Historie odsávaček mateřského mléka

Odsávačka mateřského mléka je mechanické zařízení, které kojící matky používají k odsátí mateřského mléka z prsu. Odsávačka může být manuální nebo elektrická. Účinné elektrické odsávačky na obě prsa jsou k dispozici jen posledních cca 30 let, ale zařízení pro odebírání mateřského mléka z prsu existují po tisíciletí. Příběh odsávaček mateřského mléka je dlouhý a fascinující. Vzhled a mechanismus odsávacích zařízení se měnil podle dostupných materiálů a tehdejších znalostí. Bylo nutné vyřešit tři základní problémy: Jak vytvořit dostatečně efektivní podtlak? Jak zajistit hygienu a zabránit bakteriální kontaminaci mateřského mléka? Jak dosáhnout co největší pohodlnosti? 

Po většinu své historie sloužila odsávačka mateřského mléka k řešení krizových situací, tedy k získání mateřského mléka pro novorozence, kteří byli příliš slabí na to, aby sáli přímo z prsu, k umožnění zahojení poškozených bradavek, k léčbě vpáčených bradavek, k uvolnění nalitých prsů, aby se zabránilo vzniku zánětu a k udržení laktace, když matka nemohla být s dítětem. Lidé vymysleli ohromující řadu nástrojů, které měly tyto úkoly plnit. Původní důvod byl jasný. Selhání kojení znamenalo ohrožení dítěte na životě. Bezpečná a dostatečně výživná umělá počáteční mléka inspirovaná složením mléka mateřského jsou záležitostí posledních pár desetiletí. 

V minulosti si dobře situované nekojící ženy najímaly tzv. kojné, tedy jiné ženy v období laktace, kterým svěřily své děti, mnohdy nejen na kojení. Chudší ženy musely využít k výživě nekojených dětí mléko domácích zvířat. V Evropě se k tomuto účelu nejčastěji využívalo mléko kozí. Tato praktika ale byla zejména před znalostí principu přenosu infekcí velmi riziková. Pasterizace byla objevena až ve druhé polovině 19. století. Do té doby se čerstvé mléko rychle kazilo a přenášela se jím řada chorob. Dalším zdrojem infekcí byly špatně desingované kojenecké lahve z nevhodných materiálů, které nebyly řádně čištěny a sterilizovány. Dětem se údajně dávalo mléko sát i přímo ze zvířecího vemene, protože bylo vypozorováno, že je to spojeno s poněkud nižším výskytem infekcí. Počátky výroby humanizované kojenecké formule úpravou kravského mléka po vzoru mléka mateřského spadají až do 20. století a její vývoj pokračuje až do dnešních dnů. V historii bylo tedy dlouhé období, kdy byly nekojené děti krmeny naprosto nevyhovující výživou podávanou nebezpečným způsobem. 

Poptávka po nástrojích k odsávání mateřského mléka v průběhu staletí kolísala v souladu se změnami lékařských představ a dokonce i se změnami v módě. Zřejmě ale nikdy nebyla vysoká, protože byly i jiné možnosti. Ženám se v minulosti doporučovalo, aby si nalitá prsa nechaly sát mladými zvířaty, jako byla kupříkladu štěňata. Někteří starověcí řečtí lékaři nesprávně doporučovali nekojit novorozence prvním produkovaným mlékem bohatým na živiny (známým jako kolostrum, mlezivo) – rada, která získala ještě větší ohlas v Evropě 15. století i mimo ni. Takže mlezivo bylo odsáváno, dokud se neobjevilo zralejší mléko. 

V 16. století, kdy korzety vytvořily „epidemii plochých bradavek“, byly doporučovány odsávačky ke zformování bradavek. S příchodem rané industrializace nebyla ani laktace mimo dosah nadšení pro mechanizaci. Odsávačky ale dlouho nebyly na takové technické úrovni, aby jejich používání bylo rychlejší, pohodlnější a efektivnější než prosté manuální odstříkávání mléka, kdy je na prso zvnějšku vyvíjen tlak stlačováním celého jeho objemu rukou. Při odsávání je stejně jako při kojení aplikován podtlak, a to převážně na prsní bradavku. Předchůdci dnešních odsávaček ale mnohdy nevytvářeli tak velký podtlak, aby se přiblížili sání dítěte nebo bylo odsávání příliš nepohodlné a bolestivé a někdy i nebezpečné. Není divu, že historické odsávačky zcela opomíjely fyziologii kojení, když jejich vynálezci byli převážně muži, kteří s kojením neměli co do činění, často inženýři a vynálezci. Inovace se zrychlily v 19. a na počátku 20. století. 

