Psychologická charakteristika osobnosti

Opět jsem zahrabala ve svém archívu školních prací. Tahle je ještě z vyšší odborné školy. Nevím, jestli byla dobrá a jestli ji tehdy vůbec někdo četl. Když jsem chtěla po vyučující nějaké hodnocení, tak mi tehdy řekla, že jsem měla jako jediná velmi pěknou úpravu textu. Tak koho zajímá psychologie, může si počíst.

Psychologická charakteristika osobnosti

Úvod

Ještě na začátku 20.století se psychologie soustřeďovala na zkoumání nejjednodušších psychických jevů, zejména počitků, představ, elementárních emocí, atd. Bylo to pochopitelné, neboť psychologie se teprve rozvíjela a po vzoru příbuzných přírodovědných oborů se analyticky zaměřovala na jednotlivé „prvky“. Později se začalo prosazovat pochopení toho, že jednotlivé psychické procesy vychází z nějakého celku, že jsou to abstrakce vytržené z celistvé skutečnosti. Poznatky o osobnosti patří mezi to nejdůležitější, co psychologie může poskytnout výchovným pracovníkům. Psychologie osobnosti se stala důležitou disciplínou a vytyčuje požadavek, aby všechny psychologické vědy ve všech dílčích otázkách přihlížely k hledisku osobnosti. Termínem osobnost můžeme označit jednotlivce nebo také skupinu lidí s určitými společnými znaky (např. osobnost dospívajících; osobnost mladistvým delikventů) nebo člověka vůbec.

Osobnost je individuální jednotou biologických, psychologických a sociálních aspektů. Je utvářena ve vztazích mezi nimi a ve společnosti a v nich se také projevuje. Osobnost je vždy projevuje jako celek. Psychologie osobnosti usiluje o syntetický pohled na psychiku člověka jako dynamického a vnitřně integrovaného systému cílené regulace vnitřních a vnějších aktivit, který se rozvíjí, přetváří a realizuje jako nástroj a produkt aktivní interakce daného jedince s konkrétními kontexty jeho životní existence. Do pojmu osobnosti zahrnujeme biologické znaky (vzhled, věk, pohlaví…), psychologické charakteristiky, vlastnosti a temperament.

Struktura osobnosti

Pro utváření osobnosti jsou důležité motivace, které jedince podporují nebo naopak tlumí, aby něco konal nebo nekonal. Člověk si uvědomuje svou motivaci někdy více a někdy méně. Někdy si uvědomuje pouze vnější cíl, ne však vnitřní motivy, které ho k němu vedou.

Při rozboru složitého celku  osobnosti můžeme rozlišit především schopnosti a rysy, temperament a charakter.

Schopnosti

„Schopnostmi se v psychologii označují předpoklady, rysy či vlastnosti, které člověku umožňují realizovat určité velmi obecné či naopak specifické aktivity, činí ho vhodným k úspěšnému vykonávání určitých kategorií či druhů činností, k určité kvalitě a úrovni řešení situací či problémů, vyrovnávání se s určitými nároky, požadavky, životními situacemi, prostředím.“ (Oldřich Mikšík)

Obecně můžeme vymezit schopnost jako psychickou vlastnost, která se projevuje tím, že se člověk dokáže naučit určitým činnostem a vykonávat je. Jde o individuálně psychologické zvláštnosti, které determinují menší či větší snadnost (resp.i nemožnost) osvojovat si a uplatňovat jednotlivé druhy cílesměrných struktur jednání (v procesu učení, práce a hry), potenci člověka úspěšně se realizovat a dostát nárokům, kladeným na jeho činnost.

Rozlišujeme několik druhů schopností, např.intelektové (obecná inteligence, verbální schopnosti, numerické schopnosti, prostorová představivost, atd.), senzomotorické, umělecké.

Se schopnostmi souvisí vlohy, inteligence, nadání, talent, dovednosti a další předpoklady, které člověk potřebuje pro vykonávání různých činností.

