Boty,
naprosto obyčejný předmět denní potřeby. Dnes pro každého dostupný a
téměř nepostradatelný. Ještě na začátku 20.stol. však nebylo tak běžné a
samozřejmé, že by každý člověk měl své vlastní boty. Obuv byla pro obyčejného smrtelníka velmi drahá, a proto se boty často dědily,
vyspravovaly a dokonce patřily do výbavy darované novomanželům. Boty bývaly
také součástí mnoha pověr a rituálů. První dětské botičky se schovávaly
na památku. Do základů budov za zazdívaly staré boty, aby plašily zlé
duchy. Boty také najdeme v mnoha pohádkách, kupříkladu Popelčin
střevíček, kocour v botách, sedmimílové boty a mnohé další.
Přestože
byla obuv po staletí vyhledávavým a velmi nákladným zbožím, ševcovské
řemeslo až na pár výjimek nikdy nepatřilo mezi výnosná podnikání.
Řemeslo koželužské na tom bylo snad ještě hůře.
Pojďme
se spolu projít krátkým průřezem historií obuvnictví a módní obuvi a
seznámit se blíže s tímto prvkem, který je mnohdy opomíjen i v odborných
publikacích o dějinách odívání.
Pravěk
Dávno
byla vyvrácena představa o kousku nečiněné kůže připevňovaném v neolitu
k chodidlu ve snaze uchránit končetiny před chladem a drsným terénem.
Ve skutečnosti byla pravěká obuv daleko důmyslnější. Sice se jí dodnes
mnoho nedochovalo, ale představu o ní si můžeme udělat z náčrtků na
skalních stěnách či z předmětů denní potřeby, jako byly například
antropomorfní nádobky ve tvaru chodidel s náznaky dobové obuvi. Rozdělat
oheň lidé zřejmě uměli už ve středním paleolitu a od toho se odvíjí
mnoho řemesel. Takovým převratem v obuvnictví byl objev činění kůže a
tím i zlepšení jejích vlastností a zvýšení trvanlivosti. Na surové kůži
totiž zůstávaly zbytky masa, často zahnívala, vysychala a lámala se.
Posléze pravěký člověk zjistil - zřejmě dílem náhody - že potře -li kůži
tukem či plody s vysokým obsahem tříslovin, stává se trvanlivější.
Vyčiněná kůže přežila v dobrých podmínkách staletí. Byly nalezeny
zvířecí lebky otevřené tak, aby se z nich dal vyjmout mozek, který se
pak použil k činění ušní.
Uzavřená
obuv v chladnějších oblastech Evropy se zhotovovala ze zvířecích kůží.
Člověk ji nejspíše vyráběl tak, že doprostřed vlhké kůže obrácené srstí
dovnitř vložil chodidlo, okraje vytvaroval okolo kotníků a připevnil k
noze buď prostým bandážováním nebo do kůže prorazil dírky, kterými
protáhl řemínek. Takže pravěký švec potřeboval při svojí práci v
podstatě jen ostrý pazourek a bodec. Z období mladého paleolitu (
40000-10000 př. Kr.) se dochovala celá řada nástrojů z kostí, klů a
parohů a nechyběla mezi nimi ani šídla, což nepřímo svědčí o dalším
rozvoji koželužského řemesla.
Obuv
se nevyráběla pouze z kůže, ale i z materiálů rostlinných, jako byly
pruhy kůry a stromového lýka či různá rostlinná vlákna. K jednomu z
nejpřevratnějších nálezů patří objev ledového muže v Tyrolsku, kterému
se podle lokality, kde byl objeven, říká Őtzi. Stáří této mumie se
pohybuje mezi léty 5350 a 5100 př. Kr. Őtziho obuv byla symetrická. Měla
oválnou podešev z kůže, na kterou byla navázána precizně vypletená síť z
lipového lýčí, v nártové části překrytá dílcem z jelení kůže. Bota byla
vycpána senem, které zřejmě sloužilo jako tepelná izolace. Tato obuv
byla pravděpodobně účelně zhotovena pro pohyb v horách.
Zajímavým
ozdobným prvkem, používaným zejména ženami, byly nánožníky - ozdobné
duté nožní kruhy. Například na nálezištích v Nových Zámcích a Hurbanovu
bylo dochováno pět nánožníků z období 3.stol. př. Kr. Dochovaly se také
různé ozdobné prvky obuvi jako kovové spony a knoflíky. Není však příliš
jasné, jestli sloužily i ke spínání obuvi nebo měly pouze charakter
dekorační.
Starověk
Zatímco
Evropa žila ještě v pravěku, v jižněji položených úrodných oblastech
začaly v období 4-3 tisíciletí před Kristem vyrůstat vyspělé civilizace
jako Mezopotámie, Egypt, Babylón, starověká čínská a indická kultura či
Řecko a Řím. Mnoho obrazové dokumentace o starověké obuvi
nemáme.Obyvatelé starších civilizací byli totiž zpodobňováni většinou
bosí. Výjimkou je Řecko a Řím, kde lze na starověkých sochách zkoumat i
tvary podešví, střihy svršků a způsob šněrování řemínků. Z Mezopotámie
se dochovalo několik plastik, reliéfů, pečetních válečků a votivních
předmětů. Existuje dokonce několik písemných záznamů, z nichž se dá něco
dozvědět o úrovni koželužství. Již v Sumerské civilizaci zřejmě
existovaly při chrámech samostatné dílny, kde se zpracovávaly produkty
získané zemědělskou činností. Zdokonalovaly se techniky máčení, solení a
barvení kůží.V Mezopotámii se kůže činila zřejmě tukem s příměsí
zvířecího mozku, který sloužil jako emulgátor. Tato metoda se zřejmě
kombinovala s uzením v kouři. Používaly se také kamence a rostlinná
třísliva.
Starověká
společnost byla hierarchicky členěna, takže je zřejmé, že obuv byla
spíše výsadou vyšších vrstev a atributem vysokého společenského statusu.
Přesto však i významné osobnosti byly často zobrazovány bosy. Ale
například na černém mramoru zvaném kudurru je král vytesán obutý a jeho
služebník bosý. Lze ale předpokládat, že tyto civilizace znaly rozmanité
varianty střevíců, sandálů i holínek. Chetité, Babylóňané a Peršané si v
období 2. tis. př. Kr. oblíbili obuv s protaženou špičkou zahnutou
nahoru. Tato zobanovitá obuv je patrná na mnoha zobrazeních z tohoto
období.
V
Egyptě se dochovaly nástěnné malby zpodobňující nosiče faraónových
sandálů, což byla zřejmě významná funkce a jakýsi předstupeň mnohem
vyšších postů. Egypťané také velmi věřili na posmrtný život a mrtví byli
do hrobky ukládáni s bohatou výbavou na cesty za brány podsvětí.
