Horký červenec vnímáme jako období letních prázdnin, dovolených a odpočinku, pro naše předky však odpočinkový nebyl. Pilně pracovali na poli a připravovali se na závěrečnou sklizeň. Letní prázdniny vlastně původně vznikly, aby děti mohly pomáhat při sklizních.
Tradičních oslav se v létě konalo méně. Ani svatby nebylo záhodno vystrojovat v době žní. Letní zvyklosti – jako poutě a procesí – směřovaly k ochraně úrody před letními bouřkami a kroupy. Některé roky bývá i velmi sucho, proto se oslavuje voda, abychom si uvědomili, jak je vzácná.
Řada z nás má léto spojeno se vzpomínkami na prázdniny u babiček a s rodinnými dovolenými, což je někdy příjemné vytržení ze stereotypu, jindy zkouška fungování rodiny.
Přehled:
Státní svátky:
5.7. Den věrozvěstů Cyrila a Metoděje
6.7. Den upálení mistra Jana Husa
Svátky svatých:
4.7. sv. Prokop
Svátky svatých:
4.7. sv. Prokop
13.7. sv. Markéta
22.7. sv. Marie Magdaléna
25.7. sv. Jakub
26.7. sv. Anna
Tradiční červencové zvyklosti:
Začátek žní
Tradiční červencové zvyklosti:
Začátek žní
Poutě a procesí
Hudební a folklórní festivaly pod širým nebem
Významné dny:
Světový den UFO (2.7.) , Mezinárodní dne proti zapomínání (2.7.), Mezinárodní den objetí zdarma (5.7.), Světový den polibku (6.7.), Světový den Tibetu (6.7.), Světový den veterinárních lékařů (9.7.), Světový den populace (11.7.), Mezinárodní den alternativ ke spalovnám (14.7.), Mezinárodní den Nelsona Mandely (18.7.), Mezinárodní den šachu (20.7.), Světový den boje proti žloutence (28.7.), Mezinárodní den tygrů (29.7.), Mezinárodní den přátelství (30.7.)
Červenec nese parna, krupobití a medovice, jestli hojný na bouřky a vichřice.
Významné dny:
Světový den UFO (2.7.) , Mezinárodní dne proti zapomínání (2.7.), Mezinárodní den objetí zdarma (5.7.), Světový den polibku (6.7.), Světový den Tibetu (6.7.), Světový den veterinárních lékařů (9.7.), Světový den populace (11.7.), Mezinárodní den alternativ ke spalovnám (14.7.), Mezinárodní den Nelsona Mandely (18.7.), Mezinárodní den šachu (20.7.), Světový den boje proti žloutence (28.7.), Mezinárodní den tygrů (29.7.), Mezinárodní den přátelství (30.7.)
Pranostiky:
Červenec nese parna, krupobití a medovice, jestli hojný na bouřky a vichřice.
Červenec a srpen jsou nejteplejšími měsíci v roce.
Slunce peče – déšť poteče.
Na mokrý červenec následuje bouře a krupobití.
Co červenec neuvaří - srpen nedopeče.
Co červenec neupeče, to již srpnu neuteče.
V červenci do košile rozdělej se a v prosinci po uši oděj se!
Jaký červenec, takový leden.
Když červenec pěkně hřeje, o Vánocích se zima zaskvěje.
Červenec – úrody blíženec.
Nebyl-li červen dostatečně deštivý, dodá vodu až červenec a přidá ještě mnohé bouře.
Co červenec končí, srpen začíná.
Když dne ubývá, horka přibývá.
Zelenina: brokolice, česnek, celer, cibule, cuketa, fazole, hrách, kapusta, kedlubny, květák, mrkev, okurky, paprika, pórek, rajčata, ředkvičky, červená řepa, salát, zelí bílé a červené, nové brambory
Ovoce: angrešt, broskve, hrušky, jablka letní, jahody, meruňky, rybíz, švestky, třešně, višně, lesní borůvky, moruše, muchovník, maliny
Bylinky: Tymián obecný, mateřídouška úzkolistá, dobromysl obecná, saturejka zahradní, rozmarýn lékařský, bazalka pravá, šalvěj lékařská, koriandr setý, pažitka, naťová cibulka, petrželka kadeřavá, kopr vonný, libeček lékařský, měsíček lékařský, levandule
Divoká zelenina: lebeda zahradní, merlík bílý, listy červené řepy, mangold, listy kedlubny
Pouťové hnětýnky – pečivo hnětené z tužšího chlebového nebo nekvašeného těsta. Byly to tvrdé a křehké placky. Později se do těsta přidával cukr, tuk a žloutky a různě se zdobily.
Štramberské uši – ve Štramberku se pekly o pouti 15. srpna na památku tatarských nájezdů, kdy pohané uřezávali svým obětem uši. Ze speciálního kořeněného těsta podobného perníkovému se vyválí placky, ze kterých se vykrajují kolečka a po upečení se ještě za tepla stáčejí do tvaru kornoutu.
Miletínské modlitbičky - pochází z Podkrkonoší z rodiště Karla Jaromíra Erbena. Jeho jmenovec, cukrář Erben, pekl kartičky z perníkového těsta zdobené půlkami mandlí slepované voňavou náplní. Vypadají jako desky modlitební knížky.
Hořické trubičky – oplatky, které jsou základem tohoto pamlsku, byly dříve postním jídlem a tradičně se jedí potřené medem při štědrovečerní večeři. K výrobě je potřeba oplatečniče – dvojitá železná pánev, která vypadala jako kleště. Na vnitřní straně měla reliéfní dekor, např.rodový monogram. Oplatky bývaly pouze z mouky a vody. Těsto se peklo stisknuté mezi kleštěmi pánve. Na hořické trubičky se do těsta přidaly žloutky, cukr a smetana. Oplatky se tři dny po upečení napaří, namažou rozpuštěným máslem, posypou skořicovým cukrem a nasekanými ořechy a pomocí dřevěné tyčinky se stočí do trubičky.
Pouťové koláče
Borůvkové knedlíky se žahourem neboli švandou – kynuté knedlíky s omáčkou z borůvek, smetany, perníku a medu.
Domácí zmrzlina
Levandulový sirup
Výroba lodičky z kůry či jiného přírodního materiálu a její pouštění po vodě
Výroba svíčky ze včelího vosku
Výroba různých her z kamínků (Jdou koupit speciální barvy na kamínky třeba v DM)
Výroba kosmetiky z levandule
Domácí bublifuk (10 dílů destilované vody:3 díly jaru:1díl Glycerol 85%)
Splétání obilných klásků pro ptáčky na zimu
Letní kytice
Sběr borůvek
Déšť na Prokopa, zmokne každá kopa.
Kněz, který žil jako poustevník v jeskyni u Jinonic Později odešel do Posázaví, obdělával půdu a pěstoval obilí. Říká se, že měl v pluhu zapřaženého čerta a poháněl jej křížem. Stal se rádcem a zpovědníkem knížete Oldřicha a r. 1032 založil sázavský klášter. Je uctíván jako jeden z českých zemských patronů. Je patronem horníků.
Prokopské poutě se konaly především v Příbrami.
Slovanští věrozvěstové byli povoláni do českých zemí na přání knížete Rastislava a působili zde v letech 863 – 864 jako misionáři. Konstantin (Cyril) sestavil nové písmo hlaholici, Metoděj byl autorem prvního civilního zákoníku.
