Kult porcelánově bílé pleti - konec a opětovný návrat

2.Článek - Z historie fotoprotekce - Jak začal trend bronzového opálení

 

Začátek módy slunění se datuje do druhé dekády 20. stol. Je zde velká souvislost se socioekonomickými změnami. V předchozích stoletích byl výrazný rozdíl mezi vyšší vrstvou s bledou pletí a pracujícími dělníky a zemědělci, postupně ale začal vznikat střední stav pohybující se přirozeně pod střechou i mimo ni a tento společenský rozdíl se začal smazávat. Navíc lékaři stále více hovořili o tom, že pobyt na slunci může být zdraví prospěšný. Např. dánský lékař Niels Ryberg Finsen (1860-1904) získal v roce 1903 Nobelovu cenu za své výzkumy v oblasti fototerapie. V r. 1895 světlo poprvé použil k terapii onemocnění lupus vulgaris. V r. 1910 vědecká expedice testovala v Tenerife (španělský ostrov) zdravotní přínosy helioterapie a v r. 1913 doporučila opalování nepracujícím třídám pro upevnění zdraví.

V tomto období bylo díky nedostatečné expozici slunečnímu záření a špatné skladbě stravy časté onemocnění rachitidou (česky křivice) a hypochromní anémií. Křivice je, jak už dnes dobře víme, způsobena nedostatkem vitamínu D, a projevuje se deformitami kostí u dětí. Vitamím D je z části přijímán v potravě a z větší části vzniká ze svého prekurzoru 7-dehydrocholesterolu v kůži, k čemuž je nutné působení UV záření. S křivicí už se v současnosti v našich končinách nesetkáváme, ale u dospělých se může nedostatek vitamínu D projevit mírnějším onemocněním kostí zvaným osteomalacie. V poslední době se opět začíná hovořit o nedostatku vitamínu D u evropské populace, a to zejména v zimních měsících, kdy pobýváme hodně v budovách a expozice slunečnímu záření je velmi omezená. Doporučuje se proto tento vitamín přes zimu suplementovat užíváním potravinových doplňků nebo rybího tuku. Hovoří se také o tom, že dostatek vitamínu D hraje důležitou roli v prevenci nemocí z nachlazení. V tomto směru se propaguje dokonce více než dříve doporučované megadávky vitamínu C. Uvažuje se že by se v budoucnu zvýšila doporučená denní dávka vitamínu D ze současných 200-400 IU na 2000-4000 IU.

Hypochromní anémie je způsobena nedostatkem železa. Anemičtí lidé jsou bledí, a proto se chudokrevnosti dříve říkalo blednička. Ideál krásy se proto začal postupně měnit a bledá kůže začala být spojována s onemocněním. Kult zdraví, projevující se především opálením začaly propagovat i společenské špičky zejména z uměleckého prostředí. V r. 1923 se  módní návrhářka Coco Channel vrátila ze své dovolené na francouzské riviéře dobronzova opálená a šokovala tím své okolí. Mávla nad tím rukou a z opálení udělala nový trend. Další snědou kráskou, kterou Paříž obdivovala, byla Josephina Baker. Díky těmto dvěma ženám začala být snědá pleť vnímána jako krásná a luxusní.

Až do extrémů

V r. 1927 Jean Patou zpeněžil první opalovací olej pod názvem Huile de Chaldee. Těsně před r. 1930 se začalo opalování propagovat jako lék prakticky na všechno od únavy až po tuberkulózu. O propagaci opalování se ve 40.létech začaly starat i dámské časopisy a v této době se postupně začaly měnit plavecké úbory tak, že pokrývaly čímdál menší plochu kůže. Bikiny vznikly v r.1946. Přestože ve 20. létech 20 stol. byl na trh uveden první opalovací olej skutečně chránící před nežádoucím spálením kůže, lidé často ještě v padesátých létech používali jako ochranu kůže obyčejný dětský olej, který ochranný filtr neobsahoval.