Patřila k ní i obuv. Byl nalezeny sandály i opánky z papyru, palmového
listí, esparta a rákosu. Hrobky ale byly často vykrádány, takže dokladů
egyptského obuvnictví bylo nalezeno docela málo. Příkladem je hrobka
faraona Tutanchamona, který zemřel r. 1323 př. Kr. Mezi jeho výbavu
patřilo 93 párů sandálů, z nichž většina byla pokryta plátkovým zlatem.
Neví se proč, ale tři páry zlatých sandálů a jeden z papyru byly uloženy
zvlášť ve zdobené truhle.
Stará Egyptská báje datovaná do období cca 660 let př. Kr.
(předchází novodobou pohádku Charlese Perraulta O Popelce)
Krásná
kurtizána Rhodopis se koupala v Nilu. Přiletěl orel a odnesl v zobáku
jeden z jejích sandálů. Letěl směrem k Mefindě a sandál upustil přímo do
klína faraona Psamteka I., který předsedal veřejnému soudu na tržišti.
Ten byl nadšený tak malinkou obuví a dal hledat její majitelku. Když ji
našel, učinil ji svou ženou.
Se
starověkým Egyptem souvisí i příběh proroka Mojžíše. Když pásl stádo na
vzdáleném místě v poušti, ukázal se mu Hospodinův posel a pravil:”
Mojžíši, Mojžíši!...Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na
kterém stojíš, je půda svatá.” (Ex 3,4-5).
Většina
staroegypťanů je na dobovém umění znázorňována bosa, přesto jsou důkazy
o tom, že obuv ze dřeva, ušní a rostlinných vláken byla nošena i běžnou
populací. Dochovala se obuv se symetrickou i asymetrickou podešví.
Zajímavá byla obuv starověkých egyptských křesťanů - Koptů. Vyznačovala
se měkkou ušní červené barvy zdobenou zlatými ornamenty. Tvarem
připomínala dnešní baleríny nebo trepky.
Ve
starověkém Řecku bylo lidské tělo považováno za symbol dokonalosti, a
tak se i oděv podřizoval jeho křivkám. Proto měla obuv asymetrické
podešve a každá noha měla svou vlastní botu. Zpracovávaly se kůže
domácích i divokých zvířat. Homér se např. ve svém eposu zmiňuje o koželuhu
Tychiovi, který zhotovil velký kožený štít pro hrdinu Trojské války
Aianta. Nejrozšířenějším druhem obuvi v Řecku byly otevřené sandály.
Známe je např. z obrazů na vázách zvaných amfory. Řemínky přichycující
obuv ke končetině měly také ozdobný charakter a vázaly se rozmanitými
způsoby. Různě se splétaly a vytvářely ornamentální tvary. Řemínky se
přestaly používat kolem 5. stol. př. Kr. a objevil se místo nich
vykrajovaný svršek přišívaný k podešvi. Vojáci nosili tzv. krepís -
sandály na vyšší asymetrické podešvi s řemínky rozličně vázanými a
ovinovanými okolo lýtek, pata byla pevná a vykrajovaná přední část
otevřená
Legenda
Proslulý
řecký malíř Apellés měl jako jediný právo ztvárnit Alexandra Velikého
Makedonského. Na obraze však špatně namaloval sandál. Upozornil ho na to
švec, načež se malíř snažil svou chybu napravit. Ale ať obuv
přemalovával, jak chtěl, švec stále nebyl s výsledkem spokojen. Malíř mu
na to nakonec odpověděl:”Ševče, drž se svého kopyta.”
Kultura
starověkého Říma byla hodně ovlivněna Řeckem. Římané se často
převlékali nebo přezouvali třeba i během jedné hostiny. Císař Ceasar
údajně v závěru svého života nosil výhradně obuv, která neodpovídala
jeho postavení či dokonce obuv ženskou. Důvodem ale zřejmě byla duševní
porucha. V římské kultuře existovaly cechy, ve kterých byli obuvníci
organizováni. Švec byl označován termínem sutor a často se jednotliví
obuvníci specializovali na jednotlivý druh obuvi. Třeba švec, vyrábějící
obuv pro římské vojáky se nazýval caligarius. Některé artefakty ze
starého Říma naznačují, že se již tehdy používaly ponožky.
Legenda
K
antickému Římu se váže legenda o Kryšpínovi a Kryšpiánovi. Tito bratři
jsou považováni za patrony ševců, koželuhů, rukavičkářů a sedlářů. Žili v
Soissonsu. Přes den si vydělávali šitím bot a po večerech hlásali
křesťanskou víru. Římský místodržitel Rictiovarus je za to dal krutě
mučit. Všechny mučící praktiky ale přežili (lámání v kole, stahování
kůže, hození do řeky s kamenem na krku...). Byli nakonec mezi léty
285-288 popraveni stětím. V 6. stol. byla nad jejich hroby postavena
bazilika. V 7.-8. stol. benediktinské opatství. Jejich svátek slaví
ševci po celém světě 25.října.
Středověk
V
5. - 11. stol. byla obuv v Evropě stále ještě ovlivněna starověkou
římskou kulturou. Obuvníci se soustřeďovali na panských sídlech nebo v
klášterních dílnách. Vládci a jejich družiny upřednostňovali kotníčkové a
holeňové boty, mniši a klerici zase sandály a střevíce. V románském
období také vznikl speciální druh ceremoniální obuvi. Vladaři měli
přepychové korunovační střevíce. Církevní hodnostáři při obřadech nosili
liturgickou obuv.
V
Byzantské říši se prodloužily oděvy, které sahaly až ke kotníkům a
bývaly bohatě zdobené ornamenty, drahými kameny a perlami. Například
mozaika v kostele San Vitale v Raveně (datace cca 526-547) znázorňuje
císaře Justiána ve společnosti biskupa, vyšších duchovních a vojenských
hodnostářů. Všichni mají černou obuv, která se liší jen v detailech. Jen
císař má obuty luxusní červené boty zdobené zřejmě perlami a smaragdy.
Purpurová barva obuvi patřila v Byzantské říši ke znakům vznešenosti a
vysokého postavení.
Na byzanstských mozaikách se muži objevují v přiléhavých punčochách, které byly pravděpodobně bohatě zdobené.
Kristus,
světci a mučedníci bývali zobrazováni v sandálech nebo v jednoduché
uzavřené obuvi. Tři králové, nesoucí Jezulátku dary, měli naopak často
boty se špičkou zahnutou nahoru, což poukazovalo na jejich orientální
původ. Madona a církevní hodnostáři, byli na ikonách vyobrazováni
nejčastěji v obuvi červené barvy. Artefakty zachycující Cyrila a
Metoděje bývají odlišné. Na některých mají honosnou červenou obuv, na
jiných jen sandály.
