Steamzine

Steamzine
Ezin českého steampunku

čtvrtek 8. srpna 2013

Výběr správné obuvi

Důvodem napsání tohoto článku byly, jak už tomu bývá, vlastní špatné zkušenosti. Ačkoliv obchody dneska nabízí pestrý sortiment obuvi v různých cenových relacích, nakupování bot pro mne bylo vždycky noční můrou, obzvláště těch zimních. Nepohodlnost, špatná kvalita, nízká trvanlivost. Často nebyl výrazný rozdíl mezi botami levnými a dražšími. A moje výpravy do obchodů provázela obava utratit za boty více peněz, že se opět za jednu sezónu rozpadnou. Nakonec jsem se trošku naučila, čeho si na botách všímat, aby k něčemu byly.
Jak důležitá je správná volba obuvi, člověk často zjistí, až začne mít nějaké zdravotní problémy. Nevhodně zvolené boty mohou způsobovat bolesti chodidel a dokonce i problémy se zády, otoky nohou a po určité době i získané ortopedické vady. Pečlivým výběrem obuvi by se měli zabývat zejména diabetici, lidé s ischemickou chorobou dolních končetin a ti, co mají nadváhu. A hlavně rodiče by neměli šetřit na botách pro své vyvíjející se ratolesti.
Zdravotně nezávadnou obuv rozhodně neprodávají Vietnamci na rohu. Většinou bude potřeba do ní zainvestovat od 3 tis. korun nahoru. Což opět neplatí v některých módních řetězcích, kde vysokou cenu platíme spíš za značku než za vypracování.
Dalším problémem, který mne při výběru bot vždy limitoval, byl jejich desing a vzhled. Dnes většina žen obléká džíny a tomu je přizpůsobena i nabídka obuvi. Žena, která nosí sukně nebo dlouhý kabát, má tak trochu smůlu. Sehnat kozačky které nejsou zdobené přezkami, cvočky a jinými blbostmi je takřka nemožné. A krom toho, že se tyhle ozdůbky nehodí k elegantnímu stylu, trhají lemy sukní a podšívku kabátu. 

Historie

Zdravotní problémy způsobené špatnou volbou obuvi určitě nejsou novinkou. I v historii byly v módě různé výstřednosti, které neodpovídaly anatomii chodila. Například nebylo vždy naprostou samozřejmostí, že by každá noha měla vlastní botu. Stélky se velmi dlouho dělaly symetrické.
Boty, které nosil pračlověk, byly velmi primitivní. Byl to vlastně jen kus kůže natvarovaný podle nohy. Popřípadě se vyráběly i z některých rostlinných materiálů. Měly spíš funkci ochrannou před chladem a drsným terénem.
Ve starověkém Řecku a Římě zřejmě nebylo tolik deformit chodidel způsobených špatnou obuví, jako vídáme dnes. Stélka antické obuvi odpovídala anatomickému tvaru nohy. Boty byly asymetrické a obuv měla vždy volné prsty, což umožňovalo trvalý pohyb prstů a procvičování svalů nohy. Boty nosily jen výše postavené osoby. Otroci chodili bosí.
Ve středověku se všeobecně zhoršila hygiena obouvání i odívání. Největším výstřelkem v období gotiky byla obuv s velmi úzkou v extrémních případech až 50 cm dlouhou špicí zvaná čapí nosy. Vůbec neodpovídala anatomickým ani fyziologickým požadavkům. Muselo se v ní chodit velmi špatně. Dlouhé špice se často přivazovaly řemínkem pod koleno, aby se v botách vůbec nějak dalo chodit.
V novověku už byla obuv střídmější a začala opět více méně respektovat tvar chodidla. Přesto se ale občas objevila móda, která nohy devastovala. Například obuv ve tvaru kachního zobáku, zvaná též volská tlama, byla ve své přední části tak široká, že porušovala odvíjení chodidla od podložky.
Počátkem 20. stol. začala ve velkém sériová výroba obuvi. Vznikaly obuvnické stroje a továrny. Obuv se stále ještě vyráběla na obuvnických kopytech konstruovaných podle souměrné stélky. Obě boty tedy měly stejný tvar a nohy si je mohly zaměňovat.
Koncem 19. stol. se začal více rozvíjet obor ortopedie a v rámci prevence onemocnění podpůrného a pohybového aparátu začali lékaři s obuvníky spolupracovat. Jedním z prvních, kdo se zabýval zásadami zdravého obouvání dětí byl r. 1672 holandský lékař Petr Camper. R. 1862 švýcarský anatom Herman Mayer navrhl obuv pro každou nohu zvlašť. Do praxe ale přišla až r. 1895 v Americe. V Evropě dokonce až začátkem 20. stol. Obecně znamená konec 1. světové války konec souměrné stélky, i když na domácí obuvi se to tak nejeví ani dnes (př. trepky). 

