Úvahy o zakázkovém šití - Kdo dnes šije a kde k tomu získává vzdělání

2.díl - Krejčí nebo švadlenka?

Často se dnes hovoří o špatné kvalitě českého školství a o klesající úrovni středních a vysokých škol, málokdy ale slyšíme o úpadku řemesel. Řemeslem v jeho klasickém pojetí se rozumí určitá manuální dovednost, provozovaná většinou za účelem získání obživy. Řemeslné výrobky se vyznačují vysokým podílem ruční práce, v kombinaci s požitím specializovaných ručních nástrojů či strojů. Bývají pro konkrétního řemeslníka charakteristické a většinou nevzniká více zcela identických kusů. K osvojení řemesla stačí absolvovat tříletý učební obor ukončený výučním listem.

V posledním desetiletí však zájem o učební obory výrazně klesl. Jednak ubývá lidí, kteří by se chtěli živit rukama, jednak se tak trochu přeceňuje význam vysokoškolského vzdělání. Popravdě se tomu ani nedivím. Umět něco vytvořit je sice super pocit, ale kde řemeslník vezme jistotu, že o jeho výrobky bude zájem a že zákazník bude ochoten za ně zaplatit takovou cenu, aby se to aspoň trochu vyplatilo dělat?
Jsou řemesla, která zatím ještě celkem nachází uplatnění. Pořád je potřeba zedníků, elektrikářů, klempířů a instalatérů, protože se staví domy. Každý z nás občas potřebuje kadeřnici nebo třeba kosmetičku. V každé slušnější restauraci by měl být vyučený kuchař a číšníci. Některých řemesel dokonce začíná být nedostatek, kupříkladu kominíků. Pak jsou tady řemesla, která jsou už skoro vytlačena průmyslovou výrobou a k těm patří např. právě krejčí, ševci, truhláři, soustružníci a mnozí další. Netroufám si říct, jak moc práce mají dnes automechanici. Autem sice jezdíme všichni, ale ve většině z nich už je spíš elektronika než nějaké součástky, co by se daly levně sehnat a spravit “na koleni”.
Běžný český človíček, který vydělá kolem stovky na hodinu (nedělejte si iluze, často i s vysokoškolským vzděláním), se čertí, když má někomu, kdo nemá ani maturitu, zaplatit tři sta korun za hodinu práce a plus ještě další nemalou sumu navíc materiál, cesťák, apod.. Nevidí už náklady za provoz řemeslné dílny (voda, plyn, elektřina, údržba starých a nákup nových nástrojů a strojů), ani za cesty za zákazníkem či při hledání materiálu. Spoustu času zabere nejen samotná práce, ale i příprava na ni. Často je tedy řemeslníkův reálný příjem mnohem menší než to, co mu zaplatíme. A on taky musí něco jíst a pít, oblékat se, živit děti, nezřídkakdy se i dále vzdělávat, ostatně jako každý jiný smrtelník. Nemluvě o tom, že při řemesle také velmi často trpí tělesná schránka a někteří řemeslníci musí se řemeslem po určité době dokonce skončit ze zdravotních důvodů.
V České republice dneska převládá takové dogma, že, kdo je chytrý, jde studovat a kdo je hloupý, jde se vyučit. Srovnávat ale vysokoškolské a učební obory mi přijde jako plést si jablka se švestkami. Vyučený člověk sice nepřečetl metry knih, ale určité znalosti mít musí. Architekt sice naplánuje budovu, ale potřebuje řemeslníky, kteří ji postaví. Umí narýsovat plány, vypočítat spotřebu materiálu, atp., a zedník zase umí postavit zeď, která nespadne, klempíř položit střechu, kominík vyvložkovat komín, elektrikáři udělají rozvody proudu, instalatéři zase vody...Zkrátka “ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc”.