V
první třetině 6.stol. se na našem území začali usídlovat Slované a
vznikala Velká Morava. Převažoval zde chov hovězího dobytka, pak
prasata, ovce a kozy. Dále se používaly kůže divokých zvířat, zvláště
jelena, srnce a divokého prasete. Vznešení velmoži Velké Moravy
neholdovali pouze lovu, ale jejich oblíbenou kratochvílí bylo i
sokolnictví. V polovině 8. stol. byla slovanská kultura obohacena o
inspiraci ze Střední Asie. Dochovaly se zobrazení poloholeňové jezdecké
obuvi s protaženou ostrou špičkou zvednutou nahoru. Výše postavené osoby
nosily obuv z kůže, níže postavené vrstvy zřejmě používaly i dřevo,
lýko nebo slámu.Typické byly nízké opánky s řemínky šněrovanými do půli
lýtka. Dále se nosily kožené holínky s holení ve výšce 10-20 cm nad
kotníkem. K obuvi jezdců na koni se pomocí řemínků upevňovaly ostruhy.
(Ty ale zřejmě byly známy již daleko dříve. Možná již ve Starém Řecku.
Rozhodně je znali Keltové, kteří je rozšířili na další kultury.)
Ševcovské
řemeslo v 7. a 8. stol. zřejmě bylo provozováno v domácnostech formou
malovýroby a bylo spíše záležitostí žen. Později vznikaly řemeslnické
areály v knížecích hradištích.
O
počátcích českého státu příliš hmotných dokladů nemáme. O tomto období
vznikaly spíše pověsti a legendy. Vzpomeňme si například na lýčené
střevíce Přemysla Oráče - mýtického zakladatele dynastie Přemyslovců.
Dle Kosmovy kroniky byly tyto boty uchovány v knížecí komoře na
Vyšehradě a ukazovaly se při nastolení knížat na Vyšehradě a později při
korunovaci králů. Údajně se uchovaly až do husitských válek. Podle
všeho se ale jedná jen o pouhou legendu. Například na malbách ve
Znojemské rotundě je Přemysl zobrazen v červených punčochách a bílých
zobákovitých botách.
Raně
středověká obuv se sice nějaká dochovala, ale nejlepší doklady o její
podobě máme zase jen z románských obrazů a výtvarných děl.
Nejoblíbenější byly střevíce a kotníčkové boty. Obuv mužů a žen byla
velmi podobná. Po celou dobu středověku měla úzký střih svršků s ostrými
špičkami, které byly ze začátku jen krátké, ale později se prodlužovaly
do extrémní podoby v období gotiky (až 70 cm délky) a musely se řemínky
přivazovat pod koleno, aby se v botách vůbec dalo chodit.
Samozřejmě
se i v tomto období nosilo více druhů obuvi. Prostý český lid zřejmě měl
jednoduché opánky pletené z lipového lýčí zvané postoly. Škrpály (z lat.
carpatine) byly jednoduché boty s nízkým svrškem sahající maximálně nad
kotníky. Dalším druhem kotníčkové obuvi byly třevíce. Pak tu byly známy
holínky s názvem škorně. Obuv již byla z podešve a svršku členěného z
více dílů. Mezi svršek a podešev se vkládal ušňový nebo textilní proužek
zvaný okolek. Pata se vyztužovala dílcem zvaným opatek. Obuv zřejmě
měla asymetrickou podešev. Zapínání, či různé ozdobné prvky byly
situovány na vnější straně boty. Řemeslo se soustředilo kolem knížecích
sídel, klášterů a biskupství.
V
období vrcholného a pozdního středověku se zvyšovaly nároky na kvalitu
předmětů každodenní potřeby. Česká šlechta měla v oblibě módu
přicházející z Francie a Burgund. V tomto období také začala vznikat
nová společenská vrstva, a to měšťané.
Z
15.stol. pochází první zmínky o botách (Buotta, Botta), což byla pevná
kotníčková obuv z ušně nebo plsti. Zřejmě již v této době existovaly
pantofle, které se nosily doma, což dokládá např. obraz Jana Eycka z r.
1434 zachycující bankéře Arnolfiniho a jeho ženu. Je tam vidět dřevěné
pantochy a červené pantofle.
Gotická
obuv s extrémně dlouhými špičkami se nazývala podle země původu souiler
á la poulaine. V české kultuře škorně s čapími nosy. V Anglii zvané
crackowes. Snad podle své obliby v Krakově. Nebo možná podle dcery Karla
IV. Anna Česká přezdívaná Krakovská (1366-1394) se provdala za
anglického krále Richarda II. Do do Anglie přinesla mimo věno a další
dary i ony střevíce se zobanem. Do Čech tuto módu pravděpodobně přinesla
Francouzka Blanka z Valois, jedna z manželek Karla IV. I když se říká,
že Karel IV. byl velkým odpůrcem špičatých bot, zřejmě módní obuv také
nosil. Čapí nosy nosila nejen šlechta, ale i měšťané a oblíbenými
barvami byly červená, zelená, modrá a žlutá. Červená se v době
husitských válek stala atributem kata. Žlutou barvu nosily dříve
vznešené osoby, od 16. stol. ale byla naopak přisouzena nectným osobám,
nevěstkám a Židům. V době husitských válek se špičky obuvi z praktických
důvodů poněkud zkrátily. Po odeznění nepokojů se ale tato móda masivně
vrátila a byla natolik výstřední, že mohla mít každá punčocha jinou
barvu a dokonce ani obě boty nemusely být stejné barvy.
Je
několik teorií o tom, jak tato špičatá obuv vznikla. Za jednoho z
jejích zakladatelů byl považován francouzský vévoda a jeruzalémský král
Fulko z Anjou (vládl 1131-1143), který dlouhou špičkou údajně zakrýval
výrůstek na chodidle. Pak se píše o anglickém králi Jindřichu II. (vládl
1154-1189), který měl údajně velkou nohu, a proto musel mít dlouhé
boty. Délka špičky mnohdy odpovídala společenské hierarchii. Tato obuv
byla kritizována mnoha kazateli (Jan Hus), učenci a panovníky. Nosit se
přestala okolo r. 1490.
 |
| Čapí nosy, zdroj: http://www.cortina.be/ |
Protože
s dlážděním ulic se v Praze začalo až kolem r. 1340, vyráběly se do té
doby často jakési dřevěné chrániče obuvi zvané trippeny, které
zhotovovali specializovaní řemeslníci zvaní calopedifex.
Obuv
vznešených osob mívala také rolničky, aby je všichni slyšeli přicházet a
rozestoupili se. Toto začalo někdy ve 12. stol. a vytratilo se spolu s
dlouhými špicemi v 15. stol.
Církevní
hodnostáři nosili pontifikální střevíce, na kterých byl stále ještě
patrný byzantský vliv. Bývaly například z hedvábí a bohatě zdobené.
