Seminární práce z lékařské psychologie a
psychoterapie na téma
Rozhovor s chronicky nemocným člověkem
A B S T R A K T:
Byl celý život zvyklý
pracovat a starat se o rodinu. Ani po odchodu do penze nepřestal žít aktivně.
Do vysokého věku se těšil dobrému zdraví a svým koníčkům. Pak přišla nemoc,
která to měla vše změnit. Bylo těžké vzdát se toho, co ho obveselovalo celý
život. Naštěstí na to nebyl sám.
Úvod
Strýc mojí
matky, Josef M., se narodil v roce 1925. Pochází z malé vesnice
nedaleko Hradce Králové. V rámci povinné vojenské služby se dostal na Jižní Moravu a už zde zůstal, protože právě tady našel svou životní lásku.
S tetou
žili celý život velmi skromně a byli zvyklí vystačit si s málem. Mají tři
dospělé děti. Strýc je vyučený a rodinu živil z velké části sám, teta byla
většinu času v domácnosti. Oba manželé se mají dodnes velmi rádi a je na
nich vidět, že jeden bez druhého nemohou existovat. Strýc vždycky maximum
energie vkládal do své rodiny, staral se nejen o své děti, ale i o svá vnoučata
a teď i o pravnoučata. Přestože je to rodina docela velká, drží všichni stále
při sobě a často se schází.
Do svých
necelých 83 let byl strýc zvyklý vést velmi aktivní život. O všechny opravy
v domě se staral sám, choval králíky a slepice, denně jezdil na kole na
zahradu, kde tvrdě pracoval. Nikdy jsem ho neslyšela na něco si stěžovat.
Vždycky říkal, že se s tetou mají dobře, že jim důchod stačí na to, aby si
koupili vše co potřebují a že mu nic neschází.
Průběh onemocnění
Před dvěma lety
na podzim začal mít strýc potíže. Cítil se unavený, ztrácel chuť k jídlu
a někdy byl dušný. Ze začátku si nechtěl připustit, že něco není
v pořádku a svým obtížím nevěnoval náležitou pozornost a před ostatními je
bagatelizoval. Jeho stav se postupně zhoršoval, a když už bylo opravdu
očividné, že je asi nemocný, přemluvily ho jeho děti, aby konečně zašel
k lékaři.
Když lékař
udělal potřebná vyšetření, která mu řekla, že strýcovi selhávají ledviny,
přemlouval ho, aby šel do nemocnice. Byl právě pátek a strýc, který je docela
tvrdohlavý, odmítl kamkoliv jít s tím, že to počká do pondělka. O víkendu
se jeho problémy zhoršily natolik, že musel být v pondělí brzy ráno odvezen
rychlou záchrannou službou a poté hospitalizován.
Jednalo se
opravdu o akutní selhání ledvin. Musel absolvovat několikrát dialýzu. Byl mu
voperován umělý vývod z jedné ledviny a zaveden permanentní močový katetr.
Onemocnění postupně přešlo do chronického stádia. Po návratu z nemocnice
mu začal úplně nový život. Musel si zvyknout, že nefrostomie a močový katetr,
které už bude mít pravděpodobně doživotně, vyžadují určitou péči a že musí
pravidelně docházet k lékaři a nechávat si je měnit, což není zrovna
příjemné a občas to může i bolet. Také musel kvůli rizikům infekce nebo
mechanického poškození vývodu omezit některé své oblíbené činnosti, zejm. práci
na zahradě.
Asi nejtěžší
bylo dodržovat pitný režim a ledvinovou dietu s omezením bílkovin, kalia a
soli. Strýci vadilo, že všechna jídla jsou bez chuti a nemůže konzumovat to, co
má rád. A čaje, které mu teta vařila, pil s čím dál větším sebezapřením.
Přesto všechno
ale neztratil chuť do života a zájem o svět. Přišla jsem ho v době těsně po
jeho první hospitalizaci navštívit. Ležel na kanapi v kuchyni
v centru všeho dění, na stole měl rozečtenou knihu (nějaký cestopis) a
kolem něj se postupně střídaly návštěvy. Téměř každý den za ním přijde někdo
z rodiny a bylo tomu tak i v dobách, kdy byl ještě zdráv. Rodina
strýce velmi podpořila, pomáhali mu smířit se s tím, že už nemůže pracovat
tolik jako předtím a dohlíželi na něj, aby dodržoval přísný dietní režim.
