Medicína v dnešní době zaznamenává velké pokroky
v diagnostice i terapii. Dokáže spoustu dříve smrtelných chorob rozpoznat
včas a úspěšně léčit. Díky zdravotnické péči a lepším hygienickým podmínkám se
výrazně prodloužila délka lidského života. V České republice se muži
dožívají v průměru 72 let, ženy 79 let. Zatímco v minulých stoletích
se hojně umíralo především na infekce, dnes se díky účinným antibiotikům a
očkování pořadí hlavních příčin úmrtí dramaticky změnilo. Celkově jsou na
prvním místě kardiovaskulární onemocnění, hned za nimi onemocnění nádorová, na
třetím místě jsou cévní mozkové příhody a na místě čtvrtém úrazy.
Z toho plyne, že je u nás stále více starých
a nemocných lidí, což není zrovna optimistická informace. Péče o chronicky
nemocného člověka je velmi psychicky i finančně náročná. I lidé se
zdravotnickým vzděláním naráží na spoustu problémů ve chvíli, kdy se mají
postarat o vlastní nemocné rodiče. Přece jen sledovat utrpení člověka, který nám
dříve byl oporou i autoritou a s láskou a laskavostí nás provázel naším
dětstvím - to je opravdu kruté. Velká část dlouhodobě nemocných na tom bývá
docela zle. Často jsou trvale upoutáni na lůžko a neobejdou se bez pomoci
druhých ani při základních hygienických úkonech.
Ne každý zvládne starat se o nemohoucího člověka. Někdy je
dokonce potřeba, aby se jeden člen rodiny vzdal svého zaměstnání a zůstal
s nemocným doma. Pak může v domácnosti vládnout tíživá atmosféra a
finanční problémy. A hlavami všech zúčastněných se začínají honit otázky, zda
je to opravdu to nejlepší, co mohou svému blízkému poskytnout.
Zařízení pečujících o
seniory, o dlouhodobě nemocné a o umírající je v naší zemi stále ještě
nedostatek a nedostatečná je také informovanost laické veřejnosti v tomto
směru. Zatímco potřeba kvalitní hospicové péče stále narůstá, v politice a
v médiích se raději skloňuje ve všech pádech slovo eutanazie. Společnost
není vychovávána k tomu, aby řešila tyto problémy. Bavit se o smrti či
umírání je téměř tabu. Mladí lidé jsou více orientováni na kariéru, na výkon a
na úspěch. Otázkami zdraví se většinou nezabývají, dokud se jich samotných
přímo netýkají.
Druhy léčby
Existuje několik druhů léčby. Léčba, která se snaží
odstranit příčinu onemocnění, se nazývá kauzální. Vedle ní stojí léčba
symptomatická, která by měla zmírnit nebo odstranit příznaky onemocnění, jako
jsou například bolest, horečka, poruchy spánku, trávicí obtíže…Kurativní léčba
zahrnuje postupy, které vedou k vyléčení nemoci. Pak existuje ještě jeden
neméně důležitý druh léčby, na který se často zapomíná – paliativní léčba. Ta
by se měla uplatnit ve chvíli, kdy už nemocnému nejde zachránit ani výrazně
prodloužit život, zkrátka když už nemocnému nelze poskytnout nic, co by
ovlivnilo příčinu jeho choroby a její průběh. Paliativní léčba pomáhá zmírnit
utrpení nemocného. Je to snaha minimalizovat příznaky onemocnění a učinit je
snesitelnějšími. Považuje se za velmi neetické prodlužovat uměle život člověku
v terminálním stádiu onemocnění. V tomto okamžiku už se pouze tlumí
bolesti a podnikají se kroky pro zkvalitnění posledních dnů nemocného. Veškeré
zákroky, které se provádí, slouží jen ke zmírnění obtíží. Zkrátka jde o to, aby
člověk ve svých posledních chvílích trpěl, pokud možno, co nejméně. Je známo, že
většina lidí se nebojí smrti samotné, ale procesu umírání.
O paliativní léčbě pojednává Doporučenípředstavenstva ČLK č. 1/2010.
Hospicová péče
Hospicová péče je specifická forma paliativní péče, která je
propojena i se službami sociálními. Zohledňuje bio-psycho-spirito-sociální
potřeby nemocného.
