Steamzine

Steamzine
Ezin českého steampunku

neděle 5. května 2013

Historie obouvání a obuvnictví

Boty, naprosto obyčejný předmět denní potřeby. Dnes pro každého dostupný a téměř nepostradatelný. Ještě na začátku 20.stol. však nebylo tak běžné a samozřejmé, že by každý člověk měl své vlastní boty. Obuv byla pro obyčejného smrtelníka velmi drahá, a proto se boty často dědily, vyspravovaly a dokonce patřily do výbavy darované novomanželům. Boty bývaly také součástí mnoha pověr a rituálů. První dětské botičky se schovávaly na památku. Do základů budov za zazdívaly staré boty, aby plašily zlé duchy. Boty také najdeme v mnoha pohádkách, kupříkladu Popelčin střevíček, kocour v botách, sedmimílové boty a mnohé další.
Přestože byla obuv po staletí vyhledávavým a velmi nákladným zbožím, ševcovské řemeslo až na pár výjimek nikdy nepatřilo mezi výnosná podnikání. Řemeslo koželužské na tom bylo snad ještě hůře.
Pojďme se spolu projít krátkým průřezem historií obuvnictví a módní obuvi a seznámit se blíže s tímto prvkem, který je mnohdy opomíjen i v odborných publikacích o dějinách odívání.

Pravěk



Dávno byla vyvrácena představa o kousku nečiněné kůže připevňovaném v neolitu k chodidlu ve snaze uchránit končetiny před chladem a drsným terénem. Ve skutečnosti byla pravěká obuv daleko důmyslnější. Sice se jí dodnes mnoho nedochovalo, ale představu o ní si můžeme udělat z náčrtků na skalních stěnách či z předmětů denní potřeby, jako byly například antropomorfní nádobky ve tvaru chodidel s náznaky dobové obuvi. Rozdělat oheň lidé zřejmě uměli už ve středním paleolitu a od toho se odvíjí mnoho řemesel. Takovým převratem v obuvnictví byl objev činění kůže a tím i zlepšení jejích vlastností a zvýšení trvanlivosti. Na surové kůži totiž zůstávaly zbytky masa, často zahnívala, vysychala a lámala se. Posléze pravěký člověk zjistil - zřejmě dílem náhody - že potře -li kůži tukem či plody s vysokým obsahem tříslovin, stává se trvanlivější. Vyčiněná kůže přežila v dobrých podmínkách staletí. Byly nalezeny zvířecí lebky otevřené tak, aby se z nich dal vyjmout mozek, který se pak použil k činění ušní.
Uzavřená obuv v chladnějších oblastech Evropy se zhotovovala ze zvířecích kůží. Člověk ji nejspíše vyráběl tak, že doprostřed vlhké kůže obrácené srstí dovnitř vložil chodidlo, okraje vytvaroval okolo kotníků a připevnil k noze buď prostým bandážováním nebo do kůže prorazil dírky, kterými protáhl řemínek. Takže pravěký švec potřeboval při svojí práci v podstatě jen ostrý pazourek a bodec. Z období mladého paleolitu ( 40000-10000 př. Kr.) se dochovala celá řada nástrojů z kostí, klů a parohů a nechyběla mezi nimi ani šídla, což nepřímo svědčí o dalším rozvoji koželužského řemesla.
Obuv se nevyráběla pouze z kůže, ale i z materiálů rostlinných, jako byly pruhy kůry a stromového lýka či různá rostlinná vlákna. K jednomu z nejpřevratnějších nálezů patří objev ledového muže v Tyrolsku, kterému se podle lokality, kde byl objeven, říká Őtzi. Stáří této mumie se pohybuje mezi léty 5350 a 5100 př. Kr. Őtziho obuv byla symetrická. Měla oválnou podešev z kůže, na kterou byla navázána precizně vypletená síť z lipového lýčí, v nártové části překrytá dílcem z jelení kůže. Bota byla vycpána senem, které zřejmě sloužilo jako tepelná izolace. Tato obuv byla pravděpodobně účelně zhotovena pro pohyb v horách.
Zajímavým ozdobným prvkem, používaným zejména ženami, byly nánožníky - ozdobné duté nožní kruhy. Například na nálezištích v Nových Zámcích a Hurbanovu bylo dochováno pět nánožníků z období 3.stol. př. Kr. Dochovaly se také různé ozdobné prvky obuvi jako kovové spony a knoflíky. Není však příliš jasné, jestli sloužily i ke spínání obuvi nebo měly pouze charakter dekorační.

 

Starověk



Zatímco Evropa žila ještě v pravěku, v jižněji položených úrodných oblastech začaly v období 4-3 tisíciletí před Kristem vyrůstat vyspělé civilizace jako Mezopotámie, Egypt, Babylón, starověká čínská a indická kultura či Řecko a Řím. Mnoho obrazové dokumentace o starověké obuvi nemáme.Obyvatelé starších civilizací byli totiž zpodobňováni většinou bosí. Výjimkou je Řecko a Řím, kde lze na starověkých sochách zkoumat i tvary podešví, střihy svršků a způsob šněrování řemínků. Z Mezopotámie se dochovalo několik plastik, reliéfů, pečetních válečků a votivních předmětů. Existuje dokonce několik písemných záznamů, z nichž se dá něco dozvědět o úrovni koželužství. Již v Sumerské civilizaci zřejmě existovaly při chrámech samostatné dílny, kde se zpracovávaly produkty získané zemědělskou činností. Zdokonalovaly se techniky máčení, solení a barvení kůží.V Mezopotámii se kůže činila zřejmě tukem s příměsí zvířecího mozku, který sloužil jako emulgátor. Tato metoda se zřejmě kombinovala s uzením v kouři. Používaly se také kamence a rostlinná třísliva.
Starověká společnost byla hierarchicky členěna, takže je zřejmé, že obuv byla spíše výsadou vyšších vrstev a atributem vysokého společenského statusu. Přesto však i významné osobnosti byly často zobrazovány bosy. Ale například na černém mramoru zvaném kudurru je král vytesán obutý a jeho služebník bosý. Lze ale předpokládat, že tyto civilizace znaly rozmanité varianty střevíců, sandálů i holínek. Chetité, Babylóňané a Peršané si v období 2. tis. př. Kr. oblíbili obuv s protaženou špičkou zahnutou nahoru. Tato zobanovitá obuv je patrná na mnoha zobrazeních z tohoto období.
V Egyptě se dochovaly nástěnné malby zpodobňující nosiče faraónových sandálů, což byla zřejmě významná funkce a jakýsi předstupeň mnohem vyšších postů. Egypťané také velmi věřili na posmrtný život a mrtví byli do hrobky ukládáni s bohatou výbavou na cesty za brány podsvětí. Patřila k ní i obuv. Byl nalezeny sandály i opánky z papyru, palmového listí, esparta a rákosu. Hrobky ale byly často vykrádány, takže dokladů egyptského obuvnictví bylo nalezeno docela málo. Příkladem je hrobka faraona Tutanchamona, který zemřel r. 1323 př. Kr. Mezi jeho výbavu patřilo 93 párů sandálů, z nichž většina byla pokryta plátkovým zlatem. Neví se proč, ale tři páry zlatých sandálů a jeden z papyru byly uloženy zvlášť ve zdobené truhle.


