Výlet do Vysokých Tater

Letošní dovolenou jsem vůbec neplánovala. Neměla jsem na to čas ani náladu. Nejsem z těch, co by každé léto na týden či čtrnáct dní odjeli kamsi do hotelu a váleli se někde u vody. To by mne moc nebavilo. S přítelem podnikáme většinou jen výlety. Jedno i vícedenní a různě náročné. Loni jsme byli s našimi přáteli – mou kolegyní a jejím dnes už snoubencem – sjíždět několik dní řeku Moravu na kanoích, a protože se nám ti dva osvědčili jako dobří podnikaví parťáci, rozhodli jsme se, že s nimi letos někam vyrazíme zas.

Tento pětidenní výlet do Vysokých Tater a jejich okolí spolu naplánovali muži. Nejdřív z legrace říkali, že pojedou sami, ale nakonec vzali s sebou i nás, svoje drahé polovičky. Vlastně jsem do poslední chvíle moc nevěděla, co mě čeká, protože jsem díky okolnostem neměla chuť ani energii podílet se na plánování výletu a vymýšlení tras. Všechno tedy zařídil můj drahý a na mě bylo jen zabalit si potřebné věci.

Přípravy

Nebyla to moje první pěší turistika po slovenských horách, takže jsem věděla, na co se zhruba připravit, že počasí v horách se mění jako mávnutím čarovného proutku, že můžeme cestou narazit na sníh, i když už je konec června a u nás už jsou koupaliště plná polonahých lidí, že není nic neobvyklého potkat medvěda nebo najít jeho stopy a hlavně, že výstup do hor bude pro netrénované lidi, jako jsme my, velmi fyzicky náročný.

Hlavní je mít dobré boty, a to nejlépe speciální turistické boty do hor. Po mých zkušenostech z Velkej Fatry bych si na podobný výlet obyčejné tenisky už nikdy nevzala. Naštěstí mi tehdy strýc před cestou koupil trekové boty. Bez nich bych to tehdy nezvládla. Děkuji, strýčku, boty mi stále dobře slouží na všech výšlapech, a to je tomu už skoro deset let, co jsme je spolu vybírali a nebyly to ani náhodou ty nejdražší.

Další výbava už nemusí být zas až tak speciální. Zatímco můj přítel si nakoupil drahé outdoorové vybavení jako jsou kalhoty, neprofoukavá bunda, vojenská pláštěnka, batoh s mnoha popruhy, apod. Já jsem šla v oblečení ze secondhandu, s docela obyčejným batohem a pláštěnkou, kterou mám od základní školy a zvládli jsme to oba tak nějak podobně. Jen mi nebylo líto, když jsem si odrala kalhoty o skálu.

Před cestou jsme si u zdravotní pojišťovny sjednali připojištění, kdyby se nám něco přihodilo. V horách může už jeden špatný krok znamenat úraz a zásah horské služby. České zdravotní pojištění v zemích EU pokrývá celou zdravotní péči ve stejném rozsahu, na jaký máme nárok doma, ale nevztahuje se na převoz sanitkou či vrtulníkem a jiné technické záležitosti, proto je dobré se připojistit.

K našemu dalšímu vybavení patřil stan, spacák, klasický hliníkový ešus a lžíce a samozřejmě mapa. Co jsme trochu podcenili, bylo jídlo. Navrhovala jsem před cestou, že si upečeme domácí chleba, ale můj přítel se na to moc netvářil, takže jsme nakonec jen nakoupili pár základních věcí na snídani a na svačinu s rozhodnutím, že zbytek nakoupíme až na Slovensku. Příště bych brala víc ovoce a zeleniny a slaného pečiva. Jako dobrý nápad se později ukázala koupě zásob hroznového cukru, jakožto rychlého zdroje energie. Vždycky je dobré mít s sebou něco sladkého.

Taky jsme si samozřejmě nakoupili nějaká ta eura. To jsou opravdu šílené peníze. Doufám, že je u nás nikdy nezavedou.

Přítel si zapomněl s sebou vzít šátek, takže na poslední túru mu kamarádka půjčovala jeden ze svých skautských šátků. Ono je opravdu vhodné mít v horách takovouto pokrývku hlavy. Slunce je tam docela ostré, do toho občas vítr, déšť, někdy sníh a hlavně pot, moc potu, který vám  bez šátku stéká po čele. Další věc, která se ukázala býti chybou, bylo vzít si s sebou převážně bavlněná trička. Když se člověk zpotí, tričko je potom mokré a studí. Lepší jsou jiné materiály.