A protože móda jde často extrémů, snědé pleti se začalo dosahovat i uměle- tmavým makeupem a později i používáním opalovacích krémů a olejů obsahujícíh rostlinné fotosenzibilizující látky. První samoopalovací krém byl uveden r.1960. Výsledný ztmavovací efekt byl ale spíše oranžový než hnědý. Tento přípravek byl znám pod názvem Man-tan. V r.1953 firma Coppertone propagovala svůj opalovací krém reklamním plakátem s blonďatou holčičkou, které kokršpaněl stahuje dolní část plavek a obnažuje tak její pozadí s viditelným přechodem opálení. Stále stejný typ reklamy se používá i dnes. 

Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Coppertone_%28sunscreen%29

V 50. létech bylo v showbyznysu běžné nasvícení hvězd světlem reflektorů tak, aby vyniklo jejich opálení. V r.1971 firma Mattel uvedla na trh Malibu Barbie se snědou pokožkou, slunečnímu brýlemi a vlastní lahví opalovacího krému.

První solárium bylo vyrobeno v Německu okolo r. 1978. Vzniklo za účelem léčby chorob způsobených nedostatkem vitamínu D. Vynález se rychle rozšířil nejen v Evropě, ale i do Ameriky. Z počátku byly populární UVB zářivky, což vedlo k protestům dermatologů a díky tomu se staly oblíbenými UVA lampy, u kterých je nižší riziko spálení.

Objev UV záření a jeho účinku na kůži

O možné škodlivosti slunečního záření se ledacos tušilo už ve starověku. Vzpomeňte kupříkladu na řeckou báji o Daidalovi a Íkarovi. Lidé také od pradávna věděli, že při pobytu na slunci vzniká zarudnutí a spálení kůže. V r. 1798 anglický lékař Robert Willan popsal citlivost kůže na světlo pojmem eczema solare (sluneční ekzém). Později se zjistilo, že sluneční světlo má několik složek s různým působením. V r. 1801 prokázal německý chemik a fyzik Johann Wilhem Ritter silný chemický účinek na AgCl u záření, které bylo pod hranicí viditelného spektra. Pokus udělal tak, že rozložil viditelné světlo optickým hranolem a na různá místa poskládal proužky napuštěné chloridem stříbrným. Proužky nejvíce zčernaly za fialovým koncem spektra. Toto záření Ritter nazval dezoxidační světlo. Později dostalo název ultrafialové záření.

Anglický lékař Horn v r. 1820 dokázal, že zarudnutí kůže po oslunění vyvolává něco jiného než teplo. Při pokusu se totiž na kůži černocha tento účinek neprojevil. Zánět očí a kůže po expozici světlu elektrického oblouku popsal v r. 1858 Charcot a nazval ho chemickými paprsky. Další, kdo se zabýval UV zářením, byl švédský chemik Widmark, který řadou pokusů prokázal, že právě toto záření způsobuje kožní erytém (zarudnutí). Leopold Freund v r. 1911 prokázal při testování řady látek, které považoval za potenciální sluneční filtry, že záření vlnové délky nad 325 nm způsobuje výrazný erytém.

Vývoj moderních sunscreenů

Koncem 19. století byly popsány první fotodermatózy, tedy kožní onemocnění vyvolaná působením světelných paprsků. V r. 1891 Hammer doporučil ve své monografii o vlivu světla použít k ochraně kůže chemické látky. Navrhoval okyselený sulfát chininu. Unna zase  prosazoval aesculin (extrakt z kaštanu), který se později uplatnil komerčně pod obchodními názvy Zeozon (3%) a Ultrazeozon (7%). Chemickým složením se jedná o glykosid 6,7- dihydroxykumarinu. V r. 1928 Behagel prokázal, že kyselina para-aminobenzoová dokáže absorbovat záření 260-313 nm, což orto a meta deriváty nedokázaly.

