Pozorování aneb (ne)radosti stáří

Seminární práce z lékařské psychologie a psychoterapie na téma

Pozorování

A B S T R A K T:

Vše důležité vždy zařizoval její manžel, po jeho smrti zůstala sama v třípokojovém bytě a musela se o sebe naučit postarat. Adekvátní pomoc od jejích tří synů nepřišla, jen rady, které nechtěla slyšet. A možná by to všechno šlo, kdyby stárnutí nenastražilo své pasti.

45 minut dlouhé pozorování jedné zvolené osoby. Zachycuje objektivní skutečnosti i subjektivní dojmy pozorujícího. 

Úvod

Po zadání této práce jsem docela dlouhou dobu uvažovala, koho si zvolím jako objekt svého pozorování. Nejdříve mi přicházeli na mysl samí mladí nadějní lidé, jako jsou mé spolubydlící, lidé ve studovně, kam se chodím skoro denně učit nebo můj přítel. Později jsem tyto nápady přehodnotila a rozhodla jsem se psát o někom, kdo možná není zas až tolik zajímavý, ale zaslouží si víc pozornosti, než dostává.

Alena M. je moje babička. Je jí 73 let. Před sedmi lety ovdověla a bydlí sama ve třípokojovém bytě na okraji jednoho malého města na Jižní Moravě. Společnost jí dělá jen fenka Lucka. Vybavení bytu už je velmi staré a ve špatném stavu. Rekonstrukci by si zasloužila hlavně koupelna a kuchyň. Bohužel babiččini tři synové nemají snahu se domluvit, aby jí s tímto problémem pomohli, a proto byt chátrá dál.

Na babičce se podepsalo nejen stáří, ale velkou měrou i samota. Se syny se nevídá příliš často a mezi svými vrstevníky už moc přátel nemá. Navíc hůře slyší, a proto mívá ve společnosti více osob problém vůbec zachytit, o čem je řeč. Je docela dost zapomnětlivá a někdy až zmatená. S úklidem bytu si hlavu nijak neláme. Je, jak sama říká, „slepkavá", takže špinavé skvrny na podlaze už možná ani nevidí. Ani o sebe se moc nestará, na což člověka upozorní už zápach, který je cítit v její přítomnosti.

Je to osoba velmi upovídaná. Bohužel se jí často stává, že se po dlouhém řečnění vůbec nedostane k pointě příběhu, a když se jí zeptáte, proč vám to tedy původně začala vyprávět, odpoví, že už ani neví. V posledních letech se jí výrazně zmenšila slovní zásoba i počet historek, které povídá stále dokola.

Babičky je mi velmi líto. Kdykoliv jsem se pokusila nějak výrazněji jednat v její prospěch, narazila jsem na hráz odporu ze strany zbylé části rodiny. Snažím se ji tedy aspoň pravidelně navštěvovat.

Chtěla bych v této práci poukázat na smutné i veselé stránky lidského stáří. Věřím, že se čtenář nejednou zasměje – ne škodolibě, ale upřímně od srdce. Starý člověk se někdy chová, jakoby se vrátil někam do dětství. Ale přesto že někdy působí i velmi komicky, měli bychom k němu mít vždy úctu.

Před zahájením pozorování

20. prosince 2008 jsme se vydali já, moje maminka a můj přítel Radim na návštěvu k babičce. Vzali jsme s sebou i naši fenku Bínu. Babička nám otevřela v zelené sametové halence se zlatými knoflíky na zapínání a na kapsách, dále měla oblečeny šedé tříčtvrteční kalhoty a silonové podkolenky. Na nohou měla šedé pantofle se dvěma pásky se zapínáním z bílého kovu. Na svých vlnitých krátkých šedých vlasech měla zbytky hnědé barvy. Byla rozcuchaná a na halence měla několik starých skvrn. V obličeji má spoustu vrásek od úsměvu i od mračení. Nenosí žádné šperky ani hodinky.