Naplánovali jsme, že pojedeme z Čech nočním lehátkovým vlakem do Popradu. Koupili jsme si několik dnů dopředu dvě místenky do čtyřlehátkového kupé a z ceny jsme málem dostali infarkt. No, každá sranda něco stojí. Musím ale říct, že tento výlet byl celkově velmi drahý. Tisícovky jen létaly.

Odjezd

Vyrazili jsme před desátou hodinou večer. Vlak byl starý a špinavý. WC tam smrdělo jako pavilon lvů v zoo nebo možná ještě o chlup hůře. Překvapilo nás, že kupé, kterému odpovídalo číslo naší místenky, je ve skutečnosti šestilehátkové, když jsme kupovali čtyřlehátkové. Nakonec to bylo ale docela jedno, protože jsme tam byli jen my dva. Měl s námi údajně jet ještě jeden spolucestující, ale ten nepřišel. Nafasovali jsme tedy lůžkoviny a snažili se spát. Jsem z těch, kterým se lépe spí za jízdy, takže jsem se při každé zastávce probudila. Prospala jsem pouze Olomouc. Přítel zřejmě celou osmihodinovou cestu nespal vůbec a stěžoval si na tvrdé lehátko.

Měli jsme být buzeni půl hodiny před příjezdem do Popradu, ale nebylo to třeba, Vstali jsme o deset minut dříve, protože už jsme nemohli vydržet ležet. Z okýnka vlaku jsme obdivovali okolní hory a přítel se divil, jak jsou strašně velké.

V Popradu jsme byli ještě před šestou hodinou ráno a až po sedmé nám měl jet vlak do Starej Ľubovne, kde jsme se měli sejít s našimi přáteli. Tento pár má ve zvyku každé léto jezdit někam na vodu, takže to letos spojili s naším výletem do Tater a čtyři dny před tím sjížděli řeku Poprad. Vzali s sebou také auto, což nám velmi usnadnilo přesuny na zajímavá místa.

Pohled z nádraží v Popradě

Čas před příjezdem vlaku jsme využili k tomu, abychom si prohlédli město Poprad. Moc tam toho v tuto hodinu k vidění nebylo. Snad jen zajímavý kostel, pěkné náměstí, tablo mateřské školy a spousta velkých, avšak v tuto hodinu zavřených, obchodů. Narazili jsme na šipky ukazující cestu k informačnímu centru, šli jsme tedy po nich, ale centrum nikde. Hledali jsme ho snad půl hodiny. Stále po šipkách tam a zpět, ale nikde nic. Nakonec jsme se ptali nějaké kolemjdoucí a ta nám řekla, že Íčko nedávno někam přestěhovali a nasměrovala nás nějakým směrem, ale sama přesně nevěděla, kde teď ty informace jsou. Vzdali jsme to a šli odpočívat do parku u nádraží.

Stará Ľubovňa

Do Starej Ľubovne jsme jeli lokálním vláčkem, který zastavoval ve všech stanicích a jel na místo cca hodinu. Záchod měl ale takový, že by se za něj nemusel stydět ani přepychový hotel. V Ľubovni jsme byli něco po osmé hodině a už z nádraží viděli hrad, který se dnes měl stát cílem naší výpravy. Hned na začátku jsme lehce zbloudili a díky tomu prošli celé městečko kolem dokola, než jsme se dostali na náměstí s kostelem. 

Hrad - pohled z vlakového nádraží

Chtěli jsme najít nějakou hospodu a něco malého tam sníst a vypít, jenže všechny hospody, restaurace, kavárny i cukrárny v Ľubovni otvírají nejdříve tak v 10 hod. Některé dokonce až večer. Nakonec jsme si koupili něco v pekárně a šli na čaj do dřevěného motorestu Koliba na kraji silnice za městem. 

Přátelé měli být na místě kolem desáté hodiny. Jak už tomu bývá, chvíli jsme se navzájem hledali a komunikovali mobilními telefony, než jsme se konečně šťastně shledali a vydali se na hrad.