 

Starověk 

 

Nejstarší dochovaná zařízení na odsávání mléka pocházejí z Řecka, kde archeologové objevili keramické gutty z 5. století. Velké množství keramických nádob z 6. až 5. století před naším letopočtem bylo nalezeno v dětských hrobech a votivních depozitech v Boitótii, Attice, Kypru a řeckých koloniích v jižní Itálii. Mnoho z nich bylo typu guttus, s úzkým hrdlem nebo krkem, jak popisuje M. Terentius Varro:”...které uvolňují víno po malých doušcích až kapkách se nazývají guttus.” Často byly nalakovány načerno a měly tvar ženských prsou. Některé s bradavkou na vrcholu a složitou vnitřní konstrukcí. Archeologové je původně považovali za nádoby na olej do lamp nebo na víno. Římský sběratel Luigi Sambon je v roce 1895 interpretoval jako kojenecké lahve, které byly konstruovány tak, aby se k jejich obsahu nedostaly mouchy ani prach. V roce 1933 Geert Snijder, ředitel amsterdamského muzea Allarda Piersona identifikoval dvojí účel těchto nádob. Kromě toho, že to byly kojenecké lahve, sloužily i k odběru mateřského mléka z prsu. Jeho kolega profesor van Rooy v amsterodamské porodnici objasnil, jak to fungovalo. Nádoba byla naplněna vodou a spodním otvorem přiložena na bradavku. Otevíráním a zavíráním ústí prstem odtékaly malé objemy vody a v nádobce vznikal jemný přerušovaný podtlak, který zvětšoval bradavku a umožnil odtékání mléka. Když byla sací síla vypouštěné vody nahrazena tokem mléka z ústí, byla trubice v dutině nádoby naplněna. 

 

Zvláštní skleněné nádoby byly vykopány v oblasti Středozemního moře a bylo prokázáno, že pocházejí z římských sklářských továren. Tyto rezervoáry na mléko byly vyrobeny ze skla a bylo dochováno jen několik neporušených zařízení, jejichž tvar připomínal dýmku. Podtlak byl zřejmě vytvářen ústy matky během odsávání. V Zadaru v Chorvatsku bylo objeveno sací sklo z 2. století našeho letopočtu. Tento elegantně jednoduchý design vydržel více než tisíciletí a půl. Při vykopávkách na místě stavení z poloviny 19. století ve Filadelfii v roce 2013 našli archeologové jemnou skleněnou „prsní dýmku“ v podstatě stejného modelu. 

 

 

 

Středověk 

 

Lékařský pokrok byl ve středověku pomalý a téměř nic nebylo publikováno. Od roku 712 do roku 1260 patřila větší část Pyrenejského poloostrova k různým muslimským kalifátům a stala se centrem intelektuální činnosti v Evropě. Slavné muslimské lékařské fakulty byly založeny v Cordově, Granadě, Seville a Toledu, zatímco zbytek Evropy měl univerzity v Bologni, Salernu a Oxfordu. Za vlády Umajjovců v Andalusii nastal zlatý věk, kdy většina populace uměla číst a psát. V této době žil Albucasis (936-1013), učenec z cordovské univerzity. Kolem roku 1170 se část jeho důležitého pojednání O chirurgii dostala do Codexu Latinus 161 od Rogera Frugardiho ze Salerna. Obsahovala malý obrázek odsávačky a text: „Po narození je špička prsu často zatažena dovnitř, takže se k ní dítě nemůže přisát. Zde lze na bradavku přiložit nádobu [cuffa], jejíž hlavice [capitellum] je sána, aby se bradavka vytáhla." 

 

16. a 17. století 

 

Mlezivo bylo v mnoha kulturách považováno za nezdravé, jak vysvětlil Metlinger v roce 1473:”Během prvních čtrnácti dnů by měla dítě kojit jiná žena, protože matčino mléko není zdravé…Mezitím by matku mělo sát stěně…” 

Opožděné vyprazdňování prsou vždy vedlo k nalití a “mléčná horečka” (zánět prsu) byla považována za normální poporodní stav. Pro ty, kteří neměli přístup k mladým psům, popsal veronský lékař Omnibonus Ferrarius v roce 1577 sací sklenici zvanou tiralatte. Velký otvor nádobky se umístil přes bradavku a dlouhou trubičku, která vycházela z jiné části nádobky, sála matka vlastními ústy. Ferrarius doporučoval takto vyprazdňovat prso dvakrát denně. Vždy tak dlouho, dokud mléko teče. 