Středem barokního cyrilometodějství se stal velehradský klášter cisterciáků na Moravě, kam se konaly poutě třikrát do roka. Dříve se svátek těchto dvou svatých slavil 9. března.
Dnes jsou oslavováni jako hlavní patroni Moravy a spolupatroni Evropy.
Konají se cyrilometodějské pouti a slavnosti.
Na mokrý červenec následuje bouře a krupobití.
Co červenec neuvaří - srpen nedopeče.
Co červenec neupeče, to již srpnu neuteče.
V červenci do košile rozdělej se a v prosinci po uši oděj se!
Jaký červenec, takový leden.
Když červenec pěkně hřeje, o Vánocích se zima zaskvěje.
Červenec – úrody blíženec.
Nebyl-li červen dostatečně deštivý, dodá vodu až červenec a přidá ještě mnohé bouře.
Co červenec končí, srpen začíná.
Když dne ubývá, horka přibývá.
Sezónní potraviny:
Zelenina: brokolice, česnek, celer, cibule, cuketa, fazole, hrách, kapusta, kedlubny, květák, mrkev, okurky, paprika, pórek, rajčata, ředkvičky, červená řepa, salát, zelí bílé a červené, nové brambory
Ovoce: angrešt, broskve, hrušky, jablka letní, jahody, meruňky, rybíz, švestky, třešně, višně, lesní borůvky, moruše, muchovník, maliny
Bylinky: Tymián obecný, mateřídouška úzkolistá, dobromysl obecná, saturejka zahradní, rozmarýn lékařský, bazalka pravá, šalvěj lékařská, koriandr setý, pažitka, naťová cibulka, petrželka kadeřavá, kopr vonný, libeček lékařský, měsíček lékařský, levandule
Divoká zelenina: lebeda zahradní, merlík bílý, listy červené řepy, mangold, listy kedlubny
Tradiční jídla
Pouťové hnětýnky – pečivo hnětené z tužšího chlebového nebo nekvašeného těsta. Byly to tvrdé a křehké placky. Později se do těsta přidával cukr, tuk a žloutky a různě se zdobily.
Štramberské uši – ve Štramberku se pekly o pouti 15. srpna na památku tatarských nájezdů, kdy pohané uřezávali svým obětem uši. Ze speciálního kořeněného těsta podobného perníkovému se vyválí placky, ze kterých se vykrajují kolečka a po upečení se ještě za tepla stáčejí do tvaru kornoutu.
Miletínské modlitbičky - pochází z Podkrkonoší z rodiště Karla Jaromíra Erbena. Jeho jmenovec, cukrář Erben, pekl kartičky z perníkového těsta zdobené půlkami mandlí slepované voňavou náplní. Vypadají jako desky modlitební knížky.
Hořické trubičky – oplatky, které jsou základem tohoto pamlsku, byly dříve postním jídlem a tradičně se jedí potřené medem při štědrovečerní večeři. K výrobě je potřeba oplatečniče – dvojitá železná pánev, která vypadala jako kleště. Na vnitřní straně měla reliéfní dekor, např.rodový monogram. Oplatky bývaly pouze z mouky a vody. Těsto se peklo stisknuté mezi kleštěmi pánve. Na hořické trubičky se do těsta přidaly žloutky, cukr a smetana. Oplatky se tři dny po upečení napaří, namažou rozpuštěným máslem, posypou skořicovým cukrem a nasekanými ořechy a pomocí dřevěné tyčinky se stočí do trubičky.
Pouťové koláče
Borůvkové knedlíky se žahourem neboli švandou – kynuté knedlíky s omáčkou z borůvek, smetany, perníku a medu.
Domácí zmrzlina
Levandulový sirup
Aktivity:
Výroba lodičky z kůry či jiného přírodního materiálu a její pouštění po vodě
Výroba svíčky ze včelího vosku
Výroba různých her z kamínků (Jdou koupit speciální barvy na kamínky třeba v DM)
Výroba kosmetiky z levandule
Domácí bublifuk (10 dílů destilované vody:3 díly jaru:1díl Glycerol 85%)
Splétání obilných klásků pro ptáčky na zimu
Letní kytice
Sběr borůvek
Svatý Prokop (4.7.)
Déšť na Prokopa, zmokne každá kopa.
Kněz, který žil jako poustevník v jeskyni u Jinonic Později odešel do Posázaví, obdělával půdu a pěstoval obilí. Říká se, že měl v pluhu zapřaženého čerta a poháněl jej křížem. Stal se rádcem a zpovědníkem knížete Oldřicha a r. 1032 založil sázavský klášter. Je uctíván jako jeden z českých zemských patronů. Je patronem horníků.
Prokopské poutě se konaly především v Příbrami.
Cyril a Metoděj (5.7.)
Slovanští věrozvěstové byli povoláni do českých zemí na přání knížete Rastislava a působili zde v letech 863 – 864 jako misionáři. Konstantin (Cyril) sestavil nové písmo hlaholici, Metoděj byl autorem prvního civilního zákoníku.
Středem barokního cyrilometodějství se stal velehradský klášter cisterciáků na Moravě, kam se konaly poutě třikrát do roka. Dříve se svátek těchto dvou svatých slavil 9. března.
Dnes jsou oslavováni jako hlavní patroni Moravy a spolupatroni Evropy.
Konají se cyrilometodějské pouti a slavnosti.
Památka upálení Mistra Jana Husa (6.7.)
Tento svátek má kořeny ve středověku.
Středověký kazatel, učitel a reformátor. Kritizoval mravní úpadek katolické církve. Byl označen za kacíře a císař Zikmund Lucemburský jej vydal koncilu v Kostnici. Hus odmítl odvolat své názory a r. 1415 byl upálen na hranici.
Hus je významnou historickou osobností a symbolem statečného boje za pravdu.
Existují zmínky o uctívání tohoto svatého v podobě zapalování ohňů na městských mostech r. 1517. Okolo r. 1869 měly „Husovy ohně“ ráz vlasteneckého vzdoru a zapalovaly se i přes policejní zákazy. Po roce 1918 se po slavnostním průvodu připomínaly Husovy vlastenecké skutky u hořící hranice a zpívala se píseň Ktož jsú boží bojovníci.
Dnes se v místech spojených se životem mistra Jana Husa (hrad Krakovec, Husinec) v těchto dnech pořádají tradiční slavnosti.
V Praze můžete navštívit Husův pomník na Staroměstském náměstí a Betlémskou kapli.
Svatá Markéta hodila srp do žita
Zapláče-li Markyta, bude dešťů dosyta.
Svatá Markyta, vede žence do žita.
Na Markétu prší, ořechy ze stromů srší.
V Orientu, odkud pochází, znamená perlu. Pocházela z vážené rodiny a poté, co jí její chůva vyprávěla o křesťanství, přijala křest. Otcem za to byla vyhnána z domu. Když pásla ovce, zahlédl ji římský místodržitel Olybrius, který byl oslněn její krásou. Pozval ji do svého paláce a snažil se ji odvrátit od křesťanské víry. Byla mučena a vězněna. V žaláři se jí zjevil ďábel v podobě draka, a když odmítla jeho pomoc, ve zlosti ji pozřel. Vyšla z něj nedotčena a zapudila jej znamením kříže. Jiná legenda praví, že byla kolem roku 275 n.l.sťata mečem a před smrtí slíbila těhotným ženám, že když se k ní budou modlit, zajistí, aby jejich děti přišly na svět v pořádku.Tomu, kdo jí postaví kostel nebo bude na její počest zapalovat svíce, budou splněna všechna přání. Je patronkou těhotných žen, rolníků a pastýřů. Bývá zobrazena se zabitým drakem, což je symbol vítězství dobra nad zlem.