Čekali jsme, že na hradě toho moc k vidění nebude, že je to spíš jen zřícenina. Nebyla to pravda. Zakoupili jsme si v pokladně lístek, který nám zároveň platil i do nedalekého skanzenu, dostali papír s průvodním textem a jali se prohlížet expozice i architekturu hradu. Zabralo nám to opravdu hodně času a viděli jsme spoustu zajímavostí. Hned na začátku jsme na jednom z hradních nádvoří sledovali část vystoupení, kde mladá žena předváděla obecenstvu složenému především z dětí dravé ptáky. Vždycky někde odložila orla, přešla někam na opačnou stranu a pak ho zavolala a on přiletěl za ní. Nechávala ho létat docela nízko nad hlavami obecenstva a děti z legrace pokaždé křičely. Dostala jsem dvakrát do hlavy orlím křídlem. Pak jsme viděli ještě sokola, ale ten vzal roha, protože se zalekl poštolek a dívčina ho potom šla hledat. Pak se děti fotily s dravci a my pokračovali v prohlídce hradu.

Pohled z hradní věže

Hrad byl postaven začátkem 14. století a jak je zvykem, byl několikrát přestavován, takže je na něm vidět architektura gotická, barokní i renesanční. Hrad byl také svědkem různých zajímavých historických událostí, které jsou v expozici zmiňovány. 

Pohled na Lomnický štít z věže hradu

Viděli jsme výstavu o těžbě soli, polské korunovační klenoty, okřídlené brnění polských husarů, výstavu řemesel, sklepení hradu, poctivě jsme prolezli všechny vyhlídky a věže a četli popisky k vystaveným exponátům.

Ve vyhlídkové věži hradu

 Zaujala nás například pověst o tom, jak se pán Ľubovenský rozhodl postavit tento hrad, jenže v nedalekém lese žila zlá víla, která s tím nesouhlasila, a proto všechna práce, kterou přes den během stavby hradu udělali, přes noc zmizela a museli každý den začít znovu od začátku. Pán Ľubovenský se tedy vydal za vílou, aby se s ní na stavbě hradu domluvil. Souhlasila pod podmínkou, že jí zaprodá svou duši a pán jí to tedy slíbil. Hrad byl postaven a pán Ľubovenský měl špatné svědomí. Šel se proto vyzpovídat do nedalekého kláštera. Když víla přišla na jeho zradu, chtěla hrad zničit. Ve chvíli, kdy se na něj chystala hodit velkou skálu, ale zazněl z kláštera zvon a ona ztratila svoji moc. Balvan dopadl na břeh řeky Poprad, kde je dodnes. Naši kamarádi ho při sjíždění řeky dokonce viděli.

Osobní věci kněžny Izabely Zamoyskej-Bourbon

Prohlídka hradu nám zabrala celé dopoledne a před návštěvou skanzenu jsme se vydali na oběd do již zmíněného motorestu. Halušky na Slovensku chutnají úplně stejně jako v Česku. Pokud chce člověk poznat zdejší kuchyni, může si objednat tzv. Gazdovský tanier, kde je od každého trochu (halušky, strapačky, pirohy, zemiaková placka).

Skanzen - pohled z hradu

Po obědě jsme navštívili skanzen. Přivítala nás milá průvodkyně a vzala nás do dřevěného řeckokatolického kostela, kde nám podala velmi obsáhlý výklad. Dalších 16 domečků jsme procházeli sami. Průvodní text jsme dostali vytisknutý na papíru a v každém domě bylo další povídání pověšeno u dveří. Domky sem byly převezeny z různých vesnic v okolí. Expozice se pyšnila svou rozmanitostí. V každém domě byla výstava na jiné téma ze života vesničanů (pohřeb, narození dítěte, škola, řemeslo…). Velmi jsme si to tam užili.

Kostel ve skanzenu

Ježíš má obě oči pravé. Dívat se doleva totiž znamená zlé smýšlení.

Potom  jsme si byli nakoupit jídlo na další dva dny a rozhodli jsme se hledat nocleh. Výchozí bod naší zítřejší turistiky měl být Ždiar, a proto jsme hledali kemp v jeho blízkosti – neúspěšně. Mapu jsme měli z roku 2009 a všechny kempy, které jsou v ní zakreslené, jsme buď na místě nenašli nebo našli zavřené. Jediný otevřený kemp, na který jsme narazili, v mapě nebyl a měl takové ceny, že se nám protočily panenky. Nakonec jsme zastanovali nadivoko poblíž potoka.

 

Široké sedlo, Vyšné Kopské, Kopské sedlo

Předpověď počasí nám moc nepřála. Byl hlášen déšť. Přesto jsme byli rozhodnutí, že na túru do hor, pokud bude jen trochu rozumné počasí, půjdeme. Červen je v Tatrách bohužel nejdeštivější měsíc. Výhodnější je jet sem až někdy v srpnu, kdy je počasí moudřejší. Vstávali jsme kolem sedmé ráno a zjistili, že trochu prší. Byl to jemný letní deštík a vůbec naše plány nerozházel. Sbalili jsme stany a jeli do Ždiaru. Tam jsme zanechali auto a vydali se na cestu. 

