Čas zklidnění před zimou. Padá listí, objevují se ranní mlhy a mrazíky a někdy dokonce napadne první sníh. Některá zvířata se ukládají k zimnímu spánku a ptáci odletěli do teplých krajů. Je čas odpočívat. Máme zavařeno a nasušeno a ve sklepech uskladněnou sklizenou zeleninu a jablka.
Dlouhé večery lákají ke společným aktivitám doma v kruhu rodinném. Čtení, ruční práce, povídání příběhů…Za okno můžeme dát zapálenou svíčku jako vzpomínku na naše zesnulé příbuzné. Naši předkové stloukali máslo a svítili jím v lampách z vydlabané zeleniny, jako je kupříkladu tuřín.
Je také čas navštívit rodinu a přátele a zavzpomínat společně na ty, co už tady nejsou .
Čeká nás svátek sv. Martina, kdy můžeme ochutnat první letošní víno, jíst tučnou husu a martinské rohlíky připomínající tvar rohů skotu, který se touto dobou zaháněl z pastev.
Můžeme se také začít připravovat na nadcházející Advent. Udělat velký uklid. Připravit adventní věnec a adventní kalendář a pokud hrajeme na hudební nástroje, začít trénovat vánoční koledy.
Koncem listopadu podle starých zemědělských kalendářů začíná zima a s ní i zimní jídelníček. Obsahuje více tučného červeného masa a méně čerstvé zeleniny. Konzumovala se spíše teplá jídla, kořenová zelenina, hodně koření a teplé nápoje. Můžeme se zahřát i tak, že večer ponoříme nohy do lavoru s horkou vodou a solí nebo provádět masáže zahřátými oleji. Tradičně není vhodné období pro extrémní sportovní výkony. Spíše procházky venku a klidnější aktivity.
Dlouhé večery lákají ke společným aktivitám doma v kruhu rodinném. Čtení, ruční práce, povídání příběhů…Za okno můžeme dát zapálenou svíčku jako vzpomínku na naše zesnulé příbuzné. Naši předkové stloukali máslo a svítili jím v lampách z vydlabané zeleniny, jako je kupříkladu tuřín.
Je také čas navštívit rodinu a přátele a zavzpomínat společně na ty, co už tady nejsou .
Čeká nás svátek sv. Martina, kdy můžeme ochutnat první letošní víno, jíst tučnou husu a martinské rohlíky připomínající tvar rohů skotu, který se touto dobou zaháněl z pastev.
Můžeme se také začít připravovat na nadcházející Advent. Udělat velký uklid. Připravit adventní věnec a adventní kalendář a pokud hrajeme na hudební nástroje, začít trénovat vánoční koledy.
Koncem listopadu podle starých zemědělských kalendářů začíná zima a s ní i zimní jídelníček. Obsahuje více tučného červeného masa a méně čerstvé zeleniny. Konzumovala se spíše teplá jídla, kořenová zelenina, hodně koření a teplé nápoje. Můžeme se zahřát i tak, že večer ponoříme nohy do lavoru s horkou vodou a solí nebo provádět masáže zahřátými oleji. Tradičně není vhodné období pro extrémní sportovní výkony. Spíše procházky venku a klidnější aktivity.
Přehled
Svátky svatých:
1. 11. Svátek Všech svatých
3. 11. Svatý Hubert
11.11. Svatý Martin
22.11. Svatá Cecílie
25. 11. Svatá Kateřina
30. 11. Svatý Ondřej
Státní svátky:
17. 11. Den boje za svobodu a demokracii
Tradiční svátky:
2. 11. Památka všech věrných zemřelých neboli Dušičky
Do listopadu může spadat 1. adventní neděle
Významné dny:
Světový den veganství (1.11.), Památka zesnulých (2. 11.), Světový den vitamínu D (2.11.), Den bez pesticidů (3.11.), Mezinárodní den romského jazyka (5. 11.), Mezinárodní den prevence ničení životního prostředí v průběhu válek a ozbrojených konfliktů (6. 11.), Mezinárodní den boje proti fašismu a antisemitismu (9. 11.), Světový den vědy pro mír a rozvoj (10. 11.), Mezinárodní den válečných veteránů (11. 11.), Mezinárodní den prasklých těsnění (11. 11.), Mezinárodní den nevidomých (13. 11.), Světový den diabetiků (14. 11.), Den bez aut (14. 11.), Den vězněných spisovatelů (15. 11.), Mezinárodní den tolerance (16. 11.), Světový den předčasně narozených dětí (17. 11.), Mezinárodní den studentstva (17. 11.), Mezinárodní nekuřácký den (18. 11.), Světový den toalet (19. 11.), Světový den prevence týrání a zneužívání dětí (19. 11.), Mezinárodní den mužů (19. 11.), Světový den chronické obstrukční plicní nemoci (20. 11.), Den industrializace Afriky (20. 11.), Světový den dětí (20. 11.), Světový den televize (21. 11.), Světový den pozdravů (21. 11.), Mezinárodní den filozofie (21. 11.), Mezinárodní den za odstranění násilí páchaného na ženách (25. 11.), Mezinárodní den bez nákupů (25. 11.), Světový den olivovníku (26. 11.), Mezinárodní den nekupování ničeho (28. 11.), Mezinárodní den solidarity s lidem Palestiny (29. 11.), Mezinárodní den obětí chemických válek (30. 11.)
Pranostiky:
Teplý říjen - studený listopad.
V listopadu hřmí - sedlák vesnou sní.
Když ještě v listopadu hřmívá, úrodný rok nato bývá.
Listopadové hřmění pšenici ve zlato mění.
Když krtek v listopadu ryje, budou na vánoce létat komáři.
Stromy-li v listopadu kvetou, sahá zima až k létu.
Padá-li listí v listopadu, jistě brzy přijde led, ale dlouho nepobude.
Když dlouho listí nepadá, tuhá zima se přikrádá.
Když se v listopadu hvězdy třpytí, mrazy se brzo uchytí.
Studený listopad - zelený leden.
Padá-li první sníh, novembris, když země nebude zmrzlá, velikou škodu osení učiní a je vyleží aneb osení se pod sněhem paří a hnije. Ale jestli padne sníh, když země nejprve zmrzne, jest osení užitečný, nebo ono bezpečně v teple pod sněhem ve zmrznut
Listopadové sněžení neškodí vůbec osení.
Jestliže sníh listopadový dlouho zůstane, více než hnůj polím prospěje.
Když napadá sníh na zelené listí, bude tuhá zima.
V listopadu příliš mnoho sněhu a vody, to známka příští neúrody.
Jaké povětří jest v listopadu, takové má býti měsíce března roku budoucího.
Jaký listopad, takový březen.
Když dlouho listí nepadá, tuhá zima se přikrádá.
Podzim praví: „Pěkným osením pole odívám.“ A jaro dí: „Já se na to podívám.“
Podzim na strakaté kobyle jede.
Když vlaštovice letí, jest znamení podletí.
Sezónní potraviny:
Zelenina: pórek, kapusta, růžičková kapusta, kadeřávek, brambory
Skladované: zelí červené a bílé, čínské zelí, řepa červená, ředkev, pastiňák, patizon, petržel kořenová, brambory, mrkev, kedlubny, česnek, dýně hokaido, celer, cibule, cuketa
Ovoce: trnky, kdoule
Skladovaná jablka a hrušky
Další plodiny: šípky
Jídla:
Dušičky a kosti – prastaré pečivo rozšířené po celé Evropě. Dříve sloužilo jako obětní dar zemřelému, pak jako almužna žebrákům o svátku Všech svatých a Památce zemřelých, ale dávalo se i příbuzným a sousedům při úmrtí v rodině. Lidé věřili, že duše zemřelých se v určitý čas vrací na zem. Toto pečivo mělo být určitým úplatkem duším, aby mrtví zůstali na jim vykázaných místech. Bývalo z těsta koblihového, buchtového, chlebového nebo nejčastěji rohlíkového. Tvar byl různý: zkřížené kosti, rohlíky, podlouhlé žemličky uprostřed promáčknuté, věnečky ze dvou pramenů, aj.