V okolí Městce Králové obcházely na její svátek děti stavení a zpívaly, že jim má hospodyně dát penízek nebo jí rozbijí všechny hrnce. Hospodyně měly v době žní hrnců málo, proto děti raději obdarovaly.
Účelem byla ochrana úrody a prosba o déšť. Naši předkové si byli vědomi, že sucho a prudké letní bouřky mohou zhatit celé jejich úsilí a úrodu zničit, proto byla v létě na polních cestách vidět jejich hromadná procesí. Za zpěvu prosebných náboženských písní putovaly průvody k posvátným a památným místům, k poutním kostelům a zázračným pramenům.
Aby děti v létě při hrách neponičily obilí, říkalo se jim, že v polích žijí různá strašidla a tajemné bytosti. Žithola chytal nezbedníky a natloukal jim do zadečků hřebíky a cvočky. Pole hlídal také obilný mužíček v třírohém klobouku. A v poledne chodila polednice. Při sklizni se na poli nechával poslední snopek nebo klásek, neboť se věřilo, že se v něm strašidla po pokosení celého pole ukryjí.
V létě nebývalo tolik času na slavnosti a zábavy. Byl to čas tvrdé práce na polích. Teprve ukončení žní se zapilo a oslavilo. Kromě sklizně obilí měla význam i sklizeň sena a pak otavy. Zásoby píce pak byly potravou pro domácí zvířata.
Sekáče a žence bylo nutno nejen pohostit a odměnit po skončení sklizně, ale také jim dodat živiny při namáhavé celodenní práci. Z okolních polí a luk se chodilo na oběd k hospodyni. Na vzdálenější místa se jídlo donášelo.
Tradičními jídly byly svítek a hustá smetanová omáčka s koprem nebo houbami, někdy kus vařeného masa nebo vejce, vdolky, buchty a samozřejmě chleba, máslo a tvaroh. K pití podmáslí, mírně osolenou octovou vodu a tzv. „čistou“ pětadvacetiprocentní žitnou kořaličku, kterou založili do stínu stromu nebo do studánky či strouhy.
Zapojila se vždy celá vesnice. Pole se zaplnila zpěvem ženců a vazaček. Když muži přišli na pole, smekli a nábožně se pokřižovali. Pak vzali kosy a udělali jimi ve vzduchu nad obilím kříž. Kosení přerušovali jen v době krátké svačiny a když brousili kosu. Brousek nosili v toulci z kravského rohu. Muži kosili zralé obilí a za nimi ženy dočišťovaly srpem a vázaly ve snopy. Obilí se kladlo po hrstech na povřísla a vázaly se snopy. Než se začalo vázat, mělo se povříslo třikrát otočit, aby se sklidilo šťastně. První snop uvazovala hospodyně. K večeru se ze snopů stavěli panáci. Když se večer skončilo se sečením, sekáč zabrousil kosu, aby čert nevěděl, co se sekalo. Pracovalo se od úsvitu, aby práce byla co nejdříve hotová, dokud přálo počasí.
K obilí se vážou různé pověry. Pokud byl některý klas ještě stále kvetoucí, znamenalo to hlad pro celý kraj. Dvojitý klas značil, že obilí nabude na ceně. Pokud se takový klas protáhl novorozeněti skrze prsty, čekalo je štěstí a bohatství.
Pokud se při sečení prvního pole schylovalo k bouřce, vrhli se všichni při prvním hřmění k zemi s vírou, že je po celý rok nebude bolet v kříži.
Někde svazovali nebo ovazovali ruce a nohy obilím hospodáři nebo tomu, kdo je první přišel uvítat k práci. Musel se pak vykoupit penězi na pivo. Jinde ho nesvazovali, ale vazačka nebo žněčka před kolemjdoucího položila na zem dvě hrsti obilí křížem a vyzvala ho veršem, aby hrst obilí zaplatil.
Při odvozu obilí z pole, zastavil první vůz u potoka, řeky či rybníka a hospodář vzal z vozu tři klasy, které namočil ve vodě. Činil tak ve víře, že mu obilí pak ve stodole neshoří. Celou cestu nesměl promluvit. Tím ochránil obilí před hlodavci. Hráči a karbaníci si brali hrst obilí domů a dávali si je pod polštář. Měli té noci radostné sny, které jim napověděly o budoucí výhře.
Po sklizni celého pole následovala slavnost zvaná dožínky.
Dnes už je sklizeň plně mechanizovaná a všechno dělají za člověka stroje. Vznikají ale různé KPZky (komunitou podporované zemědělství), rodinné statky zaměřené na bioprodukci, apod. Na řadě míst lze provozovat agroturistiku a jet se s dětmi podívat, jak to celé funguje. Popř. si sami sklidit ovoce a zeleninu, které si pak koupíte a odnesete domů ke spotřebě.
Marie Magdaléna byla hříšnice, která potkala Ježíše Krista a učinila pokání. Doprovázela Krista na křížové cestě a byla přítomna jeho smrti. Později šla jeho tělo pomazat, ale našla hrob prázdný. Kristus se jí zjevil. V době pronásledování byla se svým bratrem Lazarem a sestrou Martou zahnána na loď bez vesel, na které dopluli do Francie, kde žila dalších 30 let.
Je patronkou kajících se hříšníků a holičů. Bývá zobrazována s mastí nebo alabastrovou skříňkou.
O jejím svátku se doporučovalo stříhat vlasy, obzvláště těm, co si je chtěli nechat narůst ještě delší. Nedoporučovalo se koupat, protože by koupajícího stáhly pod vodu jeho dlouhé vlasy. Neuzavíraly se sňatky, protože by to přineslo smůlu.
Jak teplý svatý Jakub, tak studené vánoce.
Pěkný den před svatým Jakubem slibuje pěkné žně.
Svatý Jakub dává kukuřici klasy, svatá Anna vlasy.
Ačkoli hebrejské jméno Jakub znamená druhorozený, byl svatý Jakub starším bratrem apoštola Jana. Byl prvním apoštolem, který byl r. 44 n.l. pro svou víru na rozkaz krále Heroda Agrippy zabit. Údajným posledním místem jeho odpočinku je španělské Santiago de Compostela, jedno z největších poutních středisek v západní Evropě. Symbolem putování v Santiagu je tzv. Svatojakubská mušle, která jako značka lemuje 12 poutních cest vedoucích kolem kaplí, klášterů a kostelů ke svatojakubské katedrále. Jakubovy ostatky prosluly schopností léčit revmatismus. Bývá zobrazován s lasturou, poutnickou holí, mečem a klíčem.
V tomto dni se tradičně konávala slavnost shazování kozla. Kozel shozený např. ze zvonice byl cenný svou krví, které připisovali léčivé účinky.
Tento zvyk pocházel ze západu Evropy. Konal se na počest svatého Jakuba, který byl shozen z jeruzalémského chrámu. Nejstarší zmínky se dochovaly v záznamech o lidovém léčitelství z počátku 17. století. Krev shozeného kozla byla zmiňována jako obzvláště čarovná a kouzelná. Čerstvá pomáhala při léčbě padoucnice, sušená a namletá na prášek se používala na různá píchnutí.