V té době si našel jeden ze strýcových vnuků přítelkyni a strýc mu řekl,
že ji může pozvat k nim a představit ji. „Dědek má dva pytle, to ještě
neviděla“, vtipkoval o sobě. To ještě nevěděl, že bude svatba a do roka se
dočká pravnoučete. I to velmi pomohlo jeho psychice.
Když přišlo
jaro, bylo strýci už mnohem lépe. Na novou situaci si poměrně rychle zvykl.
Jakmile to šlo, sedl opět na kolo a vydal se na zahradu. Nikdo mu to nemohl
rozmluvit. Všichni se o něj báli, ale prostě si nedal říct. Brzy ale zjistil,
že už nevydrží takovou zátěž jako dříve. Udělal tedy kompromis a polovinu
zahrady věnoval svému synu. Na své polovině s tetou celé léto hospodařili.
Jezdili tam brzy ráno a navečer, když venku nebylo takové horko jako přes den.
Některé práce dělala jen teta a pro strýce bylo velmi těžké jen tak přihlížet
a nemoct jí pomáhat. Někdy své síly naopak přeceňoval. Jednou např. cestou
ze zahrady spadl z kola. Strýc ale není z těch lidí, kteří dokáží
sedět doma a nic nedělat, takže ho nic z toho od jeho koníčku
neodradilo.
V září se
zúčastnil oslavy padesátin svého syna. Přijela i ta část rodiny, kterou už
delší dobu neviděl. Během oslavy se velmi dobře společensky vyžil.
S každým se zúčastněných zapředl aspoň na chvíli rozhovor a bylo vidět, že
je spokojený a dobře se baví. Odešel sice dříve, protože byl unaven, ale zábavu
si náležitě užil.
V zimě byl
opět hospitalizován. Měl nějakou infekci v nefrostomii. Trápily ho také
průjmy. Protože nemohl sám moc chodit, dostal pleny. Byl potom uražený a zlobil
se na sestřičky. Ještě teď občas mluví o tom, že ty pleny nebyly nutné a že
sestřičky mu je daly, aby s ním neměly práci. Po této hospitalizaci se
změnila jedna zásadní věc. Strýc je od vánoc závislý na dialýze a dvakrát
týdně na ni jezdí sanitkou. Už nemusí tolik pít a dodržovat tak důsledně dietu.
Den po dialýze je vždycky schvácený a unavený. Potom je ale opět veselý a optimistický
jako vždy.
Vliv onemocnění na jednotlivé oblasti života
Zařazení do sociální sféry
Strýc se celý
život pohyboval hlavně ve své rodině. I společenské události, kterých se
zúčastňoval, se týkaly hlavně rodiny. Svatby, oslavy narozenin a výročí se vždy
slavily ve velkém počtu příbuzných. Vždycky to bylo takové milé a vládla
tam dobrá nálada. Strýc je takový živel a na podobných akcích je vždy jako
doma.
Jeho zařazení do
společnosti se poté, co onemocněl, příliš nezměnilo. Rodina ho bere takového,
jaký je. Jeho děti ví, že mu nerozmluví jeho nápady, a tak místo aby mu něco
zakazovaly, snaží se mu spíše pomoct.
Kariéra, seberealizace
Nikdy si nepotrpěl
na nějaký kariérní růst a vysoké postavení. Důležité pro něj bylo, aby
fungovala jeho rodina. A to se mu celý život dařilo.
Přestože je
nemocný, má stále něco na práci. Momentálně s tetou plánují, že budou
měnit okna. Také chtějí něco budovat v prostorách, kde ještě donedávna
chovali slepice.
Pohled na svět, hodnoty
Strýcův žebříček
hodnot se také moc nezměnil. Možná si teď více váží zdraví a období, kdy se
cítí dobře. Je to nepolepšitelný optimista a bere věci, jak přichází.
Prožívání sebe
Sám ze sebe si
vždycky dokáže udělat legraci. Třeba se ptá, jestli se takhle bude líbit holkám
a usmívá se při tom. Označuje se slovem „dědek“. Uvědomuje si, že už je starý a
nemocný, ale to přece k životu patří. Navíc má dobrou ženu, se kterou má
krásný vztah.
Závěr
Kdyby všichni
brali život jako tenhle strýc, byl by svět mnohem snadnější. Strýce jsem
v průběhu jeho onemocnění několikrát navštívila. Přestože mu někdy bylo
opravdu špatně, nikdy se netvářil kysele. U nich doma vždycky vládla veselá a
přátelská atmosféra, i když se mluvilo třeba jen o strýcově zdraví. Je to
místo, kam se člověk rád vrací.
Psáno 26.4.2008
Žádné komentáře:
Okomentovat