Medicínské právo a nová zdravotnická legislativa

Poslední dobou se hodně mluví o tom, že přibývá soudních sporů ve zdravotnictví. Zatím na tom nejsme ještě tak zle, jako některé jiné země, ale žalob bude přibývat a budou se zvyšovat také částky vysouzené pacienty. Kupodivu se nejedná vždy o zanedbanou péči nebo poškození zdraví. Přibývá žalob pro psychickou újmu a porušení ochrany osobnosti. A bude ještě hůř, protože se chystá nový Občanský zákoník který nabude platnosti v roce 2014 a bude mnohem přísnější než ten současný.

Zdravotníci si bohužel za spoustu žalob mohou sami díky své neznalosti. Je to částečně problém vzdělávacího systému. Medicínské právo se neučí na všech lékařských fakultách v dostačující podobě a studenti medicíny nejsou během studia moc dobře připravováni na určité situace z praxe. Stále roste počet případů, kdy sice byl při diagnostice a léčbě pacienta dodržen správný postup lege artis, ale přesto došlo k žalobě, protože lékař zanedbal něco jiného – komunikaci s pacientem.

Bohužel se nejedná o žádné malé částky a postupně ubývá právníků, kteří jsou ochotní zastupovat zdravotníky. Přibývá spíše těch, kteří jsou na straně pacientů, protože tam je to lukrativnější. Někteří právníci dokonce své klienty aktivně vyhledávají. Možná časem bude nutné, aby měl každý lékař pojištění a více se podílel na náhradě škody, kterou  způsobil zařízení, kde pracuje. Dnes po něm zaměstnavatel může požadovat jen 4,5 násobek jeho platu, což není zrovna moc, když vezmeme v úvahu, že se většinou soudí o sumy začínající na milionu.

Není to tak dávno, co v českém zdravotnictví převládal tzv. paternalistický přístup, kdy vlastně téměř o všem rozhodoval lékař. Pacienti nebyli tolik informováni jako dnes a neměli tolik možností o sobě rozhodovat. Na prvním místě byl prospěch pacienta. Na jeho vůli a přání už se takový ohled nebral.

To se postupně začalo měnit. V roce 2001 Česká republika podepsala Úmluvu o lidských právech a biomedicíně – 96/2001 Sb., m.s., která uvádí jako obecné pravidlo, že zdravotnický zákrok lze provést pouze poté, co k němu pacient udělil svobodný a informovaný souhlas. Základním heslem tedy je: ,,Non salus, sed voluntas aegroti suprema lex”(Nikoliv prospěch, ale vůle nemocného je -pro lékaře- nejvyšším příkazem.)

To znamenalo docela velké změny ve prospěch přání pacienta. Jenže, jak je tomu u nás zvykem, velká část starší generace zdravotníků vůbec nepochopila, o čem to je a vyložila si to tak trochu po svém. Začala velká honba za podepisováním informovaných souhlasů, jejichž podstatu spousta zdravotníků nechápe dodnes. Jenže informovaný souhlas ve skutečnosti není jen podepsaný papír, který se musí založit do dokumentace, ale hlavní je informování a poučení pacienta, a to si musí všichni zdravotníci postupně uvědomit, jinak je čekají jen problémy.

V dubnu 2012 dojde k jedné velké a dlouho očekávané změně. Zákon č.20/1966 Sb. O péči o zdraví lidu bude nahrazen třemi novými zákony, a to Zákonem  o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování -  č. 372/2011 Sb., Zákonem o specifických zdravotních službách  - č. 373/2011 Sb. a Zákonem o zdravotnické záchranné službě- č.374/2011 Sb. Začnou platit 1.4.2012. Pořád se v nich dají najít pozůstatky tradičního českého přístupu  k pacientům, ale i tak je to ohromný pokrok. Některé části ještě určitě doznají změn, třeba ta o poskytování zdravotnické péče dětem. Zatím se tam píše, že je vždy potřeba souhlasu obou rodičů, což si v praxi nedovedu dost dobře představit. Nebere se totiž vůbec ohled na to, jestli spolu rodiče žijí, jestli nejsou rozvedení, jestli není jeden v zahraničí, apod.