U nás byl tento zvyk především v Jaroměři, kde řezníci ještě na počátku 19. století přiváděli tento den kozla ozdobeného pentlemi k Pražské bráně. Zde mu byl přečten žertovný rozsudek se zlými skutky, které mu byly přičteny. Byl odsouzen k smrti. Potom se četla poslední vůle kozla, ve které odkazoval jednotlivým lidem své rohy, kopyta a další části. Pak byl z brány shozen a dole ho řezník dorazil, aby se dlouho netrápil.
Shazování kozla prováděli naši předkové i na Boleslavsku, v okolí Kolína, na Hlinecku, Chrudimsku, v okolí Pelhřimova i jinde. V Praze se shazovalo ze Svatojakubské věže na Starém městě a z věže kostela sv. Lazara u Novoměstské radnice.
Později se zvyk upravil a kozel byl usmrcován už před shozením. Maso a krev zabitého kozla prodal řezník hned na místě nebo se odpoledne celá ves sešla v hospodě, kde se konalo veselí na počest kozla, který tam byl spořádán.
Středověký kazatel, učitel a reformátor. Kritizoval mravní úpadek katolické církve. Byl označen za kacíře a císař Zikmund Lucemburský jej vydal koncilu v Kostnici. Hus odmítl odvolat své názory a r. 1415 byl upálen na hranici.
Hus je významnou historickou osobností a symbolem statečného boje za pravdu.
Existují zmínky o uctívání tohoto svatého v podobě zapalování ohňů na městských mostech r. 1517. Okolo r. 1869 měly „Husovy ohně“ ráz vlasteneckého vzdoru a zapalovaly se i přes policejní zákazy. Po roce 1918 se po slavnostním průvodu připomínaly Husovy vlastenecké skutky u hořící hranice a zpívala se píseň Ktož jsú boží bojovníci.
Dnes se v místech spojených se životem mistra Jana Husa (hrad Krakovec, Husinec) v těchto dnech pořádají tradiční slavnosti.
V Praze můžete navštívit Husův pomník na Staroměstském náměstí a Betlémskou kapli.
Svatá Markéta (13.7.)
Svatá Markéta hodila srp do žita
Zapláče-li Markyta, bude dešťů dosyta.
Svatá Markyta, vede žence do žita.
Na Markétu prší, ořechy ze stromů srší.
V Orientu, odkud pochází, znamená perlu. Pocházela z vážené rodiny a poté, co jí její chůva vyprávěla o křesťanství, přijala křest. Otcem za to byla vyhnána z domu. Když pásla ovce, zahlédl ji římský místodržitel Olybrius, který byl oslněn její krásou. Pozval ji do svého paláce a snažil se ji odvrátit od křesťanské víry. Byla mučena a vězněna. V žaláři se jí zjevil ďábel v podobě draka, a když odmítla jeho pomoc, ve zlosti ji pozřel. Vyšla z něj nedotčena a zapudila jej znamením kříže. Jiná legenda praví, že byla kolem roku 275 n.l.sťata mečem a před smrtí slíbila těhotným ženám, že když se k ní budou modlit, zajistí, aby jejich děti přišly na svět v pořádku.Tomu, kdo jí postaví kostel nebo bude na její počest zapalovat svíce, budou splněna všechna přání. Je patronkou těhotných žen, rolníků a pastýřů. Bývá zobrazena se zabitým drakem, což je symbol vítězství dobra nad zlem.
V okolí Městce Králové obcházely na její svátek děti stavení a zpívaly, že jim má hospodyně dát penízek nebo jí rozbijí všechny hrnce. Hospodyně měly v době žní hrnců málo, proto děti raději obdarovaly.
Procesí
Účelem byla ochrana úrody a prosba o déšť. Naši předkové si byli vědomi, že sucho a prudké letní bouřky mohou zhatit celé jejich úsilí a úrodu zničit, proto byla v létě na polních cestách vidět jejich hromadná procesí. Za zpěvu prosebných náboženských písní putovaly průvody k posvátným a památným místům, k poutním kostelům a zázračným pramenům.
Aby děti v létě při hrách neponičily obilí, říkalo se jim, že v polích žijí různá strašidla a tajemné bytosti. Žithola chytal nezbedníky a natloukal jim do zadečků hřebíky a cvočky. Pole hlídal také obilný mužíček v třírohém klobouku. A v poledne chodila polednice. Při sklizni se na poli nechával poslední snopek nebo klásek, neboť se věřilo, že se v něm strašidla po pokosení celého pole ukryjí.
V létě nebývalo tolik času na slavnosti a zábavy. Byl to čas tvrdé práce na polích. Teprve ukončení žní se zapilo a oslavilo. Kromě sklizně obilí měla význam i sklizeň sena a pak otavy. Zásoby píce pak byly potravou pro domácí zvířata.
Sekáče a žence bylo nutno nejen pohostit a odměnit po skončení sklizně, ale také jim dodat živiny při namáhavé celodenní práci. Z okolních polí a luk se chodilo na oběd k hospodyni. Na vzdálenější místa se jídlo donášelo.
Tradičními jídly byly svítek a hustá smetanová omáčka s koprem nebo houbami, někdy kus vařeného masa nebo vejce, vdolky, buchty a samozřejmě chleba, máslo a tvaroh. K pití podmáslí, mírně osolenou octovou vodu a tzv. „čistou“ pětadvacetiprocentní žitnou kořaličku, kterou založili do stínu stromu nebo do studánky či strouhy.
Žně (začínají od poloviny července, po sv. Markétě)
Zapojila se vždy celá vesnice. Pole se zaplnila zpěvem ženců a vazaček. Když muži přišli na pole, smekli a nábožně se pokřižovali. Pak vzali kosy a udělali jimi ve vzduchu nad obilím kříž. Kosení přerušovali jen v době krátké svačiny a když brousili kosu. Brousek nosili v toulci z kravského rohu. Muži kosili zralé obilí a za nimi ženy dočišťovaly srpem a vázaly ve snopy. Obilí se kladlo po hrstech na povřísla a vázaly se snopy. Než se začalo vázat, mělo se povříslo třikrát otočit, aby se sklidilo šťastně. První snop uvazovala hospodyně. K večeru se ze snopů stavěli panáci. Když se večer skončilo se sečením, sekáč zabrousil kosu, aby čert nevěděl, co se sekalo. Pracovalo se od úsvitu, aby práce byla co nejdříve hotová, dokud přálo počasí.
K obilí se vážou různé pověry. Pokud byl některý klas ještě stále kvetoucí, znamenalo to hlad pro celý kraj. Dvojitý klas značil, že obilí nabude na ceně. Pokud se takový klas protáhl novorozeněti skrze prsty, čekalo je štěstí a bohatství.
Pokud se při sečení prvního pole schylovalo k bouřce, vrhli se všichni při prvním hřmění k zemi s vírou, že je po celý rok nebude bolet v kříži.
Někde svazovali nebo ovazovali ruce a nohy obilím hospodáři nebo tomu, kdo je první přišel uvítat k práci. Musel se pak vykoupit penězi na pivo. Jinde ho nesvazovali, ale vazačka nebo žněčka před kolemjdoucího položila na zem dvě hrsti obilí křížem a vyzvala ho veršem, aby hrst obilí zaplatil.
