Z historie porodnictví

V dávných dobách rodila žena pravděpodobně odkázána sama na sebe. Byla ve velkém nebezpečí hlavně při složitějších situacích, které nebyla schopna sama řešit. Později v období matriarchátu začaly rodičkám pomáhat starší zkušené ženy, které už měly pár dětí. Tato skutečnost je zachycena v našem bájesloví i na reliéfech v Egyptských chrámech. Tento druh laické pomoci byl ale nedostatečný a postupně se začaly některé ženy porody zabývat jako povoláním, jehož název se u nás odvozoval od slova babiti (roditi) – báby pupkořezné, ženy babicí. Později se ustálil termín porodní báby bez ohledu na věk těchto žen. Muži se porodům nevěnovali. Pouze při komplikacích byli voláni lazebníci, bradýři, ranhojiči a felčaři a ti pak díky minimu znalostí celou věc mnohdy drasticky dokončili. Díky častému výskytu křivice nebyla o komplikace nouze a také byly špatné hygienické podmínky, což často vedlo k výskytu infekcí.

Oficiální medicína se porodnictvím prakticky nezabývala. Bylo možno najít jen pár okrajových poznatků ve spisech Hippokrata, Galéna, Rhazese a Aviceny. Až do začátku 17. stol. pomáhaly rodičkám výhradně ženy.

První knihu o porodnictví pro porodní báby napsala v r.1690 pruská královská porodní asistentka Justine Siegmund. Berlínská porodní asistentka Olga Gebauer založila v r. 1885 Časopis pro porodní asistentky. V roce 1620 začala rodina Chamberlenova používat porodnické kleště a střežila je jako rodinné tajemství. O sto let později vytvořil kleště Jean Palfyn, který je dal porodníkům k dispozici.

V 17. stol. se ve Francii začali objevovat první lékaři porodníci. Nejznámější byl asi Francois Mauriceau. Popsal klinický obraz eklampsie, uznal možnost mimoděložního těhotenství a byl proslaven svým hmatem na následně se rodící hlavičku.

V r.1812 Nägele zveřejnil formuli pro výpočet termínu porodu. Přednášel o porodním mechanismu a provedl i indikované přerušení těhotenství.

Berzelius v r.1831 zkoumal plodovou vodu a prováděl její rozbor. Velkým pokrokem pro porodnictví bylo zavedení celkového znecitlivění. V r. 1847 byla do porodnictví díky Jamesi Young Simpsonovi zavedena chloroformová a éterová narkóza. V tom samém roce upozornil Ignaz Philipp Semmelweis na nutnost profylaxe horečky omladnic. Tehdy se lékaři domnívali, že tato choroba vzniká zadržením očistků, jejichž rozkladem se tvoří jedovaté látky, vstřebávající se do krve, jiní hledali souvislost mezi horečkou a tvorbou mléka a někteří dokonce přičítali vznik choroby „kosmicko-telurickým" vlivům. Semmelweis pracoval na porodnické klinice ve Vídni. Tehdy tam byla úmrtnost šestinedělek velmi vysoká, zatímco na oddělení porodních asistentek se tolik neumíralo. Semmelweis přemýšlel, proč tomu tak je a postupně vysledoval, že infekci přenáší právě lékaři, kteří na porodní sál přicházeli z pitevny. Usoudil, že nestačí mytí rukou pouhou vodou a zavedl opatření, že každý lékař příchozí na porodní sál se musí důkladně umýt v chlórové vodě. Přestože měl pravdu, setkal se za svého života s výsměchem a velkým nepochopením. Trvalo celé čtvrtstoletí, než byly Semmelweisovy zásady uznány za správné a všeobecně platné. On se toho bohužel nedožil, protože zemřel na infekci z prstu, který si poranil při operaci.

Koncem 19. stol. začala výzkumná činnost plodového vejce. V r. 1888 referoval Fr. Ahlfeld o dýchacích pohybech plodu v děloze. V r. 1940 začala v porodnictví díky Flemingovu objevu penicilinu éra účinných antibiotik.

Ve dvacátém a jednadvacátém století jde vývoj v medicíně rychle kupředu. Zmíním například možnost diagnostiky časného těhotenství za pomoci detekce choriového gonadotropinu (hCG). Na tomto principu fungují i těhotenské testy prodávané v lékárně.

Historie českého porodnictví

V našich končinách byl rozvoj porodnictví pomalejší než ve světě. Se zpožděním k nám pronikaly anatomické poznatky ze 16.stol jako byla všeobecná anatomie Vesaliova, Arantiovy studie plodu nebo Fallopiova anatomie ženského pohlavního ústrojí.