Hned na začátku lesa jsme potkali skupinku pánů – lesních dělníků – kteří tam svačili u jednoho stolu společně s koníkem zapřaženým do vozu. Ptali se nás, jestli jdeme nahoru a říkali, že oni by tam dnes nešli. Přiznali jsme, že předpověď počasí známe a riskneme to. Pohladili jsme si koníka a počali pozvolně stoupat do kopce. Cesta vedla nejdříve lesem a byla příjemná. 

Postupně ale začala být stále více strmá a skalnatá a stromů kolem nás ubývalo. Kameny byly mokré a bláto občas klouzalo. Nebylo těžké špatně šlápnout a upadnout. Ubývalo slov a přibývalo těžkého oddechování střídaného krátkými přestávkami na vydýchání, na pití, focení či malé občerstvení. Kolem nás se stále více otvírala krajina. Viděli jsme v dálce vesnici a kolem nás lesy a skály. 

Po cestě jsme se zdravili s dalšími turisty slovy:“Ahoj!“ (Ad honorem Jesu = K poctě Ježíšovi). Před vrcholem nám postupně ubývalo sil i hroznového cukru. Stromy úplně zmizely a kolem nás se rozprostírala jakási louka a sem tam plocha pokrytá sněhem. Brzy nás pohřbila neproniknutelná mlha. A těsně před prvním vrcholem nás svlažil krátký déšť. 

Nahoře byla mlha a zima. Široké sedlo (1825 m.n.m) bylo prvním bodem naší dnešní trasy a dostali jsme zde od kolemjdoucích turistů panáka „vrcholovky".

Byla nám zima, a proto jsme rychle zamířili k nedalekému nejvyššímu bodu naší trasy. Vyšné Kopské (1933 m.n.m.) nám toho mnoho neukázalo. Hustá mlha nám zakryla veškerý výhled. Nezbývalo než pokračovat dále. 

Po chvíli dalšího šlapání – tentokrát směrem dolů, jsme se zastavili v Kopském sedle ( 1750 m.n.m.), abychom zde poobědvali. 

Setkali jsme se tu s velkou skupinkou turistů, kteří měli na sobě oblečeny kraťasy a z toho jsme soudili, že nepůjdeme daleko a narazíme na sluníčko a teplo. A přesně tak to také bylo. Po obědě jsme se brzy dostali na prosluněnou pěšinu, dávající nám pohled dolů do údolí. Opět tu byly stromy a lesy a mlha byla pryč. Svlékali jsme pláštěnky i vrstvy oděvu a zase se dali do řeči. Cesta vedla téměř po rovině, jen s mírným klesáním. Potom jsme zašli do lesa, kde jsme dále četli tabule naučné stezky a zastavovali se u různých zajímavostí. Bylo tam povídání o medvědech, skalnatá branka, studánky, Meďodolský potok, expozice hornin a mnoho dalšího. 

Tiesňava bránka

Díky tomu, že jsme dělali různé zastávky, jsme trasu ze Ždiaru šli poněkud dlouho. Vyšlo nám to na cca 9 hodin. Skončili jsme v Javorovej dolině, odkud jsme se vrátili do Ždiaru autobusem k autu.

Na zítřejší den jsme vymýšleli lehčí program, abychom si odpočinuli. Jeli jsme do Červeného Kláštora. Nejdříve jsme vymýšleli, že zakotvíme ve zdejším kempu a druhý den se necháme svést po řece na lodích zvaných Plte. Když jsme zjistili ceny, rozhodli jsme jinak. Jeli jsme do půjčovny lodí, kde si naši kamarádi předtím půjčovali kánoe a objednali si na zítřek raft. Majitel půjčovny nás tam nechal přes noc stanovat na trávníku a měli jsme k dispozici i WC, sprchu a kuchyň. Vše v ceně zapůjčení raftu, na který jsme navíc ještě dostali slevu, protože jsme si zvolili kratší trasu. Velmi solidní pán.