Pečená jablka – pečou se vcelku v popelu nebo nad plamenem. Dnes třeba i v mikrovlnné troubě. Podávají se pocukrovaná, s vanilkovým pudingem, s kyselou zavařeninou a šlehačkou, s vaječným koňakem a hoblinkami čokolády.
Zelný salát – ze syrového zelí s jablkem, mrkví a cibulkou nebo i křenem
Chlupaté knedle s vrabci – střapaté namodralé knedlíky ze syrových brambor (modropupkáči z Tábora), vrabci se pečou z bůčku či jiného prorostlejšího masa. Nesmí chybět zelí.
Šlejsky s merendou – bramborové šišky (podobají se šiškám k výkrmu hus). Merenda je omáčka ze sušených švestek.
Martinská husa – pečená potřená medem a pivem, podávaná s knedlíky a se zelím
Martinské rohlíky – plněné mákem nebo povidly. Z kynutého těsta nebo z podobného těsta jako družbance. Malé nebo velké tvaru podkovy, které se pak krájely na kousky jako závin.
Posvícenské koláče – spolu s koblihami patří koláče ke slavnostním okamžikům jako byly poutě, posvícení, svatby a křtiny. Čím významnější událost, tím menší a nákladnější koláče. Na svatbu se pekly přímo miniaturní koláčky. Na Moravě a ve východních Čechách až velikosti vlašského ořechu.
České posvícenské koláče mají cca velikost dlaně. Nejčastější jsou ploché kulaté koláčky s obrubou a mazáním uvnitř. Jiným typem jsou koláče šátečkové, kdy se z rozváleného těsta vykrájí placky tvaru čtverce, na ně se dá náplň, která se překryje rohy čtverců jako cípy šátku. Část náplně má vykukovat mezi cípy.
Raritou jsou velké chodské koláče zdobené ornamenty z náplně, rozinkami a mandlemi. Podobně se pečou na Valašsku vdolky „lopaťáky“ neboli „frgále“, které však nejsou tak zdobené jako ty domažlické.
Na Moravě se koláčům říká vdolky. Jsou dvojité. Uvnitř plněné většinou tvarohem a na povrchu vylepšené povidly nebo jen potřené žloutkem a posypané drobenkou.
Buchty – tzv. Honzovy buchty podle pohádkového Honzy, který se s ranečkem buchet vydal do světa na zkušenou. Jsou z podobného těsta jako koláče, ale náplň je uzavřena uvnitř. Většinou se pekly makové, povidlové a tvarohové.
Tvoření podzimní výzdoby, věnců z chvojí, apod.
(Dušičkové věnce se vyrábí z chvojí, břečťanu, thúji, mechu, apod. Na věnec adventní se používají větvičky smrkové, borové či jedlové.)
Příprava krmítek pro ptáčky
Loupání ořechů a výroba dekorací ze skořápek
Výroba mašlovačky z husího peří
Výroba adventního kalendáře
Společné ruční práce po večerech, např. háčkování
Vzpomínka na zemřelé, kteří vstoupili do království nebeského a dosáhli věčné blaženosti.
Křes'ťanský svátek, který připomíná všechny světce a světice.
První listopad býval podle keltského kalendáře první den roku a byl to den pohanských obřadů uctívání mrtvých. V Římě se kdysi konal v květnu svátek všech mučedníků jako památka posvěcení římského Pantheonu. V 9. století byl přesunut na 1. listopad. Pravoslavná církev jej však slaví v neděli po Letnicích.
Tento a následující den vzpomínali pozůstalí na své zemřelé příbuzné a přátelé. Přicházeli na hřbitovy, kde očistili okolí hrobu a pokládali věnce, květiny, zapalovali svíčky. V tichu se pomodlili za spásu duší. Modlitba živých prý pomáhala dušičkám očistit jejich hříchy.
Na den svátku Všech svatých se peklo pečivo – housky ve tvaru hnátů položených křížem, kterým se říkalo „kosti svatých“ nebo caletky. Druhý den se místy peklo pečivo, kterému se říkalo „dušičky“. Bylo čtyřhranné, zadělávané mlékem a plněné povidly nebo mákem. Obdarovávali se jím žebráci a chudí lidé. Hospodyně zadělávaly dušičky z dvojího těsta – pro rodinu z bílé mouky a pro čeládku z mouky černé.
V předvečer svátku dušiček vystupují duše zemřelých na jednu noc z očistce, kde pykaly za své hříchy. Když se ráno ozvalo zvonění kostela, musely duše zpět do očistce.
Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. Pokud se na ni dostaví živý člověk, bude do rána roztrhán na kusy.
Když na Dušičky jasné počasí panuje, příchod zimy to oznamuje.
Vzpomínka na všechny zemřelé, i ty kteří jsou ještě v očistci, tedy nedosáhli království nebeského. Slaví se od 10. století, kdy šlo o snahu potlačit pohanské zvyky a rituály. V křesťanském pojetí jsou Dušičky dnem, kdy duše zesnulých mohou opustit očistec, aby si odpočinuly od muk a útrap. V anglosaské kultuře se slaví Halloween. Do tohoto období spadá také keltský nový rok - Samhain.
K duším zemřelých se traduje řada pověr. Konaly se rituály, kterými živí mohli ulevit od muk mrtvým. Naši předci stavěli lampu s máslem nebo sádlem k ohništi nebo na okno, aby si duše mohla potřít rány a spáleniny. Večer se napili mléka, aby se duše ochladila. Nebo šplíchali studené mléko do vzduchu, což mělo zmírnit muka v očistci.
V předvečer tohoto svátku se příbuzní sešli, aby se pomodlili za své blízké zesnulé. Veřili že duše se tento večer vrací do svých rodin a proto je potřeba je uctít a pohostit. Část pokrmů z večeře nechávali na stole nebo je nosili přímo na hroby. Nebo bývalo zvykem vhazovat do ohně různé pokrmy dušičkám na přilepšenou nebo jako částečné vykoupení z hříchů.
Věřili, že pokud zůstane toho dne nůž nebo pila ostřím vzhůru, musí duše v očistci dvakrát tolik trpět. Nesmělo se z domu vymetat smetí, aby se dušičky nevyplašily. Déšť tento den znamenal, že duše oplakávají své hříchy. Dávaly se potravinové dary bezmocným, tedy dětem a žebrákům, protože se věřilo, že tito obdarovaní jsou poslové s nadáním zprostředkovat kontakt mezi nebeským a pozemským světem.
Dnešní zvyk zdobit hroby a rozsvěcet svíce se rozšířil až okolo r. 1856 a souvisí s vyprávěním pamětníků o dívce, která toto prvně začala dělat. Tradičními květinami jsou chryzantémy, které jsou symbolem posmrtného života. Věnce na hroby se začaly klást až po 1. světové válce. Zapálené svíčky na hrobech symbolizují víru ve věčný život
Dříve se pořádaly i veřejné oslavy a hromadné průvody k hrobům. Dávaly se svíce do oken. Zapálené svíce v tyto dny symbolizují světlo Boží. Tento den má energii pokání.
V milulosti se v Podkrkonoší a jiných podhorských oblastech pořádaly na Dušičky průvody strašidelných masek. V maskách chodili jen dospělí a nesměly chybět postavy jako smrtka nebo kašpárek.
V minulosti byla smrt brána jako přirozená součást života. Bylo běžné s ní počítat, šetřit si peníze na pohřeb nebo si připravit oblečení do rakve. Častěji se umíralo doma v kruhu rodinném než ve zdravotnickém zařízení. A dříve byl také kult uctívání předků.
Děti do určitého věku nechápou smrt jako konečnou záležitost. Přesto je vhodné se s nimi o smrti bavit. Dá se k tématu sehnat i literatura určená pro daný věk.