Stará Egyptská báje datovaná do období cca 660 let př. Kr.


(předchází novodobou pohádku Charlese Perraulta O Popelce)


Krásná kurtizána Rhodopis se koupala v Nilu. Přiletěl orel a odnesl v zobáku jeden z jejích sandálů. Letěl směrem k Mefindě a sandál upustil přímo do klína faraona Psamteka I., který předsedal veřejnému soudu na tržišti. Ten byl nadšený tak malinkou obuví a dal hledat její majitelku. Když ji našel, učinil ji svou ženou.


Se starověkým Egyptem souvisí i příběh proroka Mojžíše. Když pásl stádo na vzdáleném místě v poušti, ukázal se mu Hospodinův posel a pravil:” Mojžíši, Mojžíši!...Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.” (Ex 3,4-5).
Většina staroegypťanů je na dobovém umění znázorňována bosa, přesto jsou důkazy o tom, že obuv ze dřeva, ušní a rostlinných vláken byla nošena i běžnou populací. Dochovala se obuv se symetrickou i asymetrickou podešví. Zajímavá byla obuv starověkých egyptských křesťanů - Koptů. Vyznačovala se měkkou ušní červené barvy zdobenou zlatými ornamenty. Tvarem připomínala dnešní baleríny nebo trepky.
Ve starověkém Řecku bylo lidské tělo považováno za symbol dokonalosti, a tak se i oděv podřizoval jeho křivkám. Proto měla obuv asymetrické podešve a každá noha měla svou vlastní botu. Zpracovávaly se kůže domácích i divokých zvířat. Homér se např. ve svém eposu zmiňuje o koželuhu Tychiovi, který zhotovil velký kožený štít pro hrdinu Trojské války Aianta. Nejrozšířenějším druhem obuvi v Řecku byly otevřené sandály. Známe je např. z obrazů na vázách zvaných amfory. Řemínky přichycující obuv ke končetině měly také ozdobný charakter a vázaly se rozmanitými způsoby. Různě se splétaly a vytvářely ornamentální tvary. Řemínky se přestaly používat kolem 5. stol. př. Kr. a objevil se místo nich vykrajovaný svršek přišívaný k podešvi. Vojáci nosili tzv. krepís - sandály na vyšší asymetrické podešvi s řemínky rozličně vázanými a ovinovanými okolo lýtek, pata byla pevná a vykrajovaná přední část otevřená


Legenda


Proslulý řecký malíř Apellés měl jako jediný právo ztvárnit Alexandra Velikého Makedonského. Na obraze však špatně namaloval sandál. Upozornil ho na to švec, načež se malíř snažil svou chybu napravit. Ale ať obuv přemalovával, jak chtěl, švec stále nebyl s výsledkem spokojen. Malíř mu na to nakonec odpověděl:”Ševče, drž se svého kopyta.”


Kultura starověkého Říma byla hodně ovlivněna Řeckem. Římané se často převlékali nebo přezouvali třeba i během jedné hostiny. Císař Ceasar údajně v závěru svého života nosil výhradně obuv, která neodpovídala jeho postavení či dokonce obuv ženskou. Důvodem ale zřejmě byla duševní porucha. V římské kultuře existovaly cechy, ve kterých byli obuvníci organizováni. Švec byl označován termínem sutor a často se jednotliví obuvníci specializovali na jednotlivý druh obuvi. Třeba švec, vyrábějící obuv pro římské vojáky se nazýval caligarius. Některé artefakty ze starého Říma naznačují, že se již tehdy používaly ponožky.


Legenda


K antickému Římu se váže legenda o Kryšpínovi a Kryšpiánovi. Tito bratři jsou považováni za patrony ševců, koželuhů, rukavičkářů a sedlářů. Žili v Soissonsu. Přes den si vydělávali šitím bot a po večerech hlásali křesťanskou víru. Římský místodržitel Rictiovarus je za to dal krutě mučit. Všechny mučící praktiky ale přežili (lámání v kole, stahování kůže, hození do řeky s kamenem na krku...). Byli nakonec mezi léty 285-288 popraveni stětím. V 6. stol. byla nad jejich hroby postavena bazilika. V 7.-8. stol. benediktinské opatství. Jejich svátek slaví ševci po celém světě 25.října.