Plavba po řece Dunajec a návštěva Červeného kláštera

Ráno jsme sbalili stany a nachystali se na vodu. Vyrazili jsme něco po desáté hodině s tím, že kolem jedné máme být u cíle a odevzdat raft. Zjistili jsme, že plavit se na raftu není zas až taková zábava, jak jsme čekali. Nemuseli jsme ani moc pádlovat a peřejky, jaké by se na kanoi sjížděly s obtížemi, byly pro raft naprostá pohodička. Tak jsme se flákali, popíjeli pivo a kochali se okolní přírodou. Před námi se tyčil vrchol Tri koruny a okolo nás byla spousta vodáků a občas projíždějící Plte. Cestou se někteří z nás i vykoupali v ledové a naprosto čisté vodě. Cílem byla chata poblíž vesnice Lesnica. Zde jsme poobědvali z našich zásob a vrátili loď. Byly tu vozy s koňmi pro turisty a koníci byli hojně otravováni ovády. Překvapilo nás, jak se vozkové chovají ke koním škaredě. 

Tri koruny

Zpět do Červeného Kláštora jsme šli pěšky. Cestou jsme se jen stavili na polévku v restauraci ve vesnici. V Červenom Kláštore jsme si prohlédli expozici v kartuziánském klášteře, který se původně jmenoval Lechnický klášter, jméno červený získal až později podle malby okolo oken. Opět jsme zde strávili hodně času. Výstava nás zajímala a bavila. Kartuziáni byli takový zvláštní řád, který žil v naprosté mlčenlivosti, a protože díky tomu nemohl šířit víru slovem, šířil ji tedy písmem. Věnovali se hodně psaní a opisování knih. V 18. století zde působili Kamalduové. Taky velmi přísná a asketická řehole.

Klášter byl postaven v roce 1344 a některé části se dodnes moc nedochovaly. Například z pousteven mnichů se zachovaly jen základy. Zajímavá je kaple, která je postavena v gotickém slohu a vymalována ve slohu barokním. Malby jsou ale ve strašném stavu a čeká je ještě spousta restaurátorských prací. V klášteře jsou také dvoje sluneční hodiny a několik studen. Zaujala nás expozice o alchymii a mnišské sliby.

Lávka přes řeku Dunajec postavena roku 2006. Vede na polskou stranu.

Večer jsme si zašli na večeři do Goralské restaurace u Dunajce a jedli zdejší speciality, jako je místní pstruh, smažená parenica nebo pirohy. Pak jsme jeli do Starého Smokovca zjistit, kdy nám jede autobus na další túru a najít si nocleh. Autobusové spoje byly bídné, protože jsme výlet podnikli mimo sezónu. Jeden autobus jel kolem šesté ráno a další až někdy v devět. Rozhodli jsme se pro ten první a zjistili, že musíme rychle jednat, abychom se stihli i trochu vyspat. Nakonec jsme postavili stany nedaleko staveniště. Vždyť v noci zde dělníci nejsou a ráno zmizíme dříve, než sem někdo přijde pracovat. Zbudou po nás jen dva obrysy stanů v trávě.

Poľský hrebeň a Východná Vysoká

Kolem třetí hodiny ráno nám začal na stany bubnovat déšť a nedaleko bouřily hromy a blesky. Předpověď počasí ale byla příznivá, takže nás to nijak nezneklidnilo. Vstali jsme před pátou hodinou ranní, zabalili tábořiště a jeli bez snídaně na autobusovou zastávku. Auto jsme nechali ve Starom Smokovci a jeli autobusem za zvuku místní lidové hudby, ze které nám za tu hodinu notně hrabalo, do zastávky jménem Lysá Poľana. Tam jsme posnídali a o půl osmé vyrazili na výšlap. Nejdříve se šlo docela dlouhou dobu po rovině Bielovodskou dolinou, a pak lesem. 

Na loukách bylo horko a pálilo do nás slunce, ale potkali jsme cestou několik studánek. Cesta lesem byla pohodová. Všude tekla voda a u pěšinky byly dřevěné studánky. 

Pak lesní cesta začala stoupat a měnit se v kamenné schody. Stoupali jsme výš a výš a kolem cesty ubývalo stromů. Nám se začal stále více otvírat výhled do krajiny. Všude tekla voda. Někdy jsme vyloženě kráčeli potokem. Voda byla nádherně čistá a během výšlapu jsme ji i pili. Obdivovali jsme nádhernou přírodu. Tu výhled na vodopád, tam v dálce pleso, okolní skály. Všude kvetla spousta blatouchů.