Ve dvacátém století se rozšířil zvyk vyřezávat do vydlabaných dýní strašidelné obličeje a rozsvěcet v nich svíčky. Má původ ve staré irské legendě o darebáku Jackovi, který podvedl i ďábla. Po smrtí ho odmítli v nebi i v pekle, proto bloudí po světě v podobě vydlabané dýně a svítí lidem na cestu. Dýně a řepa jsou jedny z posledních plodin a věřilo se, že v sobě mají zbytky letního slunce, proto se vydlabávaly a dávala se do nich svíčka. Říkalo se, že pomocí nich se hledá cesta do Betléma. Ve dvacátém století bylo také zvykem v období okolo Dušiček pořádat lampionové průvody.
V období socialismu Dušičky jakožto církevní svátek nebyly podporovány. Lampionové průvody komunistická moc přenesla do oslav Velké říjnové socialistické revoluce (7. listopadu). Oslavoval se tak den, kdy se v Rusku chopila moci komunistická strana (rok 1917).
Podobná legenda se vypráví o svatém Eustachovi, jehož kult u nás není tolik rozšířen. O podporu kultu svatého Huberta se zasloužil František Antonín hrabě Špork, který roku 1695 založil lovecký Řád sv. Huberta a do Čech přivedl nový hudební nástroj - lovecký roh.
V tento den končí lovecká sezóna a konají se svatohubertské jízdy. Jedná se o symbolický hon na lišku, kdy jezdec představující lišku má na rameni připevněný liščí ocas a ostatní jezdci jej pronásledují. Někde se konají svatohubertské slavnosti, kde se připravují zvěřinové speciality a představují se lovečtí psi, sokolníci, apod. Myslivci tradičně pořádají hubertské zábavy - myslivecký ples (hubertskou) nebo se konají Svatohubertské mše.
Na svatého Martina kouřívá se z komína.
Radost Martina je hus a džbán vína.
Tento svátek je v hospodářském roce považován za začátek zimy.
Zvykem byla martinská kolední obchůzka. Martinská pečená husa nesměla na stole chybět a svůj díl dostal každý včetně čeládky. Pohůnek dostal stehno, aby mu to celý rok dobře běhalo, děvečka křídlo, aby byla čiperná k práci. Nebo někde naopak křídlo dostával nejnižší sluha, aby při práci lítal, vyšší sluha stehno, hospodář zbytek. A tak podobně. Z husích kostí, především kobylky, předpovídali, jaká bude zima. Nahnědlá kost značila mírnou zimu na blátě, bílá sníh, namodralá mrazy. Kůže z husích nohou se dávala do střevíců, aby se nepotily nohy, nebo mezi prsty, aby nevznikala kuří oka.
Vyplácela se peněžitá nebo naturální odměna pasákům a obecním slouhům. Končívala roční smlouva čeledínům a děvečkám. Mohli ji prodloužit nebo jít za lepším. Bylo zvykem odměnit pastýře nebo odcházejícího čeledína nebo děvečku velkým plněným rohlíkem tvaru volských rohů (svatomartinské rohy). Obecní slouha dostával předem domluvené množství meřic obilí. Pokud s ním byli spokojeni, domlouvali se s ním na příští rok. Těmto zvykům se říkalo „sejpka“ nebo „bejkova svatba“. Dělo se tak obřadně za zvuku muziky a hodování. Šlo o venkovskou slavnost k příležitosti uzavření smlouvy mezi obcí a obecními sluhy jako jsou učitelé, ponocný nebo pastýř. Součástí jejich mzdy byla mimo peněz i odměna od hospodářů - tzv. sypání. Obecní sluha musel svou smlouvu zaplatit hostinou pro všechny hospodáře z obce. Přijít mohl každý, kdo “sypal”, ale musel si přinést svůj příbor a lžíci.
I vy dnes můžete nějakým způsobem odměnit ty, co vám celý rok pomáhají. Babičky, které vám hlídají děti, sousedy, kteří vám zalévají květiny, když jste pryč, kamarády, kteří vám hlídají domácího mazlíčka…
Martinskými rohlíky podarovávala děvčata své hochy. Martinským rohlíkům se říká rohy nebo podkovy (martiny, roháče, zahýbánky). Musí být zahnuté a plněné. Podle legendy měl martin zlou nevlastní matku, která ho chtěla otrávit. Když pekla rohlíky, dala do jednoho jed a aby ho poznala, zahnula ho. Když je upekla, byly zahnuté všechny. Podle jiné legendy se jedná o proměněné podkovy koně sv. Martina, který pomohl chudým, aby měli co jíst.
Svatomartinskou koledou si ve 14.století přivydělávali žáci a kanovníci (knězi) nebo třeba i kati. Ale těmto zástupcům krvavého řemesla byla účast na svatomartinských koledách zakázána staroměstskými konšely r. 1390.
Martínci nebo martiníci (čeledíni a děvečky) tento den většinou měnili službu a dostávali za svou práci mzdu. Někteří smlouvu s hospodářem jen prodloužili. Často tento den za bujarého veselí propili celou roční mzdu.
Pojem „martinkování“ označuje činnost mužů holdujících alkoholu víc než je zdrávo, „martínek“ jest rozpustilý člověk..
Sv. Martin Tourský se narodil r. 316 n.l. jako syn pohanského římského důstojníka v provincii Horní Panonie. Vzdělání získal v severoitalské Pavii. V patnácti letech se proti své vůli stal členem císařského jezdectva. Pak byl ze služby v armádě propuštěn a deset let strávil jako poustevník. Pak se stal biskupem v Tours. Podle legendy v chladné noci rozetnul svůj plášť a daroval část promrzlému žebrákovi. Druhého dne se mu zjevil Kristus oděný do poloviny Martinova pláště a přivedl jej na cestu zbožnosti.
Vznik slova kaple (latinsky capella), svatyně: Legenda o Martinovi je podnětem k uctívání jeho pláště a místa, kde jej rozťal. Plášť je latinsky capa.
Další pověsti se vztahují k husám, které Martina kejháním prozradily, když se před jmenováním biskupem schoval do husníku. Husy kejháním rušily biskupa při kázání a skončily na pekáči, apod.
Zvyk pojídání hus má i racionální důvod. Před zimou je potřeba vyřadit drůbež nevhodnou k chovu.
Martin je patronem vinařů, vojáků, koní, jezdců a hus. Podle pověry Martin zasadil v Tours zázračný vinný keř. Martin je vzýván na ochranu proti chudobě.
V obcích, kde byly vinohrady, se na Martina oslavovalo mladé letošní víno. Nyní se může poprvé od vinobraní ochutnat. Do té doby zraje a říká se, že kdo jej dříve ochutná, tomu se víno nepovede. Může se prvně ochutnat 11.11. v 11:11.
V místě, kde je kostel zasvěcený sv. Martinu, se může konat i martinská pouť, jarmarky a výroční trhy.
Martin je patronem vojáků, jezdců, dragounů, husarů, žebráků a ochráncem koní či domácích zvířat.
Dříve se posvícení drželo přesně na svatého Martina a nejbližší následující neděli se pak říkalo hrubé hody.
Ve městech se konají průvody se sv. Martinem jedoucím na bílém koni a ochutnává se první letošní víno zvané svatomartinské.
Nazývá se také Den vzpomínek nebo Den veteránů či Den příměří.
Byl vyhlášen ku příležitosti ukončení 1. světové války. Skončila právě tento den. Bylo podepsáno příměří mezi Německem (Matthias Erzberger) a Spojenci (Ferdinand Foch) ve francouzském městě Compiegne.
Symbolem tohoto dne se stal vlčí mák, proto se v Anglii někdy nazývá Poppy Day. Vlčí máky se nosí na klopě nebo se z nich dělají věnce. Symbol vlčího máku použil ve své básni Na Flanderských polích básník John McCrae k poctě svému příteli a spolubojovníku.