Existují tři základní druhy hospicové péče, a to domácí,
lůžková a stacionář. Domácí hospicová péče je pro nemocného ideální. Není
vytržen ze známého prostředí a zůstává v kruhu rodinném. Příbuzní o něj
pečují za pomoci kvalifikovaných pracovníků. Ale jak už jsem psala výše, není
to řešení vhodné pro každého. Stacionář je zařízení, kam pacient ráno přijde a
odpoledne nebo večer odchází zase domů. Hospic jako lůžkové zařízení se
uplatňuje ve chvíli, kdy jiné formy péče už nejsou pro nemocného dostačující.
Klienty hospiců bývají nejčastěji lidé v terminálním stádiu
onemocnění, pro které se už nedá více udělat. Nejsou to jen senioři. Mohou být i mladší. Většina z nich má onkologické onemocnění, docela typické jsou i jiné diagnózy, jako třeba roztroušená skleróza nebo amyotrofická laterární skleróza, kardiovaskulární onemocnění, cévní mozková příhoda. Do hospice
přichází strávit poslední dny svého života. Personál hospice se jim plně věnuje
nejen po stránce ošetřovatelské péče, ale i v rovině lidské. Jde o to
pomoci nemocnému i psychicky, aby si vyřešil vše, co mu leží na srdci, aby nebyl
osamocen, aby se netrápil a nezoufal si. Někdy se v souvislosti s tím
používá termín důstojné umírání. Pokud jsou potřeby nemocného uspokojovány po
všech stránkách, nežádá o předčasné ukončení svého života. Nevím o pracovníkovi
hospice, který se setkal s prosbou o eutanázii.
Hospice poskytují i tzv. respitní péči (respite – uvolnit,
ulehčit). Většinou se jedná o odlehčení v péči o nemocné, o které se
stará dlouhodobě rodina. Je to vlastně taková forma duševní hygieny pro pečující osobu, která, když už je
psychicky vyčerpaná, umístí nemocného na pár dnů do hospice, aby si odpočinula
a načerpala nové síly. Pak si ho třeba za 14 dnů vezme zase domů a stará se o
něj dále.
Začátky hospicové péče
Jedná se o poměrně novou záležitost. Opravdový rozvoj
hospiců nastal až ve 20.stol. Prvním zařízením takového typu byl St. Joseph´s
Hospice v Hackney v Londýně. Slovo hospic pochází z latinského
hospitium (pohostinství, přátelské přijetí, hostinec). Čeština je zřejmě
přejala z německého hospitz (noclehárna spravovaná církví).
Hodně hospiců začalo vznikat po druhé světové válce. První
hospic moderního typu byl St. Christopher´s, který byl postaven r. 1969
v Londýně. Zřídila ho mladá zdravotní sestra, později lékařka, Cecilly
Saundersová. Důležité bylo zařazení dobrovolníků do hospicové péče. Saundersová
se také věnovala výzkumu bolesti, který se později rozšířil i do dalších zemí.
Myšlenka hospicové péče se brzy rozšířila i do USA a do
Kanady. V roce 1974 byl založen hospic v New Haven v Americe.
Díky finančním obtížím se zde uplatňovala i pomoc dobrovolníků a ambulantní
péče, která má v Severní Americe tradici dodnes.
Do Francie přinesla myšlenku hospiců v r. 1973 skupinka
mediků. Byla zde podniknuta spousta kroků pro zlepšení paliativní péče. Termín
hospic se ale ve Francii nepoužívá. Jsou to zkrátka zařízení pro chudé staré
lidi.
V Německu se hospicové hnutí začalo vyvíjet začátkem 80.
let. Nejdříve to probíhalo neoficiálně prostřednictvím katolických kněží, potom
od r. 1991 byl umožněn plný rozvoj hospicové péče.
Postupně došlo k integraci hospicové péče do veřejného
zdravotnictví. Vyvíjí se i paliativní medicína. Nyní je ve světe okolo 2000
hospiců, z toho jen 150 v Anglii.
V 90. letech se začalo hospicové hnutí vyvíjet i u nás.
Vzniklo občanské sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového
hnutí. Jedny z prvních pokusů o paliativní péči probíhaly v nemocnici
TRN v Babicích nad Svitavou od r. 1992. S myšlenkou zřízení lůžkového
hospice v České republice přišla mezi prvními MUDr. Marie Opatrná. Měl se
nacházet v budově bývalé gynekologie v Praze v Rooseveltově ulici. Bohužel díky
řadě překážek nebyl nikdy otevřen.