Části obuvi

Abychom rozuměli tomu, co bude řečeno dále, měli bychom si ozřejmit základní obuvnickou terminologii. Z jakých částí se tedy bota skládá? Spodní části boty, rozuměj té, co se běžně dotýká země, se říká podešev. Měla by být pevná, ale zároveň pružná a nepropouštět zvenčí vlhkost. Nad ní bývá stélka. Ta může být i vyjímatelná. Mezi podešví a stélkou mohou být, zejména u speciálních druhů obuvi, i další vrstvy, jako mezipodešev, polopropustná membrána, ad. Na přední nášlapné části podešve bývá ještě podrážka.
Zpevňující spodková část klenutá nad podpatek se nazývá klenek a bývá nosnou částí boty. Podpatek, jak asi každý ví, zvyšuje a podpírá patní část nohy. Na jeho nášlapné ploše bývá tzv. patník. Když neseme k ševci, jak se lidově říká "vyměnit podpatky", mění nám vlastně jen patníky.
Svrchní tvarovaná část obuvi se jmenuje svršek a bývá sešitá z různého počtu dílců. Svršek může mít ještě podšívku, která ho zpevňuje a zároveň zjemňuje vnitřek boty a zlepšuje hygienické a tepelné vlastnosti obuvi. Přední klenutá část svršku se nazývá kaple a měla by být dostatečně vysoká i široká, aby nedocházelo k deformitám prstů.
Mezi zadním dílcem a podšívkou bývá vložen tzv. opatek, který má za úkol udržet patní část nohy ve správném postavení, a tím napomáhat k udržení správného tvaru klenby 

Minimální zdravotní požadavky na výrobu obuvi

Takovým základním kritériem při výběru obuvi by měl být dostatečný prostor v její prstové části. Stálý pohyb prstů je důležitý pro udržení dobrého postavení nožních kleneb. Obuv se proto vyrábí nejen v různých délkách označených čísly, ale i v několika šířích, které se označují písmeny. U nás jsou to nejčastěji G,H a F. Tím se dostáváme k výběru správné velikosti obuvi. Málokdo dnes ví, že každá bota by měla mít tzv. nadměrek. Je to takový prostor “navíc” ve špici boty, který nesmí být využit nohou. Zůstává i při chůzi volný a chrání prsty před možností deformace. Umožňuje, aby při dlouhém stání, kdy podklesává klenba, nedošlo k tlaku na palec. U kulaté špice mívá obvykle okolo 1 cm, u ostré je až 3 cm dlouhý.
Pro správné odvíjení nohy od podložky je velmi podstatná flexibilita prstové části obuvi. Nezávisí jen na použitém materiálu, ale i na technologii výroby obuvi. Pokud není bota úplně tuhá a neohebná, umožňuje dobrou svalovou práci a šetří energii vynakládanou při pohybu.
Hodně diskutovanou částí boty bývá podpatek. Vyšší podpatek byl výstřelkem středověké módy a od té doby prodělal mnoho obměn jak výškových, tak tvarových. Má význam při chůzi po tvrdé rovné podložce, kdy vyzvednutím patní části nohy zvětšuje klenutí podélné klenby a chůze se tím stává pružnější a noha je tak do jisté míry chráněna proti vzniku ploché nohy. Nadměrně vysoký podpatek ale přenáší větší část zatížení na přední část nohy a ničí se tím příčná klenba. Úměrná výška podpatku záleží na věku a pohlaví. U žen se doporučuje 3.5 až 4.5 cm, u mužů 2-2.5 cm a u dětí 1-1.5 cm.
Kolmé, popř. lehce vybočené (varozni) postaveni patni části kopyta je prevencí vbočeně ploché nohy. Podobný význam má pevný a dostatečně dlouhý opatek, který drží patní část ve správné pozici. Nesmí však být tak tvrdý, že by dráždil kůži nebo Achillovu šlachu.
Význam pro pohodlnou chůzi má i anatomicky modelovaný svršek obuvi. Dobře tvarovaná obuv pomáhá mírnit únavu svalstva nohy. Nártová část má působit jako pevná bandáž okolo kloubů střední části nohy. Nejvhodnějším zapínáním boty je šněrování nebo přezka. Drží nohu v patě a nártu, aby nesjížděla dopředu do špice.
V neposlední řadě jsou důležitým požadavkem i zdravotně nezávadné materiály, ze kterých je obuv vyrobena. Dnes máme výběr mezi materiály přírodními (kůže) a syntetickými. Vlastnosti obuvi jsou také do značné míry ovlivněny technologiemi, kterými je zpracována.