Připomíná se především boj studentů za svobodu. V roce 1939 uspořádali studenti vysokých škol poklidnou demonstraci k uctění výročí vzniku republiky. Při této události byl zastřelen student Jan Opletal a pekař Václav Sedláček. Rozloučení s Opletalem se stalo velkou protestní demonstrací proti nacismu a nesvobodě. Důsledkem bylo uzavření vysokých škol, pozatýkání studentů a jejich odvoz do koncentračních táborů, odkud byli průběžně propuštěni v průběhu války. Devět studentských organizátorů bylo popraveno.
17. listopad se od roku 1941 slaví jako Mezinárodní den studentstva. U nás byl vyhlášen k památce těchto 9 studentů, jež popravili nacisté kvůli jejich protestům proti uzavření vysokých škol a nacistické okupaci.
V roce 1989 tento den začala sametová revoluce, která dovedla naši zemi ze socialismu do demokracie. Studenti vysokých škol demonstrovali proti komunistické vládě na Národní třídě.
Na tento den byla připravena akce k uctění padesátého výročí uzavření vysokých škol za protektorátu. První část manifestace probíhala na Albertově, odkud se studenti měli vydat k hrobu Karla Hynka Máchy na Vyšehrad. Velká část demonstrantů včetně provokatérů z řad tajné policie však směřovala na Václavské náměstí. Postupně se obcházením uzávěrek dostala až na Národní třídu, kde byli uzavřeni mezi policejní kordony, odkud se nedalo odejít. Navečer Pohotovostní pluk veřejné bezpečnosti začal prostor zahušťovat a poté účastníky demonstrace surově mlátit obušky. Odejít se dalo pouze tzv. uličkami, kde byli demonstrující lidé velmi surově mláceni. Kolem půl desáté večer byla demonstrace násilím potlačena. Někteří účastníci byli zatčení a odvezeni na neznámá místa. Zraněno bylo 560 lidí.
Někteří ze studentů utekli do divadel, kde s herci mluvili o odporném chování “mlátiček”. Začali společně domlouvat vyhlášení stávky na podporu studentů.
Druhý den se začaly organizovat stávkové výbory, které chtěly vyšetřit události z Národní třídy. V Realistickém divadle začala týdenní stávka. Další den vzniklo Občanské fórum. Začaly se organizovat další protesty, které nakonec vyvolaly pád komunistické diktatury v Československu. Komunistická strana se za své chování nikdy neomluvila.
Chlupaté knedle s vrabci – střapaté namodralé knedlíky ze syrových brambor (modropupkáči z Tábora), vrabci se pečou z bůčku či jiného prorostlejšího masa. Nesmí chybět zelí.
Šlejsky s merendou – bramborové šišky (podobají se šiškám k výkrmu hus). Merenda je omáčka ze sušených švestek.
Martinská husa – pečená potřená medem a pivem, podávaná s knedlíky a se zelím
Martinské rohlíky – plněné mákem nebo povidly. Z kynutého těsta nebo z podobného těsta jako družbance. Malé nebo velké tvaru podkovy, které se pak krájely na kousky jako závin.
Posvícenské koláče – spolu s koblihami patří koláče ke slavnostním okamžikům jako byly poutě, posvícení, svatby a křtiny. Čím významnější událost, tím menší a nákladnější koláče. Na svatbu se pekly přímo miniaturní koláčky. Na Moravě a ve východních Čechách až velikosti vlašského ořechu.
České posvícenské koláče mají cca velikost dlaně. Nejčastější jsou ploché kulaté koláčky s obrubou a mazáním uvnitř. Jiným typem jsou koláče šátečkové, kdy se z rozváleného těsta vykrájí placky tvaru čtverce, na ně se dá náplň, která se překryje rohy čtverců jako cípy šátku. Část náplně má vykukovat mezi cípy.
Raritou jsou velké chodské koláče zdobené ornamenty z náplně, rozinkami a mandlemi. Podobně se pečou na Valašsku vdolky „lopaťáky“ neboli „frgále“, které však nejsou tak zdobené jako ty domažlické.
Na Moravě se koláčům říká vdolky. Jsou dvojité. Uvnitř plněné většinou tvarohem a na povrchu vylepšené povidly nebo jen potřené žloutkem a posypané drobenkou.
Buchty – tzv. Honzovy buchty podle pohádkového Honzy, který se s ranečkem buchet vydal do světa na zkušenou. Jsou z podobného těsta jako koláče, ale náplň je uzavřena uvnitř. Většinou se pekly makové, povidlové a tvarohové.
Aktivity a tvoření:
Návštěva příbuzných a hřbitova na Dušičky
Tvoření podzimní výzdoby, věnců z chvojí, apod.
(Dušičkové věnce se vyrábí z chvojí, břečťanu, thúji, mechu, apod. Na věnec adventní se používají větvičky smrkové, borové či jedlové.)
Příprava krmítek pro ptáčky
Loupání ořechů a výroba dekorací ze skořápek
Výroba mašlovačky z husího peří
Výroba adventního kalendáře
Společné ruční práce po večerech, např. háčkování
Svátek Všech svatých (1.11.)
Vzpomínka na zemřelé, kteří vstoupili do království nebeského a dosáhli věčné blaženosti.
Křes'ťanský svátek, který připomíná všechny světce a světice.
První listopad býval podle keltského kalendáře první den roku a byl to den pohanských obřadů uctívání mrtvých. V Římě se kdysi konal v květnu svátek všech mučedníků jako památka posvěcení římského Pantheonu. V 9. století byl přesunut na 1. listopad. Pravoslavná církev jej však slaví v neděli po Letnicích.
Tento a následující den vzpomínali pozůstalí na své zemřelé příbuzné a přátelé. Přicházeli na hřbitovy, kde očistili okolí hrobu a pokládali věnce, květiny, zapalovali svíčky. V tichu se pomodlili za spásu duší. Modlitba živých prý pomáhala dušičkám očistit jejich hříchy.
Na den svátku Všech svatých se peklo pečivo – housky ve tvaru hnátů položených křížem, kterým se říkalo „kosti svatých“ nebo caletky. Druhý den se místy peklo pečivo, kterému se říkalo „dušičky“. Bylo čtyřhranné, zadělávané mlékem a plněné povidly nebo mákem. Obdarovávali se jím žebráci a chudí lidé. Hospodyně zadělávaly dušičky z dvojího těsta – pro rodinu z bílé mouky a pro čeládku z mouky černé.
V předvečer svátku dušiček vystupují duše zemřelých na jednu noc z očistce, kde pykaly za své hříchy. Když se ráno ozvalo zvonění kostela, musely duše zpět do očistce.
Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. Pokud se na ni dostaví živý člověk, bude do rána roztrhán na kusy.
Památka všech věrných zesnulých, Dušičky (2.11.)
Když na Dušičky jasné počasí panuje, příchod zimy to oznamuje.
Vzpomínka na všechny zemřelé, i ty kteří jsou ještě v očistci, tedy nedosáhli království nebeského. Slaví se od 10. století, kdy šlo o snahu potlačit pohanské zvyky a rituály. V křesťanském pojetí jsou Dušičky dnem, kdy duše zesnulých mohou opustit očistec, aby si odpočinuly od muk a útrap. V anglosaské kultuře se slaví Halloween. Do tohoto období spadá také keltský nový rok - Samhain.
K duším zemřelých se traduje řada pověr. Konaly se rituály, kterými živí mohli ulevit od muk mrtvým. Naši předci stavěli lampu s máslem nebo sádlem k ohništi nebo na okno, aby si duše mohla potřít rány a spáleniny. Večer se napili mléka, aby se duše ochladila. Nebo šplíchali studené mléko do vzduchu, což mělo zmírnit muka v očistci.
