Tradice v únoru

Konec zimy je obdobím, kdy se chystáme na růst něčeho nového a je potřeba dobře uzavřít to staré. Takovým předělem, dokdy je vhodné udělat si úklid ve věcech i v myšlenkách, jsou Hromnice. Z našich domovů by měly zmizet zbytky vánoční výzdoby a nepotřebné věci a začít přípravy na jaro. Pořád ještě trvají dlouhé večery, které lze využít k četbě a ručním pracem. Stále ještě lze, zejména v horách, provozovat zimní sportovní aktivity jako je lyžování. Tento čas je také vhodné využít k upevnění vztahů v rodině a scházet se k tradičním nedělním obědům i v širším rodinném kruhu. Po obědě u bábovky a kávy proběhnou společné debaty dospělých a hry dětí.
V období masopustu, který je tradičně časem zábav, nás může přepadnout i čas melancholie, kdy se do veselí přimíchá energie puzení a svádění, která budí naši temnou stránku. Pokud se dostaví pocit deprese, agresivita, lítostivost…není dobré přebíjet je umělým veselím, ale naopak podívat se na ně a zamyslet se nad nimi, proč jsou tady. Využít toho období k hlubšímu sebepoznání. Tyto špatné nálady by měly skončit o Hromnicích.
Po masopustu začíná období půstu. To je vhodné například  k nakličování semen a luštěnin, nejen jako zdroje mikronutrientů, kterých v tomto období můžeme mít nedostatek, ale i jako symbolu odehrávající se velké změny a nadcházejícího jara.
Pokud bychom rok měli přirovnat k jednomu dni, tak únor je jeho úsvit. Čas, kdy se rodí nový den, ale my ještě ležíme zachumlaní v posteli a chystáme se pomalu vstát a začít den. Je to přechodové období mezi zimou a jarem, které může být velmi náročné. Říká se, že dochází k obratu energií. Mohou nás bolet klouby, objevit se migrény nebo větší únava. V únoru se odehrává změna, která zatím na první pohled není patrná. Jaro můžeme pocitově začít vnímat okolo poloviny února. Jakoby vzduch voněl jinak, začaly se probouzet kořeny pod zemí a oteplilo se. Můžeme mít i chuť si povyskočit.
Z tučného, mastného a těžkého jídla přecházíme na odlehčenou jarní stravu. Ubírá se postupně. Jídla jsou jednotvárnější a co do pestrosti minimaličtější. Dochází zimní zásoby ovoce a zeleniny. My sice máme možnost koupit si zeleninu z dovozu, ale i tak bývá výběr v obchodech přes zimu menší. Razantnější půst začíná až po sv. Matějovi, kdy se více oteplí. Pro naše předky měl jarní půst jiný význam než pro nás. Nejednalo se o nějakou očistu organismu, jak by se novodobý člověk mohl domnívat, ale o praktický důsledek toho, že docházely zásoby z poslední úrody a do další bylo ještě daleko, ani domácí zvířata v tomto období moc nerodila a dávala méně mléka a vajec. A lidem, zejména těm starým nebo nemocným, také často docházely rezervy organismu a v tomto období se nejvíce umíralo.

Přehled

Svátky svatých:
3.2.    Svatý Blažej
6.2.    Svatá Dorota
14.2.     Svatý Valentýn
24.2.    Svatý Matěj

Tradiční svátky:
Masopust (neděle po svátku Tří králů - Popeleční středa)
2.2.    Hromnice

Významné dny:
Světový den mokřadů (2.2.), Světový den modliteb (3.2.), Světový den boje proti rakovině (4.2.), Mezinárodní den lidského bratrství (4.2.), Mezinárodní den nulové tolerance ženské obřízce (6.2.),     Světový den luštěnin (10.2.), Světový den nemocných  (11.2.), Mezinárodní den žen a dívek ve vědě  (11.2.), Den červené ruky  (12.2.), Darwinův den  (12.2.), Světový den rádia  (13.2.), Světový den léčby zvukem (14.2.), Mezinárodní visegrádský den  (15.2.), Světový den sociální spravedlnosti (20.2.), Mezinárodní den boje proti kolonialismu (21.2.), Mezinárodní den průvodců cestovního ruchu (21.2.), Mezinárodní den mateřského jazyka (21.2.), Evropský den obětí zločinu (22.2.), Den zamyšlení (22.2.), Mezinárodní den boje proti vzácným chorobám (29.2.)

Pranostiky:

Únor bílý – pole sílí.
Sněhový únor – sílí úhor.
Únorová voda – pro pole škoda.
Únor – úmor: kdyby mohl, umořil by v krávě tele a v kobyle hříbě.
Kdyby měl únor tu moc jako leden, nechal by v krávě zmrznout tele.
Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem.
Když v únoru mráz ostro drží, to dlouho již nepodrží.
Když záhy taje, dlouho neroztaje.
Když únor vodu spustí, ledem ji březen zahustí.
Když tě v únoru zašimrá komár za ušima, poběhneš jistě v březnu ke kamnům s ušima.
Leží-li kočka v únoru na slunci, jistě v březnu poleze za kamna.
Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky.
V únoru sníh a led – v létě nanesou včely med.
Teplý únor – studené jaro, teplé léto.
Co si únor zazelená – březen si hájí; co si duben zazelená – květen mu to spálí.
Mnoho mlh v únoru přivodí mokré léto.
Když větrové na konec února uhodí, moc obilí se na poli neurodí.
Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky.
V únoru-li vítr neburácí, jistě v dubnu krovy kácí.
Můžeš-li se v lednu vysléci do košile, připravuj si na únor kožich.
Je-li v únoru zima a sucho, bývá prý horký srpen.
V únoru když skřivan zpívá, velká zima potom bývá.
Když skřivánek v únoru zpívá, brzy se pod nosem slívá.
Skřivánek-li v únoru zpívat počne, v dubnu jistě umlkne.
Je-li únor mírný ve své moci, připílí s mrazem březen i v noci.
Když v únoru mušky lítajú, to v marcu robky v ruce chuchajú.
Jestli února měsíce jest teplo, nepohrdej hned pící, která ti zůstává, neb s námi ráda zima po Veliké noci zahrává.
Nechce-li severňák v únoru váti, v dubnu se to musí přec jenom státi.
V únoru prudký severníček – hojné úrody bývá poslíček.
Když půlnoční větrové v tomto měsíci silné jsou, bývá dobrá čáka úrody na ovoce; pakli ale ne, tak přicházejí v měsíci dubnu, máji a škodí vínu a stromům.
Mnoho krtinců v únoru, bude brzy jaro.