Středověk


V 5. - 11. stol. byla obuv v Evropě stále ještě ovlivněna starověkou římskou kulturou. Obuvníci se soustřeďovali na panských sídlech nebo v klášterních dílnách. Vládci a jejich družiny upřednostňovali kotníčkové a holeňové boty, mniši a klerici zase sandály a střevíce. V románském období také vznikl speciální druh ceremoniální obuvi. Vladaři měli přepychové korunovační střevíce. Církevní hodnostáři při obřadech nosili liturgickou obuv.
V Byzantské říši se prodloužily oděvy, které sahaly až ke kotníkům a bývaly bohatě zdobené ornamenty, drahými kameny a perlami. Například mozaika v kostele San Vitale v Raveně (datace cca 526-547) znázorňuje císaře Justiána ve společnosti biskupa, vyšších duchovních a vojenských hodnostářů. Všichni mají černou obuv, která se liší jen v detailech. Jen císař má obuty luxusní červené boty zdobené zřejmě perlami a smaragdy. Purpurová barva obuvi patřila v Byzantské říši ke znakům vznešenosti a vysokého postavení.
Na byzanstských mozaikách se muži objevují v přiléhavých punčochách, které byly pravděpodobně bohatě zdobené.
Kristus, světci a mučedníci bývali zobrazováni v sandálech nebo v jednoduché uzavřené obuvi. Tři králové, nesoucí Jezulátku dary, měli naopak často boty se špičkou zahnutou nahoru, což poukazovalo na jejich orientální původ. Madona a církevní hodnostáři, byli na ikonách vyobrazováni nejčastěji v obuvi červené barvy. Artefakty zachycující Cyrila a Metoděje bývají odlišné. Na některých mají honosnou červenou obuv, na jiných jen sandály.
V první třetině 6.stol. se na našem území začali usídlovat Slované a vznikala Velká Morava. Převažoval zde chov hovězího dobytka, pak prasata, ovce a kozy. Dále se používaly kůže divokých zvířat, zvláště jelena, srnce a divokého prasete. Vznešení velmoži Velké Moravy neholdovali pouze lovu, ale jejich oblíbenou kratochvílí bylo i sokolnictví. V polovině 8. stol. byla slovanská kultura obohacena o inspiraci ze Střední Asie. Dochovaly se zobrazení poloholeňové jezdecké obuvi s protaženou ostrou špičkou zvednutou nahoru. Výše postavené osoby nosily obuv z kůže, níže postavené vrstvy zřejmě používaly i dřevo, lýko nebo slámu.Typické byly nízké opánky s řemínky šněrovanými do půli lýtka. Dále se nosily kožené holínky s holení ve výšce 10-20 cm nad kotníkem. K obuvi jezdců na koni se pomocí řemínků upevňovaly ostruhy. (Ty ale zřejmě byly známy již daleko dříve. Možná již ve Starém Řecku. Rozhodně je znali Keltové, kteří je rozšířili na další kultury.)
Ševcovské řemeslo v 7. a 8. stol. zřejmě bylo provozováno v domácnostech formou malovýroby a bylo spíše záležitostí žen. Později vznikaly řemeslnické areály v knížecích hradištích.
O počátcích českého státu příliš hmotných dokladů nemáme. O tomto období vznikaly spíše pověsti a legendy. Vzpomeňme si například na lýčené střevíce Přemysla Oráče - mýtického zakladatele dynastie Přemyslovců. Dle Kosmovy kroniky byly tyto boty uchovány v knížecí komoře na Vyšehradě a ukazovaly se při nastolení knížat na Vyšehradě a později při korunovaci králů. Údajně se uchovaly až do husitských válek. Podle všeho se ale jedná jen o pouhou legendu. Například na malbách ve Znojemské rotundě je Přemysl zobrazen v červených punčochách a bílých zobákovitých botách.
Raně středověká obuv se sice nějaká dochovala, ale nejlepší doklady o její podobě máme zase jen z románských obrazů a výtvarných děl. Nejoblíbenější byly střevíce a kotníčkové boty. Obuv mužů a žen byla velmi podobná. Po celou dobu středověku měla úzký střih svršků s ostrými špičkami, které byly ze začátku jen krátké, ale později se prodlužovaly do extrémní podoby v období gotiky (až 70 cm délky) a musely se řemínky přivazovat pod koleno, aby se v botách vůbec dalo chodit.
Samozřejmě se i v tomto období nosilo více druhů obuvi. Prostý český lid zřejmě měl jednoduché opánky pletené z lipového lýčí zvané postoly. Škrpály (z lat. carpatine) byly jednoduché boty s nízkým svrškem sahající maximálně nad kotníky. Dalším druhem kotníčkové obuvi byly třevíce. Pak tu byly známy holínky s názvem škorně. Obuv již byla z podešve a svršku členěného z více dílů. Mezi svršek a podešev se vkládal ušňový nebo textilní proužek zvaný okolek. Pata se vyztužovala dílcem zvaným opatek. Obuv zřejmě měla asymetrickou podešev. Zapínání, či různé ozdobné prvky byly situovány na vnější straně boty. Řemeslo se soustředilo kolem knížecích sídel, klášterů a biskupství.  
V období vrcholného a pozdního středověku se zvyšovaly nároky na kvalitu předmětů každodenní potřeby. Česká šlechta měla v oblibě módu přicházející z Francie a Burgund. V tomto období také začala vznikat nová společenská vrstva, a to měšťané.
Z 15.stol. pochází první zmínky o botách (Buotta, Botta), což byla pevná kotníčková obuv z ušně nebo plsti. Zřejmě již v této době existovaly pantofle, které se nosily doma, což dokládá např. obraz Jana Eycka z r. 1434 zachycující bankéře Arnolfiniho a jeho ženu. Je tam vidět dřevěné pantochy a červené pantofle.
Gotická obuv s extrémně dlouhými špičkami se nazývala podle země původu souiler á la poulaine. V české kultuře škorně s čapími nosy. V Anglii zvané crackowes. Snad podle své obliby v Krakově. Nebo možná podle dcery Karla IV. Anna Česká přezdívaná Krakovská (1366-1394) se provdala za anglického krále Richarda II. Do do Anglie přinesla mimo věno a další dary i ony střevíce se zobanem. Do Čech tuto módu pravděpodobně přinesla Francouzka Blanka z Valois, jedna z manželek Karla IV. I když se říká, že Karel IV. byl velkým odpůrcem špičatých bot, zřejmě módní obuv také nosil. Čapí nosy nosila nejen šlechta, ale i měšťané a oblíbenými barvami byly červená, zelená, modrá a žlutá. Červená se v době husitských válek stala atributem kata. Žlutou barvu nosily dříve vznešené osoby, od 16. stol. ale byla naopak přisouzena nectným osobám, nevěstkám a Židům. V době husitských válek se špičky obuvi z praktických důvodů poněkud zkrátily. Po odeznění nepokojů se ale tato móda masivně vrátila a byla natolik výstřední, že mohla mít každá punčocha jinou barvu a dokonce ani obě boty nemusely být stejné barvy.
Je několik teorií o tom, jak tato špičatá obuv vznikla. Za jednoho z jejích zakladatelů byl považován francouzský vévoda a jeruzalémský král Fulko z Anjou (vládl 1131-1143), který dlouhou špičkou údajně zakrýval výrůstek na chodidle. Pak se píše o anglickém králi Jindřichu II. (vládl 1154-1189), který měl údajně velkou nohu, a proto musel mít dlouhé boty. Délka špičky mnohdy odpovídala společenské hierarchii. Tato obuv byla kritizována mnoha kazateli (Jan Hus), učenci a panovníky. Nosit se přestala okolo r. 1490. 