V předvečer tohoto svátku se příbuzní sešli, aby se pomodlili za své blízké zesnulé. Veřili že duše se tento večer vrací do svých rodin a proto je potřeba je uctít a pohostit. Část pokrmů z večeře nechávali na stole nebo je nosili přímo na hroby. Nebo bývalo zvykem vhazovat do ohně různé pokrmy dušičkám na přilepšenou nebo jako částečné vykoupení z hříchů.
Věřili, že pokud zůstane toho dne nůž nebo pila ostřím vzhůru, musí duše v očistci dvakrát tolik trpět. Nesmělo se z domu vymetat smetí, aby se dušičky nevyplašily. Déšť tento den znamenal, že duše oplakávají své hříchy. Dávaly se potravinové dary bezmocným, tedy dětem a žebrákům, protože se věřilo, že tito obdarovaní jsou poslové s nadáním zprostředkovat kontakt mezi nebeským a pozemským světem.
Dnešní zvyk zdobit hroby a rozsvěcet svíce se rozšířil až okolo r. 1856 a souvisí s vyprávěním pamětníků o dívce, která toto prvně začala dělat. Tradičními květinami jsou chryzantémy, které jsou symbolem posmrtného života. Věnce na hroby se začaly klást až po 1. světové válce. Zapálené svíčky na hrobech symbolizují víru ve věčný život
Dříve se pořádaly i veřejné oslavy a hromadné průvody k hrobům. Dávaly se svíce do oken. Zapálené svíce v tyto dny symbolizují světlo Boží. Tento den má energii pokání.
V milulosti se v Podkrkonoší a jiných podhorských oblastech pořádaly na Dušičky průvody strašidelných masek. V maskách chodili jen dospělí a nesměly chybět postavy jako smrtka nebo kašpárek.
V minulosti byla smrt brána jako přirozená součást života. Bylo běžné s ní počítat, šetřit si peníze na pohřeb nebo si připravit oblečení do rakve. Častěji se umíralo doma v kruhu rodinném než ve zdravotnickém zařízení. A dříve byl také kult uctívání předků.
Děti do určitého věku nechápou smrt jako konečnou záležitost. Přesto je vhodné se s nimi o smrti bavit. Dá se k tématu sehnat i literatura určená pro daný věk.
Ve dvacátém století se rozšířil zvyk vyřezávat do vydlabaných dýní strašidelné obličeje a rozsvěcet v nich svíčky. Má původ ve staré irské legendě o darebáku Jackovi, který podvedl i ďábla. Po smrtí ho odmítli v nebi i v pekle, proto bloudí po světě v podobě vydlabané dýně a svítí lidem na cestu. Dýně a řepa jsou jedny z posledních plodin a věřilo se, že v sobě mají zbytky letního slunce, proto se vydlabávaly a dávala se do nich svíčka. Říkalo se, že pomocí nich se hledá cesta do Betléma. Ve dvacátém století bylo také zvykem v období okolo Dušiček pořádat lampionové průvody.
V období socialismu Dušičky jakožto církevní svátek nebyly podporovány. Lampionové průvody komunistická moc přenesla do oslav Velké říjnové socialistické revoluce (7. listopadu). Oslavoval se tak den, kdy se v Rusku chopila moci komunistická strana (rok 1917).
Svatý Hubert (3.11.)
Byl to akvitánský princ, který si užíval světských radovánek. Holdoval lovu a honu. Jednou se na lovu setkal s bílým jelenem, který měl mezi parohy kříž. Obrátil se po této události na křesťanství a později se stal biskupem. Je zobrazován jako lovec nebo jako biskup, ale vždy je poblíž bílý jelen s křížem mezi parohy. Svatý Hubert je patronem myslivců.
Podobná legenda se vypráví o svatém Eustachovi, jehož kult u nás není tolik rozšířen. O podporu kultu svatého Huberta se zasloužil František Antonín hrabě Špork, který roku 1695 založil lovecký Řád sv. Huberta a do Čech přivedl nový hudební nástroj - lovecký roh.
V tento den končí lovecká sezóna a konají se svatohubertské jízdy. Jedná se o symbolický hon na lišku, kdy jezdec představující lišku má na rameni připevněný liščí ocas a ostatní jezdci jej pronásledují. Někde se konají svatohubertské slavnosti, kde se připravují zvěřinové speciality a představují se lovečtí psi, sokolníci, apod. Myslivci tradičně pořádají hubertské zábavy - myslivecký ples (hubertskou) nebo se konají Svatohubertské mše.
Svatý Martin a martinské posvícení (11. 11.)
Svatý martin přijíždí na bílém koni.
Na svatého Martina kouřívá se z komína.
Radost Martina je hus a džbán vína.
Tento svátek je v hospodářském roce považován za začátek zimy.
Zvykem byla martinská kolední obchůzka. Martinská pečená husa nesměla na stole chybět a svůj díl dostal každý včetně čeládky. Pohůnek dostal stehno, aby mu to celý rok dobře běhalo, děvečka křídlo, aby byla čiperná k práci. Nebo někde naopak křídlo dostával nejnižší sluha, aby při práci lítal, vyšší sluha stehno, hospodář zbytek. A tak podobně. Z husích kostí, především kobylky, předpovídali, jaká bude zima. Nahnědlá kost značila mírnou zimu na blátě, bílá sníh, namodralá mrazy. Kůže z husích nohou se dávala do střevíců, aby se nepotily nohy, nebo mezi prsty, aby nevznikala kuří oka.
Vyplácela se peněžitá nebo naturální odměna pasákům a obecním slouhům. Končívala roční smlouva čeledínům a děvečkám. Mohli ji prodloužit nebo jít za lepším. Bylo zvykem odměnit pastýře nebo odcházejícího čeledína nebo děvečku velkým plněným rohlíkem tvaru volských rohů (svatomartinské rohy). Obecní slouha dostával předem domluvené množství meřic obilí. Pokud s ním byli spokojeni, domlouvali se s ním na příští rok. Těmto zvykům se říkalo „sejpka“ nebo „bejkova svatba“. Dělo se tak obřadně za zvuku muziky a hodování. Šlo o venkovskou slavnost k příležitosti uzavření smlouvy mezi obcí a obecními sluhy jako jsou učitelé, ponocný nebo pastýř. Součástí jejich mzdy byla mimo peněz i odměna od hospodářů - tzv. sypání. Obecní sluha musel svou smlouvu zaplatit hostinou pro všechny hospodáře z obce. Přijít mohl každý, kdo “sypal”, ale musel si přinést svůj příbor a lžíci.
I vy dnes můžete nějakým způsobem odměnit ty, co vám celý rok pomáhají. Babičky, které vám hlídají děti, sousedy, kteří vám zalévají květiny, když jste pryč, kamarády, kteří vám hlídají domácího mazlíčka…
Martinskými rohlíky podarovávala děvčata své hochy. Martinským rohlíkům se říká rohy nebo podkovy (martiny, roháče, zahýbánky). Musí být zahnuté a plněné. Podle legendy měl martin zlou nevlastní matku, která ho chtěla otrávit. Když pekla rohlíky, dala do jednoho jed a aby ho poznala, zahnula ho. Když je upekla, byly zahnuté všechny. Podle jiné legendy se jedná o proměněné podkovy koně sv. Martina, který pomohl chudým, aby měli co jíst.
Svatomartinskou koledou si ve 14.století přivydělávali žáci a kanovníci (knězi) nebo třeba i kati. Ale těmto zástupcům krvavého řemesla byla účast na svatomartinských koledách zakázána staroměstskými konšely r. 1390.
Martínci nebo martiníci (čeledíni a děvečky) tento den většinou měnili službu a dostávali za svou práci mzdu. Někteří smlouvu s hospodářem jen prodloužili. Často tento den za bujarého veselí propili celou roční mzdu.
Pojem „martinkování“ označuje činnost mužů holdujících alkoholu víc než je zdrávo, „martínek“ jest rozpustilý člověk..