V r. 1935 Schueller připravil benzylsalicylát, látku, která byla začátkem 20 stol. spolu se cinamátem hlavní složkou přípravku s názvem Ambre solaire. Potom následovala benzylimidazol-sulfonová kyselina v přípravku Delial. Výsledkem výzkumu U.S. armády v r. 1942 byla příprava 10% fenylsalicylátu v červené veterinární vazelíně. Knox v r. 1960 objevil, že benzofenon silně absorbuje záření v UVA oblasti. Tehdy už se vědělo, že záření oblasti 315-340 nm vyvolává chronické kožní postižení a nádory i u zdravých jedinců, což vedlo k vývoji Parsolu 1789 a Mexorylu. Další látkou užívanou k ochraně proti slunečním paprskům byl například 10% tanin a mnohé další.

Ochranný faktor (SPF)

Dříve se k testování účinnosti sunscreenů používaly rtuťové výbojky (297,5 a 303 nm). Schulze však v r. 1963 prokázal, že erytemogenně nejúčinnější vlnové délky slunečního spektra jsou 306-310 nm. Navrhl nový koncept posuzování fotoprotektivní účinnosti různých preparátů a zavedl do praxe pojem sun protection factor (SPF), který je vyjádřen číslem a je to vlastně poměr minimální dávky záření, která vyvolá zarudnutí na kůži chráněné sunscreenem a minimální erytémové dávky na kůži nechráněné. Udává tedy kolikrát déle lze vystavit kůži s naneseným ochranným prostředkem slunci, aniž by došlo k jejímu zarudnutí. V r. 1984 rakouský dermatolog Greiter SPF popularizoval a přidal metodu testování vodostálosti sunscreenů. Stanovení fotoprotektivního faktoru je upravováno řadou norem, např. americká norma Food and Drug Administration (FDA) z r. 1978 vedla v pozdějších letech k zavedení obdobných postupů i v Evropě.

Dnes pro testování vlivu UVB paprsků slouží nejčastěji xenonové výbojky. SPF pro UVA stanovit nelze vzhledem k dlouhým expozičním časům pro MED. Existuje mnoho standardizovaných metod k posouzení účinnosti sunsreenů. Někdy se efekt přepočítává ze zjištěných dávek záření potřebných k vyvolání přímé či pozdní pigmentace na kůži potřené ochranným prostředkem a na kůži bez něj. Nebo se posuzují rozdíly v reaktivitě kůže po aplikaci psoralenů, což jsou látky zvyšující citlivost kůže na sluneční záření. Ke stejným účelům se užívají i různé metody in vitro. Normováno je také, kolik mg přípravu na čtverečný centimetr kůže se má při testování nanášet.

Wolf r. 1997 poukázal na to, že by se měla maximální výška SPF omezit na 30, protože preparáty v vyšším faktorem vykazují už jen mírně větší míru absorpce.

Moderní metody fotoprotekce

Ve snaze vyvinout nové prostředky k ochraně kůže před slunečním zářením, začaly být brány v potaz i přirozené mechanismy fotoprotekce. K základním mechanismům patří přirozené chronické účinky UV záření na kůži (adaptace), hyperkeratóza (nadměrné rohovění) a pigmentace (hnědé zbarvení). Jako ochrana proti volným radikálům vznikajícím při slunění a poškozujícím buňky působí látky zvané antioxidanty. Patří mezi ně karotenoidy, vitamín E, vitamín C, glutathion, dále jsou to enzymy superoxid dismutáza a glutathion peroxidáza.

Pak jsou tu procesy, které umožňují opravu již radiačně vyvolaného poškození buněčné DNA. Tzv. excizní opravu zajišťují enzymy DNA polymeráza a ligáza.