Čapí nosy, zdroj: http://www.cortina.be/


Protože s dlážděním ulic se v Praze začalo až kolem r. 1340, vyráběly se do té doby často jakési dřevěné chrániče obuvi zvané trippeny, které zhotovovali specializovaní řemeslníci zvaní calopedifex.
Obuv vznešených osob mívala také rolničky, aby je všichni slyšeli přicházet a rozestoupili se. Toto začalo někdy ve 12. stol. a vytratilo se spolu s dlouhými špicemi v 15. stol.
Církevní hodnostáři nosili pontifikální střevíce, na kterých byl stále ještě patrný byzantský vliv. Bývaly například z hedvábí a bohatě zdobené. Liturgické střevíce nošené při obřadech měly relativně ustálený vzhled a bývaly inspirovány starořímskou obuví zvanou calceus. Absence obuvi byla brána jako výraz pokání. Bosí byli někteří mniši, poutníci či obvinění přistupující před církevní soud.
Samostatnou kapitolou je rytířská zbroj. Nejdříve měla hlavně funkci ochrannou, později se ale stala symbolem okázalosti a bohatství, což bylo hodně patrné v období křížových výprav. Pořádaly se také přepychové rytířské slavnosti a turnaje. Zpočátku se na nohou nosila kroužková zbroj, později plátová. Tvary chrániče nohy kopírovaly tvar obuvi, která byla zrovna v módě. Pozdně středověké formy měly špičatou prodlouženou přední část zahnutou směrem dolů k zemi, zřejmě z toho důvodu, aby jezdec nezranil sebe nebo koně.
Nejsilnější vrstvou středověké společnosti se postupně stávali měšťané. Ti bohatí napodobovali módu šlechtickou, ale od 13. stol. vznikaly tzv. oděvní pořádky, které marnivost měšťanské vrstvy omezovaly. Každý musel nosit obuv a oděv, které odpovídaly jeho stavu. Modní přestupky byly dokonce postižitelné pokutou (3 zlaté). A tresty se vztahovaly i na ševce, kteří zhotovili obuvi delší zoban, než jejímu majiteli příslušelo.
Řemeslníci byli v tomto období řazeni do cechů. Pražský ševcovský cech je doložen od r. 1361. V menších českých městech cechy vznikaly až v 15. a 16. stol. Nejdříve byli ševci ve společném cechu s koželuhy, později se začali rozdělovat. V 15. stol. se ševci rozdělovali na ty, kteří zhotovovali novou obuv (sutores, schuster, novětník, novidlník, novák) a ty, kteří pouze opravovali obuv starou (prťák, vetešník, reflíř, flekýř, příštipkář). Velký počet příštipkářů svědčí o tom, že obuv se málokdy vyhazovala. Dědila se a opravovala. Někdy si obuv dokonce neodborně opravovali i její majitelé samotní. Od 13. stol. byly pořádány jarmarky a trhy, kde se řemeslné výrobky prodávaly.


Renesance


Bigotní období gotiky bylo vystřídáno uvolněnějším obdobím renesance, kdy se lidé mohli více věnovat světským zábavám. Ve srovnáni se středověkem se renesanční móda měnila poněkud rychleji a životnost určitého módního prvku se pohybovala tak v rozsahu dvaceti až třiceti let.
Evropská móda 16. až počátku 17 stol. byla ovlivněna převážně italskou renesancí, německou reformací a španělským manýrismem. Módním výstřelkem této doby byly tzv. chopines, což byla obuv na vysoké dřevěné podešvi připomínající mostní konstrukci. Mohly být inspirovány antickými koturny nebo orientálními kub-kab harémových žen. Vymysleli je údajně v Benátkách. Podešev někdy dosahovala i výšky 50 cm. Byly to vlastně jen přezůvky, které se nazouvaly přes střevíce. Nosili je muži i ženy, aby si uchránili obuv před špínou ulic. Říká se však, že původně vznikly z jiného důvodu, a to, aby ženy neměly možnost najít si milence. V těchto přezůvkách se totiž dalo pohybovat jen velmi neobratně a ještě k tomu v doprovodu služebné. Pochvalovali si je i duchovní jako dobrý prostředek proti tělesným požitkům. Protože však tento typ obuvi na ulici vzbuzoval velkou pozornost, začaly je nosit i prostitutky a až do 18. stol. patřily k atributům tohoto řemesla.

Chopines, zdroj: www.batashoemuseum.ca


V 15. stol. vznikly tzv. hubaté střevíce (le soulier camus, kachní zobák, kraví huba). Prstová část v extrémních případech dosahovala i šířky 30 cm. Byla vycpávána a podkládána podšívkou v kontrastní barvě a měla prostřihy, kterými byla kontrastní podšívka vidět. Prostřihy postupně vymizely, ale široký, geometricky hranatý tvar špice dlouho zůstával. Někdy měla špice dokonce postranní výčnělky, které vytvářely rohatou špici. V druhé polovině 16. stol. se tento tvar špice postupně vytrácel a nastupovalo tvarování přirozenější.
Tzv. španělský střevíc už byl docela jednoduchý. Měl svršek ze dvou dílců a symetrickou podešev. Na sklonku 16. stol. se objevily podpatky. Byly buď tvořeny z vrstev ušně nebo měly podobu tvarované platformy s vyvýšenou patní částí. Používaly se i samostatné podpatky ze dřeva či korku. Změnil se i tvar svršku. Přední část obuvi byla po stranách více vystřižena, přibyly dva řemínky vedené před nárt a překryté jazykem.
V Čechách se na konci 16. století nosily aksamitové střevíce v červené, černé, žluté, bílé a tělové barvě. Dále se však většina obuvi zhotovovala z ušně. Krom řemínků mohly být na obuvi i jiné prvky jako stuhy, mašle, rozety, přezky a třeba i knoflíky. Díky vzniku podpatků se postupně začala lišit obuv pro muže a ženy.  Začala se také rozlišovat obuv pro specifické účely a pro určité profese.
Byly už známy různé úpravy kůží jako je kordován, jircha, zámiš nebo velur. Ševci se v 16. stol. nezabývali jen výrobou obuvi, ale prodávali i jiné kožedělné výrobky. Šili několik druhů a velikostí obuvi, které prodávali ve svých krámech.
V tomto období vznikly také vložky do bot. Říkalo se jim plstky a používaly se spíš v zimě pro lepší tepelnou izolaci obuvi.