Vloha je biologicky vrozený předpoklad pro utváření schopnosti. Podstatou vloh je skutečnost, že určité části nervové soustavy mohou pracovat dokonaleji než druhé (nebo dokonaleji u jednoho člověka než u druhého), že se v nich např. snáze a rychleji vytvářejí asociace, že snášejí větší zatížení, vyznačují se vyššími kvalitami rozlišování podnětů (resp.vyšší citlivostí vůči jejich působení) apod.

Nadání je soubor vloh, příznivých pro rozvoj schopností člověka realizovat určité druhy činností na kvalitativně vyšší úrovni než srovnatelná širší populace.Vyšším stupněm nadání je talent. Mimořádně rozvinutý talent je označován jako genialita.

Psychologie rozlišuje mezi schopnostmi a dovednostmi. Dovednosti jsou speciálnější než schopnosti. Zpravidla se několik dovedností vztahuje k jedné schopnosti.

Kreativita (tvořivost) představuje přístup k činnostem, který přináší nová, neotřelá a zajímavá řešení problému v různých variantách.

Psychologové si už celá léta kladou otázku, co je to inteligence. Už staří Řekové a Římané si byli velmi dobře vědomi toho, že mezi lidmi existují objektivní intelektuální rozdíly. Stále vznikají nové teorie a metody měření inteligence. Inteligenční kvocient (IQ) zavedl poprvé v r.1920 William Stern.

„Inteligence je všeobecná schopnost individua vědomě orientovat vlastní myšlení na nové požadavky; je to všeobecná duchovní schopnost přizpůsobit se novým životním úkolům a podmínkám.“ (William Stern)

„Inteligence je vnitřně členitá a zároveň globální schopnost individua účelně jednat, rozumně myslet a efektivně se vyrovnávat se svým okolím.“ (David Wechsler)

„Inteligence je schopnost zpracovávat informace. Informacemi je třeba chápat všechny dojmy, které člověk vnímá.“ (J.P.Guilford)

Rysy

Rys osobnosti je psychická vlastnost, která se projevuje určitým způsobem jednání, chování a prožívání. Je to způsob příznačný pro určitého člověka a relativně stálý v průběhu jeho života. Rysy odpovídají tomu, co se laicky nazývá „povahové vlastnosti“. Zpravidla je tomu tak, že několik výrazů označuje stejnou nebo téměř stejnou vlastnost (např.družný, společenský, hovorný, sociabilní, přátelský). V psychologické terminologii je potřeba výstižného charakterizování člověka, proto je potřeba menšího počtu termínů, které jsou přesně vymezené a uspořádané do systému. V tom, které rysy osobnosti jsou považovány za hlavní, se jednotlivé psychologické literatury rozchází.

Pozornost se věnuje především těmto rysům:

-        Kladný a záporný vztah k lidem (afiliace, hostilita, taktnost, sociální inteligence)

-        Introverze a extroverze (samotářství ´ družnost)

-        Dominance a submise (sklon vést ´ sklon podřizovat se)

-        Sebedůvěra a sebepodceňování se (pocit jistoty ´ pocit nejistoty)

-        Rozhodnost a nerozhodnost (jak rychle dokáže člověk vyřešit konflikt motivů a překonat kolísání)

-        Vytrvalost

-        Sebeovládání

-        Stabilita a labilita osobnosti (odolnost ´ neuroticismus)

Rysů osobnosti je mnoho a není snadné se v nich orientovat, proto je důležité třídění některých rysů do skupin. Takové skupiny rysů jsou zejména temperament a charakter. Obou termínů se užívá už od starověku k označení psychických zvláštností lidí.

 

Temperament

Temperament je soustava vlastností, které se projevují způsobem reagování, chování a prožívání člověka, zejména způsobem vzniku a průběhu citových procesů a jejich výrazu, tzn. jak často city vznikají, jak jsou silné, jak rychle probíhají a střídají se a jak živě se projevují navenek v citovém výrazu, tj. mimice, gestikulaci, v smíchu, pláči, apod.