Já se ale v tomto článku nechci zabývat jen řemeslem jako takovým, ale šitím a zhotovováním oděvů, což je velmi široká kapitola. Spadá sem docela pestrá škála profesí různé úrovně vzdělání.
Co se týče šití oděvů, je situace v ČR docela zajímavá, protože není šití jako šití.
Oblečení není záležitostí, kterou bychom si běžně dávali vypracovat řemeslníkem. Jsme zvyklí kupovat ho spíše v obchodech, a proto často nevidíme rozdíl v kvalitě mezi průmyslově vyráběným a šitým na zakázku.
To, co je nám nabízeno ve většině obchodů s oděvy, je tzv. konfekce, tedy oblečení zhotovené ve standardizovaných velikostech, střizích, které neodpovídají konkrétní postavě a většinou je vyráběné ve velkých sériích v textilních továrnách.  Určitě každý z nás zažil situaci, že viděl v obchodě oblečení, které se mu líbilo, ale nemohl si ho koupit díky nesedící velikosti a střihu. Na druhou stranu se spousta z nás bojí šití na míru, protože si nejsou jistí výsledkem. Jsou zvyklí, že někde něco vidí, a když se jim to líbí, tak si to mohou hned koupit. Proč by tedy vymýšleli nějaký model, který se jim po složitém a nějakou dobu trvajícím procesu tvorby nakonec nemusí ani líbit? Šití na míru a konfekce se v českém prostředí ale dost prolínají a nelze je od sebe tak jednoduše oddělit.
Myslím, že bychom si pro začátek měli definovat termíny zakázkové šití a šití na míru, protože se často zaměňují. Zakázkovým šitím se v českém prostředí většinou rozumí to, co spadá do popisu práce klasického krejčí. Tzn. že vzniká výrobek, který je od začátku určený pro konkrétní osobu - od návrhu, braní měr zákazníka, přes rýsování střihu, výběr materiálu, vyzkoušení výrobku ve fázi, kdy se ještě dá upravovat střih, až po konečné vypracování. Šití na míru je širší pojem, který v sobě zahrnuje zakázkové šití a mnoho dalšího. Například i konfekce může být zhotovována na míru. Některé obchody nebo půjčovny šatů nabízí možnost, že vám vybrané oblečení upraví na vaše míry nebo dokonce některé firmy mají katalogy, kde si vybere určitý model a oni vám ho ušijí. Stále se to ale nevyrovná zakázkovému šití. A to hlavně ve střihu, který prostě není tak propracovaný, aby zdůraznil přednosti vaší postavy a potlačil její nedostatky. Další kámen úrazu je v tom, že si míry na takové výrobky berete mnohdy sami a můžete se změřit špatně.
Věci se prostě dají udělat jednoduše nebo složitěji. A důvod, proč jeden oděv vypadá lépe než jiný, je často v detailu. I běžné švadleny kolikrát používají střihy, které jsou svým charakterem spíše konfekční. Nemám na mysli jen vytahování “hotových” střihů z Burdy apod., ale střih se dá narýsovat buď konfekčním nebo více zakázkovým způsobem. A dokonce jednotliví krejčí se mezi sebou liší v tom, kolik si berou od zákazníka měr, jak složitě rýsují střih a kolikrát během šití zkouší oděv na zákazníkovi, apod.
Výše jsem použila pojmy krejčí a švadlena. I když to není nikde přesně definováno, cítíme mezi nimi určitý rozdíl. Krejčí v minulosti býval muž, který šil oděvy spíše pro muže, tedy obleky, kalhoty, žakety, fraky atp. nebo v dávnější minulosti nákladné róby pro aristokratické ženy. Nejspíš někdy v období, kdy se saka a kalhoty dostávaly do dámského šatníku, vznikla jakási modifikace- tedy dámská krejčí. Do té doby se ženám, které šily, říkalo švadleny a do jejich činnosti spadaly spíš jednodušší věci. Od vybavení domácnosti jako jsou ubrusy a povlečení, až po košilky a jednodušší šaty. Dnes rozdíl mezi dámskou krejčí a švadlenou cítíme spíše v tom, že krejčí ovládá konstrukce střihů a jejich modelace. Švadlena spíše používá předtištěné střihy nebo jednodušší konstrukce blížící se konfekci. Rozdíl bude i ve vypracování, kdy krejčí umí jiné technologické postupy než švadlena, ať už je to větší podíl ručního šití, technické žehlení nebo způsob tužení materiálu.
A jak to tedy je s tím vzděláním?