V 18. stol. v našich zemích vznikla opatření, která upravovala a kontrolovala činnost porodních babiček, jejich sociální postavení a vzdělání.

V r 1609 vznikl na Menším Městě pražském Vlašský špitál, který pečoval také o těhotné ženy a jejich děti. V r 1765 byl otevřen na Novém Městě pražském ústav pro opuštěné děti a později i pro svobodné matky. Po deseti letech své existence byl tento ústav přemístěn do Vlašského špitálu, který plnil i funkci výukovou. V 18.stol toto zařízení již nestačilo a tato péče byla přemístěna do porodnice a nalezince u kostela sv. Apolináře. V r. 1784 byly vybudovány také porodnice v Brně a v Olomouci.

Porodnictví se do výuky na lékařských fakultách dostávalo velmi pomalu. Koncem 17.stol. měli studenti krátkou teoretickou výuku o nemocech paní a dívek a o porodech, ale čerpalo se ze starých latinských spisů a úroveň této výuky byla velmi nízká. V roce 1753 se začalo porodnictví na pražské univerzitě vyučovat jako samostatný obor, jehož absolventi získávali titul magister artis obstetriciae. Přednášky vedl  prof. Josef Dutoy, který se předtím vzdělával v holandském Leydenu. Jeho nástupcem byl Jan Ruth, který zavedl výuku na porodnickém fantomu.

První významnou osobností českého porodnictví byl Jan Melič (1790). Z vlastních prostředků založil porodnický ústav, kde už tehdy poskytoval rodičkám péči na vysoké úrovni. Jako první v Praze začal používat porodnické kleště. Napsal pojednání o vcestném lůžku a o inkanceraci těhotné retroflektované dělohy. Znalosti získával nejen praxí, ale i pilným studiem cizojazyčné literatury a na zahraničních pobytech. Navrhl také velmi moderní způsob sociálního pojištění a péče, který se ale uskutečnil až o 100 let později. Mezi svými současníky měl řadu odpůrců, třeba K. Fiedlera, který na lékařské fakultě pracoval od roku 1797.

Antonín Jungmann (bratr J. Jungmanna), pracoval na klinice od r. 1808. Výrazně zlepšil úroveň výuky a přednášel nejen německy, ale i česky. Byly to první české přednášky na lékařské fakultě v první polovině 19.stol. Jungmann napsal v němčině i češtině učebnice pro porodní babičky. Zavedl poslech plodových ozev. Teoreticko-praktické kurzy tehdy navštěvovali i lékaři ze zahraničí. Dokonce i z Ameriky. Prof. Jungmann je proto hned po Meličovi považován za dalšího zakladatele českého porodnictví.

Nástupcem Jungmanna se stal v r 1851 jeho žák Vilém Kiwisch. Přetože zemřel mlád, dosáhl řady úspěchů. Založil v Praze gynekologickou kliniku, která byla první svého druhu v Evropě. Napsal monografii o šestinedělí a jeho komplikacích. Zkonstruoval pelvimetr a perforatorium. Operoval ovariální cysty i mimoděložní těhotenství. Je považován za světového zakladatele gynekologie. Další z Jungmannových žáků, prof. Mošner, se stal rektorem univerzity v Olomouci. 

V r.1875 prof. Jan Streng slavnostně otevřel novou budovu Královské české zemské porodnice a nalezince v Apolinářské ulici, která nahradila už nedostačující pracoviště Jungmannovo ve stejné ulici. Budova byla projektována architektem J. Hlávkou v novogotickém anglickém romantickém slohu a měla kapacitu 367 lůžek. Stavba je členěna na jedenáct relativně samostatných traktů, které jsou propojeny chodbami. Celý objekt byl pomyslnou středovou osou rozdělen na dvě části. Bylo to velmi důmyslné. Pokud na některém oddělení vypukla infekce, mohlo být uzavřeno, aniž by to nějak ovlivnilo celkový chod nemocnice. Tato budova slouží v nezměněné podobě dodnes. Prof. Streng později učinil ještě jeden významný krok, spolu s profesory Eiseltem a Weissem položil základ české lékařské fakultě.


 Asi nejznámějším českým porodníkem je Karel Pawlík. Dodnes se při zevním porodnickém vyšetření používá Pawlíkův hmat. Pan prof. stál od roku 1889 v čele první pražské kliniky a udržel se zde 26 let. Měl velmi dobré výsledky při porodu císařským řezem, který byl tehdy považován za přímo smrtící operaci. Učinil značné pokroky v gynekologické operativně a zabýval se i urologií. Je považován za zakladatele oboru urogynekologie a byl to právě on, kdo zkonstruoval první cystoskop.