Při odvozu obilí z pole, zastavil první vůz u potoka, řeky či rybníka a hospodář vzal z vozu tři klasy, které namočil ve vodě. Činil tak ve víře, že mu obilí pak ve stodole neshoří. Celou cestu nesměl promluvit. Tím ochránil obilí před hlodavci. Hráči a karbaníci si brali hrst obilí domů a dávali si je pod polštář. Měli té noci radostné sny, které jim napověděly o budoucí výhře.
Po sklizni celého pole následovala slavnost zvaná dožínky.
Dnes už je sklizeň plně mechanizovaná a všechno dělají za člověka stroje. Vznikají ale různé KPZky (komunitou podporované zemědělství), rodinné statky zaměřené na bioprodukci, apod. Na řadě míst lze provozovat agroturistiku a jet se s dětmi podívat, jak to celé funguje. Popř. si sami sklidit ovoce a zeleninu, které si pak koupíte a odnesete domů ke spotřebě.
Svatá Marie Magdaléna (22.7.)
Marie Magdaléna byla hříšnice, která potkala Ježíše Krista a učinila pokání. Doprovázela Krista na křížové cestě a byla přítomna jeho smrti. Později šla jeho tělo pomazat, ale našla hrob prázdný. Kristus se jí zjevil. V době pronásledování byla se svým bratrem Lazarem a sestrou Martou zahnána na loď bez vesel, na které dopluli do Francie, kde žila dalších 30 let.
Je patronkou kajících se hříšníků a holičů. Bývá zobrazována s mastí nebo alabastrovou skříňkou.
O jejím svátku se doporučovalo stříhat vlasy, obzvláště těm, co si je chtěli nechat narůst ještě delší. Nedoporučovalo se koupat, protože by koupajícího stáhly pod vodu jeho dlouhé vlasy. Neuzavíraly se sňatky, protože by to přineslo smůlu.
Svatý Jakub (25.7.)
Jak teplý svatý Jakub, tak studené vánoce.
Pěkný den před svatým Jakubem slibuje pěkné žně.
Svatý Jakub dává kukuřici klasy, svatá Anna vlasy.
Ačkoli hebrejské jméno Jakub znamená druhorozený, byl svatý Jakub starším bratrem apoštola Jana. Byl prvním apoštolem, který byl r. 44 n.l. pro svou víru na rozkaz krále Heroda Agrippy zabit. Údajným posledním místem jeho odpočinku je španělské Santiago de Compostela, jedno z největších poutních středisek v západní Evropě. Symbolem putování v Santiagu je tzv. Svatojakubská mušle, která jako značka lemuje 12 poutních cest vedoucích kolem kaplí, klášterů a kostelů ke svatojakubské katedrále. Jakubovy ostatky prosluly schopností léčit revmatismus. Bývá zobrazován s lasturou, poutnickou holí, mečem a klíčem.
V tomto dni se tradičně konávala slavnost shazování kozla. Kozel shozený např. ze zvonice byl cenný svou krví, které připisovali léčivé účinky.
Shazování kozla
Tento zvyk pocházel ze západu Evropy. Konal se na počest svatého Jakuba, který byl shozen z jeruzalémského chrámu. Nejstarší zmínky se dochovaly v záznamech o lidovém léčitelství z počátku 17. století. Krev shozeného kozla byla zmiňována jako obzvláště čarovná a kouzelná. Čerstvá pomáhala při léčbě padoucnice, sušená a namletá na prášek se používala na různá píchnutí.
U nás byl tento zvyk především v Jaroměři, kde řezníci ještě na počátku 19. století přiváděli tento den kozla ozdobeného pentlemi k Pražské bráně. Zde mu byl přečten žertovný rozsudek se zlými skutky, které mu byly přičteny. Byl odsouzen k smrti. Potom se četla poslední vůle kozla, ve které odkazoval jednotlivým lidem své rohy, kopyta a další části. Pak byl z brány shozen a dole ho řezník dorazil, aby se dlouho netrápil.
Shazování kozla prováděli naši předkové i na Boleslavsku, v okolí Kolína, na Hlinecku, Chrudimsku, v okolí Pelhřimova i jinde. V Praze se shazovalo ze Svatojakubské věže na Starém městě a z věže kostela sv. Lazara u Novoměstské radnice.
Později se zvyk upravil a kozel byl usmrcován už před shozením. Maso a krev zabitého kozla prodal řezník hned na místě nebo se odpoledne celá ves sešla v hospodě, kde se konalo veselí na počest kozla, který tam byl spořádán.
Svatá Anna (26.7.)
Svatá Anna chladna z rána.
Po svaté Anně léto neustane.
Je-li svatá Anna prokřehlá, přijde zima studená.
Svatá Anna zavádí žence do pšenice.
Anna znamená milostiplná.
Byla to matka Panny Marie, tedy babička Ježíše. Se svým mužem Jáchymem dlouho nemohli mít děti a poštěstilo se jim až ve vyšším věku. Předtím Jáchym strávil 40 dní v poušti, kde se postil a modlil a Anna se modlila pod vavřínovým keřem. Oběma se zjevil anděl a sdělil jim, že budou mít dítě, což se taky stalo.
Kult sv. Anny spadá v západní církvi až do 8. století a v povědomí zakořenil jako kult mateřství. V tento den se pořádaly průvody na poutní místa.
Anně je zasvěcen také jeden den v týdnu, a to úterý. Tento den je považován za obzvláště vhodný pro uzavírání sňatků.
Lidé se k Anně modlili za déšť, proti bouřce a za nalezení ztracených předmětů. Anna je patronkou těhotenství a všech těhotných žen.
Největší oblibě se Anna těšila v 16. století. Bylo to nejrozšířenější jméno a byla jí zasvěcena řada kostelů. Anenská pouť patřila k největším a nejslavnějším poutím u nás.
Podle pověry okolo svátku svaté Anny kvete po tři dny plné tři hodiny voda. Které tři dny a které hodiny to jsou, nikdo nevěděl, ale kdyby se někdo v tom čase koupal, dostal by prašivinu.
Od 19. století se konají také anenské slavnosti ve městech, provázeny tancem, zpěvem a večerním ohňostrojem. Jako inspirace zřejmě posloužily anenské svátky Annenfeste ve Vídni.
Letní poutě patřívaly ke koloritu venkova. Náboženské poutě se konaly v den svátku světce, který byl ochráncem místního kostelíčka. Procesí poutníků za zpěvu nábožných písní procházelo polními cestami k poutnímu místu, často značně vzdálenému. Lidé z mnoha odlehlých míst se zde setkávali na pobožnosti, což mělo význam společenský. Mohli zde také nakoupit v kramářských boudách nejrůznější tovar (svaté obrázky, marcipán, tabák, štěstíčka, turecký med, zdobené perníky). Odpoledne po bohoslužbě, a pak i večer, se lidé setkávali v hospodě k tanci. Místní poskytli poutníkům nocleh a pohoštění.
Poutní místa vznikala na místech s určitou energetickou kvalitou. Byla určena k očištění, odevzdání a posvěcení. Cestou na poutní místo poutník dochází k sebepoznání. Je to čas, který věnuje sám sobě. Na konci pouti byla jako odměna poutní zábava.
Mezi nejznámější poutní místa patřily Svatá hora, Chrám svatého Víta, Stará Boleslav, Hostýn, Frýdek a Velehrad. V Praze – Dejvicích je kostel svatého Matěje spojen s Matějskou poutí, která se dochovala dodnes, ovšem bez procesí, pouze jako světská zábava.