Učební obory

Kdo se chce opravdu naučit šít a stát se krejčím má možnost 3 letého učebního oboru. Dámský krejčí a pánský krejčí jsou dva rozdílné obory a učí se každý zvlášť. Každé má totiž svá specifika. Z pohledu laika bych řekla, že pánské oděvy jsou na vypracování daleko náročnější, než dámské, i když tam odpadají určité střihové složitosti v oblasti prsou a boků:)
Ještě nutno upozornit na to, že mezi jednotlivými učilišti mohou být dost velké rozdíly v kvalitě vzdělání. Učiliště vyššího kvalitativního zařazení, která vyučují klasickou krejčovinu, jsou v naší zemi tak možná dvě a potýkají se s existenčními problémy. Ta zbylá produkují spíše švadlenky.
Krejčí narozdíl od švadleny umí kreslit vlastní střihy, ví jak tvarovat materiál žehličkou, vyzná se ve složení látek a umí použít i materiály náročnější na zpracování, ušije i složitější oděvy (plesové šaty, sako s ručně pikýrovanou vložkou, zimní kabát, atp.). Dokáže ušít oděv podle obrázku s návrhem. Zlatým standardem klasické krejčoviny také dříve bývalo to, že na lícové straně výrobku nebylo vidět žádné strojové prošívání, což se v dnešní době už toleruje, ale platí, že by šití správně mělo být jednou úhlednou řadou, ideálně s jedním navazováním (při styku začátku a konce), které má být umístěno tak, aby nebylo moc patrné.
Naproti tomu švadlenka používá spíše hotové střihy z Burdy nebo jednodušší konstrukce. V její práci bude znatelný rozdíl v použitém materiálu, začištění okrajů, způsobu tužení, atp. Sako ušije spíše vlizelínové, podobné, jako seženete v konfekci. Na úrovni švadlen často šijí i absolventi středoškolských oborů, protože ty nejsou zaměřeny na krejčovskou práci, ale spíše na návrhářství, apod.
Dnešní učni se často oprávněně obávají o své uplatnění. Většina z nich jsou po škole podnikatelé a záleží jen na jejich štěstí a umu, zda se dokáží řemeslem v dnešní době uživit.  Někteří pracují v krejčovských obchůdcích a dílnách, kde je jich více pod dohledem nějakého mistra či mistrové. Často se zabývají nejen zhotovováním nových, ale i opravami a přešíváním starých oděvů. Dříve se ještě dalo vyučit pod hlavičkou určitého oděvního podniku, třeba v OP Prostějov nebo v Šohaji. Ale zase se jednalo více méně o průmyslovou výrobu. Uměli jste ušít to, co vyráběla daná firma, ale nic moc jiného.
Na učební obor se dá navázat dvou nebo tříletou nadstavbou s maturitou. Ta už ale není zaměřena na řemeslo, ale na podnikání.

Střední a vyšší odborné školy

Středoškolské čtyřleté obory s maturitou a tříletá pomaturitní studia na VOŠ jsou v dnešní době zaměřeny spíše na oděvnictví, modelářství a návrhářství oděvů. Sem tam se někde ještě objeví obor konstruktér střihů, apod. Na střední škole se člověk sice naučí šít, ale nejedná se o klasickou krejčovinu. Zde se neberou tolik do hloubky klasické krejčovské postupy, ani není tolik praxe, jako na učilišti. Absolvent  je více teoretik. Buď technolog průmyslové výroby oděvů nebo módní návrhář. Zejména ten druhý nezřídkakdy potřebuje ke své práci krejčího, který navržené modely zhotoví.

Vysokoškolské obory

I vysoké školy nabízí řadu oborů, které se více či méně dotýkají šití a výroby oděvů. Můžete být fashion desingnér, restaurátor historických oděvů, technolog výroby oděvů… Platí heslo: “čím vyšší škola, tím více teorie a méně praxe.” Myslím si, že tyto školy jsou vhodné spíše pro někoho, kdo už má se šitím nějakou zkušenost. Není výjimkou, že absolventi vysokých škol chodí na stáže k vyučeným krejčím, aby se naučili aspoň trochu šít. Někteří dokonce po dokončení VŠ jdou na učiliště, protože se potýkají s nedostatkem řemeslníků, kteří by realizovali jejich návrhy.