Fyzikální, biologické a hygienické požadavky

Zvolený materiál a technologie zpracování hodně ovlivňuje pohodlnost, odolnost a zdravotní nezávadnost obuvi. Zajímají nás i takové veličiny jako je hmotnost a tuhost boty. Čím je obuv těžší, tím je větší spotřeba svalové práce při chůzi. Bota má být měkká a pružná, aby se dokázala dokonale tvarově přizpůsobit noze. Nesmí porušovat odvíjení nohy od podložky. Jsou-li ale podešve a podpatky přespříliš měkké, dochází k “plavání” , instabilitě při chůzi, k přetěžování centrální nervové soustavy a následně k fyzické i duševní únavě.
Uvnitř boty by se mělo vytvářet dobré hygienické prostředí pro nohu. Mikroklima obuvi závisí například na propustnosti použitého materiálu. Boty mají být odolné proti pronikání vody dovnitř, ale zároveň prodyšné pro vzduch a vodní páry. Látky, ze kterých je obuv vyráběna by měly být netoxické, nedráždit kůži samy, ani svými výluhy vznikajícími vlivem potu. Dalšími požadavky jsou možnost dokonalé mechanické i chemické očisty obuvi a zamezení množení choroboplodných zárodků uvnitř boty (toho se často dosahuje napuštěním materiálu boty chemickými látkami.)
Za nejideálnější materiál pro výrobu obuvi je dodnes považována ušeň. Při zpracování se ale často znehodnocuje. Například lepení latexovými lepidly vytváří film nepropustný pro cokoliv.

Číslování obuvi

Větší problémy s výběrem obuvi mají všeobecně ženy, jednak se pro ně vyrábí více módních vzorů, jednak se dámská chodidla vyskytují ve více rozličných tvarech, než pánská.
Délka obuvi se čísluje několika systémy. U nás se nejčastěji setkáme se systémem metrickým, anglickým a francouzským. Metrický systém Mondepoit udává přímou délku chodidla v milimetrech. Základní stupně jsou po 10 mm (celá čísla) a po 5 mm (půlčísla). Francouzský systém (někdy označovám jako evropský EU) užívá jako interval fraucouzský steh, tedy 6.6 mm a anglický systém je v palcích (1 inch = 25.4 mm) - rozmezí mezi půlčisly odpovídá 1/6 inch = 4,2 mm, mezi celými čísly je 1/3 inch = 8,4 mm.

Příklad: Metrická čísla v mm (vnitřní délka) 240 ~ Metrická čísla v cm (vnější délka) 25 ~ Anglická čísla inch 5 ~ Francouzská čísla steh 38

Jak už bylo uvedeno výše, je standardizována i šíře obuvi. V Evropě se značí písmeny nebo čísly. Nejvíce používaná šíře dámské a pánské obuvi je G/07 nazývaná také standardní. Pro štíhlou užší nohu se hodí šíře F/06. Pro baculaté nohy a nohy širší v oblasti prstových kloubů je určena šíře H/08. U širší, zejména pracovní, obuvi se setkáváme se značením I/09. Nejširším typem obuvi je K/10 - určeno pro nestandardní nohu, např. s otoky, se spadlou klenbou nebo s vybočenými palci.
Pro zimní obuv je typická šíře H/08. Naopak dámská společenská obuv mívá často číslo F/06.

F 06
úzká obuv
G 07
standardní - střední šíře obuvi
H 08
rozšířená obuv
I 09
širší obuv
K 10
velmi široká obuv 

Zkoušení obuvi

Obuv se v obchodě z hygienických důvodů nemá zkoušet naboso. Pro zkoušku letní obuvi postačí tenké (např. silonové) ponožky. Zimní obuv je naopak vhodné zkoušet třeba i v silnějších ponožkách. Zkrátka do obchodu si bereme takové ponožky/punčochy, jaké plánujeme v kupované obuvi nosit.
Zkoušení obuvi bychom měli věnovat dostatek času, abychom ještě v obchodě byli schopní odhalit závažné nedostatky v padnutí, popř. některé nedostatky snižující pohodlnost bot.
Obuv by měla být vyzkoušena vždy vestoje. Vzhledem k tomu, že chodila u jednoho člověka mohou být rozdílná, se doporučuje zkoušet vždy obě boty. Nejvíce nedostatků odhalíte, když se ve zkoušených botách projdete po obchodě. Nezapomeňte si prohlédnout v zrcadle, jak na vás boty vypadají a zda vám sluší. Je důležité, aby se vám boty líbily a cítili jste se v nich pohodlně. Pokud boty úplně dobře nesedí, je velký risk si je kupovat. Některé materiály během nošení mohou trochu změnit tvar, ale ne vždy k lepšímu. Např. kožené boty, pokud jsou dobře udržovány a správně ošetřovány, se mohou přizpůsobit tvaru chodila. Některé materiály se časem vytahují a boty potom neplní správně svou funkci. Komfort při nošení obuvi se dá zlepšit vlákáním různých doplňků (např. tvarované vložky).