Ve dveřích mi vytkla, že se s ní nevítám, přestože jsem ji hlasitě pozdravila. Chvíli trvalo, než jsme se všichni usadili ke stolu. Pomohla jsem babičce uvařit kávy a čaje. Zeptala jsem se jí, jestli o ní můžu psát seminární práci. Nejdřív jsem jí svůj dotaz musela dvakrát zopakovat, protože mu nerozuměla. Potom se zeptala, co je to seminární práce, a když to z mého vysvětlování nedokázala pochopit, naznačila mi, že je jí to jedno. Dodnes nevím, jestli si vůbec uvědomila, že si celou dobu návštěvy něco zapisuji. Seděla jsem naproti ní, po mé pravici byl Radim a naproti něj moje mamka. Babička na stůl položila velký nerezový hrnec, ve kterém byly docela dost tvrdé perníky. Chuťově ale byly velmi dobré, takže jsme je opatrně pojídali.

Vlastní pozorování

První tři minuty pozorování

Babičce upadl knoflík z halenky. Sbírám ho pod stolem a podávám jí ho. „To mám z tohotok“, říká mi a zatáhá za svou zelenou halenku. Chvíli o někom něco povídá a zvedá ramena, potom se šimrá levou rukou na pravé tváři. Vidí, jak si bereme perníky z hrnce a zvedá se s tím, že přinese misku, do které nám je přesype. Přináší ze spižírny takovou tu velkou mísu, ze které se servíruje polévka a v ní jsou další perníky, ještě tvrdší, než ty první. Chvíli vypráví o tom, jak si kdysi „vyrazila blombu hroznem“. Je to na mne náročné vyprávění, tak ho chvíli nevnímám.

4. minuta pozorování

Babička opět odchází do špižírny. Vrací se s plastovou krabičkou s víčkem. Řeší, do čeho nám má přesypat ty perníky. Přemlouváme ji, ať to nechá tak, že je zvládneme jíst i z toho hrnce a polévkové mísy. Nakonec si dala říct.

5. minuta pozorování

Pohladí levou rukou stůl a ptá se mne: „Mám ti dat?“ „Co?“, napadá mne jen pár facek. „Mám ti dat? Mám ti dat dárek?“ „Ne!“, odpovídám rázně. Odešla do ložnice.

Další dvě minuty pozorování

Babička se vrací s malou naběračkou a jakýmsi balíčkem. Naběračku nezabalenou a s neodstraněnou cenovkou dává mojí mamce, balíček je pro mne. Ptám se, jestli si ho mám rozbalit hned nebo až pod stromečkem. Mamka mne navádí, že hned, tak rozbaluji. Obsahem je Velká kuchařka receptů naší babičky. Babička knihu chválí a říká, že má tu samou, ale už delší dobu ji nemůže najít. Vidím ji v prosklené knihovničce za jejími zády. (Aspoň vím, že mi koupila novou a nerozdala si tu svoji.)

8. minuta pozorování

Babička míchá pravou rukou kávu, a pak ji ochutnává lžičkou. „Jéžiš, Evo, cos mě to udělala? To není dobré.“ Odpovídám, že kafe. Chvíli všichni rozebíráme, která značka kávy nám chutná.

9. minuta pozorování

Dívá se do krabičky s cukrovím od nás. Přisune si ji k sobě a ptá se: „Co si mám dat?“ Bere si burizonovokaramelovou kuličku a přežvykuje. Maminka začne mluvit o našem psu a kocouru, jak ji zlobili při pečení. Babička se rozvypráví o kočce, kterou měli, když byl můj otec ještě dítě.

Dalších 5 minut pozorování

Ukazuje rukou před sebou a vypráví dál. Řeč se obrací zpátky k cukroví. Mluví o tom, že letos pekla jen jeden druh a loni jich měla dvanáct. Maminka se zmiňuje o našem letošním cukroví a o tom, že jsme ještě dostali nějaké od tety.