Pouť byla slavnost všelidová. Zúčastňovaly se jí všechny společenské vrstvy. Chodit se v podstatě muselo. Lidé měli v paměti poutní neděle, jak šly za sebou a nevynechali ani jednu. Mnohdy byli na cestě několik dnů a přespávali v hostincích nebo pod širým nebem. Pokud někdo nemohl jít kvůli chatrnému zdraví nebo stáří, poutníci pro něj nakupovali svaté obrázky, růžence, různé symboly jako třeba olověné prstýnky (Svatá hora) a jiné památky z pouti. Prodávaly se i voskové napodobeniny lidských údů. Pokud měl někdo třeba nemocnou ruku, koupili mu ruku z vosku a položili ji na oltář. Z tohoto vosku se pak zhotovovaly svíce. Později se charakter poutí měnil z náboženského na zábavní. Pouťové neděle pak byly ve znamení houpaček, kolotočů a střelnic. Prodávaly se kyselé okurky. Sem tam někam přijel varietní umělec se svým vystoupení, kartářka či planetářka. Pouťový ruch vypukl po nedělní mši, tzv. hrubé, v místním kostelíku.
Odpoledne se konala veselice, kam mířila chasa. Tancovalo se až do rána.
O pouti se pečou pouťové koláče, vdolky a v jižních Čechách hnětynky (místně se pečou hnětynky až o posvícení a o pouti se pečou koláče).
Sejde se celá rodina a dělá se slavnostní oběd - pečená drůbež.
Pouť jako cesta – osobní oběť bohu a vyjádření víry vs. pouť pro nevěřícího člověka jako vytržení z každodenního života a možnost překonat své hranice a dosud známé možnosti.
V novodobém pojetí to může být způsob trávení dovolené třeba jako vícedenní přechod hor nebo cesta na kole s různými mezníky.
S dětmi se dají prázdniny pojmout formou pouti, kdy si zaznamenáváte jednotlivé výlety jako putování.
Poutě byly nejčastěji v létě, protože bylo počasí příhodné pro putování, ale první poutí v roce byla pouť matějská koncem února, poslední bývala pouť václavská. Známé jsou také mariánská a anenská pouť.
Lidé se dozvídali o zajímavých událostech prostřednictvím kramářských písní. Kramáři se vyskytovali na poutích a jarmarcích. Písně doprovázeli hrou na lidové nástroje, jako je harfa, citera, cimbálek, později podbarvoval jejich zpěv flašinet. Vývoj příběhu ukazovali hůlkou na obrázcích namalovaných na plátně.
Přijížděli také komedianti, kejklíři a kouzelníci.
Podobnou atmosféru míval také jarmark, výroční trh pořádaný jednou nebo dvakrát do roka u příležitosti nějakého svátku.Trval často několik dní. Každé městečko mělo svého patrona či významný den, kdy se trhy konaly.
Své zboží nabízeli zástupci různých cechů. Perníkáři prodávali perníková srdce. Babka kořenářka prodávala léčivé byliny a amulety chránící před zlými duchy.
Nádobí bývalo hliněné nebo kameninové, když prasklo, opravil je dráteník a používalo se dále.
Byly zde stánky zastupující cech kovářský, řeznický, košíkářský, krajkářský, pekařský a cukrářský. Prodávala se zde vejce, ovoce a zelenina. Nelze opomenout keramiku, kuchyňské nádobí, hračky a látky.
Děti se těšily na preclíky, certle (tvrdý bonbon podlouhlého tvaru a medové chuti), cukršpalky, ale i na sud s okurkami.
Bylinky
Jejich sběr je oblíbenou letní činností. Sbírat by se nemělo podél silnic. Využití je různé – bylinné octy, vonné pytlíčky, čaje, kosmetika.
Ovoce
Nejen jeho sklizeň, ale pro naši kulturu je typické i domácí zavařování a výroba marmelád.
Med
Jak pravil praotec Čech: „Tato země oplývá mlékem a strdím.“
Strdí je med.
Je to přírodní sladidlo a používá se v lidovém léčitelství.
Med má vysoký obsah cukru a samokonzervační vlastnosti. Neměl by se skladovat v lednici. Cukernatí, ale zahřátím se vrací do tekutého stavu.
Nikdy med nezahřívejte v mikrovlnné troubě, snížilo by to jeho kvalitu. Pokud medem sladíte čaj, přidávejte ho, až nápoj vychladne cca na 60°C, aby se nezničily některé cenné látky v medu.
Houby
Zatímco v naší zemi je sběr jedlých hub velmi oblíbený, jsou země, kde lidé vůbec nehoubaří, např. Norsko. Sbírejte vždy jen houby, které znáte. Pro děti předškolního věku konzumace volně rostoucích hub není moc vhodná. Mohou na ně reagovat jinak, než dospělí. První houbové jídlo dětem se připravuje tak, že kousky hub z houbové omáčky před podáváním vytáhneme a dítěte nedáváme.
Perník
Pouťové perníkové srdce pro milovanou osobu je symbolem léta. Perník je ale mnohem starší než tento zvyk. Jeho historie sahá až do starého Egypta a já se k ní budu ještě vracet v souvislosti s vánocemi.
Chléb a pečivo
Rohlíky pochází z r. 1683, kdy byla Vídeň obléhaná Turky. Znakem mohamedánského náboženství je měsíc ve své první čtvrti, proto se pekař Vendler rozhodl na posměch Turků péct pečivo tohoto tvaru.
Pečení chleba patřilo k základním pracím každé hospodyně. Den před pečením se do světnice přivalila díže na těsto. Ta se nikdy nepůjčovala, aby chléb dobře vykynul. Při její stavbě se muselo dbát, aby letokruhy prken směřovaly směrem nahoru. Nalilo se do ní trochu teplé vody, aby kvásek (= zbytky těsta z předchozího pečení) nabobtnal. Hospodyně pak udělala nad díží tři křížky a přidávála mouku, až vzniklo řídké těsto. Po vykynutí přidala další teplou vodu a mouku a vypracovala husté těsto. Když se míchalo těsto, nebyla ze strachu z uhranutí chleba vítána žádná návštěva.
Těsto kynulo přes noc. Aby nezastydlo, postavila se díž ke kamnům a přikryla utěrkou.
Brzy ráno hospodyně zatopila v peci. Těsto rozkrájela na díly a nakladla do moukou vysypaných ošatek. Poté, co trochu nakynulo, vypracovala bochánky.
Ve vytopené peci shrabala oharky a hodila je do kamen. Aby chléb neoprýskal, házela do pece před vymetením tři zrnka hrachu.
Každý bochánek omyla vodou a vsadila sázecí lopatou do pece. Pekly se cca 2 hodiny. Pokud by hospodyni nějaký bochánek při sázení do pece upadl na podlahu, znamenalo to smůlu. Někde dokonce věřili, že pak někdo z rodiny zemře.
Upečené chleby hospodyně pomazala mašlovačkou vodou a uložila do ošatek. Upečený chléb se mohl načínat až navečer, ale bylo zvykem, že se načínal, až třetího dne po upečení.
Pokud se peklo z nového obilí, dávali do pece spolu s bohánky kůrku ze starého pecenu, aby ten nový nebyl příliš měkký. „Měkký chléb kapsu vyjídá.“
Kdyby hospodyně některý bochník v peci zapomněla a spálila, nedožila by se konce roku.