Baroko a rokoko


V období třicetileté války (1618-1848) přestaly vyhovovat španělské střevíce a měkké škorně. Bylo potřeba vyrábět boty a holínky, které usnadňovaly mužům dlouhé přesuny. Vznikly ušňové holínky s vrstveným koženým podpatkem, který při jízdě na koni udržoval nohu ve třmeni. Dekoračním prvkem byla manžeta ve tvaru trychtýře, která byla zdobená a ohrnovala se při vstupu do místnosti. Až do poslední třetiny 17. stol. byly holínky měkké, postupně začaly sahat až po koleno a byly tužší a tužší. Po r. 1770 se manžeta přestala ohrnovat a našívala se k holeňové části.
K holínkám se připevňovaly také ostruhy. Mívaly tvar ozubeného kolečka, který v 18. stol. vystřídal ostrý bodec. Ve druhé polovině 17. stol. se holeňová obuv používala výhradně při jízdě na koni. Až do počátku 19. stol. patřila k výbavě kurýrů a postiliónů.
Po skončení třicetileté války byly holínky vystřídány kotníčkovou obuví a střevíci s extrémně vysokým jazykem kryjícím nárt nebo překlopeným přes nárt. Byly zdobeny rozetou nebo mašlí. Na konci 17. stol byly tyto ozdoby nahrazovány přezkami uchycenými do dvou řemínků vybíhajících ze zadních dílců. Muži měli boty většinou z tmavé ušně. Ženy měly obuv barevnější a často z luxusních textilií jako je damašek, atlas, satén nebo brokát. Od druhé třetiny 17. stol. měla obuv bílý okolek bez ohledu na svou celkovou barevnost. Boty šlechticů měly narozdíl od bot bohatých měšťanů a sedláků červený podpatek. Zavedení červeného podpatku je mylně přisuzováno Ludvíku XIV. (1643-1715). Termínem Ludvíkův podpatek však ve skutečnosti není označována barva, ale nový tvar, kdy podešev pokračuje přes vnitřní linii podpatku. Tvarem připomíná současný krčkový podpatek. Na dámské obuvi převažoval tzv. špalíkový podpatek. Postupně se zeštíhloval do elegantnějších tvarů, zatímco podpatek mužský začal být spíš široký a plochý. Obuv v období baroka byla většinou symetrická.
Typické byly také pantofle. Ty mužské byly široké, pohodlné a určené výhradně na nošení doma. Dámy mohly mít pantoflíčky náročně zdobeny a nosit je i venku. Nadále se také používaly přezůvky chránící venku obuv před blátem a ušpiněním.

Zdroj: Image Copyright Bata Shoe Museum, Toronto, Canada


Rokoková obuv navazovala na střihy a materiály z období baroka, ale byla elegantnější, rafinovanější a až přemrštěně zdobená. Příslušníci aristokracie museli držet krok s módními trendy a znamenalo to pro ně často obrovské výdaje. Velká část z nich měla obrovské dluhy vůči ševcům a krejčím. Např. francouzská královna Marie Antoinetta byla známa svým rozsáhlým botníkem. Nové boty si objednávala každý týden a některé měla na nohou pouze jednou.
V poslední čtvrtině 18 stol. se postupně vytrácely spony z obuvi a ustálil se postupně lodičkový střih s velkým kulatým výstřihem na nártu. Muži začali upřednostňovat jednoduchou šněrovací obuv podobnou dnešní polobotce. Zajímavostí bylo, že poslední pár dírek, kterými se provlékaly tkaničky, byl pro lepší fixaci boty k noze umístěn v jejím  jazyku. I holínky získaly elegantnější a jemnější vzhled. Marie Terezie (1717-1780) byla známa tím, že ráda jezdila na koni. Nepoužívala ale boční dámské sedlo. Na koni seděla obkročmo a pod dlouhou sukní nosila nohavice a vysoké boty.
Na slavnosti a procházky do zámeckých zahrad se nosily pantoflíčky a střevíčky z luxusních látek. V poslední třetině 18. stol. byly dámské sukně o něco zkráceny a dámám začaly být vidět kotníky, což souviselo i s oblibou tance v tomto období. Dětská obuv byla podobná jako obuv dospělých, jen podpatek byl nižší.
V 18. stol. se rozvíjelo i řemeslo. Začalo se rozšiřovat množství používaných nástrojů. Zatímco dříve se znalosti předávaly z jedné generace řemeslníků na druhou, v tomto období vznikaly už učebnice obuvnictví a encyklopedie řemesel. Po roce 1700 začaly na území habsburské říše vznikat první manufaktury, což byly velké řemeslné dílny založené na dělbě práce. V r. 1699 podal Ferdinand hrabě z Vrtby návrh na zrušení cechů v Praze. V r. 1728 vydal císař Karel VI. edikt k podpoře továren a manufaktur. Cechy postupně ztrácely svá privilegia a zanikaly.


19. století


19. století je obdobím rozvoje průmyslové výroby obuvi. Na začátku ještě stále byli vedle sebe řemeslníci sdružení do cechů a tovární výroba. Působnost cechovního zřízení ale byla omezována různými novými zákony. Do továrem se zaváděly stroje a začalo se s velkovýrobou, čímž výrazně klesla kvalita obuvi a kvalifikovaní řemeslníci se dostávali do role příštipkářů a opravářů nošených bot.
Začaly být vydávány módní časopisy i odborné časopisy pro obuvníky. R. 1883 začal vycházet odborný časopis Česká práce, který obsahoval řadu technických a technologických novinek nejen ze světa obuvnictví. Obsahoval i inzerci obuvníků a výrobců potřeb pro řemeslníky.
Vznikaly nové obuvnické stroje. Ruční šití obuvi tedy bylo postupně nahrazováno šitím mechanickým. Šicí stroje byly z počátku konstruovány jako krejčovské, ale okolo r. 1842 byl Johnu J. Greenoughovi udělen patent na stroj určený k sešívání ušní. R.1845  Američan  Elias Howe patentoval šicí stroj, ze kterého vychází stroje dnešní. Výkon byl 300 stehů za minutu. Zásluhu na rozšíření šicích strojů měl Američan J.M. Singer. Díky strojům se urychlila práce a mohly vznikat i nové střihy obuvi. Boty byly vzhlednější a pevnější.
Obuv aristokratů a běžných lidí se přestala výrazněji odlišovat. Obuv nabývala civilnějšího vzezření a mizely z ní přezky a ozdoby. Aristokraté, podnikatelé a měšťané nosili v podstatě stejné typy obuvi. Lišily se jen použitým materiálem, kvalitou zpracování a mírou opotřebovanosti. Na počátku 19. stol. udával módní trend Napoleon Bonaparte a jeho dvořané. Oblékala se podle nich prakticky celá Evropa. Říká se legenda, že Napoleonova první žena si stěžovala svému obuvníkovi, že má na střevících po jednom večeru v podešvi díru. Načež jí odpověděl:”Oh, Madame, to je jasné, vy jste v nich chodila.”
Dámské střevíčky bez podpatku se zhotovovaly především z textilií nebo ručně malovaných ušní. Nártový výstřih se zdobil textilními mašlemi, skládaným či řaseným prýmkem nebo např. ozdobami z korálků. Tato obuv byla v módě v podstatě od dob popravy Marie Antoinetty (1793), měnil se jen tvar špičky od úzké protažené s přední částí mírně nadzvednutou nad podložku až po hranatou zvanou karé. Střevíčky často měly i stuhy, které se ovinovaly okolo nártu na způsob baletních špiček. Přestože byly velmi drahé, nebyly vzhledem k použitému materiálu příliš trvanlivé. Mezi podešev a stélku se vkládal malý klínek, který nahrazoval pro pohodlnější chůzi podpatek. Po odeznění empíru se podpatky pomalu vrátily a staly se zase součástí obuvi. Od r. 1787 do konce 19. stol. se v Evropě těšil oblibě vídeňský valčík, což módu podpatků ještě podpořilo. Bývaly potaženy materiálem svršku nebo se objevovaly i podpatky lakované, které měly lehce prohnutý jakoby špulkovitý tvar, což opticky zkracovalo délku chodidla.
Po r. 1839 byla objevena vulkanizace pryže a tento materiál se začal používat i v obuvnictví jako elastický materiál zvaný pružinka. Obuv se díky tomu dala nazouvat a vyzouvat bez nutnosti nějakého zapínání. Vyšší boty měly pouze poutka k usnadnění nazutí. Oblíbeným pánským vzorem této obuvi byla tzv. perka.
V roce. 1851 se objevila na výstavě v Paříži krinolína vyztužená obručemi, což znamenalo, že se při chůzi občas objevila i nožka, což, jak bylo zmíněno, od období druhého rokoka nebylo narozdíl od dřívějších dob tabu.
Císařovna Sissi údajně neměla ráda spodničky a při časných ranních vycházkách nazouvala střevíce na bosé nohy. Při jízdě na koni nosila vysoké šněrovací boty s malými ostruhami. V den své smrti (10.9.1898) měla obuty černé kotníčkové boty pošité skleněnými perlami typické pro období secese.
Móda pevných kotníčkových bot začala ale už dříve v Anglii. Díky povětrnostním podmínkám se zde upřednostňovaly holínky a kotníčkové boty. Mnohé z těchto vzorů získaly názvy podle známých osobností, které je nosily, např. holeňové boty welligtonky podle polního maršála A.W. Wellingtona, pevné kotníčkové boty, které nosil Benjamin Franklin, dámské kotníčkové botky z atlasu se šněrováním na vnitřní straně se jmenovaly podle Adelaidy, manželky krále Williama IV. Královna Viktorie zpopularizovala pevné šněrovací botky balmoral. V Anglii a Americe se holeňová obuv stala obuví elegantní. Už nepatřila jen vojákům, pracovníkům a kurýrům.