Dnes máme k dispozici dvě skupiny UV filtrů, a to chemické a fyzikální. První jmenované mají schopnost absorbovat UV záření, ty druhé zvyšují reflexní účinnost kůže, tím že rozptylují dopadající světlo a z části ho i pohlcují.

Moderní prostředek k ochraně kůže by měl být i voděodolný. K testování rezistence proti smývání se také používají různé standardizované metody. Většinou se měří SPF před a po standardně dlouhém koupání za definovaných podmínek. V Pathakově práci z r. 1993 je za rezistentní vůči vodě označen takový prostředek, který je účinný na místě své aplikace po 40 minutách pobytu ve vodě. Pak ještě existují přípravky water proof, které by měly působit i po 80 minutách koupání. Za stupeň adheze ke kůži zodpovídá z velké části vehikulum, ve kterém jsou účinné látky obsaženy. Může to být emulze typu olej ve vodě nebo voda v oleji, olej samotný, hydrogel, lipogel, vodné a alkoholové roztoky, pasty a spreje. Výhodou je přítomnost látek odpuzujích vodu, jako jsou např. polyakrylamidy.

Novějším způsobem zvýšení voděodolnosti opalovacích přípravků jsou lipozomy, tvořené několika vrstvami dvojitých fosfolipidových membrán kolem vezikul o malém rozměru. Protože jsou tyto membrány velmi podobné přirozeným buněčným membránám, vykazují značnou přilnavost k rohové vrstvě kůže. Mají schopnost vestavět fotoprotektivní sloučeninu do rohové vrstvy kůže a zajistit tak její delší působení. Žádný voděodolný opalovací přípravek ale není otěruvzdorný. Po utření kůže ručníkem již nepůsobí.

Dalšími způsoby ochrany kůže je systémová fotoprotekce, tedy konzumace různých potravinových doplňků nebo léčiv. K nejvyhledávanějším patří betakarotén pro své antioxidační účinky.

V budoucnosti by jako fotoprotektiva mohly být nějakým způsobem využívány DNA liázy (endonukleázy), které opravují poškozený genetický materiál. Tento způsob fotoprotekce je ale zatím ve fázi hypotéz a bádání.

 

Historie slunečních brýlí

Ačkoliv první moderní sluneční brýle vznikly až v 18 stol., historie fotoprotekce očí sahá do dávné minulosti. Např. římský císař Nero se údajně díval na zápasy gladiátorů přes kousek smaragdu, aby zabránil podráždění očí slunečními paprsky. Extrémní klimatické podmínky podporovaly vynalézavost domorodých obyvatel, a tak vznikaly i velmi jednoduché pomůcky snižující množství záření dopadajícího do oka. Např. Eskymáci si chránili oči před světlem odrážejícím se od sněhu kouskem kůže s podlouhlými úzkými otvory. V prehistorické době se tato záležistost vyráběla z mrožích kostí. V Číně ve 12. stol. (možná i dříve) nosili soudci přes oči destičky z tenkého šedého křemene. Tady ale nešlo ani tak o ochranu očí, jako spíš o zakrytí výrazu obličeje při výslechu svědků. (Ostatně i dnes může být jedním z účelů slunečních brýlí skrýt emoce nebo dokonce identitu svého nositele).

Vznik brýlí s rámky se datuje mezi lety 1268 až 1289. Na dobové malbě se brýle poprvé objevily r. 1352. Jednalo se o fresky umělce Tommasa da Modenu znázorňující dva bratry, kteří čtou nebo opisují dokumenty. Jeden z nich má na nose brýle. 

Zdroj: Wikipedia

Dlouho se však řešil problém, jak brýlové čočky udržet pohodlně na obličeji. Dříve se například přivazovaly stuhami. V Číně se na konce stuh připevňovala keramická závaží, která brýle držela svou tíhou a stuhy se tedy nemusely vázat. Obroučky se také někdy přichycovaly ke klobouku. Další možností byl skřipec na nos. Pevné postranní části, téměř takové, jak je známe dnes, navrhl r. 1730 anglický optik Edward Scarlett. Samozřejmě nebyl první, kdo se o něco takového pokusil. Modely brýlí ze 17. stol. však neměly část zahnutou za ucho, ale držely po straně hlavy přítlakem. Scarletovův vynález pak v r. 1752 vylepšil James Ayscough tím, že udělal postranice skládací.