Obecně převládá pohled na temperament jako na vrozenou záležitost mající značný význam v dynamice chování. Vymezení temperamentu ve vztahu k charakteristickým rozdílům mezi lidmi ve způsobech prožívání a chování má svůj původ v antickém světě. Učení o čtyřech typech temperamentových zvláštností vypracoval lékař Galenos (129 – 199 n.l.) podle starších řeckých vzorů (např. Hippokrata). Slovo temperamentum v latině znamená poměr. Jedná se o poměr čtyř šťáv v těle a jim odpovídajících psychických vlastností. Podle převládající tekutiny Galenos rozlišuje čtyři typy temperamentu. (viz. Tabulka)

Typy temperamentu
Převládající tekutina	Typ temperamentu	Psychologická charakteristika osobnosti
Krev (lat. Sanguis)	sangvinický	živý, pohyblivý, snaží se o časté střídání dojmů, rychle reaguje na události, snadno se vyrovnává s nepříjemnostmi a nezdary
Hlen (řec. Flegma)	flegmatický	pomalý, klidný, se stálými náladami a snahami a s nevýraznými vnějšími projevy psychických stavů
Žluč (řec. Cholé)	cholerický	rychlý, prudký, schopný věnovat se velmi náruživě aktivitám, přitom nevyrovnaný se sklony k prudkým citovým vzplanutím a náhlým afektivním změnám
Černá žluč (řec. Melaina cholé)	melancholický	snadno zranitelný, se sklony hluboce prožívat i méně významné události, přitom však chabě reagující na své okolí

			Labilita
Introverze			MELANCHOLIK		CHOLERIK			Extroverze
			FLEGMATIK		SANGVINIK
			Stabilita
Vlastnosti temperamentových typů
Typ	Povahové vlastnosti
	Obecně			V činnostech			Ve vztazích
	Přednosti	Slabiny		Přednosti		Slabiny	Přednosti		Slabiny
Sangvinik	Optimistický, živý, vnímavý, všímavý, přizpůsobivý, lehce se vyrovnává s těžkostmi, iniciativní, podnikavý, pohotový, výřečný	Citově plytký, lehkomyslný, nerozvážný, přehnaně odvážný, nesoustředěný, nestálý, sklon k rozptylování se		Aktivní, schopný vykonávat několik činností současně, pestré zájmy, rychlé tempo činnosti, pružnost jednání, rozhodnost		Povrchní, nedůkladný, nestálý, rychle ochabující ve svém nadšení, bezmyšlenkovitý	Komunikativní, sdílný, otevřený, schopný podřídit se, smířlivý, společenský, družný, ukázněný, smělý, netrpí trémou		Ovlivnitelný, stále činný, málo sebekritický, spokojený sám se sebou, teatrální
Flegmatik	Vyrovnaný, klidný, chladnokrevný, trpělivý, rozvážný, neunáhluje se, vytrvalý	Nedostatek vášně, lhostejný, suchopár, nevšímavý, nepružný, pomalý, apatický či fanatický, pohodlný, váhavý, málo výřečný		Schopný vykonávat dlouhotrvající tělesné a duševní činnosti, vytrvalý, rovnoměrná výkonnost		Nedostatek pracovního nadšení, málo aktivní, stereotypní, šablonovitá pomalá činnost, sklon zanedbávat povinnosti	Samostatný, neovlivnitelný, snášenlivý, stálý, schopný podřídit se, dobromyslný, přátelský, obliba ustáleného řádu, sebeovládání		Málo přizpůsobivý, uzavřený, málo sdílný, konservativní, obtížně se zbavuje nevhodných vlastností a návyků
Cholerik	Síla a hloubka citových prožitků a reakcí, vášnivý, oduševnělý, živý, vnímavý, schopný volního vypětí, zásadový, citově zabarvené projevy	Explozivně hněvivý, mrzutý, snadno citově podrážděný, nerovnoměrně prožívající, nespokojený, impulzivní		Velká práceschopnost, rychlé pracovní tempo a přechod k jiné činnosti, agilní, iniciativní, podnikavý		Výbušný a prudký, netrpělivý, nerovnoměrná výkonnost závislá na bezprostřední stimulaci, zaujetí	Jedná rychle, energicky, s výrazným úsilím uplatnit se ve skupině		Nesmiřitelný, vzdorovitý, nepoddajný, tvrdohlavý, panovačný, agresivní, nestálý, nespravedlivý, urážlivý, neukázněný, neovladatelný a neovládající se, nadržuje
Melancholik	Citlivý, hluboké, stálé a vytrvalé city, hlubokomyslný, vážný	Příliš citlivý, malomyslný, pesimistický, tichý, trudomyslný, smutný, stažený, skleslý, nevýrazný, roztržitý, úzkostný		Svědomitý, zodpovědný, cit pro povinnost, houževnatý, důkladný, starostlivý		Pomalý, ztrnulé pohyby, nižší práceschopnost, neschopný dlouhotrvajícího pracovního vypětí, unavitelný, nepružný pedant	Rovnoměrný, ukázněný, ustálené jednání, srdečný, oddaný, věrný		Nejistý, nedostatek odvahy, uzavřený, sklon vnořit se do sebe, samotář, pocity méněcennosti, nepřizpůsobivý, nedůvěřivý, nesdílný, urážlivý, citlivý