 
Balmoral, zdroj: http://www.flickriver.com/photos/northampton_museum/4428457647/

V napoleonském období se do výbavy mužů vrátily holínky ve výšce do půli lýtek až těsně pod kolena. Držely se téměř po celé 19. stol. a nosili je důstojníci všech armád. Husarské holínky zvané čižmy (Maďarsko) byly opatřeny ostruhou a byly zdobeny třapci. Holínky s manžetou byly od barokního období typickou obuví postiliónů a kurýrů.
V 19. stol. se dětská obuv začala konečně výrazně odlišovat od obuvi dospělých. Přestal se používat podpatek a na boty byly kladeny i mnohé zdravotní požadavky. Podešev měla asymetrický tvar a používaly se měkčí materiály.
Typickou součástí obuvi v 19 stol. byly tzv. psí dečky. Manžety, které v době polobotek a nízkých střevíců chránily před chladem a vlhkem. Nosily se až do 30. let 20.stol. a poté se dále držely ve výbavách lyžařů až do 60. let.
Domácí obuví byly pohodlné textilní pantofle. Luxusní trepky se dávaly nevěstám věnem jako součást sad toaletních potřeb. Nosily je i takové osobnosti jako George Sandová nebo Honoré de Balzac. V období rokoka, romantismu i secese bylo populární dovážet do Evropy předměty z orientu a na pantoflíčcích byly taky často patrné prvky z Číny, Japonska, Turecka a dalších zemí. Muži nosili měkké slipry z tmavé lakové ušně i jednoduché kožené pantofle. Domácí obuv se i háčkovala, pletla nebo ručně šila.
Chrániče obuvi v této době už nebyly typické. Ve druhé polovině 19. stol. je vystřídaly pryžové galoše.
V 19. stol. přišel do módy sport (cyklistika, jízda na koni, golf, tenis, bruslení, lyžování...). Brusle do Čech přivezl r. 1886 ing. Fiedler. Připevňovaly se na boty pomocí utahovacího klíčku a říkalo se jim šlajfky nebo kačenky. Lyže r. 1887 dovezl Josef Rössler- Ořovský a v r. 1891 hrabě Harrach. O speciální sportovní obuvi se ale zatím hovořit nedá. Podle typu sportu se nosily spíše obnošené běžné kotníčkové boty. V 19. stol. také vznikla speciální baletní obuv známá dodnes pod názvem špičky a piškoty.


20. století


Z obuvnických továrem, které vznikly v 19. stol., mnohé brzy zanikly. Ty, co přežily, jsou známy dodnes. Např. koželužská a obuvnická továrna rodiny Budischowských v Třebíči, chrudimský závod F.L. Poppera a zlínská firma Baťa.
Karel Budischowski používal parní pohon, poté jako jeden z prvních továrníků v českých zemích zavedl v závodech elektrický proud. Jako jeden z prvních ve svých koželužnách používal k činění kůží chemikálie (chromočinění). Po r. 1920 vznikl závod BUSI, o který se vnuk zakladatele dělil spolu s vídeňským podnikatelem Sieglem. Vyváželi obuv až do Ameriky. Vybudovali síť prodejen a na každou sezónu vydávali barevné katalogy obuvi. Mezi světovými válkami se proslavili letní obuví se špičkou vyplétanou z ušňových řemínků v pestrých barvách. Koncem 20. stol. koželužny a obuvnická továrna BUSI přešly pod správu Moravské banky a r. 1931 je získal Tomáš Baťa.
V první třetině 20. stol. bylo nošení obuvi od Poppera známkou dobrého vkusu. Obuv měla velmi luxusní vzhled a filigránské detaily. Podnik byl vybaven moderními americkými stroji a z počátku zaměstnával cca 350 pracovníků. Výrobky se vyvážely do různých koutů světa. Obuv byla určena zejména pro náročné a majetné zákazníky a byla vyhlášena kvalitou a špičkovým zpracováním. Materiály se často importovaly ze zahraničí. V roce 1932 se firma spojila s továrnou na kůže a řemeny v Jaroměři, kterou vlastnil František Polický. Taktéž vlastnili síť prodejen. Po 2. sv. válce v r. 1946 se podnik specializoval na sportovní obuv, kterou o 2 roky později vyráběl pod názvem Botana.
Zatímco poprovky si mohlo dovolit jen horních deset tisíc, boty od Bati nosil téměř každý. Tuto firmu založila v r. 1894 trojice bratrů Baťových na Zlínsku. Z počátku se zabývali výrobou valašských papučí z houně. Tři roky po svém vzniku se prosadili plátěnými šněrovacími polobotkami séglovkami.