Chirurg Johannes Scultetus v letech 1665 a 1666 popsal mnoho nástrojů. Při vpáčených bradavkách doporučoval k jejich vytažení použít sací nádobu, která se k prsu přichytila páskem a podtlak se v ní vytvářel sáním dlouhé trubičky ústy. Nebo popisoval techniku, kdy se naplnila malá sklenička na pití horkou vodou. Voda se pak vylila a sklenička se otočila přes bradavku, kde se přichytila tak pevně, že kojenec potom mohl snadněji uchopit bradavku ústy. 

Královský porodník Francois Mauriceau v roce 1680 znázornil odsávačku tohoto typu určenou k léčbě bolavých bradavek. Radil vyhnout se kojení dítěte, dokud se bradavky zcela nezahojí a mléko do té doby odnímat z prsu tímto nástrojem. 

Od 16. do 18. století nosily v Evropě dobře situované ženy korzety od školního věku po většinu dne. Zploštěly prsa a byly zodpovědné za vysoký výskyt vpáčených bradavek mezi bohatými. 

 

18. století

 

Zařízení s názvem tétine (mléčný struk) bylo zobrazeno pařížským královským chirurgem Pierrem Dionisem v roce 1718 a velmi se podobalo zařízením Ferrariho a Mauriceau. Jacques Mesnard, porodník v Rouenu, vydal v roce 1753 knihu o porodní asistenci ve formě otázek a odpovědí. Psal zde, že pokud kojenec svým sáním odřel bradavku, mělo by se kojné zakázat dítě kojit a nařídit odsávat její mléko pomocí trubice ze slonoviny s malou hlavičkou na konci, nebo podobným zařízením, nebo novou dýmkou. Používá se přiložením hlavičky přes bradavku a trubice se silně saje. Tímto způsobem musí být prsa uvolňována, dokud se trhliny nezahojí. 

Georg Wilhelm Stein, ředitel sirotčince v Kasselu, popsal v roce 1774 pístovou odsávačku mateřského mléka, která se nedala snadno čistit, vzhledem k tomu, že se také používala jako klystýrová stříkačka a baňkové sklo. “Nyní se obejdeme bez mladých psů a starých matrón, kterých vznešené dámy dobře využily... Mojí první starostí je často nutné prodlužování bradavek a uvolňování mlékovodů. Aplikujte nástroj již osm dní před očekávaným porodem, dvakrát až třikrát denně... Když se bradavky vtáhly příliš hluboko do prsou, přiložím malou a plochou příjemku s uzavíracím kohoutem, vytáhnu bradavku pumpou, zavřu stříkačku a nechám nádobu ležet na prsou od rána do večera." 

V 18. století existovaly i ruční odsávačky, kde se pumpovalo pohybem páky. Některé měly dlouhé madlo s objemným mechanismem dokonce přiděláno ke stěně. 

 

 

Kaučuk získávaný ze stromů již dlouho používali Mayové a Inkové pro míčové hry a do Evropy byl přivezen a předložen pařížské Akademii věd geografem Charlesem Mariem de la Condamine v roce 1745. V zimě křehký a v létě lepkavý, zůstal muzejní kuriozitou a našel omezené využití pro boty a oděvy. V roce 1839 vynálezce z Massachusetts Charles Goodyear zahříval indický kaučuk sírou a oxidem olovnatým – vulkanizací – což výrazně zlepšilo jeho elasticitu. O půl století dříve popsal pruský polní chirurg Johann Theden v roce 1782 použití nevulkanizovaného kaučuku, evidentně dovezeného od amerických domorodců, v odsávačce mateřského mléka: „Pro ženu, která touží kojit, je nejvýhodnější, když již v posledních měsících během těhotenství jsou bradavky vytaženy ženou, mladými psi, nebo přístrojem a tok mléka je zahájen brzy; bude moci své dítě správně nakrmit a bude méně postižena mléčnou horečkou... Nejlepší přístroje na vytažení bradavek z prsu a nastartování toku mléka jsou odsávačky mléka vyrobené z elastické pryskyřice. Vezmu takový pryskyřičný sáček ve tvaru duté koule, zvířecí hlavy, nebo jak to indiáni vyrábějí, a připevním ho na širokou trychtýřovitou sací nádobu s knoflíkem na zadní straně. Knoflík je v sáčku upevněn pevně vázanou ligaturou. Pro připojení odsávačky mléka se nádoba mírně navlhčí a trychtýř se připevní přes bradavku. Při uvolnění stisku ruky na sáček sklenice přilne jako baňková sklenice a odsaje bradavku i mléko, bez jakýchkoliv nepříjemností... Oproti Steinově odsávačce na mléko má přístroj tu výhodu, že je méně složitý, levnější a méně rozbitný." Vzhledem ke skutečnosti, že děti se přisávají spíše na dvorec než na bradavku, je důraz mnoha autorů na formování bradavek udivující.