Liturgické střevíce nošené při obřadech měly relativně ustálený vzhled a
bývaly inspirovány starořímskou obuví zvanou calceus. Absence obuvi
byla brána jako výraz pokání. Bosí byli někteří mniši, poutníci či
obvinění přistupující před církevní soud.
Samostatnou
kapitolou je rytířská zbroj. Nejdříve měla hlavně funkci ochrannou,
později se ale stala symbolem okázalosti a bohatství, což bylo hodně
patrné v období křížových výprav. Pořádaly se také přepychové rytířské
slavnosti a turnaje. Zpočátku se na nohou nosila kroužková zbroj,
později plátová. Tvary chrániče nohy kopírovaly tvar obuvi, která byla
zrovna v módě. Pozdně středověké formy měly špičatou prodlouženou přední
část zahnutou směrem dolů k zemi, zřejmě z toho důvodu, aby jezdec
nezranil sebe nebo koně.
Nejsilnější
vrstvou středověké společnosti se postupně stávali měšťané. Ti bohatí
napodobovali módu šlechtickou, ale od 13. stol. vznikaly tzv. oděvní
pořádky, které marnivost měšťanské vrstvy omezovaly. Každý musel nosit
obuv a oděv, které odpovídaly jeho stavu. Modní přestupky byly dokonce
postižitelné pokutou (3 zlaté). A tresty se vztahovaly i na ševce, kteří
zhotovili obuvi delší zoban, než jejímu majiteli příslušelo.
Řemeslníci
byli v tomto období řazeni do cechů. Pražský ševcovský cech je doložen
od r. 1361. V menších českých městech cechy vznikaly až v 15. a 16.
stol. Nejdříve byli ševci ve společném cechu s koželuhy, později se
začali rozdělovat. V 15. stol. se ševci rozdělovali na ty, kteří
zhotovovali novou obuv (sutores, schuster, novětník, novidlník, novák) a
ty, kteří pouze opravovali obuv starou (prťák, vetešník, reflíř,
flekýř, příštipkář). Velký počet příštipkářů svědčí o tom, že obuv se
málokdy vyhazovala. Dědila se a opravovala. Někdy si obuv dokonce
neodborně opravovali i její majitelé samotní. Od 13. stol. byly pořádány
jarmarky a trhy, kde se řemeslné výrobky prodávaly.
Renesance
Bigotní
období gotiky bylo vystřídáno uvolněnějším obdobím renesance, kdy se
lidé mohli více věnovat světským zábavám. Ve srovnáni se středověkem se
renesanční móda měnila poněkud rychleji a životnost určitého módního
prvku se pohybovala tak v rozsahu dvaceti až třiceti let.
Evropská
móda 16. až počátku 17 stol. byla ovlivněna převážně italskou
renesancí, německou reformací a španělským manýrismem. Módním výstřelkem
této doby byly tzv. chopines, což byla obuv na vysoké dřevěné podešvi
připomínající mostní konstrukci. Mohly být inspirovány antickými koturny
nebo orientálními kub-kab harémových žen. Vymysleli je údajně v
Benátkách. Podešev někdy dosahovala i výšky 50 cm. Byly to vlastně jen
přezůvky, které se nazouvaly přes střevíce. Nosili je muži i ženy, aby
si uchránili obuv před špínou ulic. Říká se však, že původně vznikly z
jiného důvodu, a to, aby ženy neměly možnost najít si milence. V těchto
přezůvkách se totiž dalo pohybovat jen velmi neobratně a ještě k tomu v
doprovodu služebné. Pochvalovali si je i duchovní jako dobrý prostředek
proti tělesným požitkům. Protože však tento typ obuvi na ulici vzbuzoval
velkou pozornost, začaly je nosit i prostitutky a až do 18. stol.
patřily k atributům tohoto řemesla.
 | |
| Chopines, zdroj: www.batashoemuseum.ca |
V
15. stol. vznikly tzv. hubaté střevíce (le soulier camus, kachní zobák,
kraví huba). Prstová část v extrémních případech dosahovala i šířky 30
cm. Byla vycpávána a podkládána podšívkou v kontrastní barvě a měla
prostřihy, kterými byla kontrastní podšívka vidět. Prostřihy postupně
vymizely, ale široký, geometricky hranatý tvar špice dlouho zůstával.
Někdy měla špice dokonce postranní výčnělky, které vytvářely rohatou
špici. V druhé polovině 16. stol. se tento tvar špice postupně vytrácel a
nastupovalo tvarování přirozenější.
Tzv.
španělský střevíc už byl docela jednoduchý. Měl svršek ze dvou dílců a
symetrickou podešev. Na sklonku 16. stol. se objevily podpatky. Byly buď
tvořeny z vrstev ušně nebo měly podobu tvarované platformy s vyvýšenou
patní částí. Používaly se i samostatné podpatky ze dřeva či korku.
Změnil se i tvar svršku. Přední část obuvi byla po stranách více
vystřižena, přibyly dva řemínky vedené před nárt a překryté jazykem.
V
Čechách se na konci 16. století nosily aksamitové střevíce v červené,
černé, žluté, bílé a tělové barvě. Dále se však většina obuvi
zhotovovala z ušně. Krom řemínků mohly být na obuvi i jiné prvky jako
stuhy, mašle, rozety, přezky a třeba i knoflíky. Díky vzniku podpatků se
postupně začala lišit obuv pro muže a ženy. Začala se také rozlišovat
obuv pro specifické účely a pro určité profese.
Byly
už známy různé úpravy kůží jako je kordován, jircha, zámiš nebo velur.
Ševci se v 16. stol. nezabývali jen výrobou obuvi, ale prodávali i jiné
kožedělné výrobky. Šili několik druhů a velikostí obuvi, které prodávali
ve svých krámech.
V tomto období vznikly také vložky do bot. Říkalo se jim plstky a používaly se spíš v zimě pro lepší tepelnou izolaci obuvi.
Baroko a rokoko
V
období třicetileté války (1618-1848) přestaly vyhovovat španělské
střevíce a měkké škorně. Bylo potřeba vyrábět boty a holínky, které
usnadňovaly mužům dlouhé přesuny. Vznikly ušňové holínky s vrstveným
koženým podpatkem, který při jízdě na koni udržoval nohu ve třmeni.
Dekoračním prvkem byla manžeta ve tvaru trychtýře, která byla zdobená a
ohrnovala se při vstupu do místnosti. Až do poslední třetiny 17. stol.
byly holínky měkké, postupně začaly sahat až po koleno a byly tužší a
tužší. Po r. 1770 se manžeta přestala ohrnovat a našívala se k holeňové
části.
