Příběh o strýcově onemocnění

Seminární práce z lékařské psychologie a psychoterapie na téma

Rozhovor s chronicky nemocným člověkem

A B S T R A K T:

Byl celý život zvyklý pracovat a starat se o rodinu. Ani po odchodu do penze nepřestal žít aktivně. Do vysokého věku se těšil dobrému zdraví a svým koníčkům. Pak přišla nemoc, která to měla vše změnit. Bylo těžké vzdát se toho, co ho obveselovalo celý život. Naštěstí na to nebyl sám.

Sepsáno na základě několika rozhovorů v průběhu jeho onemocnění.

Úvod

Strýc mojí matky, Josef M., se narodil v roce 1925. Pochází z malé vesnice nedaleko Hradce Králové. V rámci povinné vojenské služby se dostal na Jižní Moravu a už zde zůstal, protože právě tady našel svou životní lásku.

S tetou žili celý život velmi skromně a byli zvyklí vystačit si s málem. Mají tři dospělé děti. Strýc je vyučený a rodinu živil z velké části sám, teta byla většinu času v domácnosti. Oba manželé se mají dodnes velmi rádi a je na nich vidět, že jeden bez druhého nemohou existovat. Strýc vždycky maximum energie vkládal do své rodiny, staral se nejen o své děti, ale i o svá vnoučata a teď i o pravnoučata. Přestože je to rodina docela velká, drží všichni stále při sobě a často se schází.

Do svých necelých 83 let byl strýc zvyklý vést velmi aktivní život. O všechny opravy v domě se staral sám, choval králíky a slepice, denně jezdil na kole na zahradu, kde tvrdě pracoval. Nikdy jsem ho neslyšela na něco si stěžovat. Vždycky říkal, že se s tetou mají dobře, že jim důchod stačí na to, aby si koupili vše co potřebují a že mu nic neschází.

 

Průběh onemocnění

Před dvěma lety na podzim začal mít strýc potíže. Cítil se unavený, ztrácel chuť k jídlu a někdy byl dušný. Ze začátku si nechtěl připustit, že něco není v pořádku a svým obtížím nevěnoval náležitou pozornost a před ostatními je bagatelizoval. Jeho stav se postupně zhoršoval, a když už bylo opravdu očividné, že je asi nemocný, přemluvily ho jeho děti, aby konečně zašel k lékaři.

Když lékař udělal potřebná vyšetření, která mu řekla, že strýcovi selhávají ledviny, přemlouval ho, aby šel do nemocnice. Byl právě pátek a strýc, který je docela tvrdohlavý, odmítl kamkoliv jít s tím, že to počká do pondělka. O víkendu se jeho problémy zhoršily natolik, že musel být v pondělí brzy ráno odvezen rychlou záchrannou službou a poté hospitalizován.

Jednalo se opravdu o akutní selhání ledvin. Musel absolvovat několikrát dialýzu. Byl mu voperován umělý vývod z jedné ledviny a zaveden permanentní močový katetr. Onemocnění postupně přešlo do chronického stádia. Po návratu z nemocnice mu začal úplně nový život. Musel si zvyknout, že nefrostomie a močový katetr, které už bude mít pravděpodobně doživotně, vyžadují určitou péči a že musí pravidelně docházet k lékaři a nechávat si je měnit, což není zrovna příjemné a občas to může i bolet. Také musel kvůli rizikům infekce nebo mechanického poškození vývodu omezit některé své oblíbené činnosti, zejm. práci na zahradě.

Asi nejtěžší bylo dodržovat pitný režim a ledvinovou dietu s omezením bílkovin, kalia a soli. Strýci vadilo, že všechna jídla jsou bez chuti a nemůže konzumovat to, co má rád. A čaje, které mu teta vařila, pil s čím dál větším sebezapřením.

Přesto všechno ale neztratil chuť do života a zájem o svět. Přišla jsem ho v době těsně po jeho první hospitalizaci navštívit. Ležel na kanapi v kuchyni v centru všeho dění, na stole měl rozečtenou knihu (nějaký cestopis) a kolem něj se postupně střídaly návštěvy. Téměř každý den za ním přijde někdo z rodiny a bylo tomu tak i v dobách, kdy byl ještě zdráv. Rodina strýce velmi podpořila, pomáhali mu smířit se s tím, že už nemůže pracovat tolik jako předtím a dohlíželi na něj, aby dodržoval přísný dietní režim. V té době si našel jeden ze strýcových vnuků přítelkyni a strýc mu řekl, že ji může pozvat k nim a představit ji. „Dědek má dva pytle, to ještě neviděla“, vtipkoval o sobě. To ještě nevěděl, že bude svatba a do roka se dočká pravnoučete. I to velmi pomohlo jeho psychice.