Pochopit tyhle zákony není zrovna jednoduché. Neobsahují jedno schéma, podle kterého by se postupovalo ve všech případech. Je potřeba znát pravidla pro určité specifické situace. S tím bude určitě velká část zdravotníků bojovat, ale v budoucnu se chystají školení medicínského práva i pro lékaře, kteří už jsou delší dobu v praxi, takže věřím, že se vše v dobré obrátí.

V tomto článku bych se chtěla pokusit přiblížit veřejnosti pár důležitých pojmů, jako je už dříve zmíněný informovaný souhlas, zástupný souhlas, negativní reverz, dříve vyslovená přání ad.  Zdrojem a inspirací mi byla přednáška medicínského práva na lékařské fakultě. Začnu jednou krásnou větou:

Diagnóza není více než právo …

… právo pacienta nebýt léčen je silnější než povinnost lékaře léčit …
                                                                                 

                                                                                  (nález ÚS sp.zn.IV. 639/2000)

Informovaný souhlas

Zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li zákon jinak.

O tom, že informovaný souhlas není jen podepsaný papír svědčí jeden příklad z praxe, kdy sice informovaný souhlas byl podepsán a vše proběhlo lege artis, ale přesto byla podána žaloba. Pacient si stěžoval, že před podpisem informovaného souhlasu nebyl dostatečně poučen. V takových případech se k soudu volají svědci. Bývá to buď zdravotnický personál nebo mnohem raději a častěji pacienti, kteří byli na daném pracovišti léčeni ve stejném časovém horizontu. V tomto případě všichni svědci svorně vypověděli, že jich sedělo pět na chodbě, přišla tam sestřička, rozdala jim informované souhlasy a odešla se slovy, že za deset minut se vrátí a chce to mít podepsáno. Takhle se to dělat nemá a zdravotnické zařízení soud samozřejmě prohrálo.

Informovaný souhlas je především poučení pacienta a musí obsahovat určité náležitosti. Pacient musí vědět, s čím souhlasí a co to pro něj znamená. Informovaný souhlas může mít tři formy, a to formu ústní, konkludentní a písemnou. Forma ústní je asi jasná. Zdravotník pacientovi vysvětlí, jaký zákrok bude dělat a co to obnáší a pacient s tím souhlasí. Konkludentní (mlčky udělený) souhlas znamená, že pacient se zákrokem souhlasí, ale dá to najevo jinak než slovy, třeba pokýve hlavou, neuteče z ordinace, natáhne ruku k odběru krve, apod. Písemný souhlas se u nás týká hlavně větších zákroků a operací. Informovat by se mělo u všech výkonů, i u těch malých. Byl třeba případ, kdy mladá žena podala žalobu za to, že jí před odběrem krve nikdo neřekl, že potom může mít modřinu. Měla tři týdny se vstřebávající hematom, který jí znemožnil dělat castingy a cítila to jako psychickou újmu. I před odběrem krve je nutno pacienta slovně poučit, říct mu jak se zákrok dělá, popř. proč je nutný a  jaká má rizika, např. že to může bolet, že se může udělat modřina, atd. Tyto informace má ze zásady říkat ten, kdo výkon provádí. Takže u odběru krve sestra. Naopak není přípustné, aby sestra informovala o zákrocích, které dělá lékař, ani kdyby to uměla vysvětlit lépe než on. (třeba kolonoskopie). I ústní souhlas je dobré zaznamenat do dokumentace, např. slovy „pacient je poučen a souhlasí.“

Informovaný souhlas musí obsahovat určité náležitosti, a to informace o příčině a původu nemoci (stadium, předpokládaný vývoj), dále musí být popsány: účel, povaha, předpokládaný přínos, možné důsledky a rizika zvolené léčby, jiné možnosti poskytnutí zdravotních služeb, další potřebná léčba, omezení a doporučení ve způsobu života.