K
holínkám se připevňovaly také ostruhy. Mívaly tvar ozubeného kolečka,
který v 18. stol. vystřídal ostrý bodec. Ve druhé polovině 17. stol. se
holeňová obuv používala výhradně při jízdě na koni. Až do počátku 19.
stol. patřila k výbavě kurýrů a postiliónů.
Po
skončení třicetileté války byly holínky vystřídány kotníčkovou obuví a
střevíci s extrémně vysokým jazykem kryjícím nárt nebo překlopeným přes
nárt. Byly zdobeny rozetou nebo mašlí. Na konci 17. stol byly tyto
ozdoby nahrazovány přezkami uchycenými do dvou řemínků vybíhajících ze
zadních dílců. Muži měli boty většinou z tmavé ušně. Ženy měly obuv
barevnější a často z luxusních textilií jako je damašek, atlas, satén
nebo brokát. Od druhé třetiny 17. stol. měla obuv bílý okolek bez ohledu
na svou celkovou barevnost. Boty šlechticů měly narozdíl od bot
bohatých měšťanů a sedláků červený podpatek. Zavedení červeného podpatku
je mylně přisuzováno Ludvíku XIV. (1643-1715). Termínem Ludvíkův
podpatek však ve skutečnosti není označována barva, ale nový tvar, kdy
podešev pokračuje přes vnitřní linii podpatku. Tvarem připomíná současný
krčkový podpatek. Na dámské obuvi převažoval tzv. špalíkový podpatek.
Postupně se zeštíhloval do elegantnějších tvarů, zatímco podpatek mužský
začal být spíš široký a plochý. Obuv v období baroka byla většinou
symetrická.
Typické
byly také pantofle. Ty mužské byly široké, pohodlné a určené výhradně
na nošení doma. Dámy mohly mít pantoflíčky náročně zdobeny a nosit je i
venku. Nadále se také používaly přezůvky chránící venku obuv před blátem
a ušpiněním.
 |
| Zdroj: Image Copyright Bata Shoe Museum, Toronto, Canada |
Rokoková
obuv navazovala na střihy a materiály z období baroka, ale byla
elegantnější, rafinovanější a až přemrštěně zdobená. Příslušníci
aristokracie museli držet krok s módními trendy a znamenalo to pro ně
často obrovské výdaje. Velká část z nich měla obrovské dluhy vůči ševcům
a krejčím. Např. francouzská královna Marie Antoinetta byla známa svým
rozsáhlým botníkem. Nové boty si objednávala každý týden a některé měla
na nohou pouze jednou.
V
poslední čtvrtině 18 stol. se postupně vytrácely spony z obuvi a
ustálil se postupně lodičkový střih s velkým kulatým výstřihem na nártu.
Muži začali upřednostňovat jednoduchou šněrovací obuv podobnou dnešní
polobotce. Zajímavostí bylo, že poslední pár dírek, kterými se
provlékaly tkaničky, byl pro lepší fixaci boty k noze umístěn v jejím
jazyku. I holínky získaly elegantnější a jemnější vzhled. Marie Terezie
(1717-1780) byla známa tím, že ráda jezdila na koni. Nepoužívala ale
boční dámské sedlo. Na koni seděla obkročmo a pod dlouhou sukní nosila
nohavice a vysoké boty.
Na
slavnosti a procházky do zámeckých zahrad se nosily pantoflíčky a
střevíčky z luxusních látek. V poslední třetině 18. stol. byly dámské
sukně o něco zkráceny a dámám začaly být vidět kotníky, což souviselo i s
oblibou tance v tomto období. Dětská obuv byla podobná jako obuv
dospělých, jen podpatek byl nižší.
V
18. stol. se rozvíjelo i řemeslo. Začalo se rozšiřovat množství
používaných nástrojů. Zatímco dříve se znalosti předávaly z jedné
generace řemeslníků na druhou, v tomto období vznikaly už učebnice
obuvnictví a encyklopedie řemesel. Po roce 1700 začaly na území
habsburské říše vznikat první manufaktury, což byly velké řemeslné dílny
založené na dělbě práce. V r. 1699 podal Ferdinand hrabě z Vrtby návrh
na zrušení cechů v Praze. V r. 1728 vydal císař Karel VI. edikt k
podpoře továren a manufaktur. Cechy postupně ztrácely svá privilegia a
zanikaly.
19. století
19.
století je obdobím rozvoje průmyslové výroby obuvi. Na začátku ještě
stále byli vedle sebe řemeslníci sdružení do cechů a tovární výroba.
Působnost cechovního zřízení ale byla omezována různými novými zákony.
Do továrem se zaváděly stroje a začalo se s velkovýrobou, čímž výrazně
klesla kvalita obuvi a kvalifikovaní řemeslníci se dostávali do role
příštipkářů a opravářů nošených bot.
Začaly
být vydávány módní časopisy i odborné časopisy pro obuvníky. R. 1883
začal vycházet odborný časopis Česká práce, který obsahoval řadu
technických a technologických novinek nejen ze světa obuvnictví.
Obsahoval i inzerci obuvníků a výrobců potřeb pro řemeslníky.
Vznikaly
nové obuvnické stroje. Ruční šití obuvi tedy bylo postupně nahrazováno
šitím mechanickým. Šicí stroje byly z počátku konstruovány jako
krejčovské, ale okolo r. 1842 byl Johnu J. Greenoughovi udělen patent na
stroj určený k sešívání ušní. R.1845 Američan Elias Howe patentoval
šicí stroj, ze kterého vychází stroje dnešní. Výkon byl 300 stehů za
minutu. Zásluhu na rozšíření šicích strojů měl Američan J.M. Singer.
Díky strojům se urychlila práce a mohly vznikat i nové střihy obuvi.
Boty byly vzhlednější a pevnější.
Obuv
aristokratů a běžných lidí se přestala výrazněji odlišovat. Obuv
nabývala civilnějšího vzezření a mizely z ní přezky a ozdoby.
Aristokraté, podnikatelé a měšťané nosili v podstatě stejné typy obuvi.
Lišily se jen použitým materiálem, kvalitou zpracování a mírou
opotřebovanosti. Na počátku 19. stol. udával módní trend Napoleon
Bonaparte a jeho dvořané. Oblékala se podle nich prakticky celá Evropa.
Říká se legenda, že Napoleonova první žena si stěžovala svému
obuvníkovi, že má na střevících po jednom večeru v podešvi díru. Načež
jí odpověděl:”Oh, Madame, to je jasné, vy jste v nich chodila.”
Dámské
střevíčky bez podpatku se zhotovovaly především z textilií nebo ručně
malovaných ušní. Nártový výstřih se zdobil textilními mašlemi, skládaným
či řaseným prýmkem nebo např. ozdobami z korálků. Tato obuv byla v módě
v podstatě od dob popravy Marie Antoinetty (1793), měnil se jen tvar
špičky od úzké protažené s přední částí mírně nadzvednutou nad podložku
až po hranatou zvanou karé. Střevíčky často měly i stuhy, které se
ovinovaly okolo nártu na způsob baletních špiček. Přestože byly velmi
drahé, nebyly vzhledem k použitému materiálu příliš trvanlivé. Mezi
podešev a stélku se vkládal malý klínek, který nahrazoval pro
pohodlnější chůzi podpatek. Po odeznění empíru se podpatky pomalu
vrátily a staly se zase součástí obuvi. Od r. 1787 do konce 19. stol. se
v Evropě těšil oblibě vídeňský valčík, což módu podpatků ještě
podpořilo. Bývaly potaženy materiálem svršku nebo se objevovaly i
podpatky lakované, které měly lehce prohnutý jakoby špulkovitý tvar, což
opticky zkracovalo délku chodidla.
Po
r. 1839 byla objevena vulkanizace pryže a tento materiál se začal
používat i v obuvnictví jako elastický materiál zvaný pružinka. Obuv se
díky tomu dala nazouvat a vyzouvat bez nutnosti nějakého zapínání. Vyšší
boty měly pouze poutka k usnadnění nazutí. Oblíbeným pánským vzorem
této obuvi byla tzv. perka.
V
roce. 1851 se objevila na výstavě v Paříži krinolína vyztužená
obručemi, což znamenalo, že se při chůzi občas objevila i nožka, což,
jak bylo zmíněno, od období druhého rokoka nebylo narozdíl od dřívějších
dob tabu.
Císařovna
Sissi údajně neměla ráda spodničky a při časných ranních vycházkách
nazouvala střevíce na bosé nohy. Při jízdě na koni nosila vysoké
šněrovací boty s malými ostruhami. V den své smrti (10.9.1898) měla
obuty černé kotníčkové boty pošité skleněnými perlami typické pro období
secese.
Móda
pevných kotníčkových bot začala ale už dříve v Anglii. Díky
povětrnostním podmínkám se zde upřednostňovaly holínky a kotníčkové
boty. Mnohé z těchto vzorů získaly názvy podle známých osobností, které
je nosily, např. holeňové boty welligtonky podle polního maršála A.W.
Wellingtona, pevné kotníčkové boty, které nosil Benjamin Franklin,
dámské kotníčkové botky z atlasu se šněrováním na vnitřní straně se
jmenovaly podle Adelaidy, manželky krále Williama IV. Královna Viktorie
zpopularizovala pevné šněrovací botky balmoral. V Anglii a Americe se
holeňová obuv stala obuví elegantní. Už nepatřila jen vojákům,
pracovníkům a kurýrům.
 |
| Balmoral, zdroj: http://www.flickriver.com/photos/northampton_museum/4428457647/ |
V
napoleonském období se do výbavy mužů vrátily holínky ve výšce do půli
lýtek až těsně pod kolena. Držely se téměř po celé 19. stol. a nosili je
důstojníci všech armád. Husarské holínky zvané čižmy (Maďarsko) byly
opatřeny ostruhou a byly zdobeny třapci. Holínky s manžetou byly od
barokního období typickou obuví postiliónů a kurýrů.
V
19. stol. se dětská obuv začala konečně výrazně odlišovat od obuvi
dospělých. Přestal se používat podpatek a na boty byly kladeny i mnohé
zdravotní požadavky. Podešev měla asymetrický tvar a používaly se měkčí
materiály.
Typickou
součástí obuvi v 19 stol. byly tzv. psí dečky. Manžety, které v době
polobotek a nízkých střevíců chránily před chladem a vlhkem. Nosily se
až do 30. let 20.stol. a poté se dále držely ve výbavách lyžařů až do
60. let.
Domácí
obuví byly pohodlné textilní pantofle. Luxusní trepky se dávaly
nevěstám věnem jako součást sad toaletních potřeb. Nosily je i takové
osobnosti jako George Sandová nebo Honoré de Balzac. V období rokoka,
romantismu i secese bylo populární dovážet do Evropy předměty z orientu a
na pantoflíčcích byly taky často patrné prvky z Číny, Japonska, Turecka
a dalších zemí. Muži nosili měkké slipry z tmavé lakové ušně i
jednoduché kožené pantofle. Domácí obuv se i háčkovala, pletla nebo
ručně šila.
Chrániče obuvi v této době už nebyly typické. Ve druhé polovině 19. stol. je vystřídaly pryžové galoše.
V
19. stol. přišel do módy sport (cyklistika, jízda na koni, golf, tenis,
bruslení, lyžování...). Brusle do Čech přivezl r. 1886 ing. Fiedler.
Připevňovaly se na boty pomocí utahovacího klíčku a říkalo se jim
šlajfky nebo kačenky. Lyže r. 1887 dovezl Josef Rössler- Ořovský a v r.
1891 hrabě Harrach. O speciální sportovní obuvi se ale zatím hovořit
nedá. Podle typu sportu se nosily spíše obnošené běžné kotníčkové boty. V
19. stol. také vznikla speciální baletní obuv známá dodnes pod názvem
špičky a piškoty.
20. století
Z
obuvnických továrem, které vznikly v 19. stol., mnohé brzy zanikly. Ty,
co přežily, jsou známy dodnes. Např. koželužská a obuvnická továrna
rodiny Budischowských v Třebíči, chrudimský závod F.L. Poppera a zlínská
firma Baťa.
Karel
Budischowski používal parní pohon, poté jako jeden z prvních továrníků v
českých zemích zavedl v závodech elektrický proud. Jako jeden z prvních
ve svých koželužnách používal k činění kůží chemikálie (chromočinění).
Po r. 1920 vznikl závod BUSI, o který se vnuk zakladatele dělil spolu s
vídeňským podnikatelem Sieglem. Vyváželi obuv až do Ameriky. Vybudovali
síť prodejen a na každou sezónu vydávali barevné katalogy obuvi. Mezi
světovými válkami se proslavili letní obuví se špičkou vyplétanou z
ušňových řemínků v pestrých barvách. Koncem 20. stol. koželužny a
obuvnická továrna BUSI přešly pod správu Moravské banky a r. 1931 je
získal Tomáš Baťa.
V
první třetině 20. stol. bylo nošení obuvi od Poppera známkou dobrého
vkusu. Obuv měla velmi luxusní vzhled a filigránské detaily. Podnik byl
vybaven moderními americkými stroji a z počátku zaměstnával cca 350
pracovníků. Výrobky se vyvážely do různých koutů světa. Obuv byla určena
zejména pro náročné a majetné zákazníky a byla vyhlášena kvalitou a
špičkovým zpracováním. Materiály se často importovaly ze zahraničí. V
roce 1932 se firma spojila s továrnou na kůže a řemeny v Jaroměři,
kterou vlastnil František Polický. Taktéž vlastnili síť prodejen. Po 2.
sv. válce v r. 1946 se podnik specializoval na sportovní obuv, kterou o 2
roky později vyráběl pod názvem Botana.