Sezónní potraviny:

Zelenina: růžičková kapusta
Skladované: brambory, celer, česnek, dýně, kapusta, kedlubny, mrkev, petržel, pórek, červená řepa, zelí bílé a červené, zelí čínské
Ovoce: skladované hrušky a jablka

Tradiční jídla:

Zabijačkový ovárek -  základní zabíjačkové jídlo. Vaří se bílý a tmavý. Ze světlé polévky je pak tlačenka. Podává se čistý vývar s domácími nudlemi nebo se šperky (vybrané kousky masa a drobů na ochutnání). Z tmavé se vaří jitrnice, jelita, a taky tlačenky. Výsledkem je oblíbená hustá „prdelačka“.
Tlačenka -  oblíbená pochoutka, kde se střídá libové maso s růžovým jazykem a občasným kouskem tučného. Má být čirá, pevná a pěkně obrázková.
Jitrnice a jelítka
Klobásy
Zabijačkový  guláš
Zabijačková pochoutka z mozečku
Sádlo a slanina
Koblihy – na Vysočině se plní makovou nádivkou s rozinkami. Svým tvarem symbolizují Slunce. Jsou také symbolem hojnosti, zejména ty z kynutého těsta. Je to symbol vítání slunce.
Chodské šišky – z kynutého těsta se smetanou, smažené na sádle nebo oleji.
Smažené vdolečky
Listy – smažené sladké placky z Chodska
Boží milosti – křehké smažené drobnosti
Sekaná pečeně
Vepřo-knedlo-zelo, klasicky s bramborovým knedlíkem
Knedlíčková polévka
Svíčková omáčka
Pokrmy ze zvěřiny
Pokrmy z jehněčího masa
Kamarádská polévka - potkávají se v ní ingredience, které se neznají a jejichž kombinace může lidem působit potíže ve smyslu plynatosti. Skrze společné vaření s ghí a kořením se skamarádí a působí naopak blahodárně na lidský organismus. Srdcem polévky je celé mungo a koření hing (čertovo lejno). Recept v knize Rytmus roku od Hanky Zemanové.
Nápoje z čerstvých nebo sušených kořenů lopuchu
Naklíčená semena a luštěniny
Pokrmy z ječných krup

Tvoření a aktivity:

Výroba svíčky z včelího vosku
Výroba obrazců z naklíčené řeřichy
Výroba valentýnského přání
Výroba masek a kostýmů
Výroba růží z krepového papíru
Výroba hýbacího panáka
Výroba vázy na sněženky z vaječných skořápek (sněženky jsou symbolem jara)
Očistná kůra pitím malých doušků horké vody
Kartáčování, drbání a poklepávání jako technika masáže
Prořezávání ovocných stromů

Hromnice (2.2.)

Na Hromnice - půl zimnice - půl píce.
Na Hromnice zima s létem potkává se.
Na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout.
Na Hromnice jasná noc - bude mrazů ještě moc.
Když o Hromnicích sněží, nebývá jaro daleko.Na Hromnice o hodinu více.
Zelené Hromnice, bílé velikonoce.
Na Hromnice zimy polovice.

40 dnů od narození Krista

Slaví se mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. Odpovídá původnímu keltskému svátku Imbolc, kdy lidé zapalovali před svými obydlími malé ohýnky a přikládali jim očistnou a ochrannou moc. Církev tento svátek překryla svátkem Očišťování Panny Marie, později nazývaným Uvedení Páně do chrámu, který se počítá jako 40. den po narození Krista. V chrámu se svatá Rodina setkala se Simeonem, který Ježíše nazval světlem k osvícení národů. Z tohoto proroctví se ujalo procesí se svícemi.
Staří Čechové tento svátek nazývali svátek svíčky nebo den svíček.
Svátek spojený s ochranou před ohněm, bouří a bleskem, a také oslava blížícího se jara. V církevním pojetí končila tento den vánoční doba a uklízel se domácí betlém či odstrojoval vánoční stromeček.
V kostele se před mší světily bílé svíce. Svěcení svíček hromnic je doloženo od 10.století. Svíčky hromničky měly po celý rok chránit nejen před ohněm, bouří a bleskem, ale také ďáblem, živelnými pohromami a zlými silami. Během bouřek se rozsvěcovaly v oknech a lidé se při nich modlili za hladký průběh bouřky. Hromnička se také dávala do ruky umírajícímu, aby svítila duši na cestu do nebe.
Na Hromnice se nesmělo šít, protože jehla přitahuje blesky. Nesmělo se tančit, protože tanečník by pak zemřel v temnotě (Chodsko).
Na Chrudimsku obcházel hospodář s posvěcenou hromničkou třikrát za sebou úly a přitom se modlil, což mělo zajistit zdravé včely a hojnost medu.
Tento den se předpovídalo počasí. Pokud bylo jasno, očekávala se ještě dlouhá zima, déšť nebo sníh přinášel brzké jaro.
První jarní zahřmění znamenalo příchod Peruna, který pomáhal svrhnout vládu zimy a prvním bleskem otevíral zemi novému životu. Byl to nositel plodné síly. Hromový rachot také zaháněl zlé mocnosti, duchové se zalézali schovat do děr a skrýší. Lidé je pomáhali vyhnat ze stavení různými praktikami. Rachotili nádobím, postrkovali nábytkem, mávali nářadím, zatínali před vraty sekyru do země. Práh se obkládal drny, aby do stavení nevklouzla zlá čarodějnice.
Při první bouřce by muži měli nadzvednout svou partnerku či nějaké děvče, aby dostali sílu a udrželi si ji po celý rok.
Tento den se nese v energii boje dobra a zla a je ukončením návštěvy energií puzení a svádění. Tento den bychom měli uctít modtlitbou za plodnost a úrodu.

Pokud máte možnost, můžete si tento den udělat venku ohníček a symbolicky spálit zbytky vánoční výzdoby nebo něco, co už doma nepotřebujete.

Hromnice z různých pohledů

Keltové (Galové)

Imbolc (Imbolg) je svátek spojený se svátkem svaté Brigity, který se slaví 1. února a je následován Hromnicemi.
Brigita z Kildare či Brigita Irská (zemř. 1. února 523 v Kildare) je považována za zakladatelku kláštera v Kildare a některých dalších klášterů. Lze vytušit též určitou spojitost mezi úctou ke světici a keltským kultem bohyně Brigid, což byla irská bohyně kovářství, plodnosti, dobytka, úrody, věštění a básnictví.
Svatá Brigita je považována za patronku Irska.
Imbolc je chápán jako první den jara. V tomto období ovce začínaly plodit jehňata a mít mléko a od toho se zřejmě odvozuje i název svátku. Výraz oi-melge „ovčí mléko“, nebo možná staroirské i mbolc „v břiše“, jež má taktéž odkazovat na graviditu ovcí.
Imbolc je také slaven v některých novopohanských náboženství – ve Wicce, neodruidismu a keltském rekonstrukcionismu. Ve Wicce je chápán jako svátek světla a ohně spojený s Pannou – prvním z aspektů Trojné bohyně.
Tento den Brigita navštěvuje domácnosti a žehná lidem i dobytku. Někde je jí připravováno lůžko s drobnými dary a březovou větévkou, kterou má použít k oživení přírody.
Jsou také vytvářeny Brigitiny panenky (brídeóg, biddy), vyrobené ze slámy a oděné do šatů. Ve Skotsku se panenky zdobily krystalem či světlou mušlí. S panenkou mladé neprovdané bíle oděné dívky chodily na kolední obchůzky.
Dále byl pleten „Brigitin kříž“ ze sítiny či slámy jež měl chránit před špatným počasím. Zavěšoval se nad vchodové dveře.