V současné době se mluví o tom, že temperament závisí na poměru různých hormonů v krvi. Pavlovova teorie říká, že temperament je projevem vlastností centrálního nervstva, speciálně projevem typu vyšší nervové činnosti (nervová soustava a endokrinní žlázy, které produkují hormony, jsou ve vzájemném působení, přitom nervová soustava má řídící úlohu).

Typ vyšší nervové soustavy je soubor základních vlastností centrálního nervstva, popř. základních procesů centrální excitace a inhibice. Těmito vlastnostmi jsou síla, vzájemná vyrovnanost a pohyblivost základních nervových procesů. Síla je vymezena tím, na jak silné podněty dokáží korové buňky přiměřeně reagovat. Vyrovnanost se posuzuje podle toho, nakolik je u daného jedince silný útlum, nakolik dokáže vyvážit excitaci. Pohyblivost se projevuje v tom, jak snadno a rychle se v korových buňkách dokáže vystřídat excitace s inhibicí nebo naopak.

Podle těchto vlastností se rozlišují typy a přiřazují se k nim klasická označení temperamentů. (viz. Tabulka)

Vlastnosti nervových procesů	Síla	Vyrovnanost	Pohyblivost
Typ vyšší nervové činnosti	Silný	Vyrovnaný	Živý (sangvinik)
			Inertní (flegmatik)
		Nevyrovnaný (cholerik)
	Slabý (melancholik)

Konstitučně typologické přístupy k temperamentu

Koncepce, které ztotožňují psychiku osobnosti s jejími temperamentovými vlastnostmi, zakládají výklad individuálních zvláštností a projevů subjektu (osobnosti) zcela jednoznačně na zvláštnostech jeho biologické organizace. Na těsném spojení vlastností osobnosti s biologickou organizací jedince se zakládá proud konstitučních (bio-psychických, morfologických) koncepcí. Jsou to např.:

Fyziognomika

Myšlenka: Na osobnostní vlastnosti  a znaky lze usuzovat z vnějšího vzhledu člověka, především z výrazu jeho obličeje.

Představitelé: S tímto názorem se setkáváme již u Aristotela. V 18.stol. se výrazným představitelem stal J.K.Lavater. C.Lombroso na tomto základě publikoval typologii tělesných znaků zločineckých typů osobnosti.

Frenologie

Myšlenka: Učení vychází z neadekvátní interpretace „jednoty těla a ducha“ do úsilí lokalizovat v mozku jednotky, do nichž jsou uloženy vlastnosti osobnosti.

Představitelé: Na přelomu 18.stol. F.J.Gall

Konstituční typologie temperamentu

Myšlenka: Učení vychází především ze tří základních typů tělesné stavby (tj.konstituce) – štíhlé, střední a široké – a k nim se vztahují temperamentové rysy osobnosti. Kořeny lze hledat již ve starověké Indii (typy: gazely, laně a slonice).

Na rozdíl od fyziognomiky a frenologie nebyla konstituční typologie temperamentu odsouzena k nezdaru a dodnes se rozvíjí.