Sv. Martin Tourský se narodil r. 316 n.l. jako syn pohanského římského důstojníka v provincii Horní Panonie. Vzdělání získal v severoitalské Pavii. V patnácti letech se proti své vůli stal členem císařského jezdectva. Pak byl ze služby v armádě propuštěn a deset let strávil jako poustevník. Pak se stal biskupem v Tours. Podle legendy v chladné noci rozetnul svůj plášť a daroval část promrzlému žebrákovi. Druhého dne se mu zjevil Kristus oděný do poloviny Martinova pláště a přivedl jej na cestu zbožnosti.
Vznik slova kaple (latinsky capella), svatyně: Legenda o Martinovi je podnětem k uctívání jeho pláště a místa, kde jej rozťal. Plášť je latinsky capa.
Další pověsti se vztahují k husám, které Martina kejháním prozradily, když se před jmenováním biskupem schoval do husníku. Husy kejháním rušily biskupa při kázání a skončily na pekáči, apod.
Zvyk pojídání hus má i racionální důvod. Před zimou je potřeba vyřadit drůbež nevhodnou k chovu.
Martin je patronem vinařů, vojáků, koní, jezdců a hus. Podle pověry Martin zasadil v Tours zázračný vinný keř. Martin je vzýván na ochranu proti chudobě.
V obcích, kde byly vinohrady, se na Martina oslavovalo mladé letošní víno. Nyní se může poprvé od vinobraní ochutnat. Do té doby zraje a říká se, že kdo jej dříve ochutná, tomu se víno nepovede. Může se prvně ochutnat 11.11. v 11:11.
V místě, kde je kostel zasvěcený sv. Martinu, se může konat i martinská pouť, jarmarky a výroční trhy.
Martin je patronem vojáků, jezdců, dragounů, husarů, žebráků a ochráncem koní či domácích zvířat.
Dříve se posvícení drželo přesně na svatého Martina a nejbližší následující neděli se pak říkalo hrubé hody.
Ve městech se konají průvody se sv. Martinem jedoucím na bílém koni a ochutnává se první letošní víno zvané svatomartinské.
Den válečných veteránů (11.11.)
Nazývá se také Den vzpomínek nebo Den veteránů či Den příměří.
Byl vyhlášen ku příležitosti ukončení 1. světové války. Skončila právě tento den. Bylo podepsáno příměří mezi Německem (Matthias Erzberger) a Spojenci (Ferdinand Foch) ve francouzském městě Compiegne.
Symbolem tohoto dne se stal vlčí mák, proto se v Anglii někdy nazývá Poppy Day. Vlčí máky se nosí na klopě nebo se z nich dělají věnce. Symbol vlčího máku použil ve své básni Na Flanderských polích básník John McCrae k poctě svému příteli a spolubojovníku.
Den boje za svobodu a demokracii (17.11.)
Mezinárodní den studentstva a sametová revoluce
Připomíná se především boj studentů za svobodu. V roce 1939 uspořádali studenti vysokých škol poklidnou demonstraci k uctění výročí vzniku republiky. Při této události byl zastřelen student Jan Opletal a pekař Václav Sedláček. Rozloučení s Opletalem se stalo velkou protestní demonstrací proti nacismu a nesvobodě. Důsledkem bylo uzavření vysokých škol, pozatýkání studentů a jejich odvoz do koncentračních táborů, odkud byli průběžně propuštěni v průběhu války. Devět studentských organizátorů bylo popraveno.
17. listopad se od roku 1941 slaví jako Mezinárodní den studentstva. U nás byl vyhlášen k památce těchto 9 studentů, jež popravili nacisté kvůli jejich protestům proti uzavření vysokých škol a nacistické okupaci.
V roce 1989 tento den začala sametová revoluce, která dovedla naši zemi ze socialismu do demokracie. Studenti vysokých škol demonstrovali proti komunistické vládě na Národní třídě.
Na tento den byla připravena akce k uctění padesátého výročí uzavření vysokých škol za protektorátu. První část manifestace probíhala na Albertově, odkud se studenti měli vydat k hrobu Karla Hynka Máchy na Vyšehrad. Velká část demonstrantů včetně provokatérů z řad tajné policie však směřovala na Václavské náměstí. Postupně se obcházením uzávěrek dostala až na Národní třídu, kde byli uzavřeni mezi policejní kordony, odkud se nedalo odejít. Navečer Pohotovostní pluk veřejné bezpečnosti začal prostor zahušťovat a poté účastníky demonstrace surově mlátit obušky. Odejít se dalo pouze tzv. uličkami, kde byli demonstrující lidé velmi surově mláceni. Kolem půl desáté večer byla demonstrace násilím potlačena. Někteří účastníci byli zatčení a odvezeni na neznámá místa. Zraněno bylo 560 lidí.
Někteří ze studentů utekli do divadel, kde s herci mluvili o odporném chování “mlátiček”. Začali společně domlouvat vyhlášení stávky na podporu studentů.
Druhý den se začaly organizovat stávkové výbory, které chtěly vyšetřit události z Národní třídy. V Realistickém divadle začala týdenní stávka. Další den vzniklo Občanské fórum. Začaly se organizovat další protesty, které nakonec vyvolaly pád komunistické diktatury v Československu. Komunistická strana se za své chování nikdy neomluvila.
Svatá Cecílie (22.11.)
Svatá Cecílie sněhem pole kryje.
Cecílie pravděpodobně žila ve 3. století v Římě. Ve čtvrti Trastevere založila kostel. Zemřela jako mučednice a byla pochována na hřbitově sv. Kalixta. Byla to dívka vznešeného původu a rodiče ji proti její vůli zasnoubili s pohanem Valeriánem. Po svatbě o svatební noci mu oznámila, že nad jejím panenstvím bdí anděl a že i on ho může spatřit, dá-li se pokřtít papežem Urbanem. Valerián se obrátil na víru a zanedlouho se křesťanem stal i jeho bratr Tiberius. Oba bratři pak byli zatčeni za pohřbívání těl mučedníků a Cecílie byla předvedena před prefekta Almachia. Podařilo se jí své nepřátele obrátit na křesťanskou víru. Údajně bylo v jejím domě pokřtěno na 400 osob. Nakonec byla odsouzena k smrti udušením v lázni. Ačkoliv bylo do pece přiloženo více topiva, než je obvyklé, vyšla z lázně živá a zdravá. Nakonec se ji pokusili stít mečem a po několika dnech v důsledku zranění zemřela.
Sv. Cecílie byla patronkou hudby a hudebníků, protože v den své svatby, když hráli na své nástroje, zpívala ve svém srdci chválu na Boha. Bývala zobrazována s loutnou a růžemi.
V předvečer jejího svátku se konávala výroční shromáždění pěveckých a hudebních spolků a přijímali se do nich noví členové. V ten den se udělovaly podpory nemocným členům, dary vdovám a sirotkům. Po shromáždění bývala taneční zábava v hospodě a vybíraly se peníze na dobročinné účely.
V den svátku sv. Cecílie pak bývala sloužena mše.
Vy si můžete udělat domácí besídku s hudbou a zpěvem.
Svatá Kateřina a Kateřinský bál (25.11.)
Svatá Kateřina zakazuje muziky.
Řekla Káča Barce, nechme toho tance.
Svatá Kateřina prádlo máchá a svatá Barbora je škrobí.
Na svatou Kateřinu schováme se pod peřinu.
Kateřina na ledě vánoce na blátě.