 

Skleněné odsávačky s balonkem z pryže připomínající klakson na jízdní kolo se používaly až do 70. let 20. století. Do balonku se často dostávala vlhkost a zatékalo tam mléko, což způsobovalo bakteriální kontaminaci.

 

Za prvního vynálezce odsávačky dnešního typu je považován experimentální fyzik Johann Gottlieb Stegmann (1725–1795), nebo také také Carl Baunscheidt. 

 

19. století 

 

V 19. století pokročily techniky, které daly nemocným, nedonošeným a malformovaným dětem šanci na přežití. Již v roce 1839 se Charlesi Richardu de Nancy podařilo opečovávat šestiměsíční předčasně narozené dítě až do konce prvního roku na vyhřívané posteli s krmením "teterelle á pompe". Nosní lžička a sonda se používaly ve francouzských nemocnicích od roku 1851 a vyžadovaly předchozí odstříkávání mléka nebo odsávání. 

V roce 1892 popsal lyonský pediatr Edouard Jacquemet dvojitou odsávačku mateřského mléka pro usnadnění sání předčasně narozeného dítěte. Teterelle biaspiratrice pařížského porodníka Alfreda Auvarda se používala k léčbě popraskaných bradavek, ale také ke krmení nedonošených nebo slabých kojenců. Mléko se nahromadilo ve spodní části skleněné nádoby. Ventil v kojeneckém vývodu umožnil matce vytvořit podtlak během kojení dítěte. 

 

 

Když byly kolem roku 1860 objeveny bakterie, byly navrženy odsávačky mateřského mléka, které se snadno čistí a ve kterých lze sterilizovat skleněné části. 

V 80. letech 19. století byl vynalezen život zachraňující dětský inkubátor. Návštěvníci Coney Island v Brooklynu ve státě New York na počátku 20. století platili za to, aby viděli neuvěřitelně malinká předčasně narozená miminka vystavená v některých z nejstarších inkubátorů. Tyto děti, neschopné se kojit, potřebovaly mléko od své matky nebo od jiných žen. Ve stejné době se dostala do nemilosti profese kojné, jak se společnost začala více zajímat o hranice mezi tělem a slušností střední třídy. K odsávání se ale používaly nadále tytéž neefektivní technologie jako před staletími. 

Cínová odsávačka z let 1830-1856 měla k vytvoření podtlaku mosazné čerpadlo, které se našroubovalo do cínového kelímku. Tyto odsávačky se trochu podobaly ručním pumpičkám na jízdní kolo. 

 

 

První patent na odsávačku podal v roce 1854 Orwell Needham z New Yorku. Byla vyrobena z gumového kalíšku, který se umístil do skleněné trubice, ve které byl otvor k ovládání podtlaku prstem. Skleněná trubice byla spojena s měchem uloženým v krabici. 

 

 

V roce 1864 L.O. Colvin podal patent na podobné zařízení. V roce 1898 získal Joseph Hoover patent na zařízení, které už více napodobovalo kojícího člověka. 

 

20. století

 

Manuální exprese (odstříkávání rukou) byla dlouho používána ke zvýšení laktace, zejména u předčasně narozených dětí. Téterelle biaspiratrice byla znovu vynalezena Fredem Caldwellem v roce 1915. Až do konce 70. let 20. století se používaly ruční skleněné odsávačky, které měly k vytvoření podtlaku gumový balonek a vypadaly trochu jako klakson na jízdní kolo. Do gumové části se často dostávala vlhkost nebo i mléko a vznikala zde bakteriální kontaminace. 