Babička se podívala na Lucku sedící u její pravé nohy, pak na opačnou stranu na Bínu, a pak se obrátila k nám: „Děti, já teda mám hlavu na ustřelení. Kde co možu, to zapomenu.“ Šermuje před sebou levou rukou. Utře si nos a dá ruce do klína, když říká, že nemohla najít pracky. „Jako formičky?“, ptám se. Odpovídá, že ano a opět si levou rukou utírá nos. Chválíme jí perníky.

Dalších 6 minut pozorování

Dívá se na Radima: „A mamka nepeče perníky?“ Odpověď: „Peče perníky, ale nejsů tak tvrdé.“

Babička pokračuje o těch formičkách. Potom je našla, ale zjistila, že jich má nějak málo. Otáčí se na mamku a mávne levou rukou směrem k ní. Rozebírá velmi obsáhle, jak si sousedka letos přišla formičky půjčit. Utírá si levou pěstí ústa a říká, že se od ní dozvěděla, že mají spoustu starého chleba, který chtějí vyhodit. Babička o něj ale projevila zájem. Rovná na stole papírové košíčky od cukroví. Příběh pokračoval tak, že sousedka potom formičky vrátila a přinesla s nimi i ten chleba. Babička zjistila, že najednou má formiček zase dost a vzpomněla si, že je půjčovala sousedce i loni. Pak zapomněla, kam je dala a hledala je. Našla je ve spižírně u toho chleba.

21. a 22. minuta pozorování

Sahá si levou rukou na čelo. „Romane“, oslovila Radima. Opravujeme ji. (Radimovo jméno si plete stále. Většinou mu říká Radku nebo Ramóne.) Směje se. Zvedá obočí. „Řekni mamince, ať tě překřtí.“ „Šak já ani nejsu.“ Babička se usmívá dál a vypadá dětsky roztomile.

23. – 24. minuta pozorování

Napila se kávy a rozvyprávěla se o tom, jak chtěla jít do kasáren krmit koně, ale nebyli zrovna venku. Na Radimovu poznámku, že už možná skončili v salámu, reagovala řečmi o tom, že koňský i psí salám už jedla, protože za jejích mladých let nebylo nic lepšího k sehnání.

25. minuta pozorování

Podívala se na Lucku sedící u její pravé nohy a usmála se na ni. Opět upila z hrnku trochu kávy. „Už jsme prodělali barco“, krčí rameny. Trochu posmutněla.

Další dvě minuty pozorování

Opět pravou rukou zvedá hrnek a upijí trochu kávy. Podívala se krátce na Lucku, která přeběhla k její levé noze a vrtí ocasem. Babička se pousmála a začíná další příběh, tentokrát o tom, odkud má Lucku. Otáčí se hlavně k mamce. Občas směrem k ní máchne levou rukou.

28. minuta pozorování

„Tady chodí pan důchodce v maskáčách. Eště také sombréro má a laso. >pomrkává< A ten má psa…“ Tady jsem na chvíli přestala vnímat, o čem vypráví. Přes veškeré soustředění, mi tato část přišla nudná a nepodstatná.

29. minuta pozorování

Otáčí se střídavě na mne a na mamku a rozebírá, jak televizní hlasatelé dříve byli pěkně oblečení a dnes už to vůbec není pravda. Kritizuje ženy, které chodí s holými břichy a zády a já jí na to kývám a říkám, že to jsou moje budoucí pacientky. Babička mi přizvukuje něco v tom smyslu, že ty ženy budou věčně nachlazené a nebudou moct mít děti.

Další 3 minuty pozorování

Napila se dlouhým lokem. „Vladik (pozn. její nejstarší syn) říkal, že mu mám udělat tentok, bílkový chlebíček. Já že, jéžišmarjá…“ Obtěžuje ji, že nejen její rodina, ale i sousedé chtějí, aby jim upekla nějaké cukroví. Nechce se jí do toho a říká, že jim neupeče nic, přestože jí za to nabízí peníze.