Baťovky, zdroj: http://batastory.net/cs/


Obuvnická kopyta byla po dlouhá století převážně symetrická. Asymetrická se začala vyskytovat až ve druhé polovině 19. stol., ale to stále ještě sporadicky. U nás zavedla asymetrické kopyto právě firma Baťa okolo r. 1912.
V době světové války firma přežila díky tomu, že vyráběla obuv pro armádu. Po válce se továrna ocitla v krizi, ale Tomáš Baťa si r. 1922 poradil tak, že snížil ceny obuvi na 50% a prodal tak všechny skladové zásoby. Tím opět nastartoval výrobu. Snem Tomáše Bati bylo, že bude obouvat celý svět. Obuv byla poměrně levná, nenáročná a dostupná širokému spektru zákazníků. Firma vyráběla jak běžnou obuv, tak i luxusnější modely. V době 1. republiky měla firma Baťa desítky velkých obchodních domů, více než stovku filiálek a tisíce malých obchůdků po celém světě.
V době 2. sv. války se omezil počet vzorů na minimum a firma vyráběla dřeváky a součástky do letadel, a také obuv pro německý wehrmacht. Po válce r. 1945 byly Baťovy závody zestátněny. Centrem Baťovských podniků se stalo město Batawa v Kanadě. Zlínský podnik se přejmenoval na Svit a názvy změnily i ostatní pobočky v republice.
20. století bylo érou, kdy docházelo k poměrně rychlému střídání módních stylů. Na začátku ještě dozníval vliv secese. Dámské lodičky a střevíce byly z jemných ušní často s páskem přes nárt nebo šněrovací. V zimě se nosily kotníčkové boty šněrovací nebo se zapínáním na knoflíčky či ryngle na předním dílu. Podpatky měly stále ještě špulkovitý tvar. Pánové dávali přednost kotníčkovým botám nebo polobotkám.
Ve druhém desetiletí 20. stol. průmyslová výroba stagnovala díky světové válce. Boty se vyráběly z náhradních materiálů jako je dřevo, textil, juta nebo jen ze zbytků ušní. Ženy nosily polovysoké boty s poměrně masivním podpatkem. Obuv na dřevěné podešvi byla asymetrická.
Ve 20. létech se zdokonalovaly výrobní technologie a objevovaly se nové postupy, jako např. lepený a později rámový výrobní způsob. Začala se využívat i guma. Nejdříve na podešve a patníky, pak vznikala i celogumová obuv, která byla nejdříve jen lepená, později se začala vyrábět gumová obuv lisovaná.
Po válce se lidé začali zase bavit a popularitu si získala taneční obuv. Taneční lodičky měly přes nárt pásek ve tvaru T, aby dobře držely na noze. V letech 1923-1925 nastoupila prodloužená ostrá špička obuvi. Souviselo to s oblibou tance shimmy.
Podpatek byl situován stále blíže ke středu podešve a v patní části byl mírně projmutý, čímž se noha jevila opticky kratší. Přibývalo ale pracujících žen, které vyhledávaly spíše pohodlnější obuv na nízkém plochém podpatku. Oblíbenou zimní obuví byly meltonky, pojmenované podle anglického města odkud pocházela vlněná tkanina, ze které se vyráběl jejich svršek. V tomto období si konečně i méně majetní lidé mohli dovolit pořídit více párů obuvi.
Ve třicátých létech se rozrůstala nejen rozmanitost tvarů a střihů obuvi, ale i pestrost materiálů a množství různých možných úprav ušní (box, lak, ševro, velur). Rozšířil se i sortiment obuvi pro muže. Polobotky byly stále nejčastěji šněrovací, ale objevovaly se i mokasíny a jiné střihy.
Velký zlom nastal ve výrobě sportovní obuvi. Vznikaly boty určené speciálně pro konkrétní sporty. U pracovní obuvi se uplatňovala nepromokavá úprava ušňového svršku (waterproof).
Ve 30. létech přišla z Itálie móda klínovitě zvýšené podešve z korku nebo dřeva. Charakteristickým znakem této původně plážové obuvi byla volná pata.
Během 2. sv. války se díky nedostatku kvalitních materiálů rozšířila obuv se dřevěnou podešví, tzv. válečné dřeváky. I obuv pro vojáky se vyráběla z náhradních materiálů - plsť, hrubé plátno, dřevo.
Po válce se do výroby zařadily syntetické materiály, což rozšířilo tvarové i vzhledové možnosti obuvi. Změnil se také materiál punčoch. V r. 1939 firma Du Pont patentovala umělé vlákno nylon. Punčochy však byly za války nedostatkovým zbožím a tak se imitovaly nanášením různých pudrů či malováním švů na lýtka.
V padesátých létech měla obuv zakulacený tvar a poměrně vysoký mohutný podpatek tvaru špalíku či klínu. V polovině 50. let masivní platformy a podpatky vystřídala subtilnější obuv s jehlovými podpatky, výrazně úzkou špicí a velkým výkrojem v oblasti nártu. Tato móda dosáhla extrémní podoby okolo r. 1960.
V šedesátých létech byly populární pryžové galoše s plyšovou manžetou, kterým se přezdívalo šedý mor (Hledala jsem jejich fotku, ale google mi vyplivnul jen současný bestseller Padesát odstínů šedi, tak máte smůlu.) Nazouvaly se na běžnou obuv a jejich luxusnější krémová varianta s podpatkem se nazývala pařížanky.
Ve druhé polovině 20. stol. vznikala celá řada módních směrů. Projevovala se volnost ve výběru nošeného typu obuvi. Např. tenisky na běžné denní nošení. Vyráběla se i speciální obuv pro různé profese. Začaly se také více prosazovat zásady zdravého obouvání. Trendy byly ovlivňovány i známými osobnosti jako je Jackie Kenedyová, Audrey Hepburn, modelka Twiggy, hudební skupina Beatles a mnozí další.
V 70. létech se i u nás nosila móda ovlivněná hippies, jako např. extrémě vysoké polyuretanové platformy zvané brikety. Nebo také žabky. Řemínkové sandály bez podpatku přezdívané kristusky. Enická obuv se objevovala i v dalších desetiletích.
Období na konci 20. stol. zahrnovalo všechny možné tvary střihy a módní výstřelky. Dnes je ohromný výběr obuvi různých stylů, kvality, pohodlnosti a ceny. Bohužel ani vysoká cena se nemusí zákonitě rovnat dlouhé trvanlivosti a zdravotní nezávadnosti.