Ze zbytků chlebového těsta se dělaly točenice. Slabší prameny těsta se rozválely, spirálovitě stočily, osolily, pokmínovaly a daly péct.
Ve Slezku se pekl hruškový pecen, tedy chléb se zapečenými hruškami. O Velikonocích byly hrušky nahrazeny kusy uzeného masa a klobásami.
Chléb se nikdy nepekl v pátek, protože to byl v očích našich předků den plný smůly a neštěstí. Připomínal Kristovo umučení. Někde se nepeklo ani o víkendech a o svátcích. Říkalo se, že těsto odpočívá, tudíž by dobře nekynulo.
Dříve byl chléb velmi ceněn a neplýtvalo se jím. Komu krajíc chleba upadl na zem, ten jej zvedl, očistil a snědl. Příchozí se vítali chlebem se solí. Bylo slušností chléb přijmout se slovy „zaplať Pán Bůh“. Kdo si krájí chléb, musí krajíc ukrojit hezky rovně, protože „kdo se srovná s chlebem, srovná se i s lidmi“. Drobky chleba se dávaly drůbeži nebo házely do ohně.
Chmel a pivo
S vařením piva začali Egypťané kolem roku 2800 př.n.l. V našich zemích se objevilo s příchodem praotce Čecha a starých Čechů na Říp. Písemné zmínky o vaření chmeleného piva na našem území pochází ze 12. století. Ze stejného století pochází i zmínky o výrobě sladu.
K pivu se ještě vrátím v následujících měsících v souvislosti s dočesnou.
Boledovičová, M., Kindlová, M.: Tradinář, Smart Press, s.r.o., 2019
Trnková, K.: České zvyky a tradice, Studio trnka, 2021
Příkazská, T.: Lidové tradice pro šikovné ruce, XYZ, 2020
Bezděk, E.: Rituály šťastné rodiny, Došel karamel, 2021
Skopová, K.: Hody, půsty, masopusty, Akropolis, 2014
Bestajovský, M.: Lidové obyčeje a nápady pro šikovné ruce, Léto, Computer Press, 2004
Zemanová, H.: Rytmus roku s Hankou Zemanovou, Smart Press, 2021Po svaté Anně léto neustane.
Je-li svatá Anna prokřehlá, přijde zima studená.
Svatá Anna zavádí žence do pšenice.
Anna znamená milostiplná.
Byla to matka Panny Marie, tedy babička Ježíše. Se svým mužem Jáchymem dlouho nemohli mít děti a poštěstilo se jim až ve vyšším věku. Předtím Jáchym strávil 40 dní v poušti, kde se postil a modlil a Anna se modlila pod vavřínovým keřem. Oběma se zjevil anděl a sdělil jim, že budou mít dítě, což se taky stalo.
Kult sv. Anny spadá v západní církvi až do 8. století a v povědomí zakořenil jako kult mateřství. V tento den se pořádaly průvody na poutní místa.
Anně je zasvěcen také jeden den v týdnu, a to úterý. Tento den je považován za obzvláště vhodný pro uzavírání sňatků.
Lidé se k Anně modlili za déšť, proti bouřce a za nalezení ztracených předmětů. Anna je patronkou těhotenství a všech těhotných žen.
Největší oblibě se Anna těšila v 16. století. Bylo to nejrozšířenější jméno a byla jí zasvěcena řada kostelů. Anenská pouť patřila k největším a nejslavnějším poutím u nás.
Podle pověry okolo svátku svaté Anny kvete po tři dny plné tři hodiny voda. Které tři dny a které hodiny to jsou, nikdo nevěděl, ale kdyby se někdo v tom čase koupal, dostal by prašivinu.
Od 19. století se konají také anenské slavnosti ve městech, provázeny tancem, zpěvem a večerním ohňostrojem. Jako inspirace zřejmě posloužily anenské svátky Annenfeste ve Vídni.
Poutě
Letní poutě patřívaly ke koloritu venkova. Náboženské poutě se konaly v den svátku světce, který byl ochráncem místního kostelíčka. Procesí poutníků za zpěvu nábožných písní procházelo polními cestami k poutnímu místu, často značně vzdálenému. Lidé z mnoha odlehlých míst se zde setkávali na pobožnosti, což mělo význam společenský. Mohli zde také nakoupit v kramářských boudách nejrůznější tovar (svaté obrázky, marcipán, tabák, štěstíčka, turecký med, zdobené perníky). Odpoledne po bohoslužbě, a pak i večer, se lidé setkávali v hospodě k tanci. Místní poskytli poutníkům nocleh a pohoštění.
Poutní místa vznikala na místech s určitou energetickou kvalitou. Byla určena k očištění, odevzdání a posvěcení. Cestou na poutní místo poutník dochází k sebepoznání. Je to čas, který věnuje sám sobě. Na konci pouti byla jako odměna poutní zábava.
Mezi nejznámější poutní místa patřily Svatá hora, Chrám svatého Víta, Stará Boleslav, Hostýn, Frýdek a Velehrad. V Praze – Dejvicích je kostel svatého Matěje spojen s Matějskou poutí, která se dochovala dodnes, ovšem bez procesí, pouze jako světská zábava.
Pouť byla slavnost všelidová. Zúčastňovaly se jí všechny společenské vrstvy. Chodit se v podstatě muselo. Lidé měli v paměti poutní neděle, jak šly za sebou a nevynechali ani jednu. Mnohdy byli na cestě několik dnů a přespávali v hostincích nebo pod širým nebem. Pokud někdo nemohl jít kvůli chatrnému zdraví nebo stáří, poutníci pro něj nakupovali svaté obrázky, růžence, různé symboly jako třeba olověné prstýnky (Svatá hora) a jiné památky z pouti. Prodávaly se i voskové napodobeniny lidských údů. Pokud měl někdo třeba nemocnou ruku, koupili mu ruku z vosku a položili ji na oltář. Z tohoto vosku se pak zhotovovaly svíce. Později se charakter poutí měnil z náboženského na zábavní. Pouťové neděle pak byly ve znamení houpaček, kolotočů a střelnic. Prodávaly se kyselé okurky. Sem tam někam přijel varietní umělec se svým vystoupení, kartářka či planetářka. Pouťový ruch vypukl po nedělní mši, tzv. hrubé, v místním kostelíku.
Odpoledne se konala veselice, kam mířila chasa. Tancovalo se až do rána.
O pouti se pečou pouťové koláče, vdolky a v jižních Čechách hnětynky (místně se pečou hnětynky až o posvícení a o pouti se pečou koláče).
Sejde se celá rodina a dělá se slavnostní oběd - pečená drůbež.
Pouť jako cesta – osobní oběť bohu a vyjádření víry vs. pouť pro nevěřícího člověka jako vytržení z každodenního života a možnost překonat své hranice a dosud známé možnosti.
V novodobém pojetí to může být způsob trávení dovolené třeba jako vícedenní přechod hor nebo cesta na kole s různými mezníky.
S dětmi se dají prázdniny pojmout formou pouti, kdy si zaznamenáváte jednotlivé výlety jako putování.
Poutě byly nejčastěji v létě, protože bylo počasí příhodné pro putování, ale první poutí v roce byla pouť matějská koncem února, poslední bývala pouť václavská. Známé jsou také mariánská a anenská pouť.