Představitelé: Ernst Kretschmer (Na základě deskriptivního zpracování psychiatrických případů vymezuje tři vyhraněné a jeden nevyhraněný tělesný typ a s nimi spojuje typy temperamentu.), W.H. Sheldon (Za základní zdroj rozdílné tělesné konstituce uvažuje rozdílné relace ve vývoji zárodečných blan, z nichž se vyvíjí tkáně a orgány. Relacemi je podmíněna tělesná stavba i temperamentové charakteristiky osobnosti.)  

 

Charakter

Termín charakter byl dříve užíván v širokém smyslu k označení souhrnu všech povahových vlastností a rysů osobnosti. V psychologii je tímto slovem označována soustava vlastností (rysů), které mají morální význam. Charakter v řečtině znamená svéráz, popř.“zobrazení vyražené na kovu“, „význačný znak, podle kterého je možno rozeznat předmět“.

Charakter se projevuje v různých vztazích jedince k důležitým životním skutečnostem. Jsou to zejména:

-         Vztahy člověka k lidem a ke společnosti, k rodině, k přátelům, spolupracovníkům, nadřízeným, k národu…(smysl pro spolupráci, taktnost, agresivita, individualismus…)

-         Vztahy člověka k sobě samému a k vlastnímu životu (sebedůvěra, nejistota, sebepodceňování, sebepřeceňování, úroveň aspirací…)

-         Vztahy člověka k životním překážkám a obtížím (vůle, rozhodnost, vytrvalost, sebeovládání…)

-         Vztahy člověka k prostředí a k přírodě (láska, úcta, lhostejnost…)

Charakterové vlastnosti se formují hlavně výchovou. V charakteru rozlišujeme upevněné motivy, návyky, volní vlastnosti a intelektové aspekty. V praxi a ve výzkumech se setkáváme s celkovým posouzením charakteru ve formulaci zralý – nezralý charakter. Zralý charakter shrnuje pozitivní, společensky hodnotné formy vztahů k lidem, práci, k sobě samému,atd. Nezralý charakter shrnuje formy negativní a je příznačný pro nevyspělého jedince.

K označení nejvyššího autoregulačního momentu v osobnosti se užívá termín svědomí. Je to důležitý subsystém, který zahrnuje různé aspekty charakteru (intelektové i volní, motivační, atd.) a těsně souvisí s celkovou zralostí charakteru.

Motivace

Motivace (z lat. movere – hýbati, pohybovati) znamená souhrn hybných činitelů v činnostech, v učení a v osobnosti. Motivace zahrnuje jednak vnější pobídky a cíle, jednak vnitřní motivy. Vnější a vnitřní motivy jsou vzájemně spjaty. Pobídka zvenčí podněcuje nebo oslabuje vnitřní motiv. Člověka může vést k určitému jednání současně několik motivů.

V psychologii rozlišujeme jednotlivé dílčí potřeby, cíle, zájmy a jiné motivy. Základní termín pro označení jednotlivých motivů je potřeba. Potřeba je vlastnost, vymezená specifickým vztahem jedince k prostředí, závislostí jedince na určitém druhu životních podmínek; projevuje se vyhledáváním těchto podmínek a prožíváním jednak stavu jejich nedostatku, jednak stavu nasycení, popřípadě střídáním těchto stavů. Potřeba je vlastnost s aspekty biologickými, u člověka též psychologickými a sociologickými.

Potřeby v psychologii dělíme do několika skupin. Jsou to zejména: elementární životní potřeby (fyziologické), potřeba sexuální, potřeba jistoty, potřeby podnětů, změny a činnosti, potřeba sociálního styku, potřeba výkonu, potřeby poznávací a estetické, potřeba uskutečňovat v životě určitý záměr nebo cíl.

Dříve se uplatňoval názor,že biologické potřeby jsou silné, kdežto ostatní nemají takovou působivost. Dnes se od tohoto názoru upouští. Člověk může prožívat velké utrpení při ohrožení kterékoliv potřeby. Někdy se potřeby dělí na biologické a společenské nebo též na primární a sekundární, nižší a vyšší. Toto rozlišení je ale relativní.