Svatá Kateřina strčí housle do komína a sundá kolovrat z půdy
Kateřina Alexandrijská byla křesťanská mučednice, která žila začátkem 4.století. Narodila se v bohaté rodině v Egyptě, který v tu dobu patřil pod Římskou říši. Vyznačovala se vzdělaností, mravní cností, velkou zvídavostí a výřečností, ale také pracovitostí. Protestovala proti uctívání pohanských Bohů a císaře Maxentia vyzvala, aby se obrátil na křesťanskou víru. Císař ji postavil před padesát předních učenců a filozofů, kteří se jí snažili víru rozmluvit. Všechny jejich důvody vyvrátila a obrátila je na křesťanskou víru. Zato císař nechal všechny upálit zaživa. Kateřinu se snažil požádat o ruku, ale odmítla ho s odůvodněním, že se už zasnoubila Kristu. Během dlouhého mučení a věznění ji prý krmila holubice. Poté byla Kateřina mučena na speciálně vyrobeném kole s bodci, které ji mělo zaživa roztrhat. Kolo se díky blesku rozpadlo a zranilo spoustu přihlížejících. Když potom byla sťata, netekla jí ze žil krev ale mléko. Andělé její ostatky odnesli na horu Sinaj v Palestině. Bývá zobrazována s okovaným kolem s bodci, což byl nástroj jejího utrpení. Je patronkou mlynářů. Je také patronkou univerzit, mladých dívek, filosofů, ošetřovatelek, kolařů, předláků a všech umírajících.
V lidovém učení je spolu se sv. Cecilkou patronkou muzikantů.
Na svatou Kateřinu se konávaly poslední taneční zábavy před adventem, kdy pak byly tanec, zpěv a zábava zakázány. Označovaly se jako "babské plesy".
Kateřinské tancovačky byly v režii žen a platilo tzv. ženské právo. Ženy platily muzikantům za hudbu a svým mužům útratu. Byla i dámská volenka při tanci. Pánská volenka se vyhlašovala až o půlnoci. Ženy napekly mužům drobné mastné vdolečky plněné rozinkami, tzv. křehtíky, nebo zhotovily ozdobené vrkoče.
V den svaté Kateřiny se nesmělo pracovat se vším, co mělo kolo. Nemlelo se v mlýnech a nepředlo na kolovratech.
Svatá Kateřina je takový nejpozdější termín, do kdy je potřeba provést velký úklid před nastávajícím adventem. Umýt okna, vyprat závěsy, utřít prach i z lustrů, přerovnat věci ve skříních, vyčistit koberce, vydrátkovat a navoskovat parkety…
Abychom v době adventu měli čistý byt a mohli pořádek už jen udržovat.
V nižších oblastech, kde ještě nebyl pravidelně sníh, se v tento den přiháněly poslední zbytky dobytka z pastvy.
Svatý Ondřej (30.11.)
Milý Ondřeju, olovo leju, pověz ty mi pravdu, koho se naděju
Na svatého Ondřeje zem se ještě zahřeje.
Sníh na svatého Ondřeje vzešlému žitu mnoho nepřeje.
Na svatého ondřeje ještě se nám ohřeje, ale na svatého Mikuláše už je zima celá naše.
Ondřej byl prvním učedníkem Ježíše. Pocházel z galilejské Betsaidy a byl rybářem. Na jeho svátek začínal liturgický rok, a to již v 6. století. Poté, co se stal Ondřej apoštolem, ho následoval i jeho bratr Šimon, který později přijal jméno Petr a je známý tím, že Ježíše třikrát zapřel. Po smrti Ježíše, byl Ondřej jako mnoho jiných věřících pronásledován a ukřižován na kříži tvaru X, s nímž bývá i vyobrazován.
Ondřej je spojován se zázračným nasycením pěti tisíc, když Ježíše upozornil na chlapce nesoucího chléb a ryby.
Ondřej je patronem sedláků, rybářů a nevěst a bývá vzýván na pomoc proti dně.
Ondřej byl ochránce před zlými mocnostmi a patronem zamilovaných a snoubenců. Poslední listopadový den byl zasvěcen věštbám a hádání, kdy bude svatba, kdo bude ženich, kam se dívka provdá.
Využívalo se lití olova, třesení plotem nebo bezem a poslouchání, odkud se ozve pes, hádání z jablečných slupek (slupka se oloupala vcelku ve tvaru dlouhého hádka a hodila se za hlavu, utvořila iniciálu ženicha), házení střevícem za hlavu. Polínka potmě nasbíraná a doma přepočítaná, musela mít sudý počet. Klepání na kurník a poslouchání, ozve-li se první kohout nebo slepice (kohout = do roka svatba). Naslouchání zvuku vody proudící pod ledem mělo prozradit povolání nastávajícího. Věštění z knedlíčků. Daly se do nich cedulky se jmény a v jednom se nechal papírek nepopsaný. Který při vaření první vyplaval na hladinu, vynesl věštbu.
Na Příborsku jeden vzal čtyři hrnečky a obrátil je dnem vzhůru a vložil pod ně hlínu (smrt), chléb (zbohatnutí), hřeben (nemoc) a prsten (svatba). Ostatní, kteří nevěděli, kde jsou předměty umístěny, si měli jeden hrnek s věštbou vybrat.
Na Slavkovsku šlapaly dívky pravou nohou na postel, aby se jim v noci ukázal ve snu jejich srdci nejmilejší. Jinde dívky napsaly na cedulky jména mládenců a daly si je přes noc pod polštář. Ta kterou ráno první vytáhly, věštila jméno jejich milého.
Bylo také zvykem ten den zasadit do květináče větvičku a zalévat ji vodou nabíranou do úst. Pokud se zazelenala a vykvetla do Božího hodu, bylo to znamení, že se dívka brzy vdá.
Sklizeň
Podzim je časem sčítání úrody. Zrno čeká ve stodole na dokončení podzimních prací. Po sv. Martinu začnou mlatci svou práci na mlatě. Sklízí se brambory, řepa. Je čas třít len, aby byl připraven ke přástkám. Po sv. Václavu se sklízí jablka. Sklízí se také švestky a plní se bečky základem příští slivovice. Na staveních se suší klasy kukuřice a svazky cibule. Před havelským posvícením je potřeba našlapat zelí, aby včas ukysalo. Někde se naloží menší množství do hliněného krajáče, kde mléčné kvašení proběhne dříve než ve velké kadečce.
Sklizeň významných hospodářských plodin provázely obřady podobné dožínkám. Oslava dokonané práce a bohaté úrody. Poslední část sklizně se ozdobená dovezla do stavení, kde se hospodáři slavnostně předala kytka nebo věnec uchovávaný až do jara. Pracovníci byli odměněni za svou práci.
Kromě dožínek se konalo bramborobraní, vinobraní, švestkobraní, dočesná...
Po dokončení práce v pazderkách, téměř až v zimě, ženy uspořádaly dotěrek nebo konopickou. Hospodáři se dával věnec z vytřeného lnu ozdobený jablíčky a sušenými švestkami. Tancovat se muselo hodně do výšky, aby na přesrok vyrostl dlouhý len.
Venkovní práce včetně pastvy se ukončovaly okolo sv. Martina, protože pak už mohl přijít sníh.
Po skončení polních prací hospodáři využili čas k opravám svých stavení, nářadí a všeho potřebného. Hospodyně obstarávala drůbež a dobytek, věnovala se úklidu domácnosti, opravám prádla.
V zimě se v chalupě topívalo v jedné místnosti, kde všichni jedli, pracovali a spali.
Večer se při světle loučí či petrolejových lamp věnovali různým pracem. Hospodyně šily, vyšívaly, pletly. V krajích, kde byly sklárny, probíhala i domácí výroba. Navlékaly se korálky, přišívaly knoflíky na karton, někde se malovalo. Hospodáři vyřezávali třeba vařečky a kvedlačky, někde i betlémy a hračky. Ženy se scházely vždy u jedné a společně předly nebo draly peří.
Lidé v listopadu vzpomínají na všechny světce a své vlastní zemřelé. Navštěvují hřbitovy a zapalují svíce na hrobech.
Světlo a oheň uctívali už Keltové, pro které byl první listopadový den začátkem nového roku. V noci na 2.listopadu zapalovali ohně, aby zbloudilé duše našly cestu domů. Jejich blízcí je očekávali u večeře a nechali u stolu prostřené místo pro ně. (Dnes se někde prostírá prázdné místo u štědrovečerní večeře).
