Úvahy o zakázkovém šití - slovo úvodem aneb můj vývoj

1.díl - Co mne ovlivnilo, při psaní těchto článků

Dlouho jsem přemýšlela, jakým způsobem pojmout a uchopit toto téma. Přes velkou dávku enthusiasmu, pro mne bylo velmi těžké nějak začít. Musela jsem celý prvotní nápad tak nějak přehodnotit. Ačkoli moje původní předsevzetí při zakládání tohoto blogu  bylo neprezentovat svůj soukromý názor a sdělovat spíše strohé informace sesbírané ze všech stran, zjistila jsem, že ve článcích o šití oděvů budu muset vycházet více méně ze svých vlastních zážitků.

Před dlouhým časem jsem zde zveřejnila dotazník o zkušenostech se zakázkovým šitím a překvapilo mne, že výsledky svědčily spíše o celkově negativním mínění a nedůvěře k tomuto způsobu získávání šatníku. Trochu lépe jsou na tom oděvy určené ke speciálním příležitostem, ale co se týče běžného denního nošení, není šití na míru příliš populární.

Myslím si, že obor krejčí, patří mezi řemesla, kterými se v dnešní době nedá na plný úvazek uživit. Dokazují mi to i moje vyučené kamarádky, které byly nuceny díky nedostatku obživy tuto profesi buď úplně opustit nebo si aspoň začít přivydělávat jiným zaměstnáním. Vydělat na sebe pouze šitím zvládá jen pár šťastlivců. A ti mají většinou velmi specifické zakázky (např. svatební šaty).

Narodila jsem se v době, kdy ještě bylo docela samozřejmostí, že se doma šilo. Tehdy se nedalo všechno tak lehce koupit hotové v obchodech. Některé věci se sháněly velmi složitě. Měla jsem to štěstí, že moje babička byla vyučená krejčí. Přes den pracovala jako prodavačka v obchodním domě a po večerech šila oblečení pro zákaznice. Nebylo nic neobvyklého, že ji člověk uprostřed noci našel spát za šicím strojem.

Když jsem byla ještě malinká, babička se těšila, že mě bude učit šít. Bohužel mne stihla naučit jen přišít knoflík. Zemřela, když mi byly 4 roky. Přesto si ji velice živě pamatuji, dokonce i okamžiky, kdy jsem jí “asistovala” při šití. Dodnes mne překvapuje babiččina vynalézavost, např. ve shánění kvalitních materiálů, které byly i tehdy nedostatkovou záležitostí. Skupovala například vložky do spacáků (vyráběly se z bavlněného plátna) a šila z nich úžasné modely.

Další věc co mne fascinuje, je trvanlivost babiččiných výrobků. Ještě dnes mám některé halenky a šaty, které šila pro mou matku a mohu je s menšími úpravami velikosti stále nosit. I po stovkách praní drží pohromadě.

Když babička umřela, šila mi spoustu oblečení maminka. Nebyl to nějaký výkřik krejčovského umění, ale zvládala docela obstojně spichnout všelicos od dětských šatiček až po bundičku. To všechno za pomoci střihů z módních časopisů jako je Burda nebo Neue Mode.

Postupně ale maminku šití čímdál méně bavilo a měla na něj také méně a méně času, takže jsme začaly navštěvovat vyučené krejčí. Nejdříve krejčovský salon, kde v pronajatých prostorech pracovaly dvě krejčí, později maminčinu kamarádku, taktéž vyučenou krejčí, která šila zavalena zakázkami doma. Ta mi toho našila zatím asi nejvíce. Od věcí na běžné nošení, přes kostýmy na vystoupení s baletem až po futrál na housle nebo třeba šaty do tanečních. Musím říct, že všechno bylo tak kvalitně uděláno, že kdybych z toho nevyrostla, mohla bych to nosit dodnes. Ještě stále oblékám zimní kabát, který mi tato krejčí ušila před jedenácti lety a je pořád jako nový. Bohužel svou dílnu zavřela někdy v době, kdy jsem odcházela z rodného města studovat vysokou školu. Pak nějakou dobu pracovala jako prodavačka a “všude možně” a brala jen pár zakázek stálým zákaznicím. Toho času si u ní po dlouhé odmlce nechávám šít další zimní kabát a hrozně se na něj těším.