A právě anglický optik James Ayscough byl ten, kdo kolem roku 1752 začal experimentovat s barevnými brýlovými čočkami. Věřil, že samotné modré nebo zelené natónování skla může napomoci korekci zraku. Ochrana před sluncem nebyla jeho prvotním zájmem. Žlutě, oranžově nebo hnědě tónovaná skla byla v 19. a na začátku 20. stol. běžně předepisovanou položkou pro lidi s onemocněním syfilis, protože trpěli zvýšenou citlivostí na světlo.

Až do začátku 20. stol. byly brýle považovány za ošklivou zdravotní pomůcku. S rostoucí oblibou opalování se však objevila i potřeba oči chránit před sluncem. Brýle s tmavými skly v této době také hodně zpopularizovaly filmové hvězdy. První filmy měly totiž pomalou rychlost posunu okének a při natáčení se proto používaly k nasvícení scény silné obloukové lampy. Herci často měli zarudlé oči. Přestože tento problém byl časem odstraněn zavedením ultrafialových filtrů a zlepšením kvality filmů, hvězdy nosily sluneční brýle dál pro image.

Levné masově vyráběné sluneční brýle do Ameriky zavedl Sam Foster r. 1929. Získaly oblibu na plážích Atlantic City, New Jersey, kde začal začal prodej slunečních brýlí pod názvem Foster Grant z Woolworth na promenádě.

Článek, který vyšel v r.1938 v časopise Life, uváděl, že v r. 1937 bylo ve Spojených státech prodáno 20 milionů slunečních brýlí, ale odhaduje se, že pouze 25% jejich nositelů skutečně potřebovalo chránit svůj zrak. Sluneční brýle tedy začaly být vnímány jako nezbytný módní doplněk.

Sluneční brýle s UV filtrem se začaly vyrábět až v r. 1937. Ve třicátých létech přišla americká armáda s požadavkem chránit oči letců. Nejdříve k tomuto účelu vznikly brýle se zelenými skly od firmy Bausch & Lomb. Jejich pokračovatelem jsou brýle řady Aviator značky Ray-Ban. V r. 1936 přišel Edwin H.Land s objevem polarizačního filtru. Ten má význam v eliminaci odlesků od lesklých ploch.

Sluneční brýle se v následujících letech stále vyvíjely. Každým rokem se  mění jejich desing, barva a tvar. Dnes se často nosí i do míst, kde slunce nesvítí. Mít na sobě sluneční brýle v místnosti je však i dnes proti pravidlům etikety.

Ozonová díra a melanom

Od roku 1930 byly do chladících zařízení a jako hnací média v sprejích používány halogenované uhlovodíky (freony). V roce 1974 byla vyslovena hypotéza, že tyto látky pronikají do stratosféry, kde odštěpují chlór a fluor a podílejí se na katalytickém rozkladu ozonu. Tím se ztenčuje ochranná ozonová vrstva, která chrání život na Zemi před nepříznivými účinky ultrafialového záření (280-320 nm). Na to, že ozon se ničí rychleji, než se stihne tvořit upozornili chemici Mario J. Molina a Sherwood Rowland získali za to v r. 1995 Nobelovu cenu. V r. 1987 byl uzavřen Montrealský protokol - dohoda o snížení a ukončení výroby freonů.

Ztenčení ozonové vrstvy zvyšuje možnost průniku UVB a UVC záření, která mají rakovinotvorné účinky. Záření UVA způsobuje v kůži zvýšený vznik volných kyslíkových radikálů a přispívá tak k jejímu rychlejšímu stárnutí.

Nejčastějíšími kožními nádory, jejichž vznik má souvislost s chronickou expozicí slunečnímu záření, jsou melanon, bazocelulární karcinom a spinocelulární karcinom. Jejich výskyt se v posledních letech výrazně zvyšuje. Zejména maligní melanom se díky tomu dostává do povědomí široké veřejnosti.

Tento nádor však není žádnou novinkou. Je tak starý jako lidstvo samo. V 5. stol. před n. l. Hippokrates pro tento nádor z pigmentových buněk použil termín “černá rakovina” Kostní metastázy melanomu byly nalezeny i u mumií Inků starých více než 2400 let. V odborné publikaci byl melanom poprvé popsán r.1787 Johnem Hunterem. Jednalo se o z části bílý a z části černý houbovitý výrůstek za dolní čelistí u 37 letého muže. Že se skutečně jednalo o melanon bylo histologicky ověřeno až r. 1968. Melanom jako samostatnou jednotku poprvé popsal v r.1806 francouzský lékař René Laennec a byl to také on, kdo o 6 let později poprvé použil pojem „melanosis“.

Výskyt melanomu celosvětově roste. Mezi roky 1970–2000 se počet jeho případů na 100 tisíc

obyvatel zvýšil v USA z 6 na 18, v Evropě ze 3–4 na 10–15, v Austrálii a N. Zélandu dosáhl 40–60

případů. V České republice  v současné době připadá na 100 000 obyvatel cca 14 nově hlášených melanomů. 
Nejvyšší výskyt tohoto onemocnění je pochopitelně v Austrálii, což má historický důvod. Protože byla od 18. stol postupně kolonizována Evropany, velká část dnešního obyvatelstva není původní a tudíž ani adaptována na zdejší klimaktické podmínky. Austrálie má však na světě nejlepší screening maligního melanomu a v současné době by to díky včasnému záchytu neměl být nádor, na který se umírá. I v ČR roste osvěta v tomto směru, jak již bylo zmíněno v jednom z předchozích článků na tomto blogu.

Právě kožní nádory jsou jedním z důvodů, proč v poslední době zájem o opalování opět trochu upadá. V příštím článku z této série se budu zabývat kultem porcelánové pleti v dnešní době z trochu, řekněme, více filosofického hlediska. Kdo v 21. století nosí mrtvolně bledou pleť a proč takto činí?

Článek k tématu mi vyšel i na http://www.steamzine.cz/kult-porcelanove-bile-pokozky-bleda-pokozka/#more-2853

Použité prameny:

• Jirásková, M., Jirásek, L.: Fotoprotekce, Dermatológia pre prax, 2/2008
• Ettler, K.: Fotoprotekce kůže – Ochrana kůže před účinky ultrafialového záření, Triton, 2004
• Malina, L.: Fotodermatózy, Jessenius, Maxdorf, 2005
• Steele, V.: The Berg Companion to Fashion, Oxford, New York: Berg, 2010

• Pizinger, K.: Kožní pigmentové projevy, Grada, 2003, 1.vydání
• Strunecká, A., Patočka, J.: Doba jedová, Triton, 2011
• Steele, V.: Encyklopedia of Clothing and Fashion, Scribner Library of Daily Life, Thomson Gale, 2005
• Desmond, M.: Nahá žena, Alman, 2007
• Miletín, M.: Prostředky na ochranu pokožky proti škodlivým vlivům UV záření, Praktické lékárenství, 7 (1) 2011
• Zlejšiová, J., Liptáková, K.: Krémy s UV faktorem jako prevence maligního melanomu, Sestra 5/2013
• Geryk, E., Sedláková, L., Konečný, M.: Budou dosaženy očekávané počty zhoubného melanomu?, Dermatologie pro praxi, 5(4), 2011
• www.uzis.cz