Vše musí být vysvětleno, popř. napsáno tak, aby tomu pacient rozuměl. Je potřeba vyhýbat se odborným názvům a upravit výklad podle intelektových schopností pacienta. Není od věci zeptat se, jestli všemu rozumí. Některá pracoviště mají informované souhlasy předtištěny a lékař je potom s pacientem jenom projde, popř. do nich něco doplní. Někde je dokonce zvykem kreslit obrázky a vysvětlovat názorně provedení zákroku.

Nutnost, aby pacient vše dobře chápal demonstruje případ, který se nedávno stal na jedné gynekologické klinice. Pacientka měla jít na hysterektomii (odstranění dělohy). Poté, co s ní bylo vše probráno a vysvětleno, podepsala informovaný souhlas, ve kterém se zákrokem souhlasila a souhlasila také s tím, že jí budou odebrány vaječníky, pokud se během zákroku zjistí, že jsou patologického stavu. Zákrok proběhl dobře. Vaječníky lékaři odebrali, protože zjistili, že jsou na nich cysty, no a za pár týdnů přišla žaloba. Pacientka cítila psychickou újmu, že jí odebrali vaječníky, protože cysty nepovažovala za patologický stav. Myslela si, že patologie je pouze něco, co ji bezprostředně ohrožuje na životě. Cysty samozřejmě patologickým stavem jsou, ale byla to chyba na straně zdravotnického zařízení, že pacientce nedokázalo dostatečně vysvětlit, co se rozumí pojmem patologický. V informovaném souhlasu mělo být přesně vyjmenováno,  při kterých patologiích budou vaječníky odebrány.

Poskytovatel zdravotních služeb je tedy povinen zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách. O podané informaci se provede zápis do zdravotnické dokumentace. Mezi podáním informace a provedením výkonu nesmí uplynout doba delší než 30 dnů. Jinak musí informovaný souhlas proběhnout znovu.

Pacient má možnost vzdát se podání informace o zdravotním stavu, možnost určit si osoby k přijetí informací případně i rozhodování za pacienta, možnost vyslovit zákaz o podávání informací o zdravotním stavu. Souhlas se pokládá za informovaný také v případě, že se pacient podání informace vzdal.

Pacient může při přijetí do péče určit osoby k přijetí informací o jeho zdravotním stavu a současně může určit, zda tyto osoby mohou vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb. Záznam o vyjádření pacienta je také součástí zdravotnické dokumentace.

Informovaný souhlas má být kvalifikovaný, srozumitelný a svobodný. Vyžaduje se jen od pacientů, kteří jsou k tomu způsobilí. To znamená, že jim to umožňuje jejich duševní stav, nejsou ve stresu, pod vlivem léků, nemají poruchu vědomí…

Například v není vhodné dávat podepsat informovaný souhlas pro provedení císařského řezu ženě, která začala rodit spontánně a nastala u ní komplikace. Je to stresová situace a  jde o čas. V takové chvíli nemá cenu zdržovat se pročítáním několikastránkového informovaného souhlasu a vysvětlováním možných komplikací zákroku. Je jisté, že se to nestihne všechno probrat a žena v tom stresu podepíše cokoliv. Aby se lékař vyhnul možné žalobě, měl by tuto situaci vyhodnotit jako případ krajní nouze a jednat bez souhlasu.

Zástupný souhlas

Pacient má možnost předem určit osoby, které budou rozhodovat za něj, pokud jeho zdravotní stav bude takový, že nebude moci sám vyslovit souhlas.

V takových případech se potom postupuje podle určité hierarchie. Nejdříve se kontaktují osoby určené pacientem, pokud se to nezdaří nebo pacient nikoho neurčil, kontaktuje se manžel nebo registrovaný partner, potom rodiče pacienta, dále jiné osoby blízké způsobilé k právním úkonům.

V praxi tedy lékař, když potřebuje souhlas volá nejdříve osobě, kterou určil pacient, například jeho družce. Ta je třeba v metru a několikrát se jí nepodaří dovolat. Pak se volá manželce, se kterou je pacient zrovna v rozvodovém řízení, pak se volá rodičům, se kterými se pacient léta neviděl…zkrátka je to složité. Pacient ale může zakázat podávání informací rodině.