Jarmarky a trhy
Lidé se dozvídali o zajímavých událostech prostřednictvím kramářských písní. Kramáři se vyskytovali na poutích a jarmarcích. Písně doprovázeli hrou na lidové nástroje, jako je harfa, citera, cimbálek, později podbarvoval jejich zpěv flašinet. Vývoj příběhu ukazovali hůlkou na obrázcích namalovaných na plátně.
Přijížděli také komedianti, kejklíři a kouzelníci.
Podobnou atmosféru míval také jarmark, výroční trh pořádaný jednou nebo dvakrát do roka u příležitosti nějakého svátku.Trval často několik dní. Každé městečko mělo svého patrona či významný den, kdy se trhy konaly.
Své zboží nabízeli zástupci různých cechů. Perníkáři prodávali perníková srdce. Babka kořenářka prodávala léčivé byliny a amulety chránící před zlými duchy.
Nádobí bývalo hliněné nebo kameninové, když prasklo, opravil je dráteník a používalo se dále.
Byly zde stánky zastupující cech kovářský, řeznický, košíkářský, krajkářský, pekařský a cukrářský. Prodávala se zde vejce, ovoce a zelenina. Nelze opomenout keramiku, kuchyňské nádobí, hračky a látky.
Děti se těšily na preclíky, certle (tvrdý bonbon podlouhlého tvaru a medové chuti), cukršpalky, ale i na sud s okurkami.
Symboly léta
Bylinky
Jejich sběr je oblíbenou letní činností. Sbírat by se nemělo podél silnic. Využití je různé – bylinné octy, vonné pytlíčky, čaje, kosmetika.
Ovoce
Nejen jeho sklizeň, ale pro naši kulturu je typické i domácí zavařování a výroba marmelád.
Med
Jak pravil praotec Čech: „Tato země oplývá mlékem a strdím.“
Strdí je med.
Je to přírodní sladidlo a používá se v lidovém léčitelství.
Med má vysoký obsah cukru a samokonzervační vlastnosti. Neměl by se skladovat v lednici. Cukernatí, ale zahřátím se vrací do tekutého stavu.
Nikdy med nezahřívejte v mikrovlnné troubě, snížilo by to jeho kvalitu. Pokud medem sladíte čaj, přidávejte ho, až nápoj vychladne cca na 60°C, aby se nezničily některé cenné látky v medu.
Houby
Zatímco v naší zemi je sběr jedlých hub velmi oblíbený, jsou země, kde lidé vůbec nehoubaří, např. Norsko. Sbírejte vždy jen houby, které znáte. Pro děti předškolního věku konzumace volně rostoucích hub není moc vhodná. Mohou na ně reagovat jinak, než dospělí. První houbové jídlo dětem se připravuje tak, že kousky hub z houbové omáčky před podáváním vytáhneme a dítěte nedáváme.
Perník
Pouťové perníkové srdce pro milovanou osobu je symbolem léta. Perník je ale mnohem starší než tento zvyk. Jeho historie sahá až do starého Egypta a já se k ní budu ještě vracet v souvislosti s vánocemi.
Chléb a pečivo
Rohlíky pochází z r. 1683, kdy byla Vídeň obléhaná Turky. Znakem mohamedánského náboženství je měsíc ve své první čtvrti, proto se pekař Vendler rozhodl na posměch Turků péct pečivo tohoto tvaru.
Pečení chleba patřilo k základním pracím každé hospodyně. Den před pečením se do světnice přivalila díže na těsto. Ta se nikdy nepůjčovala, aby chléb dobře vykynul. Při její stavbě se muselo dbát, aby letokruhy prken směřovaly směrem nahoru. Nalilo se do ní trochu teplé vody, aby kvásek (= zbytky těsta z předchozího pečení) nabobtnal. Hospodyně pak udělala nad díží tři křížky a přidávála mouku, až vzniklo řídké těsto. Po vykynutí přidala další teplou vodu a mouku a vypracovala husté těsto. Když se míchalo těsto, nebyla ze strachu z uhranutí chleba vítána žádná návštěva.
Těsto kynulo přes noc. Aby nezastydlo, postavila se díž ke kamnům a přikryla utěrkou.
Brzy ráno hospodyně zatopila v peci. Těsto rozkrájela na díly a nakladla do moukou vysypaných ošatek. Poté, co trochu nakynulo, vypracovala bochánky.
Ve vytopené peci shrabala oharky a hodila je do kamen. Aby chléb neoprýskal, házela do pece před vymetením tři zrnka hrachu.
Každý bochánek omyla vodou a vsadila sázecí lopatou do pece. Pekly se cca 2 hodiny. Pokud by hospodyni nějaký bochánek při sázení do pece upadl na podlahu, znamenalo to smůlu. Někde dokonce věřili, že pak někdo z rodiny zemře.
Upečené chleby hospodyně pomazala mašlovačkou vodou a uložila do ošatek. Upečený chléb se mohl načínat až navečer, ale bylo zvykem, že se načínal, až třetího dne po upečení.
Pokud se peklo z nového obilí, dávali do pece spolu s bohánky kůrku ze starého pecenu, aby ten nový nebyl příliš měkký. „Měkký chléb kapsu vyjídá.“
Kdyby hospodyně některý bochník v peci zapomněla a spálila, nedožila by se konce roku.
Ze zbytků chlebového těsta se dělaly točenice. Slabší prameny těsta se rozválely, spirálovitě stočily, osolily, pokmínovaly a daly péct.
Ve Slezku se pekl hruškový pecen, tedy chléb se zapečenými hruškami. O Velikonocích byly hrušky nahrazeny kusy uzeného masa a klobásami.
Chléb se nikdy nepekl v pátek, protože to byl v očích našich předků den plný smůly a neštěstí. Připomínal Kristovo umučení. Někde se nepeklo ani o víkendech a o svátcích. Říkalo se, že těsto odpočívá, tudíž by dobře nekynulo.
Dříve byl chléb velmi ceněn a neplýtvalo se jím. Komu krajíc chleba upadl na zem, ten jej zvedl, očistil a snědl. Příchozí se vítali chlebem se solí. Bylo slušností chléb přijmout se slovy „zaplať Pán Bůh“. Kdo si krájí chléb, musí krajíc ukrojit hezky rovně, protože „kdo se srovná s chlebem, srovná se i s lidmi“. Drobky chleba se dávaly drůbeži nebo házely do ohně.
Chmel a pivo
S vařením piva začali Egypťané kolem roku 2800 př.n.l. V našich zemích se objevilo s příchodem praotce Čecha a starých Čechů na Říp. Písemné zmínky o vaření chmeleného piva na našem území pochází ze 12. století. Ze stejného století pochází i zmínky o výrobě sladu.
K pivu se ještě vrátím v následujících měsících v souvislosti s dočesnou.
Použité prameny:
Boledovičová, M., Kindlová, M.: Tradinář, Smart Press, s.r.o., 2019
Trnková, K.: České zvyky a tradice, Studio trnka, 2021
Příkazská, T.: Lidové tradice pro šikovné ruce, XYZ, 2020
Bezděk, E.: Rituály šťastné rodiny, Došel karamel, 2021
Skopová, K.: Hody, půsty, masopusty, Akropolis, 2014
Bestajovský, M.: Lidové obyčeje a nápady pro šikovné ruce, Léto, Computer Press, 2004
Paterko, L.: Naše tradice, 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat