byla z Green Confluence vypravena vzducholoď s lady Salash na palubě. Dr. Merloch a dr. Reesling byli přesvědčeni, že se jejich klientka zítra z nemocnice Sv. Tomáše vrátí s krátkou zprávou a doporučením, aby další léčba byla jen symptomatická. Popřípadě by mohla být Beáta, která matku doprovázela i do Londýna, zasvěcena do ošetřovatelských postupů, jež tak dlouho odmítala provádět. Lékaři ve fakultní nemocnici mají přece jen větší autoritu a navíc při Sv. Tomáši je i velmi kvalitní ošetřovatelská škola.

Ano, i odborníci v Londýně chvíli váhali, zda staré dámě parní srdce nakonec skutečně dají. Když spatřili kachektickou stařenku, která se bez dopomoci sama ani neposadí a není schopna ani přiléhavé slovní odpovědi na jednoduché otázky, byli rozhodnuti od svého plánu upustit, ale po prostudování lékařské dokumentace z ordinace rodinného lékaře a po ne zrovna příjemné komunikaci s neústupnou dcerou nemocné zjistili, že jim ani nic jiného nezbývá. Jak se jinak vyhnout stížnosti od tak významné rodiny? Výkon byl proveden hned druhého dne ráno.

“Stáří, smrt a lidskou hloupost ještě stále léčit neumíme”, povzdechl si dr. Merloch, když s kolegou dočetli propouštěcí zprávu z londýnské nemocnice. 

******

Lady Salash žila ještě dalších 10 let, poněvadž mechanické srdce uměle prodloužilo její existenci na tomto světě. A kdyby se nakonec díky technické závadě způsobené zřejmě korozí nezaseklo, mohla zde býti ještě daleko déle. Zbytek života strávila v péči ošetřovatelského ústavu nedaleko Londýna, kam ji Beáta umístila měsíc po propuštění z nemocnice Sv. Tomáše, a to i přestože se její stav po implantaci parního srdce výrazně zlepšil. Rodina ji tam navštěvovala jednou za měsíc.

Zázračný lék na demenci nikdy registrován nebyl. Kvůli velkému množství závažných nežádoucích účinků došlo k pozastavení klinických studií.

V lednu r. 1889 vydala nemocnice Sv. Tomáše nové doporučené postupy stanovující jako jednoznačné kontraindikace implantace parního srdce středně těžkou demenci, imobilitu a věk nad 80 let.

Věnování:

Doufám, že povídka potěší všechny lidi dobré vůle pracující v českém zdravotnictví. Děkuji především svým kolegům za psychickou podporu a za vytváření přátelské pracovní atmosféry v časech dobrých i zlých.

Poznámky ze skutečné historie:

Dr. Thomas Latta - otec infúzní terapie. Použil infúze elektrolytů k léčbě cholery při epidemii v Edinburghu v  letech 1831-32.

Výsledky byly publikovány v časopise Lancet 23.6.1832.

Standardně se infúzní léčba používá až od r. 1902, kdy už byly lépe pochopeny mechanismy hypovolemického šoku a rovnováhy elektrolytů. Už se vědělo, jak silný roztok použít.

St Thomas' Hospital - nemocnice v centru Londýna. První zmínky jsou okolo r. 1100. V r. 1550 zde byla založena lékařská škola. V r. 1860 zde Florence Nightingale založila ošetřovatelskou školu.

Laudanum - lék tišící bolest. Lihová tinktura opia. Používal už Paracelsus v 16.stol.

Hussonova voda - lék na dnu s obsahem kolchicinu, který r. 1780 vyrobil francouzský důstojník Husson.

Elektrokardiogram (EKG) - záznam časové změny elektrického potenciálu způsobeného srdeční aktivitou. Tento termín poprvé použil Augustus D. Waller, který také vymyslel první použitelný způsob, jak elektrokardiogram získat. Při svých pokusech využíval svého psa Jimmieho. Naučil ho klidně stát každou tlapou v nádobě se slanou vodou, která sloužila jako elektroda. K záznamu použil kapilární elektrometr. První EKG člověka publikoval r. 1887.

Diabetes mellitus - onemocnění způsobené absolutním nebo relativním nedostatkem hormonu inzulínu produkovaného slinivkou břišní. Důsledkem je, že glukóza nemůže být efektivně transportována do buněk a dále metabolizována. Proto stoupá její hladina v krvi (glykémie) a v moči (glukósurie). Již v Ebersově papyru (1500 př. n. l. ) je popisována vzácná nemoc spojená s velkou žízní a zvýšeným vylučováním moči. Vyloženě se tam praví, že se „maso a kosti ztrácejí do moči“, poněvadž nemocní tehdy umírali v bezvědomí, a často extrémně vyhublí. V 19.stol. už se vědělo, že existuje více různě těžkých forem tohoto onemocnění. Např. r. 1870 E Lanceraux rozlišoval 2 typy diabetu - „maigre“ (hubený) a „gras“ (tlustý). Dnes rozlišujeme dvě základní formy: diabetes mellitus 1.typu (buňky produkující inzulín jsou zničeny autoimunitním nebo jiným neznámým procesem a inzulín musí být nemocnému dodáván ve formě podkožních injekcí, jinak by zemřel) a diabetes mellitus 2.typu (postupně se ztrácí citlivost buněk na inzulín, většinou v důsledku špatného životního stylu. Základem léčby je v tomto případě dieta a pohybová aktivita. Často je potřeba přidat další léky a někdy i inzulín.).