První český hospic byl postaven v Červeném Kostelci a
velkou měrou se o to zasloužila MUDr. Marie Svatošová. Hospic Sv. Anežky české
přijímá pacienty od r. 1996.
Od roku 1998 postupně vznikají další hospice. Jmenuji
například Hospic Štrasburk v Praze, Hospic sv. Lazara v Plzni, Hospic
sv. Alžběty v Brně, Hospic sv. Josefa v Rajhradě (1999), Hospic na
Sv. Kopečku v Olomouci (2002). V r. 1998 bylo založeno také Sdružení
poskytovatelů hospicové péče v ČR. Nyní je v ČR 14 lůžkových hospiců.
Většinou se na jejich zřízení podílí diecézní charita. Není ale podmínkou, že klienti
musí být věřící. Do hospicu může jít každý, kdo splní podmínky pro umístění do
takového zařízení, a to bez ohledu na věk, pohlaví, náboženství či etnikum.
Jak to v hospici vypadá?
V hospici by správně měly být jednolůžkové pokoje
s vlastní koupelnou. Ukázalo se totiž, že přítomnost spolubydlícího není
v případě umírání dobrá. Každý pokoj má přistýlku, na které
mohou kdykoliv přespat příbuzní nemocného za nějaký symbolický poplatek. Hospic
by také měl být bezbariérový, aby se i špatně pohybliví klienti mohli občas
dostat kupříkladu na terasu. Prostředí by mělo být příjemné a ne tak neosobní
jako v nemocnici.
Den v hospici probíhá jinak než v nemocnici.
Klienti nejsou brzy ráno buzeni kvůli odběrům, apod. Jejich den začíná až
snídaní kolem osmé hodiny ranní. V hospici se nedělají každodenní odběry a
vyšetření. Jen občas ta nejnutnější. I zákroků se provádí naprosté minimum
(např. punkce ascitu).
Dnes už se ví, že není dobré podávat lidem
v terminálním stádiu onemocnění mnoho infúzních roztoků a parenterální výživy. Nemají
z toho už žádný užitek, spíše naopak. Proto není typické, že by v hospici nemocnému kapala zbytečně jedna infúze za druhou.
O klienty se starají především zdravotní sestry a
ošetřovatelky. Lékaři zde jsou většinou jen přes den, a potom drží službu na
telefonu. Velká část lékařů má v hospici pouze částečný úvazek. Není to
zrovna ideální situace, protože podle statistik se během týdne v takovém
zařízení obmění až třetina klientů a lékař, který tam není každý den, se musí
umět hodně rychle zorientovat v situaci. Věřím ale, že bude přibývat hospicových lékařů na plný úvazek. Paliativní medicína je dnes už samostatným atestačním oborem.
V každém hospici je také sociální pracovník.
V odpoledních hodinách přichází do hospice dobrovolníci z řad
studentů a laiků, kteří nemocným dělají společnost. Každý hospic se snaží svým
klientům poslední chvíle nějak zpříjemnit. Bývá zde hudební místnost, terasa,
zimní zahrada, kaple. Konají se zde různé akce a posezení. Zkrátka nemocným se
zde věnují ve všech směrech.
Takovým specifikem hospice je pietní místnost, kde se mohou
pozůstalí se svým zesnulým příbuzným rozloučit. Mnohdy se na ně čeká, než se
zavolá pohřební služba, aby mrtvého odvezla.
Každý hospic má i pokoj pro ubytování stážistů, kteří se tam
chtějí na pár dnů přijet podívat a třeba i pomoci.
Zaměstnanci hospiců bývají vystaveni velké psychické zátěži a
dříve byl pro ně typický tzv. syndrom vyhoření. Tomu se dnes předchází
vzděláváním a důslednou duševní hygienou.
Hospicová péče má rozhodně smysl. Umírání v nemocnici je
naprosto jiné než v hospici. Vždyť donedávna byly v českém zdravotnictví
docela běžné šestilůžkové pokoje. Nemocniční personál nemá tolik času věnovat
se každému individuálně a dobrovolníci zde nejsou běžní.
O hospicovém hnutí velmi pěkně hovoří MUDr. Svatošová ve
svých třech přednáškách, které najdete na youtube.
Použité prameny:
Žádné komentáře:
Okomentovat