Na Americkém kontinentě se prvním listopadovým dnům říká Halloween a mají také keltské kořeny. Potomci starých Keltů, Irové, kteří významně osídlili Ameriku, sem tento svátek přenesli ze starého světa.
Od poloviny listopadu se najelo na zimní režim. Dělaly se jen nejnutnější práce. Lidé chodili brzy spát. Odpočívalo se. Šetřilo se otopem, jídlem i osvětlením, aby vše vydrželo do příchodu jara. Z úsporných důvodů se lidé scházeli ke společným ručním pracem v jednom stavení. Byla to i událost společenská. Ženy draly peří a spřádaly vytřený len. Přástky trvaly s přestávkami od podzimu do konce března.
Matička boží (25.3.) kuželíček složí. Najaro hospodyně vynášely kolovrat a přeslice na půdu.
Přástky byly příležitostí k vyprávění pohádek, strašidelných příběhů, někdy ke škádlení, když se přidružila mužská chasa. Církev se snažila společné přástky zakázat, poněvadž dle jejího názoru kazily mravy.
Při předení bylo potřeba občerstvení, zejména něco kyselého, aby se přástevnicím tvořily sliny potřebné k předení. To byly sušené jablečné křížaly nebo miska kysaného zelí. Nechyběly ani vdolky, pučálka nebo stopička rosolky.
Zpracování lnu byla ženská práce. Muž pouze zoral a osel pole, dále se staraly ženy. Kolem pěstování lnu kolovala řada pověr. Věřilo se, že každé pole má své dobré žínky s patronkou Petronilou. Ochranu pole před zlými silami zajišťovaly pruhy jívy vysvěcené o Květné neděli a trnité letorosty roznášené dětmi o novoroční obchůzce. Při sklizni lnu nechaly ženy uprostřed pole růst pramen lnu, který spletly v cop, stočily do kroužku a zatížily kamenem jakožto oběť sv. Petronile.
Vytrhaný len se pokládal do řádků nebo stavěl o malých kapliček, kde se sušil a rosil. Zároveň dozrávaly tobolky s olejnatým semenem. Do vyzrání stonku se na železných hřebenech zvaných drhleny očesaly tobolky a stonky se odvezly do pazderny k sušení. Pazderny se kvůli častým požárům, protože se v nich topilo ve velkých pecích, stavěly mimo obec. Proschlé stonky se dlachnily, tedy lámaly na dřevěných mědlicích, a pak potíraly na stojanových vochlích. Pak se vyčesávaly jemnějšími vochlánky a kraclemi.
Když domácí i najaté ženy (tředle) len vytřely, spletly z něj věnec, nazdobily sušenými švestkami, jablíčky, květy doubky a odnesly jej hospodáři a konala se oslava podobná dožínkové.
A pak se po večerech předlo. Dívky a děvečky měly od hospodyně určen úkol, tedy množství lnu, které musely za večer upříst. Pokud dívka napředla více, přebytek zpeněžila. Za takto utržené peníze se potom koncem přástek uspořádala oslava s taneční zábavou v hospodě. Nejpilnější přástevnice byla zvolena královnou dlouhé noci a dostala o půlnoci vícepatrový vrkoč.
Přástky
Začínaly po svátku sv. Martina a trvaly místy celý advent, a potom až do čtvrté neděle postní - Družební. Každý večer se dívky scházely s kolovraty a košíčky lnu u některé doma. V době masopustu se slavívala tzv. dlouhá noc, při které přadleny přepočetly upředenou přízi, a ta která napředla nejvíce, byla zvolena královnou dlouhé noci. Musela si zvolit svého krále, který jí musel vyhotovit vrkoč podobající se homoli cukru. Na kulatém, barevným papírem obloženém prkénku byl položen upečený věnec, v němž byly zastrčeny hůlky, na kterých byl naražen další o něco menší věnec. Vrkoč míval i šest věncových pater. Na vršku bývala rozmarýna a strakaté fábory.
Z peněz, které přadleny utržily za přízi nad plán, si vystrojily hostinu, na níž si každá mohla pozvat jen svého vyvoleného. Ostatním byl vstup zakázán.
Dračky
Peřina plná prachového peří, byla dříve součástí života člověka a každá dívka byla ráda, pokud její budoucí věno obsahovalo peřinu. Nadrat peří do takové peřiny nebyla jednoduchá záležitost. Hospodyně celé léto sbírala každé pírko a škubala či podškubávala husy.
O podzimních večerech se sešly ženy u jedné z nich ve světnici a v hrnci donesly z půdy nebo komory jen tolik peří, kolik byly schopné za večer sedrat. Pokud by nějaké zůstalo do druhého dne nesedrané, znamenalo to, že by se hospodyni nevyvedla housata. Zbylé pápěrky se nesměly házet do kamen, protože by husy byly hubené. Nesměly se ani házet za vrata, protože by se husy neudržely doma. Pápěrky se dávaly na jednu hromadu, aby se housata držela v houfu. Ženu, která by překročila pápěrky, by začaly bolet zuby a hlava. O pápěrky se postarali chudší lidé, kteří si jimi plnili polštáře.
Přišel-li někdo do stavení, kde se zrovna dralo peří, měl několik peříček sedrat, aby měl štěstí při chovu hus. Stejně tak měl učinit v zájmu rodinného chovu každý muž ve stavení, kde dračky probíhaly.
Po sedrání pro ten večer přineseného peří se postavil hrnec, ve kterém bylo přineseno, dnem vzhůru. Nesměl se vyklepat a vyčistit dříve, než bylo všechno peří sedráno, protože by v ten okamžik byla všechna housata chromá.
Dralo se každý den kromě soboty. Soboty se týkaly různé pověry o chovu hus, ale také by se prý sobotním draním rozmnožilo mnoho dotěrných much ve stavení.
Poslední večer se nazýval doderky. Té dračce peří, které zbylo v ruce poslední peříčko, všichni říkali pápernice, a to až do dalšího draní. O doderkách hospodyně vystrojila malou hostinu jako poděkování za práci.
Na Chodsku platilo pořekadlo:”Do Martina dere, po Martinu přede.” To znamenalo, že do Martina muselo být draní dokončeno, protože potom následovaly přástky. V oblastech, kde se nepředlo, probíhaly dračky třeba celou zimu.
Peřiny by se měly větrat ve stínu a pokud možno v průvanu. Na přímém slunci jim to nesvědčí.
Příprava na Advent, aneb co udělat už v listopadu:
Uklidit celou domácnost
Vyrobit adventní věnec
Nachystat adventní kalendář
Napsat dopis Ježíškovi
Vymyslet dárky
Připravit mikulášskou nadílku, ev. domluvit mikulášskou návštěvu domů
Připravit si suroviny na pečení
Připravit si materiál na vánoční výzdobu
Domluvit se s rodinou, kdy, kde a s kým se sejdete
V některých letech spadá do listopadu také první adventní neděle. Ale já o ní budu psát až v prosincovém díle.
Použité prameny:
Boledovičová, M., Kindlová, M.: Tradinář, Smart Press, s.r.o., 2019
Trnková, K.: České zvyky a tradice, Studio trnka, 2021
Příkazská, T.: Lidové tradice pro šikovné ruce, XYZ, 2020
Bezděk, E.: Rituály šťastné rodiny, Došel karamel, 2021
Skopová, K.: Hody, půsty, masopusty, Akropolis, 2014
Bestajovský, M.: Lidové obyčeje a nápady pro šikovné ruce, Podzim, Computer Press, 2004
Zemanová, H.: Rytmus roku s Hankou Zemanovou, Smart Press, 2021
Paterko, L.: Naše tradice, 2017
Janovec, L.: Český rok včera a dnes, SUN s.r.o., 2023
Žádné komentáře:
Okomentovat