V období vysokoškolských studií jsem měla minimum finančních prostředků a pořizovala si jen velmi málo nových oděvů. Většinou jsem nakupovala v secondhandu. Jistý obrat nastal v době, kdy mě začalo zajímat dobové odívání a alternativní styly s viktoriánskými prvky (rozuměj gothic, steampunk, lolita, atd.). Takovou první záležitostí, kterou jsem nutně potřebovala, byl stahovací korzet. Po jedné špatné zkušenosti s konfekcí jsem začala hledat někoho, kdo by mi ho ušil na zakázku a pokud možno co nejlevněji. Postupem času jsem pátráním na internetu zjistila, že korzetiérek je v Česku poměrně dost, vyučené krejčí mezi nimi bychom však snadno spočítali na prstech jedné ruky. Přesto některé z jich odvádí práci na opravdu profesionální úrovni.

Od prvního korzetu, jsem se postupně dostávala k viktoriánskému oblečení a living history. V tomto odvětví mám zkušenosti především s různě zručnými samouky. Tyto zážitky mne tak trochu probudily z mých naivních představ o tom, že šité na zakázku je vždy lepší než konfekce. Začala jsem pomalu zjišťovat, že oblečení lze zhotovovat různými postupy a technologiemi a že když se různí lidé snaží dělat to samé, není to vždy to samé. K dosavadním dobrým zkušenostem se šitím na míru, přibylo i pár zkušeností špatných. Podařilo se mi párkrát pohřbít peníze v něčem, kde výsledek neodpovídal původní představě a dokonce ani konečné ceně. Mám za sebou i jednu reklamaci.

Další záležitost, která je tak trochu na půli cesty, je kategorie, kterou bych nazvala “konfekce upravená na míru”. Zkrátka vyberete si z nabízených konfekčních modelů, který chcete ušít, pošlete výrobci své míry a on vám ho ušije. Ještě se mi nikdy nestalo, že by se takový výrobek vyrovnal zakázkově šitému, ale mnohdy jak se říká: “Lepší než drátem do oka.”

Po dokončení VŠ a získání zaměstnání a stálého příjmu ve svém vystudovaném oboru jsem začala víc zvažovat, za co své těžce vydělané peníze budu utrácet. Po různých zkušenostech s různě ušitými oděvy od různých lidí mne napadlo, že když už dneska může šít skoro každý, mohu i já. Zatím jsem absolvovala základní kurz šití u vyučené krejčí. Začínala jsem prakticky od nuly. Kromě pár pokusů “na panenky” jsem nikdy dříve nešila, což bylo, jak se ukázalo, výhodou, protože jsem neměla zakořeněné žádné šicí zlozvyky, jako má řada samouků. 

Samozřejmě ale ani po dvouměsíčním kurzu, kde jsme se naučili základní krejčovské postupy, konstrukci střihu na sukni a nakonec ušili jednu sukni, nemohu říct, že umím šít. Stále se cítím více jako teoretik. Moje nově získané znalosti mi stačí k tomu, abych si sama ušila jednodušší věci, na které nekladu velké nároky. Složitější záležitosti budu stále přenechávat zkušeným krejčím. Určitě v blízké době budu pokračovat dalším kurzem a učit se kalhoty, halenky, šaty, možná jednou i sako, rozhodně ale nemám v plánu přivydělávat si šitím. Učím se spíše pro vlastní potřeby. Každopádně nějaké ty základy šití beru jako součást všeobecného vzdělání. Mít doma šicí stroj také není k zahození, byť třeba jen na drobné úpravy a opravy oděvů.

Od té doby, co taky trochu šiji, se mi ale velmi zkomplikovala situace při nakupování oblečení v obchodech. Už dříve jsem řešila kvalitu konfekčního oblečení a co se dalo raději koupila z druhé ruky. Teď ještě mnohem více kontroluji materiály, švy, přemýšlím nad střihy, takže se mi podaří málokdy si něco vybrat.

Závěrem bych shrnula, že tak jako existuje kvalitnější a méně kvalitní konfekce, můžeme se setkat i s různou jakostí zakázkového šití. V mých dalších, řekněme, úvahách bych se chtěla zaměřit na to, jaké obory se v dnešní době zabývají šitím a jaký je mezi nimi rozdíl, co by měl ovládat dobrý krejčí, na výhody a nevýhody zakázkově šitých oděvů oproti konfekčním výrobkům a sestavit jakýsi návod, jak postupovat při výběru krejčí a pro ty, co si nikdy nedávali nic šít i napsat něco o tom, co to zhruba obnáší.