Slované

Hlavním významem svátku Hromnice je příchod jara a návrat světla.

“Na Hromnice o hodinu více.”

I když to stále znamenalo, že nová úroda je daleko a zásobami se musí šetřit.

“Na Hromnice – půl krajíce, půl píce.”

S jarem přichází první bouřky a rodí se Perun, bůh hromů a blesků. Přichází jako plodivá síla a pomáhá svrhnout vládu zimy. Jeho příchod byl očekáván jako první jarní zahřmění. Probouzela se příroda a začalo jarní klíčení semen. Naopak zlí duchové před hromem Peruna utekli do svých skrýší.
První jarní zahřmění bylo spojeno s mnoha rituály. Lidé klekali na zem a líbali ji. Ve světnicích posouvali židle a stoly, hýbali nádobami, na dvoře nadzvedávali vozy, mávali polním nářadím a před vraty zatínali do země sekery (sekera je atribut Peruna). Těmito rituály lidé pomáhali Perunovi vyhánět zlé duchy ze svých stavení. Také symbolizovaly probouzení ze zimního spánku.
Přestože je svátek jako takový zasvěcen hlavně Perunovi, díky důležitosti chovu ovcí se staří Slované obraceli také k bohu Velesovi, který je nejen vládcem podsvětí, ale také ochráncem stád a dobytka.

Křesťané

Církev původní pohanský svátek překryla svátkem Očišťování Panny Marie, později nazývaným Uvedení Páně do chrámu, který se počítá jako 40. den po narození Krista.
Panně Marii tedy v tuto dobu skončilo šestinedělí a podle židovského obyčeje přinesla syna do jeruzalémského chrámu, aby jej představili a aby Marie podstoupila akt rituální očisty. To znamenalo přinést k zápalné oběti jednoročního beránka a holoubě nebo hrdličku k oběti za hřích. Pokud byli rodiče chudí, nemuseli přinést beránka, ale místo toho pár hrdliček nebo holoubat. Podle legendy Marie cestou zakopla o zmrzlou hroudu hlíny a z té se stal zpívající skřivánek.
Jako prvorozený syn měl být Ježíš zasvěcen Bohu nebo by za něj museli rodiče dát výkupné, aby jej z kněžské služby vykoupili. Zasvěcování prvorozených má původ v nejstarších dobách, kdy Bůh slíbil, že pro záchranu hříšníka obětuje svého prvorozeného Syna.
V chrámu se svatá rodina setkala s prorokyní Annou a se starcem Simeonem, který v Ježíši poznal budoucího mesiáše a nazval ho světlem k osvícení národů. Z tohoto proroctví se ujalo procesí se svícemi.
Setkání dítěte a starce symbolizuje setkání zanikajícího pohanského světa a nového začátku v Kristu, setkání upadajícího období Staré smlouvy a nového období církve národů.

Zvyky

K Hromnicím se váže okolo čtyřiceti pranostik.
Hromnice byly dříve dnem, kdy nastal konec Vánoc. Sklízel se betlém a odstrojoval stromeček.
Je to čas očisty, úklidu domácnosti a zbavování se nepotřebných věcí.
Probouzí se příroda a vše je v očekávání růstu a hojnosti. Tma se mění ve světlo. Světlo vidíme také v blescích a hromech, proto naši předkové vykonávali rituály, které měly ochránit jejich obydlí před bouřkami a zlými duchy. V minulosti zapalovali před domy malé ohýnky, kterým přikládali očistnou  i ochrannou moc. Světlo mělo chránit před úderem blesku i krupobitím.
Od 10. století se začaly tento den v kostelích před mší světit bílé svíce hromničky. Lidé si je po celý rok dobře schovávali a za bouře je zapalovali v okně a modlili se při jejich světle za hladký průběh bouřky. Svíčky hromničky měly po celý rok chránit před ohněm, bouří a bleskem.
Hromnička se také dávala do ruky umírajícímu, aby svítila duši na cestu do nebe.
Hospodář s posvěcenou hromničkou obcházel třikrát za sebou úly a přitom se modlil, což mělo zajistit zdravé včely a hojnost medu.
Na Hromnice se nesmělo nic šít a přišívat, protože jehly by přitáhly blesky.
Nesmělo se tančit, protože tanečník by pak zemřel v temnotě.
Tento den se předpovídalo počasí. Pokud bylo jasno, očekávala se ještě dlouhá zima, déšť nebo sníh přinášel brzké jaro.

Hromnice jako symbol konce šestinedělí

Ženy, které už mají děti, mohou tento den využít k symbolické očistě těla i duše od zážitků ze šestinedělí. Mohou každý rok tento den využít k tomu, že poděkují svému tělu, že zvládlo nosit a porodit děti. Pohladit své jizvy a provést svůj vzpomínkový rituál a na toto období.
Může to být jeden z kroků, jak se vyrovnávat s tím, že se v opravdovém šestinedělí něco nepovedlo podle představ ženy.

“Na Hromnice o hodinu více” můžeme přeneseně chápat tak, že miminko je po šestinedělí o hodinu déle bdělé.

Lze v tom hledat vlastní symboliku pro své rituály, které nám v naší situaci pomáhají a dávají smysl.

Sv. Blažej (3.2.)

Na svatého Blažeje slunce ještě nehřeje.
Na svatého Blažeje kamínek se ohřeje.

Byl to biskup a mučedník. Zabýval se lékařským studiem a vykonával i lékařskou praxi. Podle legendy zachránil chudé vdově selátko ohrožované vlkem. Za to mu vdova nosila svíce. Pomohl také promodralému chlapci, který se dusil rybí kostí zapíchnutou v krku. Blažej byl umučen tak, že mu maso z těla bylo sedřenohřebeny na česání a následně byl sťat. Jeho atributy jsou železný hřeben a zkřížené svíce.
V chrámech se udělovalo svatoblažejské požehnání, při němž kněz kladl dvě posvěcené svíce svázané křížem pod hrdlo tomu, komu požehnání uděloval. Mělo chránit před krčními chorobami, bolestmi zubů a obecně před zlem. Na Bzenecku se světil chléb a kousek z něj se zastrkoval do střechy stavení, aby nechytla.
Blažej je patronem obuvníků, tkalců, krejčích, koželuhů, kameníků, česáčů vlny, lékařů a dobytčích stád.
Chudí žáci a školáci obcházeli po domech, zpívali a prosili o dar. Vystupovali v jednoduchých bílých košilích přepásaných papírovým pásem a vysokých papírových čepicích. Na Vizovicku chodili s rožněm, košem a měchem a dostávali slaninu, uzené maso, vejce i peníze. To odevzdali paní rechtorce a ta jim vystrojila hostinu. Blažejské koledování se vyvinulo ze středověkých obchůzek učitelů, kteří v domech vybírali naturálie, tvořící kdysi pevnou součást učitelských příjmů.
Podle počasí se předpovídalo zdraví lidí. Pokud ráno svítilo sluníčko, mělo zdraví v následujících měsících sloužit především mladým lidem a dětem. Polední slunce předpovídalo zdraví dospělým a k večeru zas lidem starým.