Zatímco
poprovky si mohlo dovolit jen horních deset tisíc, boty od Bati nosil
téměř každý. Tuto firmu založila v r. 1894 trojice bratrů Baťových na
Zlínsku. Z počátku se zabývali výrobou valašských papučí z houně. Tři
roky po svém vzniku se prosadili plátěnými šněrovacími polobotkami
séglovkami.
 |
| Baťovky, zdroj: http://batastory.net/cs/ |
Obuvnická
kopyta byla po dlouhá století převážně symetrická. Asymetrická se
začala vyskytovat až ve druhé polovině 19. stol., ale to stále ještě
sporadicky. U nás zavedla asymetrické kopyto právě firma Baťa okolo r.
1912.
V
době světové války firma přežila díky tomu, že vyráběla obuv pro
armádu. Po válce se továrna ocitla v krizi, ale Tomáš Baťa si r. 1922
poradil tak, že snížil ceny obuvi na 50% a prodal tak všechny skladové
zásoby. Tím opět nastartoval výrobu. Snem Tomáše Bati bylo, že bude
obouvat celý svět. Obuv byla poměrně levná, nenáročná a dostupná
širokému spektru zákazníků. Firma vyráběla jak běžnou obuv, tak i
luxusnější modely. V době 1. republiky měla firma Baťa desítky velkých
obchodních domů, více než stovku filiálek a tisíce malých obchůdků po
celém světě.
V
době 2. sv. války se omezil počet vzorů na minimum a firma vyráběla
dřeváky a součástky do letadel, a také obuv pro německý wehrmacht. Po
válce r. 1945 byly Baťovy závody zestátněny. Centrem Baťovských podniků
se stalo město Batawa v Kanadě. Zlínský podnik se přejmenoval na Svit a
názvy změnily i ostatní pobočky v republice.
20.
století bylo érou, kdy docházelo k poměrně rychlému střídání módních
stylů. Na začátku ještě dozníval vliv secese. Dámské lodičky a střevíce
byly z jemných ušní často s páskem přes nárt nebo šněrovací. V zimě se
nosily kotníčkové boty šněrovací nebo se zapínáním na knoflíčky či
ryngle na předním dílu. Podpatky měly stále ještě špulkovitý tvar.
Pánové dávali přednost kotníčkovým botám nebo polobotkám.
Ve
druhém desetiletí 20. stol. průmyslová výroba stagnovala díky světové
válce. Boty se vyráběly z náhradních materiálů jako je dřevo, textil,
juta nebo jen ze zbytků ušní. Ženy nosily polovysoké boty s poměrně
masivním podpatkem. Obuv na dřevěné podešvi byla asymetrická.
Ve
20. létech se zdokonalovaly výrobní technologie a objevovaly se nové
postupy, jako např. lepený a později rámový výrobní způsob. Začala se
využívat i guma. Nejdříve na podešve a patníky, pak vznikala i
celogumová obuv, která byla nejdříve jen lepená, později se začala
vyrábět gumová obuv lisovaná.
Po
válce se lidé začali zase bavit a popularitu si získala taneční obuv.
Taneční lodičky měly přes nárt pásek ve tvaru T, aby dobře držely na
noze. V letech 1923-1925 nastoupila prodloužená ostrá špička obuvi.
Souviselo to s oblibou tance shimmy.
Podpatek
byl situován stále blíže ke středu podešve a v patní části byl mírně
projmutý, čímž se noha jevila opticky kratší. Přibývalo ale pracujících
žen, které vyhledávaly spíše pohodlnější obuv na nízkém plochém
podpatku. Oblíbenou zimní obuví byly meltonky, pojmenované podle
anglického města odkud pocházela vlněná tkanina, ze které se vyráběl
jejich svršek. V tomto období si konečně i méně majetní lidé mohli
dovolit pořídit více párů obuvi.
Ve
třicátých létech se rozrůstala nejen rozmanitost tvarů a střihů obuvi,
ale i pestrost materiálů a množství různých možných úprav ušní (box,
lak, ševro, velur). Rozšířil se i sortiment obuvi pro muže. Polobotky
byly stále nejčastěji šněrovací, ale objevovaly se i mokasíny a jiné
střihy.
Velký
zlom nastal ve výrobě sportovní obuvi. Vznikaly boty určené speciálně
pro konkrétní sporty. U pracovní obuvi se uplatňovala nepromokavá úprava
ušňového svršku (waterproof).
Ve
30. létech přišla z Itálie móda klínovitě zvýšené podešve z korku nebo
dřeva. Charakteristickým znakem této původně plážové obuvi byla volná
pata.
Během
2. sv. války se díky nedostatku kvalitních materiálů rozšířila obuv se
dřevěnou podešví, tzv. válečné dřeváky. I obuv pro vojáky se vyráběla z
náhradních materiálů - plsť, hrubé plátno, dřevo.
Po
válce se do výroby zařadily syntetické materiály, což rozšířilo tvarové
i vzhledové možnosti obuvi. Změnil se také materiál punčoch. V r. 1939
firma Du Pont patentovala umělé vlákno nylon. Punčochy však byly za
války nedostatkovým zbožím a tak se imitovaly nanášením různých pudrů či
malováním švů na lýtka.
V
padesátých létech měla obuv zakulacený tvar a poměrně vysoký mohutný
podpatek tvaru špalíku či klínu. V polovině 50. let masivní platformy a
podpatky vystřídala subtilnější obuv s jehlovými podpatky, výrazně úzkou
špicí a velkým výkrojem v oblasti nártu. Tato móda dosáhla extrémní
podoby okolo r. 1960.
V
šedesátých létech byly populární pryžové galoše s plyšovou manžetou,
kterým se přezdívalo šedý mor (Hledala jsem jejich fotku, ale google mi
vyplivnul jen současný bestseller Padesát odstínů šedi, tak máte smůlu.)
Nazouvaly se na běžnou obuv a jejich luxusnější krémová varianta s
podpatkem se nazývala pařížanky.
Ve
druhé polovině 20. stol. vznikala celá řada módních směrů. Projevovala
se volnost ve výběru nošeného typu obuvi. Např. tenisky na běžné denní
nošení. Vyráběla se i speciální obuv pro různé profese. Začaly se také
více prosazovat zásady zdravého obouvání. Trendy byly ovlivňovány i
známými osobnosti jako je Jackie Kenedyová, Audrey Hepburn, modelka
Twiggy, hudební skupina Beatles a mnozí další.
V
70. létech se i u nás nosila móda ovlivněná hippies, jako např. extrémě
vysoké polyuretanové platformy zvané brikety. Nebo také žabky.
Řemínkové sandály bez podpatku přezdívané kristusky. Enická obuv se
objevovala i v dalších desetiletích.
Období
na konci 20. stol. zahrnovalo všechny možné tvary střihy a módní
výstřelky. Dnes je ohromný výběr obuvi různých stylů, kvality,
pohodlnosti a ceny. Bohužel ani vysoká cena se nemusí zákonitě rovnat
dlouhé trvanlivosti a zdravotní nezávadnosti.
Lidová obuv
Takovou
zvláštní kapitolou obouvání je obuv lidová. Slavnostní lidový kroj
vznikl někdy ve druhé polovině 18. stol. Vycházel z barokního slohu.
Mnoho desetiletí byl tedy dominantní krojovou obuví střevíc zavazovaný
stuhami nebo zdobený kovovou přezkou. Boty se často dědily dvě až tři
generace díky nedostatku finančních prostředků vesničanů. Obuv byla ale
velmi kvalitní. Oděvní součástky kroje zůstávaly většinou neměnné,
jelikož se daly v případě nouze ušít i podomácku, ale obuv se přece jen
podrobovala soudobému stylu. Moravské šněrovací kotníčkové boty ke kroji
zvané brynelky jsou jednoznačně inspirovány módou po r. 1850. Ve 20.
stol. se ke kroji dokonce nosily průmyslově vyrobené baťovky.
Nemajetní
vesničané často v letním období chodili bosí. To ovšem nebylo nic
neobvyklého ještě ve 20. letech 20. stol., a to dokonce i ve městech. Na
mši chodily děti z chudých rodin na etapy, protože v domácnosti nebylo
dostatek bot pro všechny, a tak si je mezi sebou střídaly. Dokonce, aby
boty neničily, šly na bohoslužbu bosy a obuly se až před kostelem.
Bosé
nohy byly v některých obdobích dokonce povinností. Např. na Velký pátek
bylo zvykem omývat si nohy i obuv. O slavnostech se naboso skákalo přes
oheň. Na sv. Jana Křtitele pochodovali mladí lidé po světnici s jednou
nohou bosou a druhou obutou a podle počtu kroků zjistili, za kolik let
se ožení nebo vdají. Bosé nohy se také používaly při šlapání zelí, i
když později za tímto účelem vznikly speciální dřeváky. Na Mikuláše se
do bot vkládaly pamlsky a Vánoce jsou také spojeny s tradicemi
zahrnujícími obuv, jako je například házení pantofle za hlavu. Dopadl-li
špičkou ke dveřím, dívku podle pověry do roka čekala svatba.
Pojďme
si teď pro zajímavost představit několik nejznámějších typů lidové
obuvi. Na našem území to byly krpce, které nosili chudí lidé na
Valašsku, v okolí Bílých Karpat i v horských lokalitách na Slovensku a v
Polsku. Tato jednoduchá obuv se odvíjela již od doby bronzové a udržely
se až do 20. let 20. století. Vyráběly se doma nebo je později
zhotovovali tzv. náturisté. Lidové pořekadlo říkalo, že v krpcích je
andělské chození ale čertovo uklouznutí. Nosily se do nich ponožky z
houně zvané kopýtka. Aby se ponožky nemusely často prát, nosily se do
nich ještě onuce. V oblastech, kde se chovaly ovce, se obuv vyráběla z
vlny. Příkladem jsou vysocké bačky nebo valašské papuče. Od 60. let 19.
stol. se ve Valašských Kloboucích rozvíjelo soukenické řemeslo v úzkém
vztahu k papučkářství. Plstěným papučím se přezdívalo kocúry nebo
okrajčáky.
 |
| Krpce, zdroj: http://www.krpceopasky.sk/ |
Historie
dřevěné obuvi sahá až do starověku. V době francouzské revoluce se
dřevákům říkalo sabotts, protože je dělníci naházeli do strojů s cílem
je zničit, protože si mysleli, že nová technika jim bere práci. Dřeváky
byly nejrozšířenějším typem lidové obuvi, ať už dlabané z jednoho kusu
dřeva nebo dřevěná podešev s textilním svrškem. Přes zimu, když se
nepracovalo na poli, je vyráběli dřeváčkáři.
Součástí slavnostního kroje byly barokem inspirované střevíce. V některých lokalitách se naopak rozšířily holínky a čižmy.
A tak dále
O obuvi by se dalo ještě mnohé napsat. Nebyla vždy jen praktickým účelovým předmětem. Dámská nožka byla po staletí skrývána dlouhými sukněmi pro svou erotickou přitažlivost. I dnes ženy zvýrazňují eleganci svých nohou vysokými podpatky. V jistých kruzích toto bylo hnáno až do extrémů. Kurtizány byly na přání svých zákazníků s těmito choutkami obouvány do šněrovacích bot tak vysokých, že se v nich vůbec nedalo chodit. Klasické fetišistické boty se od dob viktoriánské éry 19. stol. příliš nezměnily. Přibyly ještě další nové a mnohem extrémnější tvary. Koupíte-li si takové botky, dočtete se na jejich obalu, že nejsou určeny na běžné nošení. Přesto jsem před nedávnem v tramvaji potkala pony shoes.
 |
| Podpatky, zdroj:http://www.users.powernet.co.uk/directory.html |
V některém z příštích článků bych se chtěla zaměřit na pár základních pravidel, podle kterých si vybírat boty tak, aby aspoň trochu odpovídaly zásadám zdravého obouvání. Obchody dnes nabízí pestrou škálu různé obuvi, která však málokdy splňuje požadavky na pohodlnost a zdravotní nezávadnost.
Jelikož se ve volném čase věnuji dobovému odívaní, musela jsem si sehnat také dobově vypadající obuv bez zipů a jehlových podpatků. Po dlouhém hledání jsem si ji nakonec nechala zhotovit na zakázku. O tom, co to všechno obnášelo, bych také chtěla napsat článek. Snad se potom více lidí osmělí podpořit řemeslnou výrobu. Není se čeho bát.
Články o obouvání a obuvnictví v 19. stol.:
http://www.steamzine.cz/obuvnictvi-v-19-stoleti/
http://www.steamzine.cz/modni-obuv-19-stoleti/
Články o obouvání a obuvnictví v 19. stol.:
http://www.steamzine.cz/obuvnictvi-v-19-stoleti/
http://www.steamzine.cz/modni-obuv-19-stoleti/
Použité prameny:
- Štýbrová, M.: Boty, botky, botičky, Nakladatelství Lidové noviny, r. 2009
- www.batashoemuseum.ca
- Teplá, K. a kolektiv: Kosmetika III, Informatorium, 2001, 2. vydání
- Moravová T.:Kultura vzhledu a odívání českých politiků, MUNI, Brno 2011
- http://www.curiavitkov.cz/
- http://batastory.net/cs/
- http://www.krpceopasky.sk/
Žádné komentáře:
Okomentovat