Lidová obuv


Takovou zvláštní kapitolou obouvání je obuv lidová. Slavnostní lidový kroj vznikl někdy ve druhé polovině 18. stol. Vycházel z barokního slohu. Mnoho desetiletí byl tedy dominantní krojovou obuví střevíc zavazovaný stuhami nebo zdobený kovovou přezkou. Boty se často dědily dvě až tři generace díky nedostatku finančních prostředků vesničanů. Obuv byla ale velmi kvalitní. Oděvní součástky kroje zůstávaly většinou neměnné, jelikož se daly v případě nouze ušít i podomácku, ale obuv se přece jen podrobovala soudobému stylu. Moravské šněrovací kotníčkové boty ke kroji zvané brynelky jsou jednoznačně inspirovány módou po r. 1850. Ve 20. stol. se ke kroji dokonce nosily průmyslově vyrobené baťovky.
Nemajetní vesničané často v letním období chodili bosí. To ovšem nebylo nic neobvyklého ještě ve 20. letech 20. stol., a to dokonce i ve městech. Na mši chodily děti z chudých rodin na etapy, protože v domácnosti nebylo dostatek bot pro všechny, a tak si je mezi sebou střídaly. Dokonce, aby boty neničily, šly na bohoslužbu bosy a obuly se až před kostelem.
Bosé nohy byly v některých obdobích dokonce povinností. Např. na Velký pátek bylo zvykem omývat si nohy i obuv. O slavnostech se naboso skákalo přes oheň. Na sv. Jana Křtitele pochodovali mladí lidé po světnici s jednou nohou bosou a druhou obutou a podle počtu kroků zjistili, za kolik let se ožení nebo vdají. Bosé nohy se také používaly při šlapání zelí, i když později za tímto účelem vznikly speciální dřeváky. Na Mikuláše se do bot vkládaly pamlsky a Vánoce jsou také spojeny s tradicemi zahrnujícími obuv, jako je například házení pantofle za hlavu. Dopadl-li špičkou ke dveřím, dívku podle pověry do roka čekala svatba.
Pojďme si teď pro zajímavost představit několik nejznámějších typů lidové obuvi. Na našem území to byly krpce, které nosili chudí lidé na Valašsku, v okolí Bílých Karpat i v horských lokalitách na Slovensku a v Polsku. Tato jednoduchá obuv se odvíjela již od doby bronzové a udržely se až do 20. let 20. století. Vyráběly se doma nebo je později zhotovovali tzv. náturisté. Lidové pořekadlo říkalo, že v krpcích je andělské chození ale čertovo uklouznutí. Nosily se do nich ponožky z houně zvané kopýtka. Aby se ponožky nemusely často prát, nosily se do nich ještě onuce. V oblastech, kde se chovaly ovce, se obuv vyráběla z vlny. Příkladem jsou vysocké bačky nebo valašské papuče. Od 60. let 19. stol. se ve Valašských Kloboucích rozvíjelo soukenické řemeslo v úzkém vztahu k papučkářství. Plstěným papučím se přezdívalo kocúry nebo okrajčáky.

Krpce, zdroj: http://www.krpceopasky.sk/


Historie dřevěné obuvi sahá až do starověku. V době francouzské revoluce se dřevákům říkalo sabotts, protože je dělníci naházeli do strojů s cílem je zničit, protože si mysleli, že nová technika jim bere práci. Dřeváky byly nejrozšířenějším typem lidové obuvi, ať už dlabané z jednoho kusu dřeva nebo dřevěná podešev s textilním svrškem. Přes zimu, když se nepracovalo na poli, je vyráběli dřeváčkáři.
Součástí slavnostního kroje byly barokem inspirované střevíce. V některých lokalitách se naopak rozšířily holínky a čižmy.

 

A tak dále 


O obuvi by se dalo ještě mnohé napsat. Nebyla vždy jen praktickým účelovým předmětem. Dámská nožka byla po staletí skrývána dlouhými sukněmi pro svou erotickou přitažlivost. I dnes ženy zvýrazňují eleganci svých nohou vysokými podpatky. V jistých kruzích toto bylo hnáno až do extrémů. Kurtizány byly na přání svých zákazníků s těmito choutkami obouvány do šněrovacích bot tak vysokých, že se v nich vůbec nedalo chodit. Klasické fetišistické boty se od dob viktoriánské éry 19. stol. příliš nezměnily. Přibyly ještě další nové a mnohem extrémnější tvary. Koupíte-li si takové botky, dočtete se na jejich obalu, že nejsou určeny na běžné nošení. Přesto jsem před nedávnem v tramvaji potkala pony shoes.



Podpatky, zdroj:http://www.users.powernet.co.uk/directory.html


V některém z příštích článků bych se chtěla zaměřit na pár základních pravidel, podle kterých si vybírat boty tak, aby aspoň trochu odpovídaly zásadám zdravého obouvání. Obchody dnes nabízí pestrou škálu různé obuvi, která však málokdy splňuje požadavky na pohodlnost a zdravotní nezávadnost. 
Jelikož se ve volném čase věnuji dobovému odívaní, musela jsem si sehnat také dobově vypadající obuv bez zipů a jehlových podpatků. Po dlouhém hledání jsem si ji nakonec nechala zhotovit na zakázku. O tom, co to všechno obnášelo, bych také chtěla napsat článek. Snad se potom více lidí osmělí podpořit řemeslnou výrobu. Není se čeho bát. 


Články o obouvání a obuvnictví v 19. stol.:
http://www.steamzine.cz/obuvnictvi-v-19-stoleti/ 
http://www.steamzine.cz/modni-obuv-19-stoleti/




Použité prameny:
  • Štýbrová, M.: Boty, botky, botičky, Nakladatelství Lidové noviny, r. 2009
  • www.batashoemuseum.ca
  • Teplá, K. a kolektiv: Kosmetika III, Informatorium, 2001, 2. vydání 
  • Moravová T.:Kultura vzhledu a odívání českých politiků, MUNI, Brno 2011
  • http://www.curiavitkov.cz/
  • http://batastory.net/cs/
  • http://www.krpceopasky.sk/

1 komentář:

  1. Pěkné, vyčerpávající shrnutí. O historii obuvi jsem našel dokonce celou sérii článků:
    http://magazin.svetbot.cz/41-historie-obouvani-ii-dil-faraoni-a-senatori.xhtml
    Odpovědět

    OdpovědětVymazat