Sv. Dorota (6.2.)

Když na Dorotu svítí slunce, ponesou hodně slepice.

Krásná mučednice, která dala přednost panenské čistotě a zasvěcení Kristu před láskou a bohatstvím pohanského krále. Z vařícího oleje vyšla vždy krásnější. Sluha vedoucí ji na popravu chtěl důkaz boží existence a anděl mu přinesl z ráje košíček čerstvých květů a ovoce. Sluhu to přesvědčilo, přidal se ke křesťanské víře a sťali ho taky.
Hrávaly se hry a pořádala se divadelní představení o životě této světice. Hráli je koledníci „doroťáci“. Děti chodívaly na kolední obchůzky s Dorotou. V průvodu v převlecích bývali král Fabrincius, jeho sluha Theofil (Toufil), Dorota (mívala falešnou sundávací hlavu), kat a čert, anděl. Sehráli lidové divadlo s popravou Doroty stětím v závěru

V baroku bylo chození s Dorotou vážná hra s pobožným obsahem, později se změnilo na naivní lidové divadlo.

Svatý Valentýn (14.2.)

Na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna.

Legend o sv. Valentýnovi je několik. Nejznámější dvě legendy zřejmě prolínají životy dvou stejnojmenných světců. V obou legendách byl Valentin původem urozený Říman. Jeden přímo z Říma a druhý z Pasova.
Podle jedné zemřel Valentin římský mučednickou smrtí 14. února 269, protože přes císařův zákaz oddával snoubence podle křesťanských rituálů, a to i vojáky z císařova vojska. Císař Claudius II. se bál, že ženatí vojáci budou chtít zůstat u rodin a nebudou válčit, proto nechal kněze Valentina věznit a popravit. Podle legendy se u dveří jeho vězení začaly objevovat drobné dárky a přáníčka od těch, které oddal. Byly to důkazy víry v sílu lásky.
Podle jiné legendy byl Valentin v r. 203 zvolen za biskupa v Terni. Byl později pozván rétorem Kratónem do Říma, aby léčil jeho syna. Valentin se za chlapce modlil a ten se zázračně uzdravil. Rétor se spolu se svou rodinou a všemi členy své domácnosti, se svými třemi žáky a synem městského prefekta nechal od Valentina pokřtít. To se nelíbilo římským senátorům a nechali Valentina uvrhnout do žaláře a posléze popravit stětím.
Valentin římský je patronem mladé lásky. Valentin pasovský je ochráncem před padoucnicí a dobytčím morem. Na jeho svátek musel zůstat dobytek doma a nesmělo se pracovat či šít.
Den zamilovaných se slaví zejména v anglosaských zemích. Je to den, kdy se páry vzájemně obdarovávají zamilovanými vzkazy a dárky. V naší kultuře je za svátek zamilovaných považován spíše 1. máj.

Původ svátku

Podle některých teorií je den svatého Valentýna odvozen od pohanských Luperkálií (februa), což byly ve starověkém Římě svátky spojené s pastevectvím, plodností a rituální očistou, konaly se 15. února.
V předvečer tohoto dne byly do „urny lásky“ vloženy lístečky se jmény dívek. Každý mladý muž potom tahal lísteček a dívka, jejíž jméno si vytáhl, se měla stát jeho „miláčkem“ v následujícím roce.  Lupercalia podle této teorie později splynul s oslavami mučednictví Svatého Valentýna a vznikl romantický svátek, který je nyní slaven 14. února.
Definitivně Luperkálie zanikly až v křesťanské době a v roce 494 byly nahrazeny svátkem Očisty Panny Marie.

Valentýn v českých zemích

Ač se to na první pohled nezdá, i oslava svatého Valentýna k naší zemi a historii patří, byť v jiné formě.
V naší oblasti jsou zmínky o oslavě svatého Valentýna z dob vlády Karla IV. Slavilo se pouze lokálně tam, kde bylo místo nějakým způsobem spojeno  se svatým Valentýnem.
Původně byl více známý svatý Řehoř, jež se slavíval celoplošně 12. února.
Základní myšlenka oslavy sv. Valentýna u nás byla, že žena má být ženou ve své ženskosti a křehkosti a muž mužem ve své mužské podstatě a rytířskosti a všichni k sobě mají být slušní, milí a galantní. Lidé si v tento den brávali  nejlepší šaty a způsobně a s úsměvem se zdravili. Byli k sobě slušní.
Chodilo se na procházky a zamilovaní se obdarovávali zejména hubičkami.
Pokud ještě nebyl půst, který je posuvný, dělaly se tancovačky nebo plesy ve jménu zamilovaných a svatého Valentýna.
Tam. kde byl kostel zasvěcen sv. Valentýnu, se pořádala pouť, které se účastnili zejména mladí a zamilovaní a předávali si typicky perníčky.
I dnes se pouť pořádá například v Příboře nebo na Vyšehradě, kde je uložen jeden z ostatků svatého Valentýna.

Valentýn v anglosaských zemích

Dnešní zvyky jako předávání valentýnských přáníček, uzamykání zámečků lásky, darování květin, cukrovinek a drobných dárků, se k nám dostává ze zahraničí. Populárním valentýnským dezertem jsou například velvet cupkakes.
Na podobě dnešního valentýnského dne se do jisté míry podílel jistý americký papírník, kterému na konci 19. století upadal podnik, a tak vymyslel papírové Valentinky, přáníčka zamilovaných. Udělal kampaň a nadchnul veřejnost. Zvyk posílání barevných valentýnských přáníček se rychle ujal a rozšířil se po celém americkém kontinentu i mimo něj. Tento pan továrník měl ještě pár dalších nápadů ohledně jiných svátků, ale ty se již tolik neujaly a tak je nemáme v povědomí.
Valentýn je dnes spíše komerční svátek spojený s prodejem dárkových předmětů a květin.

Svatý Matěj a Matějská pouť ( 24.2.)

Svatý Matěj seká ledy.
Na svatého Matěje, pije skřivan z koleje.