Když přišlo jaro, bylo strýci už mnohem lépe. Na novou situaci si poměrně rychle zvykl. Jakmile to šlo, sedl opět na kolo a vydal se na zahradu. Nikdo mu to nemohl rozmluvit. Všichni se o něj báli, ale prostě si nedal říct. Brzy ale zjistil, že už nevydrží takovou zátěž jako dříve. Udělal tedy kompromis a polovinu zahrady věnoval svému synu. Na své polovině s tetou celé léto hospodařili. Jezdili tam brzy ráno a navečer, když venku nebylo takové horko jako přes den. Některé práce dělala jen teta a pro strýce bylo velmi těžké jen tak přihlížet a nemoct jí pomáhat. Někdy své síly naopak přeceňoval. Jednou např. cestou ze zahrady spadl z kola. Strýc ale není z těch lidí, kteří dokáží sedět doma a nic nedělat, takže ho nic z toho od jeho koníčku neodradilo.

V září se zúčastnil oslavy padesátin svého syna. Přijela i ta část rodiny, kterou už delší dobu neviděl. Během oslavy se velmi dobře společensky vyžil. S každým se zúčastněných zapředl aspoň na chvíli rozhovor a bylo vidět, že je spokojený a dobře se baví. Odešel sice dříve, protože byl unaven, ale zábavu si náležitě užil.

V zimě byl opět hospitalizován. Měl nějakou infekci v nefrostomii. Trápily ho také průjmy. Protože nemohl sám moc chodit, dostal pleny. Byl potom uražený a zlobil se na sestřičky. Ještě teď občas mluví o tom, že ty pleny nebyly nutné a že sestřičky mu je daly, aby s ním neměly práci. Po této hospitalizaci se změnila jedna zásadní věc. Strýc je od vánoc závislý na dialýze a dvakrát týdně na ni jezdí sanitkou. Už nemusí tolik pít a dodržovat tak důsledně dietu. Den po dialýze je vždycky schvácený a unavený. Potom je ale opět veselý a optimistický jako vždy.

 

Vliv onemocnění na jednotlivé oblasti života

 

Zařazení do sociální sféry

Strýc se celý život pohyboval hlavně ve své rodině. I společenské události, kterých se zúčastňoval, se týkaly hlavně rodiny. Svatby, oslavy narozenin a výročí se vždy slavily ve velkém počtu příbuzných. Vždycky to bylo takové milé a vládla tam dobrá nálada. Strýc je takový živel a na podobných akcích je vždy jako doma.

Jeho zařazení do společnosti se poté, co onemocněl, příliš nezměnilo. Rodina ho bere takového, jaký je. Jeho děti ví, že mu nerozmluví jeho nápady, a tak místo aby mu něco zakazovaly, snaží se mu spíše pomoct.

 

Kariéra, seberealizace

Nikdy si nepotrpěl na nějaký kariérní růst a vysoké postavení. Důležité pro něj bylo, aby fungovala jeho rodina. A to se mu celý život dařilo.

Přestože je nemocný, má stále něco na práci. Momentálně s tetou plánují, že budou měnit okna. Také chtějí něco budovat v prostorách, kde ještě donedávna chovali slepice.

 

Pohled na svět, hodnoty

Strýcův žebříček hodnot se také moc nezměnil. Možná si teď více váží zdraví a období, kdy se cítí dobře. Je to nepolepšitelný optimista a bere věci, jak přichází.

 

Prožívání sebe

Sám ze sebe si vždycky dokáže udělat legraci. Třeba se ptá, jestli se takhle bude líbit holkám a usmívá se při tom. Označuje se slovem „dědek“. Uvědomuje si, že už je starý a nemocný, ale to přece k životu patří. Navíc má dobrou ženu, se kterou má krásný vztah.

 

Závěr

Kdyby všichni brali život jako tenhle strýc, byl by svět mnohem snadnější. Strýce jsem v průběhu jeho onemocnění několikrát navštívila. Přestože mu někdy bylo opravdu špatně, nikdy se netvářil kysele. U nich doma vždycky vládla veselá a přátelská atmosféra, i když se mluvilo třeba jen o strýcově zdraví. Je to místo, kam se člověk rád vrací.

Psáno 26.4.2008