Dříve vyslovená přání

Někdy pacient nesouhlasí s tím, aby mu byly prováděny určité zákroky. Například nechce, aby byl resuscitován nebo napojen na ventilátor, aby se určitým způsobem pokračovalo v léčbě jeho onemocnění, až bude ve stavu, kdy o tom nebude moct rozhodovat, apod. Má tedy možnost sepsat dříve vyslovené přání. Není to záležitost jednoduchá. Je potřeba zajít za svým praktickým lékařem a nechat si napsat písemné poučení, kde je vysvětleno, co pro pacienta znamená, když mu daný zákrok nebude proveden. Předem vyslovené přání musí mít vždy písemnou formu a úředně ověřený podpis. Platí pouhých 5 let. Je to docela nová věc a myslím si, že to bude přinášet spoustu rozporů. Praktickým lékařům se moc nelíbí, že musí sepisovat ta poučení. Někteří z nich argumentují tím, se k tomu necítí být ve všech případech zcela kvalifikovaní. Také je problém v tom, že to má platnost jen pět let. Takže když pacient po čtyřech letech upadne do bezvědomí a nestihne předem vyslovené přání obnovit, tak ho lékař stejně musí začít léčit podle doporučených postupů. Dalším problémem jsou situace krajní nouze. Když někdo bude mít na ulici zástavu srdce, tak ho záchranná služba začne hned resuscitovat. Nikdo nebude prohledávat kapsy a hledat notářem ověřený papír. Pokud se zjistí později, že pacient má dříve vyslovené přání nebýt resuscitován, tak pokud dojde na oddělení k druhé zástavě, tak už resuscitován nebude. Pokud by přerušení započatých úkonů vedlo k aktivnímu způsobení smrti, nelze dříve vyslovené přání respektovat. Dost problematické je třeba odpojení od ventilátoru. Pokud je na něj člověk jednou připojen a zemřel by bez něj, nedá se od něj už odpojit. V zahraničí to jde, ale v České republice se toto považuje za eutanázii. Takže pokud máte předem vyslovené přání nebýt připojeni na ventilátor a někdo vás připojil dřív, než se to dozvěděl, máte smůlu. Na přání nepřipojit na ventilátor jde, ale odpojit od něj už ne. Česko je také jednou z mála zemí, kde není možnost bilanční sebevraždy. U nás je člověk, který je dlouhodobě nevyléčitelně nemocný, má toho plné zuby, ví, co dělá a chce se zabít považován za psychicky nemocného a je potom léčen na psychiatrii.

Dříve vyslovené přání není třeba respektovat, pokud došlo k takovému vývoji medicíny, že lze důvodně předpokládat souhlas pacienta. Nelze respektovat nabádání k aktivnímu způsobení smrti. Dříve vyslovené přání také nesmí ohrozit jiné osoby. Dříve vyslovené přání nelze uplatnit u nezletilých osob a pacientů zbavených způsobilosti k právním úkonům! Ani rodič nemůže sepsat dříve vyslovené přání pro své dítě.

NELZE PŘIPUSTIT, ABY RODIČE PŘIJÍMALI ŠKODLIVÁ ROZHODNUTÍ PRO ZDRAVÍ nebo ROZVOJ  DÍTĚTE!

(nález ÚS sp.zn.III 459/03)

Dost propracovaný systém dříve vyslovených přání mají Svědci Jehovovi, kteří odmítají přijímat transfúze krve. Je to docela problematické, třeba když těhotná žena silně krvácí a potřebuje transfúzi. Dokud se dítě nenarodí, rozhoduje za něj matka a její přání se musí respektovat. Za novorozence v krajní nouzi jednají zdravotníci. Stejně tak, pokud matka díky odmítnutí zákroku zemře a dítě se podaří vybavit živé.

Negativní reverz

Způsobilý pacient má právo odmítnutí péče bez udání důvodu. Pacientovi, kterému byla podána informace o zdravotním stavu nebo se podání informace vzdal a který odmítá vyslovit souhlas s poskytnutím zdravotních služeb, nejde-li o případ, kdy lze zdravotní služby poskytnout bez souhlasu, je opakovaně podána informace o jeho zdravotním stavu v rozsahu a způsobem, ze kterého je zřejmé, že neposkytnutí zdravotních služeb může vážně poškodit jeho zdraví nebo ohrozit život. Jestliže pacient i nadále odmítá vyslovit souhlas, učiní o tom písemné prohlášení (revers).

Důležitá je podmínka, že pacient musí být způsobilý. Byl případ, kdy lékařka vyšetřovala na ambulanci opilého bezdomovce. Odmítal si nechat udělat vyšetření, tak mu paní doktorka dala podepsat negativní reverz. Udělala ale velmi zásadní chybu, že do dokumentace uvedla, že byl cítit alkoholem. Tenhle pán před branami nemocnice zemřel a paní doktorce byla na 5 let pozastavena činnost. Správně pacientovi neměla nic dávat podepisovat a v případě, že by odešel bez vyšetření, měla volat policii.

Jiný případ byl, že lékař vyšetřoval mladého muže trpícího bolestmi hlavy. Ptal se ho, kdy mu ty bolesti začaly a pacient odpověděl, že u lesa. Lékař si poznačil do dokumentace, že pacient občas odpovídá nepřiléhavě. Muž nesouhlasil s CT vyšetřením a lékař mu nechal podepsat negativní reverz. Mladík za pár dnů zemřel na nádor mozku. Lékař byl žalován a prohrál díky tomu, že věta, že pacient někdy neodpoví přiléhavě, vyjádřila pochybnost o způsobilosti pacienta a lékař mu přesto dal podepsat reverz.

V případě, že pacient je v situaci, že reverz nemůže podepsat (například neudrží tužku v ruce, apod.), může uplatnit institut svědka. To bývá většinou nějaký zdravotnický pracovník, který je vázán povinností mlčenlivosti, popř. nějaká osoba, kterou si pacient určil. Ta je také poučena a podepíše reverz za pacienta.

Pokud je pacient způsobilý podepsat negativní reverz, zákrok slovně odmítne, ale nepodepíše papír a odejde, udělá to za něj svědek – většinou zdravotník.

Pak jsou tu ještě případy svévolného opuštění zdravotnického zařízení, kdy třeba pacient ráno před plánovaným zákrokem zmizí. Pokud se jedná o případ, kdy neprovedení zákroku pacienta ohrožuje na životě a na zdraví, oznámí se to rodině nebo osobám určeným a policii. Ti se pacienta pokusí přivést zpět.

Nezletilé osoby

Je nutný souhlas obou rodičů, a to k poskytnutí zdravotních služeb, které mohou podstatným způsobem negativně ovlivnit další zdravotní stav pacienta nebo kvalitu jeho života. K poskytnutí ostatních zdravotních služeb je nutný souhlas alespoň jednoho z rodičů.

 Vždy je třeba zjistit názor nezletilého pacienta, který je s ohledem na svůj věk schopen vnímat situaci a vyjadřovat se. Vyjádřený názor se zaznamená do zdravotnické dokumentace.

Pokud je názor pacienta na poskytnutí zdravotních služeb  je v rozporu s názorem jeho zákonného zástupce, musí se to do 24h. nahlásit soudu a ten ustanoví kolizního opatrovníka, který o tom rozhodne.

To je zajímavé. Vezněme si třeba hypotetickou situaci, kdy rodiče dají souhlas s operací a náctiletý pacient prohlásí, že tu operaci nechce. Potom se to zdržuje přes soud a ustanovený opatrovník, potom stejně asi většinou souhlas dá.

Kolizní opatrovník se ustanovuje také pokud nelze získat souhlas obou rodičů k poskytnutí zdravotních služeb, (které mohou podstatným způsobem negativně ovlivnit další zdravotní stav pacienta nebo kvalitu jeho života).

Nezletilému pacientovi, který dovršil 15 let věku, lze zdravotní služby poskytované registrujícím poskytovatelem poskytovat bez zjišťování souhlasu zákonného zástupce, pokud zákonný zástupce s takovým postupem vyjádří písemný souhlas, který může podmínit následným informováním o poskytnutých zdravotních službách. Registrujícím poskytovatelem se rozumí např. praktický lékař, gynekolog nebo zubař.

I u nezletilého je možný zástupný souhlas, ale oba rodiče se musí shodnout na tom, koho si vyberou.

Například pokud s dítětem přijde k lékaři babička a není rodiči určena, jako zastupující osoba, tak by je lékař správně neměl přijmout. Výjimkou je, pokud se jedná o akutní stav, což může být u malého dítěte třeba i horečka.

U nezletilých existují i různé výjimky. Např. šestnáctiletá dívka v ČR může podstoupit miniinterrupci bez souhlasu a vědomí rodičů.

Práva zdravotnického pracovníka

Výhrada svědomí

Zdravotnický pracovník může odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi v případě, že by jejich poskytnutí odporovalo jeho svědomí nebo náboženskému vyznání.

Takže například gynekolog může odmítnout provádět umělé potraty. Plastický chirurg může odmítnout provádět změnu pohlaví u transsexuálů, apod. Akorát se mi nepodařilo zjistit, jak je to v těchto případech s atestační přípravou. K tomu, aby lékař získal atestaci, musí mít splněn určitý počet výkonů. Jestli může atestaci z daného oboru získat i v případě, že na některý zákrok uplatňuje výhradu svědomí, jsem nezjistila.

Odmítnutí přijetí pacienta do péče

Lékař může pacienta odmítnout jen v několika případech, a to když dojde k překročení únosného pracovního zatížení, z provozních důvodů (např. maluje se), z důvodů nedostatečného  personálního zabezpečení, z důvodů nedostatečného technického a věcného vybavení, z důvodu neúměrné vzdálenosti vhledem k výkonu, návštěvní služby nebo protože pacient není pojištěncem smluvní zdravotní pojišťovny.

Ukončení péče o pacienta

Péči může lékař ukončit, když pacient vysloví nesouhlas s poskytováním veškerých zdravotních služeb, když pacient úmyslně a soustavně nedodržuje navržený individuální léčebný postup a když pacient přestal poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb. Takže od pacienta se vyžaduje spolupráce. Od lékaře by bylo celkem vhodné napsat pacientovi, proč mu ukončil péči a také to oznámit včas pojišťovně, aby dále nepobíral kapitační platbu :)

Zdravotní péče bez souhlasu pacienta

Pacient může být hospitalizován bez souhlasu, pokud jde o ochranné léčení a vyšetření zdravotního stavu, o ochranu veřejného zdraví, o duševní poruchu nebo o krajní nouzi.

Pokud pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak.

Poskytování zdravotních služeb bez souhlasu pacienta se týká pouze neodkladné péče, kdy zdravotní stav neumožňuje pacientovi souhlas vyslovit. Nejsou tím ale dotčena dříve vyslovená přání.

Omezovací prostředky (kurty, klecové lůžko…) mohou být použity, jen pokud pacient někoho bezprostředně ohrožuje. To je potřeba do 24h. hlásit soudu, kde se zahájí detenční řízení.

K tomuto tématu uvedu z praxe jen jeden příklad, kdy rodiče ne zrovna plánovaně porodili doma a volali záchranáře, aby jim pomohli přestříhnout pupeční šňůru. Odmítali poté ale převoz do nemocnice. Volala se k tomu policie a k převozu nakonec došlo. Bylo za to podáno trestní oznámení a zdravotníci to chtěli uhrát na uplatnění jednání v krajní nouzi. Neprošlo to, protože do dokumentace napsali, že dítě je růžové, v pořádku, agar 10. Nejednalo se tedy o krajní nouzi a nebyl důvod k převozu. Zaplatili 100000Kč.

Dalším právem zdravotníka je neposkytnout péči, pokud je tím ohrožen na zdraví. Nikdo není povinen nasazovat svůj život pro záchranu člověka z hořící budovy nebo skočit pro tonoucího, pokud sám není dobrý plavec. Často diskutovány jsou infekce. Dnes už není povinnost poskytovat při první pomoci dýchání z plic do plic. Stačí srdeční masáž. Lékař může neposkytnout péči pacientovi, o kterém ví, že má infekční onemocnění. Lékař má právo být informován o infekčním onemocnění svého pacienta. Chirurg je ale povinen operovat i HIV pozitivní pacienty. Odběr na vyšetření HIV bez souhlasu pacienta se může provést jen ve třech případech: u těhotných žen, při podezření na sexuálně přenosné onemocnění a při bezvědomí pacienta, pokud je to nutné pro diferenciální diagnostiku.