Matěj pocházel z bohaté rodiny. Byl misionářem v Etiopii a připojil se ke Kristově skupině. Po Kristově nanebevstoupení bylo potřeba nahradit zrádce jidáše a los padl na Matěje. Losovalo je mezi Matějem a Josefem zvaným Barabás. Matěj je ochránce přírody, a také vede lidem šťastnou ruku při losování. Zemřel mučednickou smrtí. Byl kamenován a potom sťat sekerou. Jeho atributy  jsou sekera, kamení, kopí, kniha a svitek. Je patronem tesařů, zedníků,  řezníků, kovářů a krejčích.
Známé jsou svatomatějské poutě. Ta nejznámější pražská je doložena už od 16. století. Byla to první pouť v roce. Původně se konala u kostela sv. Matěje v Dejvicích (1595). Začínala na dnešní Hradčanské, kde se konaly trhy a zábava. Původně měla 12 zastavení křížové cesty. Později se z kapacitních důvodů přesunula na Vítězné náměstí a pak na pražské Výstaviště.
Dejvický kostel sv. Matěje patří k nejstarším v Čechách. Původní rotundu nechal v r. 971 postavit kníže Boleslav II. z vděčnosti, že na tomto místě vyvázl ze souboje s medvědem. Jedna z legend praví, že knížeti pomohl samotný sv. Matěj. Druhá říká, že medvěd byl ochočený a patřil chalupníkovi jménem Matěj. Pak existuje třetí legenda o tom, že kostel byl založen na památku pobité družiny Ctirada v Dívčí válce.
Svátek sv. Matěje předznamenával konec zimy a příchod jara. Je spojován s úrodou na polích a zahradách. Mezi zvyky tento den patřilo obcházení zahrad před východem slunce a třesení větvemi stromů, které mělo chránit před mrazy a zajistit bohatou úrodu. Nebo “volání na stromy”. Děti běhaly po sadu bosé  a v tenkých košilkách nebo dokonce nahé. Lezly na stromy a třásly jejich větvemi a tloukly do nich klacky nebo vařečkami. Za to pak našly pod stromem koledu od sv. Matěje.

Únorový puč, dříve Vítězný únor (25.2.)

V době socialismu byl slaven jako významný den. Byl vyvrcholením událostí v únoru 1948, jež vedly k tomu, že se v bývalém Československu chopila moci komunistická strana a nastolila totalitní režim. Kvůli komunistů řada lidí emigrovala nebo skončila ve věznicích, v padesátých létech i na popravišti. Mnoho lidí z řad inteligence nesmělo vykonávat svá povolání. Lidé byli pod neustálým dohledem tajné policie, nesměli cestovat a média byla pod tlakem cenzury.
Konec období totality nastal po sametové revoluci v roce 1989.
Komunistická strana dosud existuje a vítězný únor dosud uznává a slaví.

Přestupný den (29.2.)

Objevuje se v kalendáři na přestupný rok. Kalendářní rok má 365 dní, ale skutečný astronomický rok je o něco delší. Proto je jednou za 4 roky kalendářní rok doplněn o jeden den, který vyrovnává tuto odchylku.
Tento den je ve znamení strachu z chaosu. Podle zvyků si ženy a muži mohli tento den vyměnit své role a povolání. Je to den naruby, kdy ženy mohou požádat o ruku své partnery. Tento den se nemá nosit domů nic sebraného ze země (např. houby), protože je to v tuto dobu plné negativní energie.

Plesová sezóna

Historie plesů sahá do 17. století. Byly určené pro vyšší společenské vrstvy  a odehrávaly se na dvorech panovníků zejména ve Francii. Jedním z průkopníků plesů byl král ludvík XIV. V jeho době se na plesech ještě netancovalo v párech ale ve skupinách. V párech se začalo tančit až v 19. století. Staré plesy bývaly striktně na pozvánky. Jedním z mezníků byl Le bal des if pořádaný v r. 1745 v zrcadlovém sále ve Versailles, na který mohla přijít i veřejnost. Byl to ples maškarní a zúčastnilo se ho patnáct tisíc návštěvníků. Zde se seznámili Jeanne Antoinette Poisson (Madame de pompadour) a Ludvík XV.
Plesovou tradicí je proslulá též Vídeň. Zde se koná až 400 plesů ročně. Nejprestižnější je ples ve vídeňské opeře. I zde byly plesy původně výsadou šlechty. Až císař Josef II. otevřel dveře paláce Hofburg veřejnosti. Na vídeňských plesech platí přísná pravidla, dodržuje se dresscode a k tanci hraje klasická hudba. Známý Radeckého pochod od Johanna Strausse staršího je tradičním znamením, že se ples chýlí ke konci.
Plesy se konaly v zimě, protože to tak šlechtě nejvíc vyhovovalo. Na jaře se konaly svatby, v létě se cestovalo, na podzim se pořádaly hony a v zimě se sjíždělo do velkých měst, kde probíhaly večerní radovánky ve vytopených sálech. K plesům patřily také taneční pořádky a přísná etiketa. Dámy od 13. století nosily vějíř, který neměl jen funkci dekorativní a ochlazovací. Používaly se i ke komunikaci. Existovala řeč vějíře (taneční řeč), kdy žena vějířem naznačovala, zda má zájem o tanec či nikoli apod.
U nás plesová sezóna začíná po vánocích (většinou v lednu) a správně by měla končit před půstem (březen), ale někde je i déle. Konají se městské, obecní, hasičské, sportovní, myslivecké, univerzitní a jiné plesy.
V některých městech se konají plesy maturitní, kdy maturitní ročník dostane slavnostně před přáteli a rodinou šerpu, kterou po bohatém tanečním a zábavním programu o půlnoci slavnostně zašlape do země. Jinde maturanti pořádají jen stužkovací večírek spolu s učiteli.
Dřív se pořádal tzv. debutante ball, což bylo uvedení mladé dívky do společnosti.

Masopust (Od Tří králů do Popeleční středy)

Masopust na slunci, pomlázka u kamen.
Konec masopustu jasný - len krásný.
Krátký masopust - dlouhá zima.

Masopust trvá 5-9 týdnů. Masopustní neděle může být mezi 1. únorem a 7. březnem.
V užším pojetí jde jen o poslední týden, který se vypočítává na základě prvního jarního úplňku. Popeleční středa je 46 dnů před velikonoční nedělí.


(Maso - pust je ze slovního spojení “opustit maso”, pustit maso, povolit si maso. Jinak Ostatky, Končiny, na Moravě fašank nebo fašinek, voračky, voráčí.)
Karneval je z italského “carne levare” tedy dát maso pryč.

Pořádají se bály, tancovačky, merendy, taškařice, karnevaly a sokolské šibřinky. Doba zabijaček, hodování, konzumování zvěřiny a jehněčího masa,  ale taky vegetačního klidu. Nese se v energii hravosti, radosti a veselí.