Šička, střihač

Na druhé straně jsou tady profese, které žádné speciální vzdělání nepotřebují. Taková šička je pracovník v průmyslové výrobě. Většinou šije jeden konkrétní výrobek stále dokola a nic jiného ušít neumí, popřípadě jen stále dokola opakuje jeden naučený úkon  - např. vyšívá knoflíkové dírky, apod. Nejde jí ani tak o kvalitu jako o rychlost.
V průmyslové výrobě je to většinou tak, že na začátku firemní návrhář vymyslí kolekci pro určitou sezónu, konstruktér narýsuje střihy tak, aby se daly použít pro více typů postav,střihači je nastříhají v několika konfekčních velikostech a šičky už je dostanou nastříhané s postupem od technologa.
Takto vzniká většina oděvů, které dnes kupujeme a nosíme. Nezanedbatelné množství oblečení navíc pochází z asijských zemí, kde je s minimálními náklady šijí ti nejchudší lidé a mnohdy dokonce i děti.

Samouci

Zatímco dříve bylo díky nedostatku zboží v obchodech docela běžné, že se řada oděvů zhotovovala podomácku, po pádu bývalého režimu došlo trochu k úpadku zájmu o šití. V poslední době mám však pocit, že nastává v tomto směru  určitá renesance. Je to zatím patrné spíše v zahraničí, kde je v módě doma vytvářet výrobky, o jejichž kvalitě a preciznosti vypracování se nám ani nesnilo, ale i v ČR se začínají množit různě zruční samouci. Někteří se učí vysloveně sami z knih a časopisů, jiní navštěvují různé rekvalifikační nebo zájmové kurzy a workshopy. Někteří si šijí pouze pro radost, jiní své výrobky prodávají. Někdy se i oděvy od samouků blíží vypracováním klasické krejčovině, jindy naopak výrobce nemá dostatek sebekritiky a nabízí na internetu naprostý kýč za zcela neadekvátní cenu. Takoví lidé si na webu Módní peklo vysloužili přezdívku tvořilky.

Co se týče klientely krejčích a švadlenek, vždycky tu byly dvě takové rozporuplné skupiny. Jednak lidé, kteří si dávali oblečení šít kvůli nedostatku - ať už výběru modelů a velikostí v obchodech nebo peněz v kapse, a ti druzí, kteří naopak chtějí ukázat, že na to mají a navštíví prestižní módní domy s věhlasnými návrhářskými a krejčovskými značkami.
Zatímco běžná švadlenka šije oblečení často i dosti pod cenou, u dobrého krejčího se ceny mohou u některých kusů  pohybovat i v řádu desítek tisíc, a pak je tu něco, čemu se říká haute couture - vyšší krejčovina, kde vznikají velmi nákladné, originální a na zpracování náročné kusy. Zde už se práce pohybuje ve stovkách hodin na jedněch šatech a ceny mají více než tři nuly.
Osobně dávám krejčím přednost u oblečení, které je nadčasové a očekávám od něj, že ho budu nosit několik let. Krejčí šije oblečení tak, aby hodně dlouho vydrželo, nechává ve švech dostatek materiálu, aby se oděv dal povolit, pokud přiberete, není problém, dát si poškozené oblečení opravit ke krejčímu, který ho ušil... Z osobní zkušenosti mohu říct, že zimní kabát od krejčího vydrží více než 15 let každoročního nošení a je stále jako nový. Některé zakázkové kabáty vás i přežijí. O relativních výhodách zakázkového šití oproti konfekci bych se ale rozepsat zase někdy příště.
Tady snad jen ještě poznámku o tom, že jakost oděvu nemusí vždy odpovídat dosažené úrovni vzdělání šijící osoby. Jako vždy všechno záleží na člověku, na jeho nadšení pro věc, zájmu o obor, ochotě se učit a zdokonalovat. Někdo bude celý život stále dokola opakovat stejné chyby, jiný ukáže na každém novém výrobku další zlepšení.