Lege artis

Jedná se o závazné postupy, které jsou definovány obecně závaznými právními předpisy. Jsou regulovány doporučeními  odborných společností ČLS JEP, standardy postupů při léčbě jednotlivých chorob (mezinárodní, národní), metodickými pokyny a doporučeními MZd. Lékař si zkrátka nemůže diagnostikovat a léčit, jak ho zrovna napadne. Musí se řídit předem danými pravidly, která se navíc docela často mění. Skoro každý rok vychází nová guidelines (doporučení) k diagnostice a léčbě toho či onoho onemocnění. Pacient má právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni. Náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.

Lékař je tedy povinen vzdělávat se a vědět o tom, jaký postup je zrovna aktuálně považován za nejlepší a ten pacientovi doporučit. Pokud chce pacient nějaký jiný postup, který je také lege artis, tak mu to má být umožněno, ale je vhodné, aby si od něj lékař v takovém případě nechal podepsat reverz, na což se často zapomíná.

Uvedu jeden škaredý příklad z praxe, který jsem si původně chtěla nechat pro sebe, ale nedá mi to. Na jisté urologické klinice pan doktor používá při šití nylon, přestože dnes už jsou doporučovány klipy. Jenže zdravotnické zařízení na ně nemá peníze, tak používá tento zastaralý způsob, který má více rizik (např. porucha erekce). Pan doktor to ví a rád by pacientům nabídl možnost si klipy v případě zájmu zaplatit, ale jeho nadřízení s tím nesouhlasí, a proto musí pacientům tajit, že existuje i lepší metoda, než používá.

Závěrem

Dalo by se psát dále o různých tématech zdravotnického práva. Spousta věcí se dělá v praxi špatně. Zajímavá je kupříkladu problematika zdravotnické dokumentace a toho, kdo do ní může a nemůže nahlížet. Také mne zaujalo, že za zdravotnickou dokumentaci, její skladování a následnou skartaci, zodpovídá pouze ten, kdo ji vytvořil. Takže pacient by neměl dostat do ruky svou kartu, když jde k jinému lékaři, ale vždy pouze výpis z dokumentace, který má určité náležitosti. Často se stává, že pacient přechází od pediatra k praktickému lékaři pro dospělé i s kartou, což je chyba. V případě, že by došlo k stížnosti od daného pacienta, nemá o něm pediatr žádnou dokumentaci. Každý dokument vydaný lékařem musí mít určité náležitosti. Třeba takový lékařský posudek. Je přesně předepsáno, jak má vypadat. Nesmí v něm nic chybět, ale ani nesmí obsahovat nic navíc.

Například posudek, kde je napsáno, že je pacient nezpůsobilý k výkonu daného zaměstnání a je tam navíc popsána jeho diagnóza, která by tam správně být neměla, je žalovatelný. Nikdo nemá zájem, aby jeho potenciální zaměstnavatel věděl, že trpí epilepsií, inkontinencí moči, apod.

Je to ostuda, ale znalost medicínského práva je mnohdy u laiků větší než u samotných zdravotníků, a potom dochází k žalobám, které vůbec být podány nemusely, kdyby se postupovalo správně.

 Takže učit se, učit se, učit se a hlavně se snažit dělat vše dobře a dávat si pozor.

Použité prameny: Zákony zmíněné v textu: č.20/1966 Sb.č. 372/2011 Sbč. 373/2011 Sb.č.374/2011 Sb.
Úmluva o lidských právech a biomedicíně – 96/2001 Sb., m.s. 
Nálezy Ústavníhou soudu použité v textu: nález ÚS sp.zn.IV. 639/2000, nález ÚS sp.zn.III 459/03 
Příklady psané kurzvívou berte spíše jako hypotézy, jaké situace by mohly nastat.