Vedle označení potřeba se k označení motivů používá ještě dalších termínů, zejména: zájmy a záliby (získané motivy, ve kterých je zdůrazněn vztah jedince k určitému druhu činností), návyky ; emoce (citové procesy i déletrvající vztahy); odměna a trest, zpevnění čili posilování (motivační momenty při učení); perspektivy (cíle činnosti); hodnoty; postoje. Základními termíny jsou potřeba a cíl; ostatní termíny vztahujeme k nim.

Závěr

Na stránkách této práce se objevuje spousta termínů, které známe i z běžného života, avšak používáme je v trochu jiném významu, než jak je definuje psychologie. Slovo osobnost často užíváme jako označení významného člověka, který v životě něčeho dosáhl. V psychologii osobnostmi nejsou jen slavní spisovatelé, vědci, politici či jiné celebrity, které vídáme na televizních obrazovkách a o kterých čteme v novinách, osobností je každý člověk, a to osobností jedinečnou a neopakovatelnou. Slovo charakter často slyšíme v souvislosti s člověkem, který má pevnou, poctivou, vyhraněnou povahu nebo tento termín používáme pro vyhraněný povahový typ postav v divadelních hrách. V psychologii charakter znamená souhrn psychických vlastností tvořících  lidskou osobnost a určující její chování. O tom, kdo se vyznačuje živou povahou, říkáme, že má temperament. Když se na to podíváme z hlediska psychologie, zjistíme, že máme temperament vlastně všichni, protože je to v podstatě souhrn citových a volních znaků lidské povahy určujících chování a reakci člověka na vnější podněty.

Každý člověk je trochu jiný. Někdo je uzavřený a citlivý, někdo naopak společenský. Někdo je nepolepšitelný vztekloun, jinému je všechno jedno. S některými vlastnostmi se už rodíme, jiné postupně získáváme během života. Na formování naší osobnosti se podílí výchovou a učením ze začátku hlavně naše rodina a později také škola a zájmové činnosti. Rodina a škola mohou hodně ovlivnit naše budoucí volby. Naše osobnost se utváří ve společnosti a v mezilidských vztazích. Pokud je člověku od malička upírána společnost, nemůže vzniknout zdravá lidská osobnost.

U člověka rozlišujeme dva druhy chování: sociální a animální. Je známo, že ve společnosti se často chováme trochu jinak než v soukromí. Někdy se zvířecí rysy mohou u člověka objevit při porušení jeho duševní rovnováhy. Může se objevit i tzv.afekt. Je to silný projev citů, který není dobré potlačovat. Dříve afekt sloužil k zachování života, k obraně či k útěku.

Charakterizovat lidskou osobnost je těžký úkol. Řada psychologů se liší ve svých názorech na jednotlivé složky osobnosti. Vznikají stále nové psychologické teorie a stále nové definice jednotlivých vlastností osobnosti. Ve své práci jsem se pokusila velmi stručně shrnout obecné psychologické poznatky o osobnosti člověka. 

Použité prameny

-         Psychologie pro učitele, Doc. Dr. Jan Čáp, CSc., Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 1.vydání, Praha r.1980

-         Psychologická charakteristika osobnosti, Prof. PhDr. Oldřich Mikšík, DrSc., Univerzita Karlova v Praze, 1.vydání, Praha r.2001

-         Chování, subjekt, psychika, Emil Holas, Academia, 1.vydání, Praha r.1971

-         Testy inteligence, Horst H.Siewert, z německého originálu přeložil Rudolf Řežábek, Ikar Praha, spol. s.r.o., 1.vydání, Praha r.1996

-         Zajímavá psychologie, Konstantin Konstantinovič Platonov, z ruského originálu přeložil Dr.Jaroslav Kohoutek, PRÁCE, 1.vydání, Praha r.1970

-         Poznej sám sebe, Anatolij Ruchmanov, z ruského originálu přeložila Hana Vavrinčíková, Mladá fronta, 1.vydání, Praha r.1986

-         Výraz emocí u člověka a u zvířat, Charles Darwin, z anglického originálu přeložili prof. Dr. Josef Král a prof. Dr. Václav Příhoda, Nakladatelství Československé akademie věd, 1.vydání, Praha r.1964

-         Testy osobnosti 2, PhDr. Tomáš Novák, Grada Publishing, a.s., 1.vydání, Praha r.2005

-         www.psychousek.cz