Nekvalitní boty

Nekvalitní boty někdy poznáme už při letmém prozkoumání v obchodě. Jindy máme smůlu a vady objevíme, až na zakoupené obuvi, když ji začneme nosit. Závady snižující trvanlivost výrobku se často dají reklamovat. Hlavní je přestat boty používat hned, jakmile se objeví nějaký defekt, pro který je chceme vrátit prodejci. Pokud boty nepřestaneme nosit, poškození se pak zvětšuje a reklamace nemusí být schválena. Nereklamují se ani poškození, která vznikla chybou majitele bot, tedy nešetrnou manipulací, nesprávnou péčí o obuv, využíváním obuvi pro jiné účely, než pro jaké byla vyrobena, atp.
Pak jsou tu chyby, které by u reklamace asi neuspěly. Ty snižují pohodlnost a zdravotní nezávadnost obuvi. Noha by měla být v botě držena mechanismem nártní bandáže. U nekvalitní obuvi tomu ale často bývá jinak. Pokud bota nemá šněrování nebo přezky, drží na noze mnohdy pouze tlakem na špičce a patě. Zvlástě u lodiček a mokasín se při nošení může otvor pro prozutí neustále zvětšovat, čímž se mění padnutí obuvi. Někdy bývá absence nártní bandáže kompenzována tím, že se noha posune více do přední části boty (vyplní tedy výše zmíněný nadměrek) a dochází tak k tlaku na prsty. Nártní bandáž také bývá nahrazována využitím pružnosti podešvové části boty. Její nadměrný zdvih ve špičce má při zatížení zkrátit zadní část obuvi a držet tak obuv pevně na noze.
Špatně se reklamuje příliš těsná nebo příliš volná obuv. Člověk by si neměl kupovat obuv bez zkoušení.

Druhy obuvi

Další velmi důležitou zásadou při výběru obuvi je volit boty podle toho, pro jaký účel mají být nošeny. Obuv určená pro celodenní nošení by měla splňovat všechny minimální zdravotní požadavky (viz. výše). U módní a společenské obuvi jsou nároky o něco menší. Uvadí se, že by měla být zdravotně nezávadná pro krátký časový úsek (cca 3 hodiny denně). Při výběru takové obuvi je vhodné, zejména u dámských bot, zkontrolovat stélku v prstové části, aby nebyla příliš tvrdá. Domácí obuv bych rozdělila na tu, ve které odpočíváme a na tu, ve které doma pracujeme. Na tu první nejsou žádné specifičtější požadavky, u té druhé by se měla dodržet aspoň úměrná výška podpatku. Specifickou sortou je obuv sportovní. Má speciální konstrukci pro určitý sport a je nevhodná na denní nošení. Dále bych zmínila tzv. obuv účelovou. Ta má chránit proti nepříznivým vlivům, jako je chlad nebo mokro, popř. před úrazem. Není určena pro běžné nošení. (např. gumáky).

Zdroj obrázku: http://slecna.info/krasa-a-styl/gumaky-nepatri-jen-do-zahrady/

Boty se také dají rozdělit podle výroby na obuv sériově vyráběnou a šitou na zakázku. Konfekční obuv z kamenných obchodů známe všichni a je nejčastější volbou. Obuv šitou na zakázku bych ještě rozčlenila na několik podskupin, a to obuv šitou konfekčním způsobem (tzn. vyberu si určitý model, dodám jen číslo své nohy a švec mi boty vyrobí, většinou ze sériově vyráběných komponent bez větších úprav), individuálně zhotovovaná obuv je šitá na míru. Na končetině se buď změří množství údajů, nebo se udělá otisk a odlitek chodidla. Většinou se během výroby zkouší. Obuv šitá na míru může být buď obyčejná nebo zdravotní. A konečně poslední rozdělení – zdravotní obuv má také více variant. Korekční obuv slouží k odstranění nebo k zabránění dalšího rozvoje onemocnění pohybového aparátu (spíše u dětí) a ortopedická obuv je určena k zakrytí vad a může být v některých případech i sériově vyráběná.

Rada na závěr

Nedílnou součástí zdravého obouvání je správně a pravidelně prováděná pedikúra. Zvláště u osob s onemocněními postihujícími dolní končetiny by měla být prováděna odborně. Např. u diabetiků může zanedbaná nebo nešetrně prováděná pedikúra vést až k nutnosti amputace části končetiny. Lékařský obor, který se zabývá péčí o chodidla se nazývá podiatrie nebo též podologie.

Použité prameny:

Vystavil

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)