Po třech králích začíná masopustní období. Po vánočním rozjímání nastává čas radovánek, zábav a dobrého jídla. Mrzlo a v hospodářství nebylo toho času tolik práce. O masopustních radovánkách se u nás dochovaly zprávy ze 13. století. Bývalo to bujaré veselí, které církvi mnohdy bylo trnem v oku.
Masopustní slavnosti mají za úkol odehnat a zkrátit zimu, přivolat slunce, zajistit úrodu a plodnost.
Hojně se touto dobou konávaly svatby. Praktickým důvodem bylo také to, že pokud se nevěsta vdávala poctivá a brzy po svatbě otěhotněla, dítě se narodilo v listopadu v době pracovního klidu a mohla si odpočinout v „koutě“. To v letním čase senoseče a žní nebylo moc možné. Ke svatbám se peklo několik druhů pečiva – některé k námluvám, jiné ke zvaní nebo k rozdávání. Slavnostní byl velký svatební koláč, bohatě zdobený, uprostřed s korunou s těstem opletených prutů, na nichž visely perníčky, suché plody, křížaly, barevné pentličky a obrázky. V průměru míval kolem půl metru a koruna mohla být i přes metr vysoká. Někde býval vyzdoben perníkovými srdíčky, figurkami z těsta, svíčkami a řetízky z dýňových semen. Vázal se k němu proslov, na jehož konci byl rozdělen mezi hosty. Aby se při pečení povedl, prováděly kuchařky různé rituální a magické praktiky. Jinde se zdobil svatební strom. Buď malý stromek nebo suché či jehličnaté větvičky zapíchnuté do podstavce z těsta, ověšený oříšky, pečivem, cukrovím, sušeným ovocem, papírovými ozdobami. Jako výslužka se rozdávaly pokroutky.

Tučný čtvrtek je ve znamení vepřové pečeně (tradiční vepřo-knedlo-zelo), klobás, slaniny a smaženého masopustního pečiva. Nemělo se hledět ani na nějaký džbán piva. Každý si měl dopřát tolik piva a mastného jídla, kolik snesl.
O masopustní neděli (říkalo se jí neděle taneční) se odehrávaly největší zábavy - nejdříve se rodina sešla k bohatému obědu, kdy se typicky jedla knedlíčková polévka a svíčková omáčka s houskovým knedlíkem,  pak se vyrazilo na tancovačku, která mnohdy trvala až do rána. Hudba začala vyhrávat a zvát do hospody k zábavě hned po obědě. Předtím po vsi ještě koledovaly dětské kapely. V Praze vznikly v 18. století masopustní plesy zvané reduty určené pro bohatší vrstvy. Oblíbenými byly také jalové hody. Ty pořádaly ženy, které zaplatily muzikanty i prostory hospody, kde uspořádaly zábavu samy pro sebe. Konávala se také kytičková taneční zábava mládeže, kam chodívali svobodní a nezadaní. V pondělí se odpočívalo po protancované nedělní noci. Někde se konaly další tancovačky. V některých vesnicích se pořádaly tzv. mužovské bály, kam měly přístup pouze manželské páry. V úterý se konaly průvody masek.

Masky na masopustní průvod se chystaly dlouho dopředu. Mnohde se i uchovávaly a používaly každý rok znovu. Největší hody se pořádaly o masopustní neděli. Typickým jídlem byly koblihy a šišky. Jídávala se také vepřová pečeně nebo klobásky se zelím. Ten den musel každý co nejvíce jíst a pít, aby byl celý další rok při síle. Po jídle šla mládež k muzice.
V pondělí se konala další taneční zábava, kde se sešla celá vesnice. Říkalo se, že obilí příští rok vyroste tak vysoké, jak vysoko bude selka při tanci vyskakovat. Někde se pořádal dětský tanec o vrkoč, aby měly děti co mlsat. Jinde se hrály masopustní hry a divadelní představení, kde vystupovala postava Masopusta, milovníka dobrého jídla, pití a zábavy, který se dohaduje s Postem.
V době masopustu se konávaly také odpolední taneční zábavy a karnevaly pro děti a mládež. Děvčata si chystala vrkoč jako občerstvení pro tanečníka, který měla vystavený za oknem i týden před masopustem. Na zábavě se pak hodnotil ten nejkrásnější.
Vrcholem masopustu bylo úterý. V ulicích chodily průvody maškar. O masopustních dnech obcházeli od rána do noci koledníci přestrojení za různé figury. Maškary se nejdříve zastavily v čele s Laufrem u starosty a požádaly o povolení obchůzky dědinou. Musely slíbit, že neudělají žádnou škodu. Starosta nakonec vždy průvod povolil a s maškarami si připil na zdar. Průvod se pak zastavil u každého stavení, muzika zahrála, masky zazpívaly a zatančily a popřály hospodáři, aby se mu vydařila úroda. Hospodyně všechny pohostila a přidala výslužku. Laufr šel v předstihu a zjišťoval, zda obyvatelé domu nic nenamítají proti zastavení průvodu a kolik písniček zaplatí. Pak dával ostatním smluvené znamení zapráskáním biče. Pořadí průvodu je závazné. Ti kteří jsou černá a špinavá maškara chodí vzadu a nesmějí předbíhat tu pěknou a červenou. O Ostatcích nesmí zůstat žádná tvář bílá, takže maškaranti obecenstvu pomazávají obličeje sazemi nebo červenou hlinkou. V Hroznětíně byl ústřední postavou průvodu medvědář s medvědem.
V domácnostech bylo pro maškary nachystáno občerstvení a kořalička. Někde se odměňovalo i obilím a penězi. Po celodenní obchůzce se večer sešli všichni před hospodou nebo na jiném veřejném prostranství a porazili kobylu, zastřelili medvěda, pochovali basu na znamení konce tanečních a hudebních veselic na 40 dní....jak kde.  

Přesně o půlnoci zatroubil ponocný a byl konec radovánek. Všichni se rozešli domů. Kdyby tancovali přes půlnoc, mohl by se mezi ně vloudit čert z pekla.

Záznamy o masopustním svátku jsou doloženy již z doby Velkomoravské říše. Kořeny má v římských bakchanáliích a saturnáliích.
Objevují se obyčeje dotýkající se genderových vztahů. Hry s rázem soupeření, za nimiž spatřujeme i projevy magie plodnosti. Lidé věřili, že tímto chováním si zabezpečí reprodukci svého rodu i prosperitu hospodářství. Např. žertovné holení mužů, které oni opláceli „pucováním střevíčku“ (Plzeňsko). Tance na podporu úrody, taktéž na principu plodnosti, měly zajistit dobrý růst některých rostlin.