33. – 34. minuta pozorování

„Děcka, co je to to sudoku?“ dívá se na mého přítele a on jí odpovídá, že je to logická hra z čísel. Já se jí snažím vysvětlit ten princip. „To je na mě moc přemýšlení“, odpovídá mi. Říkáme jí, že přemýšlet je zdravé. Usmívá se a stěžuje si, že to sudoku je ve všech novinách a časopisech. „Luštím, luštím, pak se steknu a zahodím to“, komentuje křížovky.

35. minuta pozorování

„Otevřela sem televizu a byla tam ta Turkyně, co se rozvedla s tým….no…“, nemůže si vzpomenout, koho chce pomlouvat. Postupně se dopátráme k příslušné známé osobnosti a babička začne perlit pikantněji než kterýkoliv bulvár.

36. minuta pozorování

Smějeme se spolu s babičkou jedné hodně vtipné poznámce na účet televizní hvězdy. Chvíli se nám nedaří přestat se smát. Babička úplně září. Naskakují jí na tváři milé vrásky.

37. minuta pozorování

Bere si další kousek vánočního pečiva od nás a s chutí ho konzumuje. Kávu už skoro vypila.

38. minuta pozorování

Vzpomíná, jak jsme kdysi dostali kapra. Odsouvá hrnek s kávou dál od sebe a pokládá si předloktí na stůl – pravé má stále položeno, levou rukou občas pohybuje směrem nahoru.

39. minuta pozorování

Bína si lehla na křeslo a začala olizovat polštář. Babička s ní komunikuje. Dívá se na ni a ptá se, co to je. Pak pozornost opět obrací ke krabičce cukroví. „Co je dobré?“ ptá se a přehrabuje se v pečivu levou rukou. Bere si plátek rolády.

40. minuta pozorování

Chvíli se dívala na Bínu, která přiběhla k její pravé noze žebrat o kousek něčeho dobrého. Dlouhým lokem dopila kávu. Položila hrnek zpět na podšálek a odsunula ho od sebe. Dívá se do krabičky s pečivem. „Je to dobré, děcka, dobré ste to napékli.“

41. minuta pozorování

Snědla s mlaskáním polovinu slepované tyčinky a začala vyprávět něco o sousedce. V polovině několikáté věty tyčinku dojedla.

42. minuta pozorování

Mluví dál a přežvykuje. Shrábla levou rukou drobky ze stolu sobě do klína. Podívala se krátce na Lucku sedící opět u její levé nohy.

43. minuta pozorování

Opřela si hlavu o levou ruku. Začala mluvit o své vnučce Petře, která chodí do druhé třídy ZŠ. Položila si předloktí na stůl a pohladila si pravou paži. Snaží si přesně vzpomenout, kolik už má Petra jedniček a naklání se vpravo. Přejela si levým palcem po pravém lokti, když řekla, že Petra má už i jednu pětku, protože zapomněla domácí úkol.

44. minuta pozorování

Petra prý pětku škrtla a řekla učitelce, že nechce pětku za to, že jen něco zapomněla s argumentem, že učitelé taky nedostávají pětky, když něco nepřinesou. Při vyslovení pointy příběhu, si babička dala ruce do klína a opřela se dozadu. Nahlas se zasmála.

45. minuta pozorování

Mluví o Petřině mladší sestře, která je velmi šikovná. Pokyvuje spokojeně hlavou.

Závěr

Zjistila jsem, jak těžké je někoho pozorovat a všímat si detailů. Většinou se soustředím spíš na obsah rozhovoru a mimice a gestům nevěnuji takovou pozornost. Pozorování bylo hodně náročné, protože během 45 minut se probrala spousta témat a babička vystřídala několik nálad. Přestože mluvila většinu času ona, nemohla jsem si nevšímat ostatních osob a psů v místnosti. Určitě mi ušla spousta zajímavých drobností, kterých by si důkladnější pozorovatel jistě povšimnul. Věřím ale, že to podstatné jsem zaznamenala.