Stengův žák Václav Rubeška vedl babickou školu, kde propagoval nové postupy. Stal se zakladatelem moderního babického školství. Dodnes se používá Rubešův hmat při hodnocení prostornosti pánevního východu. Rubeška napsal knihy Porodnictví pro babičky a Porodnictví pro lékaře. V r.1922 se stal prvním přednostou II. Gynekologické kliniky v Praze.

Prof. Václav Piťha se v r.1913 stal nástupcem profesora Pawlíka. Zajímal se především o histopatologii. Psal o subchoriálních placentárních cystách a o placentárních hematomech. Vydal učebnici Nauka o porodnických operacích. V r. 1921 otevřel nový gynekologický pavilon, který byl ve své době jedním z nejmodernějších v Evropě.

V r.1919 vznikla nová klinika v Brně, v jejímž čele stanul Rubeškův žák Antonín Ostrčil. Ve stejnou dobu působil v čele nové bratislavské kliniky Pawlíkův a Piťhův žák, prof. G. Műller. Ostrčil se později zasloužil o další rozvoj II. Gynekologické kliniky v Praze a na jeho brněnském místě ho vystřídal právě Műller.

Žákem prof. Ostrčila byl J. Saidl. Vydal ve spolupráci s patology velmi obsažnou monografii Zrůdy. Dále vydal knihy Rentgen v porodnictví a Vyšetřovací metody v gynekologii. Jako první u nás použil kolposkop.

V r. 1923 nastoupil na I. Gynekologickou kliniku prof. J. Jerie. Zabýval se ovariálními změnami při mola hydatidosa a při choriokarcinomu. Měl zásluhy na vzniku časopisu Československá gynekologie. Během svého působení na klinice vychoval řadu žáků, kteří pak působili na dalších nově vznikajících klinikách a pracovištích. Jeho nástupcem byl v roce 1939 K. Klaus, se kterým vydal knihu Porodnictví pro mediky a lékaře. Klaus měl nelehký úkol řídit kliniku v době 2. sv. války.  Zvládl to tak dobře, že v květnu 1945 byla jeho klinika jako jedna z prvních připravena opět učit studenty.

V poválečném Československu došlo rychlému rozvoji oboru a vznikala nová pracoviště v Plzni, v Olomouci, v Hradci Králové a v dalších městech. V r. 1951 vznikl Ústav pro péči o matku a dítě v Praze Podolí, kde byla předtím III. Gynekologicko-porodnická klinika. Prvním ředitelem byl Ostrčilův žák J. Trapl, který zavedl preventivní a léčebný tělocvik a propagoval moderní metody. Velmi uznávaná je jeho Učebnice praktického porodnictví. Prof. Trapl vychoval řadu lékařů, kteří se zasloužili na dalším rozvoji oboru. V Podolí také vzniklo centrum pro postgraduální vzdělávání lékařů v porodnictví.

Po r. 1948 byl ztížen kontakt se zahraničím a bylo obtížné dělat odborně vědeckou činnost, což mělo dopad i na české porodnictví. Přesto se obor dále rozvíjel. Byly zavedeny moderní biochemické a zobrazovací metody a obor se stal interdisciplinárním perinatologii. V neonatologii zaujímáme dodnes velmi důstojné místo ve světě.

Na Slovensku vznikla v r. 1770 Trnavská lékařská fakulta, kde v rámci chirurgické katedry přednášel porodnictví J. Plenck. Později se porodnictví začalo vyučovat i v Bratislavě. Vznikl zde ústav pro výchovu porodních asistentek, kde působil Ján Ambro, který vydal učebnici Kniha o porodnictve pre baby. V r. 1914 zde vznikla první gynekologicko-porodnická klinika na Slovenku vedená D. Velitsem. Jeho nástupcem byl v r. 1919 již jmenovaný G. Műller, po kterém zde pak nastoupil Michal Šeliga. Na Košické klinice působil Theodor Schwarz, další žák pražské školy.

Použité prameny:         

Kobilková, J.:Základy gynekologie a porodnictví, Galén 2005 (Zdroj obrázků)

Hájek, Z., Čech, E., Srp, B.:Porodnictví, Grada 2006

Trča, S.: Ignác Filip Semmelweis (1818 -1865) - Smrtící nákaza, Cesty k dlouhověkosti, Avicennum, 2004

www.apolinar.cz

Tady  je dobrý článek o Ignáci Semmelweisovi: http://www.avicenna.cz/item/ignac-filip-semmelweis-1818-1865-smrtici-nakaza/category/lekar-dejiny-a-my