Masopustní ostatková obchůzka mnohde přetrvala v nezměněné podobě dodnes. Je známa v jižních Čechách. Chodsko má voračky. Na jižní Moravě tancují muži šablový fašankárský tanec. Známý je také fašank na Valašsku a maškara v okolí Hlinska na Vysočině. Průvody na hlinecku se dokonce dostaly až na seznam nehmotného dědictví UNESCO.

Hry, kdy je postava masopustu v podobě tlustého Bakchuse odsouzena k smrti a následně pochována jsou známy od 16.století. Podobně se pochovávaly i jiné masky. Pochováním masopusta se zakončuje veselý čas a začíná nový hospodářský rok.

Dnes se oslavy Masopustu většinou omezují jen na sobotu nebo neděli. V mnoha městech a vesnicích, se obnovují nebo vytváří nové tradice masopustních průvodů. Některé jsou dosti komerční spojené s předraženými trhy, jiné komorní. Někde vystupují folklórní soubory a lokální hudební kapely. Bývají i dílničky a aktivity pro malé děti.

Poslední dny Masopustu - přehled

Tučný čtvrtek neboli tučák

Předznamenává konec Masopustu a tanečních zábav. Tento den by měl člověk zůstat doma s rodinou a užívat si dobrého jídla a piva. Tradičním obědem tento den je vepřo-knedlo-zelo. Jako varianta mohou být výpečky s bramborovým knedlíkem. Před jídlem by měla být pronesena společná modlitba a poděkování vepříkovi, že jeho život nebyl marný. Po jídle se podává pivo jako úcta ke čtyřem živlům. Tento den se netancuje, takže každý se má najíst, co snese a pak odpočívat. Traduje se, že na tučný čtvrtek se toho má sníst a vypít co nejvíc, aby byl člověk celý rok při síle.

Masopustní pátek a sobota

V pátek se tráví a v sobotu se připravuje na masopustní neděli. Hospodyně nakládaly hovězí maso na neděli, kdy se vaří svíčková omáčka s knedlíkem. Škrobí se kroje a žehlí se slavnostní šaty na taneční zábavu. Připravují se masky na úterní průvod. Dříve se v pondělí a úterý nechodilo vůbec do práce.

Masopustní neděle, neděle taneční

Tento den je plný radosti a zábavy. Na oběd se jedla knedlíčková polévka a svíčková na smetaně s houskovým knedlíkem. Již po obědě hudebníci svolávali do hospody k muzice. Veselilo se, tančilo a hojně se pil alkohol do časného pondělního rána.

Masopustní pondělí

Dospává se po nedělní zábavě, ale někteří pokračují v tanci i přes pondělí. Někde se pořádá tzv. mužovský bál, který je jen pro ženaté a vdané. Svobodní se mohou jen dívat, tančit zde nesmí. Mělo to i praktický význam. Jednak měli sezdaní víc prostoru na tanec, jednak to plnilo funkci informační, aby svobodní muži a ženy věděli, kdo už je zadán.

Masopustní úterý

Tento den vyjdou do ulic maškary s muzikou a zastavují se u každého stavení, kde hrají a zpívají. Nejdůležitějším jídlem tohoto dne jsou koblihy, které připravuje hospodyně sama a vyjadřuje tím svůj um a úctu k tomuto dni. Koblihami se odměňují masopustní maškary.
Podoba a skladba masek se liší kraj od kraje. Liší se i ústřední postavy. Není to všude šašek, který odhání bičem všechny, kdo nemají masky, někde vede průvod medvědář s medvědem nebo kobyla, jinde matka nebo moučný. Maškary většinou symbolizují přivolávání jara a plodnosti. Ty tradiční mají přesně stanovená pravidla. Postupem let se ale přidaly různé novodobé postavy nebo se skladba masek zcela rozvolnila.
U každého stavení se nejen zpívalo a tančilo v kole, ale hrály se i různé scénky. Počet písní a kol v tanci závisel od velikosti výslužky, kterou maškary od hospodářů dostali. Hospodyně rozdávala čerstvě nasmažené koblihy, různé dobroty nebo obilí či malý peníz. Hospodář naléval pálenku nebo pivo. Ve městech se nedělají zastávky u každého domu, ale dělá se průvod na náměstí nebo k hospodě, kde se pak tančí.
V tento den se také často sehrávalo masopustní divadlo.
Veselí končí o půlnoci. Dříve ji oznamoval ponocný, dnes spíše kostelní zvon.
Před půlnocí se mnohde dělá obřad pochování basy. Někde se jí dokonce dělá smuteční průvod. Basa s černou pentlí jde na 40 dní do komory. Začíná půst.

Tradiční zvyky s scénky o masopustu jsou různé. Častý je třeba motiv falešné svatby, hra o nevěrné ženě (tzv. Salička), tanec s medvědem, souboj Masopusta s Půstem, odsouzení Masopusta (popř. některého ze zvířat). Na Přerovsku se přeskakuje kosa, což má zajistit dlouhý život. V některých lokalitách mají mlýn, který přemílá staré baby na mladé.

Tradiční masopustní masky

V minulosti bylo přestrojování zakázáno ženám.
Ve městech byly maškarní bály a karnevaly. Na vesnicích měly lidové maškary svou symboliku a funkci. Velmi důležité byly masky zvířecí, které svému nositeli měly propůjčit vlastnosti a sílu daného zvířete.

Na Hlinecku se masky dělily na červené a černé. Červené masky oblékali mladí mládenci a typicky jich vždy bylo šest: Laufr, Ženuška a čtyři Turci. Černé masky oblékali ženatí muži a jejich počet nebyl omezen.

Laufr (Odstřížek, Ostřížek, Strakoň, Strakatej, Běhoun, Šašek) – vůdčí postava. Mládenec sošný, chytrý a pohotový. Oblečen v bílý plátěný oděv (jakousi kombinézu) pošitý ústřižky barevných látek. Má vysokou špičatou barevnou čepici. Práská až třímetrovým bičem, takže někde nosí čepici připevněnou k pasu a na hlavě má červenou čepičku nebo baret. Bičem dával znamení ostatním maškarám, že mohou do stavení, ale někde jím také odháněl nemaskované.
S Laufrem někdy chodí ženuška – muž přestrojený za ženu v kominickém černém klobouku tvrďáku s barevnou pentlí, notně vycpanými vnady, v bílé spodnici a černém špenzru ozdobeném červenou pentlí.

Mládenci – dva urostlí mladíci v černých šatech, přes prsa šerpy, na hlavě cilindry s dlouhou bílou a červenou pentlí. Jeden nesl kasičku a druhý talířek s červeným jablkem a snítkou rozmarýny. Někde je nahrazoval ženich s nevěstou.

Ženich a nevěsta – obojí byli převlečení muži. Ženich se vybíral menšího vzrůstu, nevěsta naopak vysoká a robustní postavy. Nosili svatební kroje, Ženich nesl kasu a nevěsta mu dělala ostudu. Hodně jedla, pila a veselila se v každém stavení.