Postupně ale ubývalo květin i tekoucí vody. Brzy jsme šli po skalnaté pustině a pralo do nás nelítostné slunce. Další krátká zastávka byla u Litvorového plesa, kde je nádherně čistá modrá voda. Stoupali jsme dál. Ubývalo trávy a přibývalo skal. Bylo to čím dál náročnější. U Zamrzlého plesa jsem měla slabou chvilku, když jsem se musela drápat po skále za pomocí tří opěrných bodů a měla jsem strach. To jsem ještě netušila, co nás čeká dál. Když už má člověk pocit, že je skoro na dně svých sil, zjišťuje, že to dno je ještě daleko níže, než si myslel a že je opravdu výjimečné na něj skutečně dosáhnout.

Litvorové pleso

Zamrzlé pleso - pohled z Polského hřebene

Před námi se objevila skalnatá stěna s turistickým značením. Zamrznutý kotol (2089 m.n.m.) Cesta vedla doprava do opravdu prudkého kopce, do kterého jsme ne šli, ale vyloženě šplhali. Pak se ještě chvíli šlo po  cestě zpevněné dřevěnými žebříky a byli jsme na vrcholu. Poľský hrebeň  (2200m.n.m.). Poobědvali jsme a přemýšleli, co dále. Vedle se tyčil skalnatý vrchol Východná Vysoká (2428 m.n.m) – dobrovolná součást naší trasy. Vylézt nahoru, a pak se vrátit stejnou cestou dolů trvá bezmála další hodinu. Přemýšleli jsme jít či nejít. Byli jsme vyčerpaní, docházela nám voda i potraviny, bylo už hodně hodin. Nakonec jsme rozhodli, že tam půjdeme, a to všichni čtyři, protože kdybychom tam nešli, tak bychom toho mohli v budoucnu silně litovat.

Vysoká

Cesta nahoru pro mě byla opravdu strašná. Bála jsem se. Já, člověk, který má závrať jen, když si stoupne na židli, teď leze po strmé skále za pomoci nohou i rukou, hledá tři opěrné body a vidí za sebou, kam může spadnout, když udělá špatný krok. Bylo to velmi nepříjemné i fyzicky náročné. Jeden úsek byl dokonce opatřen řetězem. Litovala jsem, že tam lezu, že jsem nepočkala dole. Měla jsem pocit nebezpečí, ale nemohla jsem se vrátit. Silou vůle jsem lezla stále nahoru a říkala si, že teď to prostě nevzdám.

Pohled z Vysoké

Nahoře byla mlha, takže jsme toho moc neviděli a většině z nás se točila z té výšky hlava, ale byli jsme šťastní, že tam jsme. Po chvíli odpočinku jsme se vydali zpět. Bála jsem se, že to bude horší než nahoru, ale nebylo. Jako bych šla úplně jinou trasou. Najednou vše bylo strašně jednoduché. Šli jsme čelem napřed a jen občas se přidržovali rukama skály. Divila jsem se, čeho jsem se při stoupání nahoru tak bála. Tohle se šlo opravdu fajn.

Gerlachovský štít

Už nás čekalo jen klesání. Z Poľského hrebeňa jsme kousek slezli za pomoci řetězů, a pak už jen dlouho šli níže a níže po kamenité cestě a po pravé ruce měli Gerlachovský štít. Už jsme neměli vodu, proto jsme si do láhví nabrali vodu z tajícího sněhu. Dále jsme potkali další dvě plesa. Nejdříve Dlhé pleso, a potom obrovské Velické pleso.

Velické pleso a Sliezký dom

Zastavili jsme se v hotelu Sliezký dom a občerstvili se tam kofolou a pivem. Pak jsme pokračovali po cestě dále až do Starého Smokovca k autu. Celá trasa nám zabrala něco přes 12 hodin.

V původním plánu bylo ještě jednu noc přespat na Slovensku a jít se dopoledne před odjezdem podívat ještě na jeden hrad, ale usoudili jsme, že už jsme strašně unavení, tak jsme nasedli do auta a s malou přestávkou na mytí v řece a převlečení do nepropocených šatů jsme mířili do České republiky. Přespali jsme u kamarádčiných rodičů a dopoledne se každý rozjel příjemně unavený tam, kam potřeboval.

I když jsem s tímto výletem původně moc nepočítala, jsem ráda, že jsem na něj nakonec jela. Byl to naprosto úžasný zážitek a každému, kdo má zdravé nohy a miluje přírodu, doporučuji Vysoké Tatry někdy navštívit. Když to zvládli nesportovci jako jsme my, tak už to musí nějakým způsobem ujít snad každý.