Moderní historie odsávaček mateřského mléka začíná ve 20. létech 20. století. Spojené státy americké, kde Thomas Edison otevřel v roce 1882 první elektrárnu v New Yorku, byly také kolébkou elektrické odsávačky mateřského mléka. V roce 1921 vydělal na Středozápadě pruský šachový šampion Edward Lasker peníze navíc, když vylepšil základní elektrické stroje na dojení krav. Přijel k němu průkopnický americký pediatr Isaac Abt, který se domníval, že upravená verze Laskerova dojicího stroje, by mohla být použita pro lidi. Výsledný vynález, známý jako Abtova pumpa, si brzy našel cestu do nemocnic po celých USA i mimo ně. S rostoucím podílem porodů v nemocnicích lékaři a sestry ocenili tento efektivnější způsob, jak pomoci extrahovat mléko v případě potřeby. Zařízení bylo hlučné, vyžadovalo ke spuštění asistenci sestry a nenabízelo cykly sání a vypouštění jako dnešní odsávačky, nýbrž odsávalo kontinuálně, což bylo pro ženy značně nepříjemné. Abtova elektrická odsávačka mateřského mléka zůstala po desetiletí nemocniční technologií. 

Během druhé světové války, kdy se Evropa snažila získat díly pro tato čerpadla vyrobená v USA, se švédský inženýr jménem Einar Egnell pustil do navrhování náhrady – a potenciálně i vylepšení. Egnell spolupracoval se zdravotní sestrou, která vedla porodnici, aby získal zpětnou vazbu od tamních matek, aby vyladil design. Narazil na aspekt pumpování, který zmizel se starožitnými pumpami ve stylu trubic: přerušovaný tlak, který napodobuje sání dítěte, spíše než dojení krávy. I toto zařízení se používalo téměř výhradně v nemocničním prostředí. 

Ve 20. století došlo zejména ve Spojených státech k erotizaci ženského prsu do té míry, že jeho vyživovací funkce byla vážně ohrožena sexuální rolí. Z roku 1910 pochází skořepina překrývající trup připevněná k ženě pod oblečením. V jejím náručí kojenec pil z hadičky, která se připojila k prsnímu štítu – zařízení nebylo určeno pro lékařské použití, ale „aby se zabránilo nepříjemným a trapným situacím vzniklým při obnažení prsu při sání dítěte“. 

 

 

Je těžké si představit, jak moc bylo přisátí k prsu považováno za obscénní. Matky kojící na veřejnosti byly zatýkány za neslušné obnažování, kojení po prvním roce života bylo posuzováno jako sexuální zneužívání s důsledkem ztráty péče. Ve většině států to vyžadovalo legislativu, která objasnila, že kojení na veřejnosti není nezákonné. Průmysl si uvědomil, že ženy jsou v rozpacích a muže zneklidňuje kojení, a proto okamžitě zareagoval. S nárůstem používání kojenecké výživy ve 20. století se zájem o mateřské mléko snižoval. V roce 1971 asi 76 procent amerických matek nikdy nekojilo své dítě, ani jednou. Do roku 1980 více než polovina matek pracovala mimo domov. 

Začaly se však šířit nové zprávy o veřejném zdraví, které říkaly rodinám, aby se vyhýbaly umělému mléku a preferovaly opět mléko mateřské (Breast is best). Odborné společnosti na přelomu 80. a 90. let začaly doporučovat výlučné kojení v prvních 6 měsících života a po zavedení komplementární výživy v kojení pokračovat do 2 let i déle. Byl také přijat Mezinárodní kodex marketingu náhrad mateřského mléka a vznikaly různé programy podporující kojení, jako například iniciativa Baby Friendly Hospital.

Jenže ve většině západních zemí nebyl moc způsob, jak odborná doporučení realizovat. Přestože i do doporučení Americké asociace pediatrů se dostalo kojení do dvou let dítěte, placená rodičovská dovolená zde neexistovala. Elektrické odsávačky mateřského mléka zůstaly objemné a primárně se jednalo o nemocniční zařízení; mohly být někdy pronajaty pro domácí použití, ale obvykle ze zdravotních důvodů. Menší, cenově dostupnější ruční pumpy, které se daly použít jinde, zase nebývaly tak účinné. Dokonce i ruční ruční odsávačky, jak je lidé znají dnes, s madlem na mačkání, se až do 80. let 20. století nepřevzaly z 18. století. 