Turci čili vojáci – na Vysočině chodili dva modří a dva červení. S vysokými čepicemi se spoustou papírových růží a pentlí. U každého domu tancovali šátečkový tanec. V kruhu křížem vystupují k sobě modří, vrátí se, a pak je vystřídají červení. Přitom mávají bílými šátečky.
Někde berou k tanci osazenstvo domu. Tento tzn. tanec „na len“ někde obstarávají jiné maškary. Jak vysoko tanečnice vyskočí, tak vysoký naroste len.

Kobylka a ras -  kobylka je chasník, který má na popruzích dřevěnou obruč s dřevěnou hlavičkou koně a ocasem z koudele. Přes ramena i obruč je přehozena plachta a chasník vypadá, jakoby jel na malém koníku. Na hlavě má třírohý nebo napoleonský klobouk s chocholem peří a papírovými růžemi. Ras je červeně pomazaný chasník v řeznickém špenzru, bílých nebo červených kalhotách, na hlavě má červenou dlouhou čepičku. Je opásán věncem buřtů. Na oděvu má našity různé kůžičky, zaječí tlapky, medaile a různé tretky. Kobylka je většinou v závěru dne poražena rasem, poté co jí sudí nebo rychtář přečte seznam lotrovin, jež po celý rok prováděla. V anonymních prohřešcích jsou ukryty činy místních obyvatel. Někde bývá po popravě kobylka opět vzkříšena, což symbolizuje konec zemědělského roku a začátek nového, koloběh přírody.

Medvěd s medvědářem – v některých krajích je po skončení obchůzky zastřelen medvěd medvědářem. Je to podobné jako u kobylky. Dají mu za vinu vše, i špatnou úrodu. Po popravě rychtář symbolicky rozdělí jeho části mezi různé občany a organizace. Dnes medvěd chodí v kombinéze představující medvědí srst. Dříve se srst imitovala suchou hrachovinou. Na hlavě měl medvěd vysokou kuželovitou čepici opět opletenou hrachovinou. Medvědář býval ustrojen ve vojenském mundúru nebo lokajské livreji.
V některých oblastech v rámci symbolického aktu plodnosti válí medvěd ve sněhu mladé dívky. Míval i nápadné červené vycpané pohlaví.

Slamák či Slaměný (Pohřebenáč)- Je ustrojen do slaměných došků. Nese obušek upletený ze slámy v podobě copu. Ze stejného materiálu má i klobouk opatřený třemi nebo čtyřmi zatočenými rohy. Na konci obchůzky selky slaměnému oškubaly sukni. Sláma ze slamáka podestlaná do husího hnízda zajistila úspěšné vynesení vajec.

Bába s nůší – buď chasník nese na zádech skutečnou nůši, ve které je figurína dědka se sešlápnutým cylindrem. Z nůše čouhají vycpané nohy s dětskými botkami, které se při pohybu klimbají. Jiná varianta kostýmu je, že chasník jde v nůši bez dna, ke které je připevněna figurína báby tak, že vypadá, že nůši nese a chasník je přestrojen za muže s cylindrem.

Žid – má dlouhý tmavý kabát hustě pošitý hadrovými klůcky, pruhy kůží a kožešin, peříčky, penízky, apod. Na obličeji má plstěnou nebo soukenou masku s obrovitým červeným zobákovitým nosem, rozšklebenou hubou s nápadnými zuby a výraznýma očima. Na hlavě má tmavý klobouk často pokrytý králičí kožkou i s ušatou hlavou.  V ruce nosil ježovici, hůl zakončenou bambulí potaženou ježčí kůží, s níž pronásledoval nezbedy házející po něm sněhové koule. Šlo o falický symbol plodnosti. Židi se snaží ženám dostat ježkovkou pod sukně. Žid nosil také pytel s handlem, tedy haraburdí, se kterým hauzíroval po domech a snažil se je prodat. Také s sebou nosil dřevěnou břitvu, kelímek s krémem a štětku a nabízel holení. Dříve Židé kšeftovali s nemravnými obrázky.

Kominík – začal se objevovat koncem 18.století jako reflexe na nařízení pečovat o komíny. Mívá černé oblečení, malý žebříček nebo štětku, bílou čepičku. Na zádech a někdy i na zadnici mívá přišité plátěné kolo s vyobrazeným ciferníkem hodin. Mívá i několikero dřevěných hodinek zavěšených za pasem. Kominík dříve přihlížejícím černil obličeje směsí sádla a sazí. Také v domácnostech „kontroloval“ kamna.

Klibna, brůna, kozlíci

Cikánky – diváci jim platí za papírové růžičky, nechávají si hádat z ruky. Je to novodobější figura. Za cikánky se převlékají ženy.

Policajti, hasiči a jiní – opět inovativní figury.

Zabijačka

Zabijačka byla domácí událost. Počáteční fázi zastal řezník, který odevzdal dvě očištěné půlky, droby, vypraná střeva a vyšlehanou krev. Zbytek museli členové domácnosti zvládnout sami. Maso se bourá cca 24 hodin po zabití čuníka, aby se zatáhlo a uzavřelo v sobě šťávu. Zabíjačkové pochoutky se konzumují s chlebem a strouhaným křenem nebo vejmrdou a stopičkou slivovice.

V lednu a únoru nastal čas práce v olejnách, ťahárnách a zábojnách. Vyráběl se olej ze semen lnu, konopí, slunečnice, máku a bukvic. Nejoblíbenější býval olej ze švestkových jader zvaný kostkový. Nověji se přidala i řepka olejka. Řepkový olej ale rychle žlukl, proto se musel rychle využít ještě čerstvý, proto se v období masopustu jedla hojně smažená jídla. Zbylý olej pak sloužil ke svícení a mazání nářadí.

Po masopustním úterý nastává Popeleční středa a začíná 40 denní půst, o kterém už byla řeč v článku o tradici v březnu.

Použité prameny:
Boledovičová, M., Kindlová, M.: Tradinář, Smart Press, s.r.o., 2019
Trnková, K.: České zvyky a tradice, Studio trnka, 2021
Příkazská, T.: Lidové tradice pro šikovné ruce, XYZ, 2020
Bezděk, E.: Rituály šťastné rodiny, Došel karamel, 2021
Skopová, K.: Hody, půsty, masopusty, Akropolis, 2014
Bestajovský, M.: Lidové obyčeje a nápady pro šikovné ruce, Zima, Computer Press, 2004
Zemanová, H.: Rytmus roku s Hankou Zemanovou, Smart Press, 2021
Paterko, L.: Naše tradice, 2017
Janovec, L.: Český rok včera a dnes, SUN s.r.o., 2023
Skopová, K.: Vánoční svátky o století zpátky, Akropolis 2010
Boledovičová, M., Kindlová, M.: Vánoční tradinář, Smart Press, s.r.o., 2021