V roce 1988, po nesnesitelných zkušenostech s elektrickým odsáváním, si vedoucí počítačových systémů jménem Elena Grant nechala patentovat nový model elektrické odsávačky mateřského mléka. Měl řadu funkcí pro větší komfort. Matka si mohla nastavit maximální sílu sání, aby předešla nepohodlí a poškození tkání. U předchozích pump, jak poznamenala ve své patentové přihlášce, „žena nemá proces zcela pod kontrolou, což je faktor, který vede k neklidu, který je nežádoucí pro stimulaci odtoku a tvorby mléka“. Odsávačka vážila sedm liber – na tehdejší dobu byla mimořádně lehká – a dodávala se s diskrétním pouzdrem, ve kterém se přenášela. Ačkoli Grant's White River pumpa nebyla široce přijata (potenciálně kvůli její vysoké ceně, která dnes činí zhruba 2 000 $), další přišla hned v zápětí. 

Švýcarská lékařská společnost Medela začala agresivně propagovat svou přenosnou elektrickou odsávačku na obě prsa v roce 1991. Její rozšířená verze „Pump In Style“ pro „aktivní a pracující matky“ přišla v roce 1996 a prodává se dodnes. 

 

21. století 

 

Odsávačky se v dnešní době snaží co nejvíce přizpůsobit potřebám matek. Jsou přenosné, dají se rozebrat, dobře čistit a sterilizovat. U personalizovaných odsávaček se dá volit správná velikost odsávací pánvičky a dají se nastavovat různé režimy sání. Ve Spojených státech v současnosti používá odsávačky 85 % kojících žen a odsávání na pracovišti se stalo hlavním problémem. Vyžaduje čas, prostor a chladicí zařízení, které ne každý zaměstnavatel je ochoten poskytnout. Je snaha prosadit Zákon na ochranu práv na odsávání pro ženy v zaměstnání. Od roku 2010 v Americe vešel v platnost Zákon o cenově dostupné péči a elektrické odsávačky začaly být hrazeny ze zdravotního pojištění. Některé typy odsávaček zde matky dokonce dostávají jako dárek v balíčcích z porodnice. 

27. ledna se slaví Světový den odsávání mateřského mléka jako uznání času, úsilí a obětavosti, které odsávání mateřského mléka vyžaduje. Tento den založila Wendy Armbruster z Kanady v roce 2017, která vyrobila první podprsenku na odsávání bez používání rukou. 

Možnosti pohodlného a efektivního odsávání mateřského mléka s sebou ale přináší i určitý problém. Jsou to nástroje, díky kterým se mléko stalo více prodejným a obchod s mateřským mlékem není regulovaný. Často probíhá neoficiální cestou přes internet a mléko není nijak ošetřeno a kontrolováno. Díky nehygienickým postupům při sběru a přepravě hrozí infekce u dětí, kterým se takto získané mléko podává. Podle doporučení WHO by mělo být mléko od cizí matky vždy pasterizováno. V naší zemi se dá postupovat bezpečně a přes mléčné banky zakoupit prověřené mateřské mléko, které je testováno na přítomnost mikroorganismů před i po pasterizaci a nakládá se s ním dle platných předpisů. 

V naší zemi odsávačky díky možnostem dlouhé rodičovské dovolené nadále slouží spíše k řešení problémů a překlenutí mimořádných situací, i když najdou se i ženy, které díky možnosti odsávat studují při rodičovské vysokou školu nebo pracují. Dlouhodobé výhradní odsávání praktikují také matky, které neměly jinou volbu, protože miminko se jim z nějakých důvodů nepřisává k prsu. Na sociální síti Facebook pro ně existuje podpůrná skupina s názvem Mateřské mléko bez kojení, kde si vzájemně poskytují rady a psychickou oporu. Podle současné definice kojení je i dítě, které je krmeno odsátým mateřským mlékem kojeno. Odsávání je kojení, a to sakra náročné. Každá maminka, která toto pro své dítě podstupuje, si zaslouží uznání namísto dnes častého shammingu a nevyžádaných rad.

 

Použité prameny: 

Obladen, M.: Guttus, tiralatte and teterelle: a history of breast pumps, J. Perinat. Med. 40 (2012), 669-675 

Garber, M.: A Brief History of Breast Pumps, The Atlantic, Oct. 21, 2013 

Harmon Courage, C.: The Sucky History of the Breast Pump, Smithsonian Magazine, Sept. 12, 2022

Houdek, F.: Komplementární zakladatel, Před 100 lety zemřel Robert Koch, Vesmír, 89, 282, 2010/5 

Schuman, A.J.: A concise history of infant formula (twists and turns included), Contemporary Pediatrics, Feb. 1, 2003 

Tláskal, P.: Historie a současnost počáteční dětské výživy, Pediatrie pro praxi, 2008, 9(2): 86-92